Historická komparace II.

 

Dneska mám pro drtivou většinu z  vás  opravdovou pecku!

Včerejší článek Historická komparace  měl být jednak krátký a především posledním, kterým se  Kosa měla  vracet  k výročí Mnichova.  Nepovedlo se  z toho ani jedno ani druhé. Stručnost není  mou doménou a konec  také  nelze  udělat  Protože se mi do věci , ve velkém stylu,  zamíchal Erik Best. A nelze  ho ignorovat.

Best totiž  projel americké archivy  v souvislosti s Mnichovem. A  jestliže  já  byl schopen citovat  tehdejšího amerického velvyslance  Josepha Kennedyho, o jehož  názorech na Mnichov vím  už  hodně  desítek let, tak Erik Best přišel s opravdu těžkou municí! Navíc  v  našich krajích naprosto neznámou – s  tím, jak Mnichov  tehdy viděl oficiální Washington a zejména  ten, u nějž by mne ve  snu nenapadlo hledat nějaké  mnichovanství… F.D.Roosevelt…

Některá zjištění opravdu bolí a tohle je  ten případ. Ale  důležité není to rozčarování a  zklamání z pravdy, nýbrž pravda samotná. Jen ta má nějakou  cenu. Nejsem Josef Kobliha. ani  Zemanův slepě   věřící.

Takže  si dovolím  přetisknout  to  zásadní, co v  dobovém americkém tisku  a archivech pro nás odkryl Erik Best a publikobal na  svém facebooku. Tímto mu   posílám velkou poklonu a poděkování.

A  panu Leovi velkou omluvu, že  jsem přesunul na o dva  dny jeho článek, jenž  byl původně na  dnešek naplánován. Ale  tohle prostě musí na  sklo a  do archivu  Kosy  hned. Než se mi to někde ztratí.

Podle  Bestových nálezů se americký oficiální postoj  v klíčových  dnech kolem Mnichova  vyvíjel takto:

26. září postoval Best na svůj facebook záběry z dobového vydání New York Times s komentářem: „Před 80 lety vyzval Roosevelt Hitlera a Beneše k pokračování v jednání, aby svět mohl ‚uniknout šílenství nového uchýlení se k válce‘.“

Další  Bestem objevený  následný  dokument reflektuje  Hitlerovu odpověd:

„Včera Rooseveltova výzva k míru adresovaná Hitlerovi a Benešovi, dnes Hitlerova okamžitá odpověď: Za existenci sudetoněmeckého problému Německo nemůže,“ komentoval další výtisk New York Times

Další schůdek  ve formování amerického postoje:

„Roosevelt Hitlerovi: Nic nestojí v cestě uspořádání konference,“ přidal Best o den později.

A k přímo ke  konferenci v Mnichově se ten nejúctyhodnější americký tisk vyjadřoval takto: „Bílý dům 28. 9. 1938: Konference čtyř mocností v Mnichově ‚nabízí velkou naději a povzbuzení‘,“

A když bylo podepsáno a zpečetěno?

Po podpisu dohody v Mnichově panovalo ve Washingtonu „největší potěšení“. Podněty Čechoslovaků, že by Roosevelt mohl urovnat rozdíly, nebyly vyslyšeny. Prezident vyzval národ k modlitbě za trvalý mír.

A nezůstalo jen  u modliteb. Mnichov přece zajistil trvalý mír a  odvrátil hrozbu  nové strašné světové  války. Takže to byl záslužný čin, ba  velké vítězství. A jak známo vítězství je  dítě, které má vždycky mnoho otců. Takže  i toho amerického….

V Mnichově rozhodl Roosevelt.

 

Jenže Mnichovu se  Erik Best nevěnoval jen  na FB, nýbrž také na  svém zpravodajském portálu Fleet Sheet.cz Dovolím si, pro  dokonalou stručnost  přetisknou  dva  články, věnované předmětné tématice,navíc  detailně  zdrojované:

27. září otiskl příspěvek  s názvem

Proč FDR nespáchal atentát na Hitlera

27. 09. 2018 – EB

Mnoho nadšenců do historie už ví, že americký prezident Franklin Delano Roosevelt vyjádřil v dopise kanadskému premiérovi Mackenzie Kingovi radost amerického lidu nad tím, že se uzavřením Mnichovské dohody mezi 29. a 30. zářím 1938 podařilo odvrátit válku. FDR Kingovi 11. října napsal, že bylo privilegiem sehrát roli ve „zmírnění evropské krize.“ O deset dní dříve, tedy těsně po podepsání dohody, napsal FDR bratranci své manželky, že měl „dost vyčerpávající dva týdny,“ které zahrnovaly „hloupou a neodbytnou rýmu.“ Dodal, že měl chuť „zabít Hitlera a nechat si amputovat nos.“ Avšak 1. října 1938 to již vnímá jinak: „Mám velmi přátelský vztah k tomu druhému [nosu] a nechci už ani zavraždit Fuehrera.“ Ze strany FDR šlo samozřejmě o soukromý žert, kolik Čechů ale vědělo, že americký prezident opustil kvůli nadšení z Mnichovské dohody myšlenku spáchání atentátu na Hitlera?  

