Nekonečné rozumování


napsal Leo K.

Nekonečné rozumování, které přichází každý rok vždy s koncem měsíce září. Měli jsme se v osmatřicátém bránit, nebo ne? Co si pamatuji zprávy tisku (asi tak od roku 1950), tak se při každém výročí Mnichova rozhořela debata na stejné téma. Dá se důvodně předpokládat, že stejná debata se odehrávala i ve zbývajících létech od konce 2. světové války.

To je 73 let rozumování jestli by lidské oběti případného válečného konfliktu byly adekvátní cenou za hrdost zbytku národa. Tedy té formy společenství, která svou úlohu podle tehdejší, ale i dnešní vize „Nové Evropy,“ dohrála. S tím malým rozdílem, že tehdy šlo o „vzpouru rasy,“ kdežto dnes jde o „ideu Evropy,“ v jejímž jménu je vlastenectví překážkou.

Tehdy to byla Árijská rasa, která „nesla odpovědnost,“ později to byla Brežněvova doktrína omezené suverenity, kterou se řídila sovětská zahraniční politika a která považovala hrozbu, že by se některá socialistická země odvrátila od socialismu ke kapitalismu, za problém nejen této země, ale i všech ostatních socialistických států. Stejnou doktrínu dnes vyjadřuje Lisabonská smlouva, viz vyjádření Emmanuela Macrona, že „země, které odmítají posílit pohraniční stráž Frontex a solidaritu, opustí Schengen. Země, které nechtějí silnější Evropu, si už nesáhnou na strukturální fondy“ nebo plány, které salámovou metodou, s mezistupněm Evropy regionů, „rozpustí“ současné národní státy do masy Evropanů.

Ale vraťme se k debatám, zda jsme se měli po Mnichovu bránit nebo ne. Na serveru Aktuálně vyšly na to téma různé články a dva z nich považuji za zvláště „vypečené.“ Je to článek Poučení z krizového vývoje po roce 1938“ Daniela Hermana a článek Mnichov jako samohana“ Jana Urbana.

Nejprve Daniel Herman, vystudovaný a posléze laicizovaný kněz, tedy intelektuál non plus ultra:

…Byli jsme ale opravdu bez možnosti udělat něco jiného, než byla tehdejší kapitulace? […] Tváří v tvář porážce si můžeme aspoň vybrat, jakým způsobem prohrajeme […] Mohli jsme třeba diktát odmítnout a počkat, co se bude dít […] mohli jsme klást aspoň symbolický odpor, abychom nemuseli žít další desítky let s pocitem, že jsme se zachovali zbaběle […]Chyběl tu známý plán B. Kdybychom byli poraženi, mohli jsme mít legitimní exilovou vládu hned a nemusela by bojovat o své uznání. Lidé a prostředky pro zahraniční odboj jsme mohli ve značné míře převést podle plánu (?), stejně jako připravit síť domácího odboje. Mohli jsme zničit zbraně, aby se nedostaly do rukou nacistům a poškodit strategické podniky. Letadla mohla odletět do zahraničí. […] přesně takové věci navrhovali naši zpravodajci několik dní před březnovou okupací hitlerovským Německem v roce 1939, když už byla výchozí situace horší a času málo. Nikdo je nebral vážně. Mnichov je připomínka toho, že demokracie nemá být připravena jen na dobré časy…

Zastávám názor, který formuloval Noam Chomsky jako odpovědnost intelektuála vůči společnosti, která vytvořila podmínky, aby se jim stal. Jeho krédem je vyznání, že

mravní vina těch, kteří ignorují zločiny, jež jsou podle mravních měřítek závažné, je tím větší, čím je společnost svobodnější a otevřenější, takže mohou mluvit svobodněji a jednat účinněji, aby s těmito zločiny skoncovali.

Jak tedy hodnotit intelektuála, který lže, aby omluvil zločiny, které se už staly? V jakém mezinárodním postavení by se ocitla Československá vláda, která by ignorovala varování bývalých spojenců a rozhodla se jít do válečného konfliktu? Mohli bychom mít legitimní exilovou vládu ihned – jak tvrdí Daniel Herman? Ve skutečnosti jsme ji mohli mít až tehdy, kdy se Spojené království za svůj podpis Mnichovské dohody zastydělo. Letadla mohla odletět do zahraničí? Kudy? Zábor pohraničí s sebou nesl anabázi českých, ale nejenom českých rodin – viz ve stručném britském dokumentu záběry mezi 16:55–17:05. Podle druhorepublikových (to znamená současných) zdrojů, šlo o cca 800 000 lidí. Nejenom českých rodin, ale i německých demokratů. Umíte si představit, Danieli Hermane, co by v případě ústupu vojsk s nimi udělali vaši „milí krajané?“ Co říci k tomu kolosálnímu cynismu?

