Mnichov před 80 roky a Milena Jesenská


napsal Leo K.

Před osmdesáti lety byla v Mnichově podepsaná dohoda Hitlerova Německa, Mussoliniho Itálie s tehdejšími velmocemi, Francií a Velkou Británii slibující mír, pokud se Československo zřekne svého převážně Němci obydleného pohraničí. Dohoda byla „vůdcovsky“ stručná a proti zde uveřejněnému znění měla ještě 3 doplňující prohlášení a jeden dodatek. Celou si lze přečíst třeba zde.

Německo, Spojené království, Francie a Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckých území, na těchto podmínkách a způsobech tohoto odstoupení a na opatřeních, jež třeba proto učinit, a prohlašují, že podle této dohody je každý jednotlivě odpověden za kroky, které je třeba učinit, aby bylo zajištěno její provedení.

  1. Vyklizování započne 1.října.
  2. Spojené království, Francie a Itálie se shodují v tom, že vyklizení bude provedeno do 10.října, a to bez ničení jakýchkoli existujících zařízení, a že československá vláda bude odpovědna za to, že vyklizení bude provedeno bez poškození uvedených zařízení.
  3. Podmínky vyklizení podrobně určí mezinárodní výbor, složený ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Česko- slovenska.
  4. Postupné obsazování převážně německých území německými oddíly započne 1.října. Čtyři územní úseky, označené na přiložené mapě, obsadí německé oddíly v tomto pořadí: úsek označený I. – 1. a 2.října, úsek označený II. – 2. a 3.října, úsek označený III. – 3., 4. a 5.října, úsek označený IV. – 6. a 7.října.
    Výše uvedený mezinárodní výbor bez odkladu vymezí zbývající území převážně německého charakteru a německé oddíly je obsadí do 10.října.
  5. Mezinárodní výbor uvedený v par.3 určí území, v nichž se má provést lidové hlasování. Tato území budou až do skončení lidového hlasování obsazena mezinárodními jednotkami. Týž výbor určí způsob, jakým se má lidové hlasování provést, přičemž bude vycházet ze způsobu hlasování v Sársku. Výbor stanoví rovněž den, kdy se lidové hlasování bude konat; tento den nesmí být pozdější než konec listopadu.
  6. Konečné vymezení hranic provede mezinárodní výbor. Tento výbor je oprávněn doporučit čtyřem mocnostem – Německu, Spojenému království, Francii a Itálii – v určitých výjimečných případech odchylky od přísně etnografického stanovení pásem, jež mají být převedena bez lidového hlasování.
  7. Zavede se opční právo pro přesídlení do odstoupených území a pro vystěhování z nich. Opce musí být provedena během šesti měsíců ode dne uzavření této dohody. Německo-československý výbor určí podrobnosti opce, uváží způsob, jak usnadnit výměnu obyvatelstva, a vyjasní základní otázky, které z této výměny plynou.
  8. Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí, ze svých vojenských a policejních jednotek. V téže lhůtě propustí československá vláda sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají tresty odnětí svobody za politické trestné činy.

Mnichov 29.září 1938

A. Hitler,

Ed. Daladier,

Mussolini,

Neville Chamberlain

Zpráva o tom, že naši spojenci dohodu podepsali, vyvolala dnes nepředstavitelnou směs pocitů, z nichž „svinská zrada“ byl nejmírnější a ty bych chtěl dnešnímu čtenáři zprostředkovat. Nikdy jsem nečetl lepší texty, které komentují dění v našich zemích po Mnichovské dohodě, než články přímé současnice Mileny Jesenské v Peroutkově Přítomnosti.

A proto jsem si dovolil k dnešnímu dni  nabídnout čtenářům Kosy text „Nad naše síly“ z 12. října 1938 a část článku „Poslední dny Karla Čapka“ z 11. ledna 1939. Dovolím si ještě tu svatokrádež, že pořadí přehodím. Jakékoliv další slovo považuji za zbytečné, protože byť Jesenská publikovala za svého života 1 164 textů, tyto dva nejlépe ilustruji tu směs zoufalství a morální kocoviny , která v republice panovala.