 

a 1. října pokračoval takto:

FDR o Mnichovu jako o ‚opravdu velkém úspěchu‘

01. 10. 2018 – EB

CONFIDENTIAL
Press Conference #487,
Executive Offices of the White House,
September 30, 1938, 10:45 A.M.

Patnáct hodin po podepsání Mnichovské dohody uvedl americký prezident Franklin Delano Roosevelt toto: „O té evropské věci myslím mohu říci jen to, že americký ministr zahraničí, jeho náměstek a další zaměstnanci ministerstva zahraničí, plus americké diplomatické mise v hlavních městech dotčených zemí, odvedli úžasnou práci. Je to skvělý příklad týmové práce, kdy všichni spolupracovali s opravdu velkým úspěchem. Také bych mohl zmínit výborný přístup tisku a rozhlasu, jejichž zástupci téměř všichni stáli nohama na zemi. Musím se vyjádřit přesně a říci, že „téměř všichni“ stáli během vážného napětí na světové scéně nohama na zemi. Jak všichni víme, jednoznačně šlo o krizi. I když se často o různých věcech, které krizemi nejsou, jako o krizích mluví, tohle krize byla.“

 

Tolik Erik Best. Ale  není  sám, kdo se  probíral historickými archivy,  ohledně  zjištování, jak se chovaly  Spojené státy pře d 80-ti  roky. Jeden  z kosířů -JK, to učinil také. A  aniž  by  tušil, že  dnes  vyjde  tento článek, poslal mi, jako reakci na  včerejší  vydání Kosy následující  text:

Franklin Delano Roosevelt se v soukromé zprávě Nevillovi Chamberlainovi vyjádřil k Mnichovské „dohodě“ těmito slovy: „Plně sdílím Vaši naději a přesvědčení, že před sebou máme tu největší šanci, jak vytvořit nový světový pořádek založený na spravedlnosti a vymáhání práva.“ (FARNHAM, Barbara, Roosevelt and the Munich crisis: a political decision-making, Princeton, Princeton University Press, 1997, s. 139)

Až se zpožděním následně svůj názor revidoval, když uvedl: „Nejsem si jist zda jsem hrdý na to co jsem napsal Hitlerovi. Snažil jsem se ho udržet u kulatého stolu, abych zajistil mír. Dnes bylo zachráněno mnoho životů, ale v budoucnu se můžeme dočkat výsledku, který vyústí v mnohonásobně více mrtvých.“ (DALLEK, Robert, Franklin D. Roosevelt and American Foreign Policy, 1932-1945, New York, Oxford University Press, 1979, s. 174; FARNHAM, Barbara, Roosevelt and the Munich crisis: a political decision-making, Princeton, Princeton University Press, 1997, s. 142)

Zajímavý je i rozhlasový projev, který dne 3. října 1938 pronesl asistent amerického ministra zahraničí Sumner Welles, a jenž měl před americkou veřejností ospravedlnit přístup americké vlády k mnichovskému diktátu. Na konci tohoto projevu Welles řekl: „Každý muž i žena sdílí univerzální pocit úlevy, že válka byla odvrácena.“ (WELLES, Sumner. Our Interest in Peace in Europe. Vital Speeches of the Day. 1938, roč. 5, č. 1, s. 11-14 )

Mnichovanství jako  všeobecná  nákaza…Debakl demokracie.