Nedokážu si představit, že by se mohl při holení podívat na sebe do zrcadla, aniž bych učinil toto prohlášení v kontextu pokryteckého moralismu Daniela Hermana.

*

Mnichov jako samohana a nechce se mi napsat- od Jana Urbana, nýbrž Mnichov  jako samohana Jana Urbana. Samohana je totiž zastaralé synonymum pro masturbaci. Článek začíná:

Narativ „mnichovské zrady“ není pravdivý. Snímá veškerou zodpovědnost za první rozbití Československa – neboť druhou republiku už nelze, při troše sebeúcty, vnímat jako demokratickou zemi – z beder vedení československého státu. Všechnu vinu důsledně svaluje na nevěrné a nečestné spojence, kteří si ústupky na úkor Československa snažili ochočit agresivního šíleného nacistického diktátora v Německu. Bezmocný československý prezident, vláda a parlament vůči hrozbě násilí prý nemohli nic dělat. Dnes – po pětasedmdesáti letech (psáno v roce 2013, pozn. red.) – už bychom to měli být schopni nazvat mnichovskou lží.

Narativ…Jan Urban vůbec používá zvláštní slova; v tomhle konkrétním případu ho lze nahradit slovem „příběh.“ Tedy příběh mnichovské zrady není pravdivý – jak nás ujišťuje.
Západní vlády totiž mohly zradit Československo, ale jenom československý prezident, vláda a parlament mohli zradit, a zradili, vlast a demokracii…

To jsem si oddechl. Vždycky jsme vyčítali zradu západním spojencům. Ani ve snu nás nenapadlo obviňovat z neochoty bojovat demokracii, prezidenta, vládu a parlament. Ona ta demokracie po dvou mobilizacích (květnové a zářijové) už moc demokracií nebyla. Lid si demonstracemi vydobyl vládu obrany republiky a válečná atmosféra z logiky věci, demokracii moc nepřeje. Jak to vlastně tenkrát bylo?

Ráno 21. září 1938 se sešla Hodžova vláda, aby projednala opakovaný požadavek Velké Británie a Francie na odstoupení čs. území s více než 50 % německého obyvatelstva Německu. Ten požadavek Velká Británie a Francie vyjádřily již ve své nótě z 19. září 1938. Na tu ale čs. vláda 20. září 1938 dala zápornou odpověď.

Proto ve 2 hodiny ráno 21. září 1938 britský a francouzský vyslanec předali prezidentu Benešovi nové ultimátum a jasně vyjádřili, že v případě konfliktu se na straně Československa angažovat nebudou.

Naopak Československo bude považováno za viníka války.

Premiér Hodža seznámil s těmito skutečnostmi vládu a oznámil, že anglo-francouzská demarše z 21. září 1938
sjednala definitivně jasno o úmyslech francouzské vlády pokud se týče její vojenské pomoci v případě útoku Německa na Československo.
Jak Hodža řekl, „o mravní stránce tohoto postupu není vhodno se zde šířiti, bude to věcí historie“, francouzský postup se podle něj „rovnal zradě.“ Hodža dále oznámil, že hlavní politické strany se s prezidentem již shodly, že je nutné anglofrancouzské ultimátum přijmout. Navrhl proto jeho přijetí. Protože se dají očekávat protesty veřejnosti, doporučuje Hodža v nejbližších dnech podat demisi celé vlády.

Na připomínky některých ministrů, že je nutné tuto věc předložit parlamentu, ministr zahraničních věcí Krofta uvedl, že Britové a Francouzi očekávají kladnou odpověď hned a bez výhrad. Navíc „odstupem Francie padl systém, na němž spočívala konstrukce ruské pomoci a třebaže Rusko prohlásilo, že spokojí se prohlášením Německa za útočníka většinou Společnosti národů, nebyla ani tato cesta schůdná, nehledě ani k tomu, že pomoc samotného bolševického Ruska postavila by proti nám celý západní svět.

Akceptování Hitlerových požadavků československou vládou vyvolalo bouřlivé protesty především u české veřejnosti a bylo velmi pravděpodobné, že ani parlament postup vlády neschválí.
Proto vláda Milana Hodži podala demisi a navrhla jmenování tzv. úřednické vlády, v níž budou zastoupeni především vojáci. Tato takzvaná „Vláda obrany republiky,“ pod vedením arm. gen. Jana Syrového, byla prezidentem Benešem obratem jmenována. Vláda obrany republiky sice vyhlásila mobilizaci, avšak Hitlerovy požadavky neodmítla a nakonec kapitulovala před jejich rozšířenou verzí, kterou jí nadiktovala mnichovská konference velmocí.