*

„Poslední dny Karla Čapka“– uryvek

…Nevím, zdali Karel Čapek věřil v Boha. Ale byl to náboženský člověk, muž s velmi pečlivě a subtilné vypraco­vanou hierarchií mravních hodnot, s pevným světovým řádem v srdci i v myšlení. Rok 1938 jako povodeň od­nášel balvany, které se zdály před tím tak pevné. Rány dopadaly ráz na ráz. Ztráta francouzského přátelství, ztráta víry v Marseillaisu, hymnu demokratických svobod, ztráta hor a hranic, ochromený národ, úzkostli­vá bezmohoucnost básníkova a s rachotem rozbořeného domu, řítícího se na kraj propasti, i nová řeč někte­rých Cechů, hanobících vlastní hnízdo. Příliš mnoho pustošení pro srdce člověka, jehož životní vírou bylo stavět, budovat, pracovat. Příliš mnoho zkázy pro básníka, který tak miloval upravenou zahradu, roz­kvetlé kytky, pohostinný dům a věci prostého života. Byl to příliš skromný a plachý člověk, než aby zemřel na zlomené srdce.[…]Nebojoval. Nerval se. Nezápasil. Přestal jenom dýchat a přestal jenom žít. Chcete-li, věřte si, že zemřel na bronchitidu a zápal plic.

 

Nad naše síly
Milena Jesenská, 12. října 1938

Nepatřím k lidem, kteří byli v zajetí krásných slov, jako je právo, spravedlnost, morálka. Nikoli proto, že bych se vášnivě nestavěla za jejich skutečný a pravý význam a zvuk, který mi zněl vždycky jako zvuk jediné pravé mince na světě. Ale kdo měl uši k slyšení a oči k vidění, slyšel tato slova vždycky z úst mocných ve chvílích, kdy ukládali bezmocným břemena. Příliš mnoho bezpráví se učinilo za zvuku pochodové hudby ve jménu práva a lidskosti v posledních letech. Příliš mnoho lidí padlo v míru, nad kterým svět tak jásá.

Všechny kruté údery do práv lidu zahalovaly se vždycky do závojů morálních a ušlechtilých frází. Nikdo na světě nelační tolik po ušlechtilosti a právu jako chudí, neboť oni ho potřebují jako denní chléb. Kdykoli bylo třeba přimět lid, aby jednal krutě a nechápal, co činí, bylo mu řečeno mnoho krásných nepravd. Pravím to proto, že mohu psát následující řádky jenom tehdy, smím-li je psát skutečně jasně, pravdivě a tvrdě. Zastávala jsem se na těchto místech o podporu a bezpečnost sudetských demokratů ze všech sil, dokud byl československý stát v situaci, kdy jim tuto podporu a bezpečnost mohl dát. Myslím, že nemohu být podezírána, že si dnes právě jako včera nepřeji dosti vroucně, aby se jim jí dostalo. Jenže situace je taková, že československý stát jim dnes už tuto oporu a bezpečnost dát nemůže. To je situace trpká, nevím, zda bolestnější pro nás, nebo pro ně. Ale místo narážek, tutlání a mlhavých výroků je třeba jasně to vyslovit. A nejen to – je třeba jasně vědět: přestože my už nemůžeme mnoho dělat, musí se rychle něco stát.

Věc je ta: Ať zůstane hranice okupovaného pátého pásma tak krutá, jako je dnes, nebo ať se o něco málo pozmění: za těmito hranicemi zůstává dnes mnoho Čechů, kteří přirozeně patří k nám. Jakým způsobem se vyřeší složité opční a majetkové otázky každého jednotlivce, zatím nikdo neví. Je přirozené, že jsou tito Češi v Třetí říši první, kteří mají nárok na to, aby přišli do Čech.

Ze Slovenska a Podkarpatské Rusi se nám pravděpodobně vrátí spousta české inteligence, která bude – alespoň prozatím – určitě bez práce. To samo znamená už obrovské přelidnění toho kusu Čech, který zbyl. My jsme však velmi zchudli. Není pochyby o tom, že budeme žít dál, ale je jisté, že budeme žít hůře, než jsme žili, a sice každý jednotlivý z nás. Bude to chvíli trvat, než začneme stavět nové silnice, budovat nové továrny a železniční spoje, jak píší noviny.

