Dneska mám pro drtivou většinu z vás opravdovou pecku!
Včerejší článek Historická komparace měl být jednak krátký a především posledním, kterým se Kosa měla vracet k výročí Mnichova. Nepovedlo se z toho ani jedno ani druhé. Stručnost není mou doménou a konec také nelze udělat Protože se mi do věci , ve velkém stylu, zamíchal Erik Best. A nelze ho ignorovat.
Best totiž projel americké archivy v souvislosti s Mnichovem. A jestliže já byl schopen citovat tehdejšího amerického velvyslance Josepha Kennedyho, o jehož názorech na Mnichov vím už hodně desítek let, tak Erik Best přišel s opravdu těžkou municí! Navíc v našich krajích naprosto neznámou – s tím, jak Mnichov tehdy viděl oficiální Washington a zejména ten, u nějž by mne ve snu nenapadlo hledat nějaké mnichovanství… F.D.Roosevelt…
Některá zjištění opravdu bolí a tohle je ten případ. Ale důležité není to rozčarování a zklamání z pravdy, nýbrž pravda samotná. Jen ta má nějakou cenu. Nejsem Josef Kobliha. ani Zemanův slepě věřící.
Takže si dovolím přetisknout to zásadní, co v dobovém americkém tisku a archivech pro nás odkryl Erik Best a publikobal na svém facebooku. Tímto mu posílám velkou poklonu a poděkování.
A panu Leovi velkou omluvu, že jsem přesunul na o dva dny jeho článek, jenž byl původně na dnešek naplánován. Ale tohle prostě musí na sklo a do archivu Kosy hned. Než se mi to někde ztratí.
Podle Bestových nálezů se americký oficiální postoj v klíčových dnech kolem Mnichova vyvíjel takto:
26. září postoval Best na svůj facebook záběry z dobového vydání New York Times s komentářem: „Před 80 lety vyzval Roosevelt Hitlera a Beneše k pokračování v jednání, aby svět mohl ‚uniknout šílenství nového uchýlení se k válce‘.“
Další Bestem objevený následný dokument reflektuje Hitlerovu odpověd:
„Včera Rooseveltova výzva k míru adresovaná Hitlerovi a Benešovi, dnes Hitlerova okamžitá odpověď: Za existenci sudetoněmeckého problému Německo nemůže,“ komentoval další výtisk New York Times
Další schůdek ve formování amerického postoje:
„Roosevelt Hitlerovi: Nic nestojí v cestě uspořádání konference,“ přidal Best o den později.
A k přímo ke konferenci v Mnichově se ten nejúctyhodnější americký tisk vyjadřoval takto: „Bílý dům 28. 9. 1938: Konference čtyř mocností v Mnichově ‚nabízí velkou naději a povzbuzení‘,“
A když bylo podepsáno a zpečetěno?
Po podpisu dohody v Mnichově panovalo ve Washingtonu „největší potěšení“. Podněty Čechoslovaků, že by Roosevelt mohl urovnat rozdíly, nebyly vyslyšeny. Prezident vyzval národ k modlitbě za trvalý mír.
A nezůstalo jen u modliteb. Mnichov přece zajistil trvalý mír a odvrátil hrozbu nové strašné světové války. Takže to byl záslužný čin, ba velké vítězství. A jak známo vítězství je dítě, které má vždycky mnoho otců. Takže i toho amerického….
V Mnichově rozhodl Roosevelt.
Jenže Mnichovu se Erik Best nevěnoval jen na FB, nýbrž také na svém zpravodajském portálu Fleet Sheet.cz Dovolím si, pro dokonalou stručnost přetisknou dva články, věnované předmětné tématice,navíc detailně zdrojované:
27. září otiskl příspěvek s názvem
Proč FDR nespáchal atentát na Hitlera
Mnoho nadšenců do historie už ví, že americký prezident Franklin Delano Roosevelt vyjádřil v dopise kanadskému premiérovi Mackenzie Kingovi radost amerického lidu nad tím, že se uzavřením Mnichovské dohody mezi 29. a 30. zářím 1938 podařilo odvrátit válku. FDR Kingovi 11. října napsal, že bylo privilegiem sehrát roli ve „zmírnění evropské krize.“ O deset dní dříve, tedy těsně po podepsání dohody, napsal FDR bratranci své manželky, že měl „dost vyčerpávající dva týdny,“ které zahrnovaly „hloupou a neodbytnou rýmu.“ Dodal, že měl chuť „zabít Hitlera a nechat si amputovat nos.“ Avšak 1. října 1938 to již vnímá jinak: „Mám velmi přátelský vztah k tomu druhému [nosu] a nechci už ani zavraždit Fuehrera.“ Ze strany FDR šlo samozřejmě o soukromý žert, kolik Čechů ale vědělo, že americký prezident opustil kvůli nadšení z Mnichovské dohody myšlenku spáchání atentátu na Hitlera?
