Co mě zaujalo v začátku října.


napsal Leo K.

 

Dvě zprávy.

  1. Představenstvo německého protestantského setkání Kirchentag, které se bude konat v červnu příštího roku v Dortmundu, se usneslo na formulaci že účastníci z řad politické strany AfD nejsou na setkání vítáni.
  2. Guvernér Kalifornie Jerry Brown podepsal v neděli (30. září) v noci místního času zákon o opětovném zavedení neutrality sítě internet ve státě. Okamžitě se ozvalo Americké ministerstvo spravedlnosti, že proti tomuto kroku podá žalobu.

Co to je Kirchentag? Kirchentag je festivalem nejen evangelického, ale i všeobecného (katolického) křesťanství pro každého a zároveň široká základna pro vedení obohacujících debat ke žhavým tématům naší doby. Přináší s sebou setkávání, přednášky, práci s Biblí, modlitby, bohoslužby, hudební pořady, divadelní a taneční představení, trh možností, výstavy. Německá evangelická setkání (Kirchentag) se organizují od roku 1957 v pravidelném intervalu dvou let. Zpravidla trvají pět dní. Od středečního zahájení až po závěrečnou nedělní bohoslužbu se koná kolem 2000 jednotlivých akcí. Prostřednictvím Ekumenické rady církví v ČR je otevřeno i účastníkům z našeho státu.

Jsem ateista, ale přesto chápu, že existují občané, kteří se opírají o víru v nadsmyslno jako pevnou a neměnitelnou jistotu svého života.

Proto přistupuji k posuzování takové akce jako k politiku – k správě věcí veřejných. Jestliže organizátoři tvrdí, že se AfD radikalizovala, takže ji lze zařadit do šuplíku nenávistníci, agitátoři a rasisté, tak je na místě otázka: „Kdo to tu soudí?“

Parafrázuji Michaela Mooreho, když se ptám: „Kdyby teď žil Ježíš; vyhnal by je?“ Křesťanství se prosadilo v souboji s mnohdy intelektuálnějšími systémy (jako např. novoplatonismus) právě svojí demokratičností, svojí nechutí segregovat.

Jsou tedy organizátoři Kirchentag Dortmund 2019 ještě křesťané?

*

Přejděme z Německa  do Kalifornie.

Co je to síťová neutralita?

Internet je založený na myšlence propojování počítačových sítí, nejde tedy o jednu síť homogenního složení, ale o spletenec sítí. Není tak možné najít nikoho, kdo by jej vlastnil, řídil nebo o něm mohl nějak globálně rozhodovat. Z toho vychází požadavek principu rovnoprávnosti přenášených dat po internetu. Ten by měl zabraňovat poskytovatelům internetu zvýhodňování nebo naopak zpomalování či blokování přístupu na vybrané internetové stránky nebo k vybranému obsahu. Neznamená, že mají všichni stejnou rychlost internetu, ta totiž záleží například na kapacitě a vytížení té které linky, ale znamená to, že všechna data přenášená po této lince jsou posílána se stejnou prioritou.

Nemůže tedy dojít k situaci, kdy například jeden datový balíček dostane přednost před jiným na základě obsahu, původu nebo typu služby. Opakem internetové neutrality by byla například situace, za které by si firma mohla předplatit výsadní právo pro své služby na úkor služeb ostatních firem. To by vedlo ke zpomalení konkurence, která by si zaplacení poplatku za „rychlejší pruh“ nemohla dovolit.

Vzhledem k ekonomické síle a technické vyspělosti jsou zde ale dva lídři, kteří na to, jak internet vypadá, mají zásadní vliv – USA a EU. Jejich legislativní politika sice přímo internet jako takový nemění, ale zprostředkovaně přiměje většinu, aby se jejich nařízení přizpůsobili. V požadavku síťové neutrality je zamlčen předpoklad, že internet je veřejná služba. Jde vlastně o 4 požadavky:

  1. Žádné blokování. Pokud spotřebitel požaduje přístup na webové stránky nebo služby, a jejich obsah je legální, jeho poskytovatel internetového připojení (dále jenom ISP) by nemělo mít možnost ji zablokovat. Tak, aby každý podnikatel měl stejnou příležitost, jako ti druzí.
  2. Žádné omezování. Stejně tak by ISP neměl být schopen úmyslně zpomalit nějaký obsah, nebo naopak urychlit jiný, v závislosti na druhu služby nebo jeho preferencí.
  3. Zvýšená transparentnost. Spojení mezi spotřebitelem a poskytovatelem internetových služeb není nijak preferovaným místem, kde by se s daty mělo zacházet jinak, než ve zbytku internetu.
  4. Žádné placené priority. Jednoduše řečeno, není možné, aby služba uvízla v „pomalém pruhu“, protože se neplatí poplatek. Tento druh výběru informací vpuštěných do médií by ohrozil možnosti volné soutěže.

Proti bodu 4 se ozval řada hlasů, která argumentovala tím, že ISP by zpoplatněním rychlosti zajistilo rychlejší návratnost investice, které by mohlo sloužit dalšímu rozvoji a potom také hlas nejmocnější, Ajit Varadaraje Paie, předsedy Federální komunikační komise Spojených států (FCC), který vidí internetovou neutralitu jako regulaci a proto překážku hospodářské soutěže. Proto ve čtvrtek 14. prosince 2017 hlasovali 3 z 5 federálních regulátorů pro zrušení síťové neutrality.