Především je třeba likvidovat včerejšek. Nepodaří-li se nám v klidu a pořádku likvidovat hospodářsky, co bylo včera naše, a současně s tím zvládnout všechny důsledky obrovských přesunů statisíců lidí, budeme se podobat záchrannému prámu, který, odvážeje z potápějící se lodi cestovatele do bezpečí, naložil si více lidí, než může přeplavit.

Ze sudetských zemí, obsazených německým vojskem, přicházejí demokratičtí Němci. Nebudu vám zdlouha vyprávět, co prožívají, co ve svých domovech zažili a co je čeká, budou-li se muset vrátit. Mnoho jich bylo do Třetí říše odvlečeno právě tak jako čeští hraničáři, četníci a muži finanční stráže. Ti, kteří chtějí utíkat až teď, už utíkat nesmějí. Ti, kteří utekli dříve, jsou tady bez domova, bez jídla, bez peněz, bez práce a bez vyhlídky na ni. Jsou tu ženy, které nemají tušení, kde jsou jejich muži, a nevědí, jak a zda se shledají. Ba jsou tu i osamělé děti. V celé Praze je sotva dům, kde by se nekrčilo několik uprchlíků.

To jsou ti šťastní, kteří tu někoho známého měli. Tisíce lidí však utíkalo do neznáma. Nechci líčit jejich bídu, úzkosti a strádání. Za pět posledních let jsme viděli víc než často, jak žijí Němci, kteří prchají před německou národní pospolitostí. Uprchlíci u nás žijí navlas tak. Jsem český svědek, že tito lidé pět let stáli na severu, stavíce se každý zvlášť a všichni společně s neuvěřitelnou statečností a srdnatostí po bok Československé republiky. Oni bojují už pět let.

Československá republika a nikdo z nás nemůže a nesmí na to zapomenout. Ale z vřelé vděčnosti a z bolestné úcty nemohou ti lidé žít. Kdyby byla válka, měli jsme pravděpodobně dnes několik set tisíc mrtvých. V tomto míru máme několik set tisíc padlých – ale tito padlí žijí. Živý člověk chce jíst a žít. A my, v jejichž předních liniích míru ti lidé padli, jim to asi trvale nemůžeme dát. Ve hrůzách války je ještě něco jako slabý odlesk spravedlnosti: byli jsme ve zbrani a na svých místech všichni, a byli bychom padli podle toho, jak by byla přišla kulka. V hrůzách míru je však už docela krutá a vyslovená nespravedlnost: padli všichni, kdo byli pro nás.

Nuže, my jsme tento mír neudělali. Byl nám vnucen. Dovolte, abychom řekli, že „vnucen“ je slovo mírné. Když rozvíráme noviny, čteme o velkém uznání, kterého se Československu dostává za oběť, již přineslo světovému míru. Omyl. Nepřinesli jsme žádnou, neboť oběti se skládají jenom dobrovolně. Pravda je jiná: byli jsme obětováni a máme tu několik set tisíc živých padlých spolu s několika tisíci německými a rakouskými uprchlíky, kterým jsme dopřáli právo azylu. Odpovědnost za tyto padlé nepadá na nás, nýbrž na vládu francouzskou a anglickou, která si tento mír přála.

Těch několik set tisíc uprchlých a prchajících německých demokratů není jenom lidský problém a věc nějaké humanity. To je především svízelný vnitropolitický problém. Nebude-li řešen ihned a plánovitě, může z problému vyrůst svízel. Náš lid je sice trpělivý, laskavý a dobrý, s hlubokým smyslem pro právo a křivdu.