a 1. října pokračoval takto:
FDR o Mnichovu jako o ‚opravdu velkém úspěchu‘
CONFIDENTIAL
Press Conference #487,
Executive Offices of the White House,
September 30, 1938, 10:45 A.M.
Patnáct hodin po podepsání Mnichovské dohody uvedl americký prezident Franklin Delano Roosevelt toto: „O té evropské věci myslím mohu říci jen to, že americký ministr zahraničí, jeho náměstek a další zaměstnanci ministerstva zahraničí, plus americké diplomatické mise v hlavních městech dotčených zemí, odvedli úžasnou práci. Je to skvělý příklad týmové práce, kdy všichni spolupracovali s opravdu velkým úspěchem. Také bych mohl zmínit výborný přístup tisku a rozhlasu, jejichž zástupci téměř všichni stáli nohama na zemi. Musím se vyjádřit přesně a říci, že „téměř všichni“ stáli během vážného napětí na světové scéně nohama na zemi. Jak všichni víme, jednoznačně šlo o krizi. I když se často o různých věcech, které krizemi nejsou, jako o krizích mluví, tohle krize byla.“
Tolik Erik Best. Ale není sám, kdo se probíral historickými archivy, ohledně zjištování, jak se chovaly Spojené státy pře d 80-ti roky. Jeden z kosířů -JK, to učinil také. A aniž by tušil, že dnes vyjde tento článek, poslal mi, jako reakci na včerejší vydání Kosy následující text:
Franklin Delano Roosevelt se v soukromé zprávě Nevillovi Chamberlainovi vyjádřil k Mnichovské „dohodě“ těmito slovy: „Plně sdílím Vaši naději a přesvědčení, že před sebou máme tu největší šanci, jak vytvořit nový světový pořádek založený na spravedlnosti a vymáhání práva.“ (FARNHAM, Barbara, Roosevelt and the Munich crisis: a political decision-making, Princeton, Princeton University Press, 1997, s. 139)
Až se zpožděním následně svůj názor revidoval, když uvedl: „Nejsem si jist zda jsem hrdý na to co jsem napsal Hitlerovi. Snažil jsem se ho udržet u kulatého stolu, abych zajistil mír. Dnes bylo zachráněno mnoho životů, ale v budoucnu se můžeme dočkat výsledku, který vyústí v mnohonásobně více mrtvých.“ (DALLEK, Robert, Franklin D. Roosevelt and American Foreign Policy, 1932-1945, New York, Oxford University Press, 1979, s. 174; FARNHAM, Barbara, Roosevelt and the Munich crisis: a political decision-making, Princeton, Princeton University Press, 1997, s. 142)
Zajímavý je i rozhlasový projev, který dne 3. října 1938 pronesl asistent amerického ministra zahraničí Sumner Welles, a jenž měl před americkou veřejností ospravedlnit přístup americké vlády k mnichovskému diktátu. Na konci tohoto projevu Welles řekl: „Každý muž i žena sdílí univerzální pocit úlevy, že válka byla odvrácena.“ (WELLES, Sumner. Our Interest in Peace in Europe. Vital Speeches of the Day. 1938, roč. 5, č. 1, s. 11-14 )
Mnichovanství jako všeobecná nákaza…Debakl demokracie.