To není vše. Podle vlastního životopisu je Jan Urban bývalým disidentem a novinářem v tehdy ještě nelegálních Lidových novinách. Později psal o válkách ve Střední Americe a bývalé Jugoslávii. Dva dokumentární filmy, pět knih, jedna rozhlasová hra. Učí na New York University v Praze (kde je ředitelem pan Pehe), byl členem mezinárodního právního týmu Diag Human, který se soudí s českým státem o cca 10 miliard ve prospěch majitele Bechyňského panství, Josefa Šťávy. Z toho se dá usoudit, že se pokládá za novináře. Proč to zdůrazňuji? Článek pokračuje představou jak mohl válečný konflikt s Hitlerovým Německem dopadnout, kdyby…
se Beneš zachoval jako dánský či norský král…

Novinář se pokouší zmanipulovat historii? V době internetu? Hitlerovi přece nešlo ani o Dány ani o Nory, naopak je pokládal, na rozdíl od Slovanů, za tu správnou nordickou rasu. O Dánsko mu už vůbec nešlo, šlo mu jenom o zabezpečení dodávek železné rudy z norského Narviku. Podle toho vypadala válka s Dánskem. Dánská armáda kladla odpor pouze na hranici 9. dubna ráno, než přišel rozkaz k jeho zastavení. Ztráty byly minimální, na dánské straně to bylo 13 mrtvých a 23 raněných, na straně Němců jen jeden mrtvý voják. Hitler se spokojil s tím, že se ocitnul před bránami Norska a Dánsku nechal celou válku vysoký stupeň autonomie.

Okupace Norska byl jiný příběh, ale jenom proto, že Norsko je přírodou chráněno podstatně lépe (fjordy) než bylo Československo bunkry a také proto, že Norům připluly na pomoc britský a francouzský expediční sbor a dokonce i polský – což si neumím vysvětlit, protože Polsko bylo v té době už obsazeno Němci. Ale Poláci tam fakticky byli. Vůbec nehraje roli, že spojenecké sbory byly odvolány v době Německé ofenzivy proti Francii. V Norsku došlo k regulérní válce s citelnými německými ztrátami. Spojenci Norsko nezradili.

Jan Urban ve svém neuvěřitelně nestydatém článku píše:

…Beneš nebyl vlastenec. Mnohem víc než ve svůj politický československý národ věřil ve svoji osobní roli „světového politika.“ Utekl v nejhorší možné chvíli od zodpovědnosti uložené mu ústavou, a brzy dokonce odejel ze země jako soukromník – stal se vyučujícím profesorem na univerzitě v Chicagu. Bez vlády, bez parlamentu. Opustil zodpovědnost ve chvíli, kdy měl posloužit ostatním jako příklad, a otevřel tak prostor pro vládu lůzy…

Řekl bych, že některá rozhodnutí Dr. Edvarda Beneše jsou debatovatelná. Je něco jiného rozhodovat v časovém presu a něco jiného kritizovat ono rozhodnutí v době, kdy už známe výsledek. Respektuji právo mít názor, ale nejde mi na rozum, jak může vynášet morální soudy člověk, který se angažuje v kauze Diag Human proti českému státu? Zůstávám bez slov a mohu nanejvýš citovat Noama Chomského:

V některých intelektuálních kruzích je orientace podle morálních principů považována za naivní anebo pošetilou. K tomuto druhu pitomosti nemám co říci.

 

Vlkův dodatek:

Pan Leo  mne předběhl. Měl jsem v úmyslu toho  Urbana okomentovat  také. Je to odporný  duševní hnůj  se  vším všudy. Vedle  toho, co už stojí  v  článku výše, jsou tam další perly, které pro mne  mají  kvalifikaci Osvětimské lži.

Za  všechno  může  prý  špatná  zahraniční politika  československé  vlády, rozuměj zejména  prezidenta Beneše. Prý jsme se špatně orientovali. Měli  jsme  se usmířit  s Madarskem a  Polskem. Zřejmě ve  smyslu s nimi utvořit asi  hráz proti rozpínavosti Německa…

Mohu jen hádat, jestli  je  ten  člověk, i přes své  vzdělání  tak  hloupý nebo prostě  lhář, který  koná své dílo  z nějakého mně  neznámého důvodu.Ve  finále to  přirozeně  vyjde  nastejno.