V Evropské unii teoreticky síťová neutralita stále platí, ale jednotlivé akty ji nahlodávají z různých stran. Tak například nedávno předběžně schválená „Směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu,“ která ještě musí projít tak zvaným trialogem a potom posouzením národními parlamenty, nenapadá požadavek síťové neutrality přímo, ale skrze legalitu.

Tvrdí a vyžaduje, aby ISP nedopustil zveřejnění materiálu touto směrnicí chráněného, což je v případě serverů, do kterých mohou uživatelé nahrávat své příspěvky (Facebook, Google+, Youtube, Instagram a další) docela oříšek, který s absurdním humorem
komentuje Věra Jourová: „Nejde o censuru, ale o spravedlnost!“

Jen tak na okraj- myslím, že takovými bezpáteřními šašky jakými jsou například zmíněná komisařka nebo vysokoškolský pedagog a lidovec Pavel Svoboda, či protiruský fanatik Jaromír Štětina a další, jsme se už prezentovali dostatečně.

Když sleduji činnost těchto euro-zástupců, maně si vzpomenu na jeden ilustrační příběh mého brožovaného života. V roce 1985 jsme se stěhovali do Liberce. Mně to tenkrát trvalo déle, protože jsem vyklízel ještě ústecký byt. Když jsem dojel, tak mi má družka řekla: „Na odbor školství vůbec nechoď. Tady jsou tak zapšklí komunisté, že bys neměl nárok.“ Tak jsem si našel zaměstnání v LIAZu a byl jsem v něm až do jeho zániku.

Někdy kolem roku 1995 to vypadalo, že LIAZ je z bryndy venku, když většinu akcií získala plzeňská Škodovka, tenkrát vedená Lubomírem Soudkem. Český kapitál vypadal relativně příznivěji než ti od Mercedesu, kterým vedení předalo naše technologie div ne na stříbrném podnose, aby se vzápětí poroučeli. To jsme ještě nic nevěděli o Soudkově sesterské firmě (tuším NERO) a tak, když se vyhlásilo, že se Soudek přijede podívat do finálního závodu v Mnichově Hradišti, tak ve všech deseti závodech LIAZu nastaly přípravy.

Tenkrát jsem se při jedné exkurzi v Technické univerzitě v Liberci seznámil s Pavlem Satrapou (uživatelé Linuxu budou znát) a viděl na vlastní oči „zázrak“ pracovní stanici sgi Indy. Proč zázrak? Slušný DTP počítač s parametry: procesor Intel 80486DX2-66, RAM 64 MB, HDD Quantum 525MB SCSI (12 ms), graf. karta VGA 1 MB, monitor EIZO F 550 W 17″ 1024×768, stál 263 750 Kč – to si nepamatuji, to jsem opsal z inzerce v časopisu CHIP č.11/1993, co jsem ho ještě nevyhodil. No a sgi Indy – to už dnes nevím, ale minimálně dvakrát tolik. Oslněn něčím, co bych si nemohl dovolit ani za celoživotní výdělek a prohlížečem Yahoo!, jsem Satrapovi navrhl, že bychom to mohli Soudkovi předvést jako budoucnost.

Síť která by propojovala konstruktéry, sklady, dílny, která by v každém okamžiku odhalovala stav materiálu, stupeň rozpracování zakázky, peníze každého dělníka…A informovanost, jak to vypadá s vývojem u Volva, Mercedesu dříve než to přinesou drahé časopisy s příšerně dlouhou periodicitou.

Pavel Satrapa kupodivu souhlasil, vedení LIAZu také a tak jsme v den „D“ získali místo, kde jsme měli Soudkovi a celé suitě předvést naši myšlenku. Něco jsem nedomyslel. Vysoké školy byly už tenkrát propojeny páteřní sítí se slušnou konektivitou, kdežto v terénu jsme se připojovali přes analogové telefonní linky a to byla bída. Download byl maximálně v desítkách kb/s – a to jsme měli štěstí. Navíc, taková velká akce způsobila, že všechny linky byly imrvére obsazené. a dostat se na internet byla náhoda. Satrapa mě ujišťoval, že s tím počítal a proto nějaké ukázky nahrál na disk. Pak přišel okamžik „O“ a vešlo jeho veličenstvo Soudek, za kterým vlálo asi 50 lidí z doprovodu. První dojem byl dobrý, ukázka ho zaujala, ale pak se zeptal na něco aktuálního a z nás lezla výmluva, že připojení…

Podíval se na nás s opovržením, jak jsme si mohli dovolit…takový podvod… Tak jsme všechno odpojili, zabalili a čekal nás oběd. Telecí řízek s bramborovým salátem. Protože jedlíci byli vesměs ředitelé a jejich náměstci, tak kuchyně v Mnichově hradišti se chtěla vytáhnout a servírovala to v provedení minutek (čili se to smažilo, když jsme zasedli) a nejhezčí děvčata to servírovala. První porci pochopitelně dostal pán všehomíra Soudek. Jenže když děvčata nesli poslední porce, tak Soudek už dojedl. Jenom chvilku ještě seděl, ale pak se zvedl a s gestem, jedem dál, šli na další obhlídku. A my, s Pavlem Satrapou jme měli co dělat, abychom nevyprskli smíchy když jsme viděli protažené obličeje těch, kteří se teprve do řízku zakousli. Je to 23 let, ale stále vidím Soudka, který nasycen na nic nehleděl.

Soudka  odvál čas. Ovšem dnešní mocní jsou úplně  stejní. Když jsou (přechodně) nasyceni, jdou  dál a  ten kdo  s nimi nestíhá je  sám  vinen.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.