Ale tento lid je současně hluboce zkrušen, podrážděn a rozbolestněn. Od bolesti a přeúnavy, od velkého břemene a zklamání je k pocitům touhy po pomstě maličký, nebezpečně maličký krok. Odjakživa byla pomsta výrazem zmučeného bezpráví, a nikdy se nevybila tam, kde měla, nýbrž tam, kde mohla. Pomsta je akt slabých vůči slabším. Budeme-li nuceni zatížit svůj lid tak, aby byl přetížen, můžeme vědět jasně, vůči komu se jeho hněv nejspíš může obrátit. Dopustíme-li – či spíše dopustí-li západní velmoci, – aby z lidu, který musí jít po práci, se stal lid, který začne také házet nevinné přes palubu – nebo přes hranice – (a v tomto případě nejen nevinné, ale naše spolubojovníky), dostane náš lid hlubokou morální ránu, ze které není snadno se vzpamatovat.

Čteme v novinách, že se pořádají po Francii a Anglii sbírky ve prospěch demokratických německých uprchlíků. Dva miliony korun došly už do Prahy. Snad bychom měli říci: děkuji. Je mi líto, že to nedovedu. Domnívám se, že nikdo z nás, kdo prožil tyto dny, noci a týdny, to nedovede. Mlčeli jsme, když se nám braly miliardy, naše hory, lesy, doly, železniční spoje, práce dvaceti let. Z naší generace sotva kdo dovede pocítit pokornou vděčnost.

Byli jsme tvrdí k sobě – jak tvrdí, to sotva dovedete pochopit. Musíme mluvit tvrdě i k vám. Neboť není konec mezi vámi, našimi spojenci, a námi. Stáli jste u kolébky našeho nového státu a stali jste se jeho sudičkami.

Nuže: dva miliony je málo. Sbírat je vůbec málo. Jak velice si vážíme soukromé iniciativy lidí, nezúčastněných na našem osudu, například švédského provolání ke všem národům na „pomoc hladovějícímu Československu,“ tak velice postrádáme plán západních velmocí, který by zachránil lidi, jež trvale uživit nám bylo znemožněno. Vím velmi dobře, co to jsou sbírky. To jsou polévky a obnošené kabáty pro lidi bez domova. To je sice okamžitá pomoc – ale o okamžitou pomoc nejde. Prozatím v Československu nikdo nehladoví. I my budeme rozdávat polévky.

Už rozdáváme. Nejde o pomoc hladovějícímu Československu – jde o to, jak a kam vystěhovat lidi, kteří stojí mezi dvěma trýzněmi: mezi trýzní koncentračních táborů v Třetí říši a mezi trýzní naprosté nezaměstnanosti v zemi zchudlé, která napíná všechny síly, aby zabezpečila svoji budoucnost a dala práci lidem svým.

Československo se může pro tyto lidi stát přestupní stanicí. Ale jak tvořit přestupní stanici, když hranice všech států jsou hermeticky uzavřeny a propouštějí jen desítky lidí po nekonečných kapitálových zárukách, zatímco statisíce bez jediného haléře nemohou nikam? Rozdělením Československa se zabránilo nejen válce, ale i velkým finančním ztrátám vlády francouzské a pravděpodobně i anglické. Zlomek těch ztrát stačí, aby se německým uprchlíkům v Československu pomohlo najít novou existenci.

Je třeba především:

1. Otevřít hranice některé z francouzských nebo anglických dominií pro milion německých vystěhovalců.

2. Peníze, které se seženou, použít nikoli k nekonečnému vyváření marných polévek hladovým – živý člověk je totiž hladov dnes, zítra, pozítří, za rok, za deset let, až do smrti, – nýbrž k plánovitému a spořádanému přestěhování těch lidí a k jejich kolonizačním možnostem.

3. Sdělit československé vládě, dokdy může bezpečně počítat s touto pomocí. Dovedli jste jednat velmi rychle – ba bleskurychle, – když šlo „o ubohé, utiskované henleinovce.“ Je třeba jednat právě tak bleskurychle, jde-li o skutečné bezpráví na lidech, kteří stáli jako stráž myšlenky demokracie – tedy i stráž vaší myšlenky – a kteří za ni padli, zůstávajíce naživu.

4. Bude-li československá vláda znát přesný a závazný termín, kdy bude s vaší pomocí těmto lidem možno odjet, nalezne jistě i v dnešních dnech přechodnou pomoc pro ně. Na krátký čas chceme všichni, můžeme a musíme pomoci. Domnívám se, že toto je nejmenší míra odpovědnosti za mír, který byl pro vás tak levný.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.