Ovšem ne všichni v USA měli problém vidět mnichovanskými brýlemi:
Americký diplomat Georg Messersmith přitom ve své zprávě ze dne 29. září 1938 adresované ministru zahraničí Cordellu Hullovi napsal: „Včera mií jeden moudrý člověk položil otázku: Jaký je rozdíl mezi Hitlerem, který si bere něco co není jeho, a nikdy Německu nenáleželo, a Chamberlainen a Daladierem, kteří dávají něco, co nikdy nebylo jejich. Bojím se těchto ujednání, které v dnešní době vznikají. Může se stát, že v blízké budoucnosti se někdo pokusí vzít něco, co od nepaměti patří nám a je nám blízké.” (FRUS 762.00/1193 Foreign Relations 1938, Volume I., Memorandum by the Secretary of State to President Roosevelt, 01.10.1938. str. 704. ANNEX – The Assistant Secretary of State (Messersmith) to the Secretary of State (Washington) 29.09.1938)
Za sebe říkám, že jsem o tomto Rooseveltově nastavení neměl sebemenší tušení. Odchován rozsáhlou historickou románovou ságou Uptona Sinclaira o Lannym Buddovi nebo knihami Marcie Davenport, bral jsem jej jako jednoho z mála pragmatických politiků té doby, kteří si zachovávali přísně střízlivý pohled a věděli, co svět čeká a nemine, co je správně a co ne. Jako velkého demokrata a bojovníka za lepší svět a proti zlu…
Není snadné se vypořádat s vědomím, že žiji desítky a desítky let v bludech, že i FDR patřil vlastně k Mnichovanům.
Nicméně co mi vadí opravdu nesmírně, je vědomí, že se nikdo z těch, co mají přístup k pramenům a technické předpoklady, zejména jazykové, na jejich přezkoumání vyhodnocení se do dnes nenamáhal udělat to, co provedl Erik Best nebo JK. Proč? K čemu máme historiky, politology, novináře?
Nemám žádný zájem rozdmychávat antiamerickou hysterii. Znovu opakuji to, co už jste četli včera- nemáme v zásadě žádnou jinou alternativu ohledně naší bezpečnosti, než to, co máme nyní. Jen je na čase přestat si lhát do kapsy, tvrdit že spojencům musíme za každou cenu věřit a být s nimi solidární za všech okolností. Že oni pak budou solidární s námi…. Soudím, že je rozdíl mezi naprostým vazalstvím a postavením malého , solidního a spolehlivého partnera, který hájí v prvé řadě svoje zájmy. Není mi známo, že by například někdo z islandské politické a společenské elity veřejně vykřikoval, že je lepší se s někým mýlit než s někým jiným mít pravdu… Na rozdíl od České republiky. V oboru, který mne živil je železným pravidlem po selhání kohokoliv, že druhá šance neexistuje. Tenhle luxus si asi dnešní ČR nemůže dovolit. O to více by měla být samostatná a suverénní v uvažování a opatrná na slepou důvěru v kohokoli.
A nic z toho určitě v českém mainstreamu k výročí Mnichova nenaleznete! Včera jsem vysvětloval proč.
Nadáváte na Američany? Myslím, že byste s tím měli minimálně chvilku počkat. Vždy je nejlepší si zamést zejména před vlastním prahem!
Včera odpoledne mi totiž přišel následující mail:
Dobrý den,
dubna 1923 Vyhláškou prezidenta české zemské správy (68/1923) byla Libereckému magistrátu odňata kompetence okresního úřadu. Byl ustanoven Liberec – venkov. Přesto, že přestalo být statutárním městem, formálně jím zůstalo. Přerušeno udělování Čestného občanství.25.7.1929 JUDr. Heinrich Staden, právník
za zásluhy o obec, prosadil výstavbu dětského domova, pojmenována po něm ulice Staden strasse
* 27.8.1862, † …..30.6.1933 Ferdinand Gerhardt, učitel hudby, skladatel
za zásluhy o kulturní život města31.1.1939 Konrad Henlein, učitel tělocviku
za sjednocení sudetských Němců a jejich přičlenění k Velkoněmecké Říši
* 6.5.1898, † 1945
31.1.1939 Dr. Waltr Lierau, gen. konzul
za zhodnocení snah vést Liberec a stát v dobách těžké hospodářské krize
* 13.8.1875, † 13.6.1945
MN
Netuším, jestli je nebo není Henlein čestným občanem města Liberce. Nenašel jsem způsob, jak to rychle ověřit. Ale jestliže pořád ano, co potom sami chceme od Američanů či kohokoli jiného? Nebo že už bychom s milým krajany byli až tak daleko?
+'&t='+escape(document.title)+
'&wi='+escape(window.screen.width)+'&he='+escape(window.screen.height)+')