S Polskem se pokoušela  předválečná  Praha  jednat  o nějakém společném postupu několikrát. V začátcích  20 let  Beneš  svými  kontakty  významně pomohl Polákům ohledně prosazení  jejich požadavků při jednání  velmocí s Německem.  Peroutka  v  Budování státu  to tvrdí rigorozně  a věnuje  tomu podstatnou část  jedné  kapitoly. Ovšem Pilsudského Polsko nebylo zrovna  vděčným sousedem. Uniká  mi, jak se mělo s  Varšavou cokoli vyjednat, když  po nástupu Hitlera  k moci, uzavřelo separátní smlouvu o  neútočení s  Německem. Zatímco Republika  Československá se o totéž pokusilo, myslím v  roce 1928,  ale nakonec bezúspěšně, protože  Hitler  po převzetí  moci  okamžitě  tento projekt  utnul.  Chtěl ČSR zničit prvoplánově. Polsko tedy jako spojenec  nepřicházelo v úvahu  nikdy a  při Mnichovu a po něm, ve Vídni, se to také ukázalo. O  nějakém rozumném  urovnání  věcí s  Budapeští a Horthym nebylo řeči vůbec.  Madaři  nikdy nezapomněli na  Trianon a  Slovensko bylo/ doufejme  že  čas minulý platí/ vždycky  jen a pouze  Horní  zemí. Která jim byla  neprávem odejmuta.

Vedle  toho  – neumím si představit  jinou zahraniční politiku,  jejímž  výsledkem  byl bezpečnostní  smluvní  systém. Ve  formě  „velké  bezpečnosti“ ,  což byl  smluvní komplex po linii  Francie -SSSR- Československo a  „malé  bezpečnosti“  což  byla  tzv. Malá dohoda smluvního kompaktu Československo- Jugoslávie -Rumunsko.  Zajímalo by mne, co se dalo, podle  Urbana  pořídit  lepšího?  Tedy kromě  totálnímu se podřízení  Hitlerovi a  Německu, se vším všudy?

Nehodlám řešit, zda je  Jan Urban  totální  historický  ignorovat nebo člověk, který si  s  pravdou  nedělá žádnou starost. Nicméně je  tvrdým zastáncem  euroatlantismu. a  vůbec nepochybuji,  že  patří k těm, kteří bezmezně  věří  našim spojencům a je přesvědčen,  že  když ti  budou tvrdit, že  voda, sama od sebe  teče do kopce, bude  mezi prvními, co  takové tvrzení okamžitě nekompromisně podpoří. Nejlépe  nějakou  knihou, třeba  s pracovním  názvem – Tunel plný  vody.  Jistě mi tam  vysvětlí,  že  naše  bezpečnost stojí a  padá se vztahem  k našim spojencům,  kteří  jsou  hodni naši  důvěry bez ohledu na cokoli, včetně  vlastního rozumu.  A jak se ti spojenci jmenují?  Inu když  vynecháme  Spojené státy,  pak zejména  Velká  Británie a  Francie…. A nemyslel si totéž  Edvard  Beneš, když  dělal tu špatnou  politiku?

Navíc, co   vím,  je  Jan Urban jedním z těch, kterým  vadí  naše  kooperace  v  rámci  V4 a  vymezování se této  skupiny proti některým  bruselským nápadům.  Nechápu,  s  čím má problém, když v  tomto ohledu  děláme  přesně  to, co  podle jeho názoru  měla  činit předválečná  republika, tváří v  tvář  Hitlerovi – tedy zaranžovat se  s těmito dvěma  sousedy!

A ještě  dvě poznámky:

1- Česká televize  si dala práci a vytvořila  historickou  fikci, jak by  asi tak proběhlo ozbrojené střetnutí  mezi  Německem a  opuštěným a zrazeným Československem v  září  1938. Jmenuje  se to Kdyby  a pro mne  krajně interesantní věcička, za  kterou jsem ČT  mimořádně vděčen.

2- o tom  jak  byly  ony  západní mocnosti ochotny jít nějakému Československu ochotny  „jít na  pomoc“  bylo napsáno mnohé.  Pro mne situaci dokonale  vystihuje  dobový  šlágr, jedné z  největších hvězd tehdejší  britské pop music  Harryho Roye a  jeho big bandu, kterou reagoval na  Chamberleinův  návrat z Mnichova. Jmenuje  se to

God Bless You, Mr. Chamberlain

Tu tehdy  mimořádně populární odrhovačku   věnuji  Danielu Hermanovi a  Janu  Urbanovi! Pěkný  poslech pánové!

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.