Ovšem  ne  všichni v USA  měli problém  vidět mnichovanskými  brýlemi:

Americký diplomat Georg Messersmith přitom ve své zprávě ze dne 29. září 1938 adresované ministru zahraničí Cordellu Hullovi napsal: „Včera mií jeden moudrý člověk položil otázku: Jaký je rozdíl mezi Hitlerem, který si bere něco co není jeho, a nikdy Německu nenáleželo, a Chamberlainen a Daladierem, kteří dávají něco, co nikdy nebylo jejich. Bojím se těchto ujednání, které v dnešní době vznikají. Může se stát, že v blízké budoucnosti se někdo pokusí vzít něco, co od nepaměti patří nám a je nám blízké.” (FRUS 762.00/1193 Foreign Relations 1938, Volume I., Memorandum by the Secretary of State to President Roosevelt, 01.10.1938. str. 704. ANNEX – The Assistant Secretary of State (Messersmith) to the Secretary of State (Washington) 29.09.1938)

Za sebe  říkám, že  jsem o tomto Rooseveltově  nastavení neměl sebemenší tušení.  Odchován  rozsáhlou  historickou  románovou  ságou Uptona  Sinclaira o Lannym Buddovi  nebo knihami Marcie  Davenport, bral jsem jej  jako jednoho z mála  pragmatických politiků té doby, kteří si zachovávali přísně střízlivý pohled a  věděli, co svět  čeká a nemine, co je správně  a co  ne. Jako velkého demokrata  a bojovníka za lepší svět a  proti zlu…

Není snadné se vypořádat s vědomím, že  žiji  desítky a desítky let  v bludech,  že  i FDR patřil vlastně k Mnichovanům.

Nicméně co mi vadí opravdu  nesmírně, je  vědomí,  že  se nikdo z těch, co mají přístup k pramenům a technické předpoklady, zejména jazykové, na jejich  přezkoumání vyhodnocení se do dnes  nenamáhal  udělat to, co provedl  Erik Best nebo JK. Proč? K čemu máme  historiky, politology, novináře?

Nemám žádný zájem  rozdmychávat  antiamerickou  hysterii.  Znovu opakuji to, co už  jste  četli včera- nemáme  v zásadě  žádnou jinou alternativu ohledně  naší bezpečnosti,  než to, co máme  nyní.  Jen je na  čase přestat si lhát do kapsy, tvrdit že  spojencům musíme  za každou cenu věřit a  být s nimi solidární za všech okolností. Že oni pak budou solidární s námi…. Soudím, že  je rozdíl  mezi  naprostým vazalstvím a  postavením malého , solidního a  spolehlivého partnera, který  hájí v prvé řadě  svoje  zájmy. Není mi známo, že  by například někdo z  islandské politické a společenské elity veřejně  vykřikoval, že  je  lepší se s  někým mýlit  než s někým jiným mít pravdu… Na  rozdíl od  České republiky. V oboru, který mne  živil je železným pravidlem po selhání kohokoliv, že  druhá  šance neexistuje. Tenhle luxus  si asi  dnešní  ČR nemůže  dovolit. O to více by měla  být  samostatná a suverénní v  uvažování  a opatrná  na  slepou důvěru v kohokoli.

A  nic  z toho určitě  v českém mainstreamu k výročí Mnichova nenaleznete! Včera jsem vysvětloval  proč.

Nadáváte  na  Američany? Myslím, že byste  s tím měli  minimálně  chvilku počkat. Vždy je nejlepší si zamést  zejména před  vlastním  prahem!

Včera odpoledne mi totiž přišel následující  mail:

Dobrý den,

jen tak surfuji po netu a najednou koukám … není ten  Henlein dosud čestným občanem Liberce ? 
dubna 1923 Vyhláškou prezidenta české zemské správy (68/1923) byla Libereckému magistrátu odňata kompetence okresního úřadu. Byl ustanoven Liberec – venkov. Přesto, že přestalo být statutárním městem, formálně jím zůstalo. Přerušeno udělování Čestného občanství.25.7.1929 JUDr. Heinrich Staden, právník
za zásluhy o obec, prosadil výstavbu dětského domova, pojmenována po něm ulice Staden strasse
* 27.8.1862, † …..30.6.1933 Ferdinand Gerhardt, učitel hudby, skladatel
za zásluhy o kulturní život města31.1.1939 Konrad Henlein, učitel tělocviku
za sjednocení sudetských Němců a jejich přičlenění k Velkoněmecké Říši
* 6.5.1898, † 1945

31.1.1939 Dr. Waltr Lierau, gen. konzul
za zhodnocení snah vést Liberec a stát v dobách těžké hospodářské krize
* 13.8.1875, † 13.6.1945

MN

Netuším, jestli  je nebo není  Henlein čestným občanem města Liberce.  Nenašel jsem způsob, jak to rychle ověřit. Ale jestliže  pořád  ano, co potom  sami chceme  od Američanů či kohokoli jiného?  Nebo že  už  bychom s milým krajany  byli  až tak daleko?