Ideje šíří boj o moc.


napsal Leo K

Ideje šíří boj o moc. Nebo jinak řečeno- boj o moc je rodištěm idejí pro masy. Ale kde se vzal stále častěji citovaný „neomarxismus?“ Máme tu ideologii a nikdo se k ní nehlásí. Kdo stojí za tím pojmem? Kdo je ten, který tady bojuje o moc?

Je to opravdu produkt Frankfurtské školy, jak nás přesvědčují? I když Stanfordská encyklopedie filosofie říká o Frankfurtské škole něco zcela jiného? Je to tedy jenom promyšlené vytváření politického produktu tak, aby vyvolal odpor?

Politické hnutí je z hlediska marketingu produkt, který se snažíte ukázat lidem, říká reklamní guru ANO Marek Prchal…(stačí sledovat do konce druhé minuty). Snažíte se zaujmout prvním dojmem.

Ostatně názornou ukázku máme přímo před nosem. Známe, jistě i osobně, celou spoustu lidí, kteří si jsou „svou pravdou“ skálopevně jistí, a tušíme, že existují i jiní, kteří jsou plni pochybností. Které z nich nazveme hlupáky a které inteligenty není žádným absolutním soudem, ale jenom otázkou našich vlastních preferencí a naší vlastní interpretace. A ta je zase otázkou, do jaké míry jsme ochotni připustit zjednodušování. Protože každé zjednodušování společenských vztahů je zavádějící. A to nemluvím o extrémním černobílém pohledu, který nezná než dobro a zlo.

Podívejme se na naší polarizovanou společnost. Polarizace není různorodost, ale rozštěpení mezi dva póly. Různorodost společnosti neškodí, neškodí ji různé názory, neškodí ani svoboda spolčování, svoboda názorů a už vůbec společnosti neškodí svoboda projevu, svoboda tisku a svoboda jedince žít svůj život v rámci zákonů podle vlastních představ. S trochou škodolibosti bych chtěl připomenout, že všechny ty svobody a ta různorodost jsou umožněny demokracií, kdežto polarizace nebo stejnost anticipuje totalitu.

Kdo nejde s námi…

Ač nerad, musím k historickým pramenům: Po katarzi světa, vyvolané 2. světovou válkou a poté bezpodmínečnou kapitulací mocností Osy, se náhle na světovém jevišti vylouply dvě nové mocnosti. Spojené státy a Sovětský svaz. Zvláště když svou autoritu potvrdily atomovými výbuchy. USA 16. července 1945 v poušti White Sands poblíž města Alamogordo a SSSR 29. srpna 1949 130 km od města Semipalatinsk.

Svět byl natolik rozdělen, že i ty země, co nepatřily k žádnému z obou táborů, se hlásily k jednotné světové politice „nezúčastněných.“ Každá z obou stran žárlivě střežila, co dělá druhá strana a obě strany v nepsané shodě zbrojily co to dalo. Během této doby došlo k nejrychlejšímu rozvoji technologií za celou historii. Všechny moderní technologie, všechny dnešní vymoženosti, mají svůj původ v objevech a vynálezech tehdejší doby. Například integrovaný obvod, základ dnešního počítačového procesoru, vznikl v roce 1958.

V zápasu s komunistickou myšlenkou dokázal i kapitalismus najít lidštější tvář jak to ostatně Michael Moore geniálně ukazuje ve svém filmu Kapitalismus: Příběh lásky. Velmi povedeně ukazuje proč kapitalismus stále existuje, přestože se jeho podstata neslučuje s principy demokracie. Největší problém je v tom, že jsme si k němu vytvořili až milostný vztah. Že bez něj už nám žít nelze.

Ta poválečná doba, kdy se ve Spojených státech danilo až 90 %, aby bylo možno financovat „Americký sen,“ kdy odbory v USA byly „žluťácké“ a jejich síla byla zjevně zlomena, kdy rodina znamenala pracujícího muže, zatímco žena byla doma a čekala na něj s odpovědností za děti, skončila s koncem šedesátých let. Přišel otřes a nikoliv lokální.

Jako s každou revoltou- nikdo jej nečekal.

Vždyť vládnoucí mocnosti zkrotily rebelantství a neklid meziválečných a válečných let. USA a SSSR si rozdělili svět mezi sebe, nejen geograficky, ale také ideologicky. Ruští disidenti byli zavíráni do pracovních táborů nebo psychiatrických klinik, američtí disidenti byli vyhazováni z práce Komisí pro neamerickou činnost, byli zavíráni jako spisovatel detektivek se silným sociálním cítěním Dashiell Hammet, vyštváni ze země jako Charlie Chaplin kterému v roce 1953 po pobytu mimo Spojené státy americké pro jeho „neamerickou činnost“ nebyl umožněn návrat. Usadil se tedy ve Švýcarsku. Nebo byli zbaveni pasů jako Paul Robeson, který byl potom oslavován v ČSSR s bluesem Mississippi.

Ale málokdo si všimnul změn pod povrchem společnosti, které podkopávaly existující struktury a ideologie, které je ospravedlňovaly. Tyto změny probíhaly nejprve mezi mladými lidmi. Ve všech dobách v jakékoliv společnosti je větší pravděpodobnost, že se vzbouří proti utlačujícím a vykořisťovatelským podmínkám mladí než jejich rodiče. A studenti jsou obzvláště citliví na kontrasty. Žijí ve velkých houfech a je očekáváno, že budou praktikovat ideologii, která dává alespoň nějaký smysl. Také se mnohem snadněji organizují než ostatní.

Je více důvodů proč si připomínat rok 1968, ale v naší zemi jsme pod číslicí 1968 zvyklí nahlížet zápas o lidský socialismus a následnou srpnovou invazí armád Varšavské smlouvy.

Jenže svět se otřásal i jinde a mnohdy silněji než u nás.

Určitý disent se objevil již v raných šedesátých letech. V Británii proběhly masové demonstrace proti jaderným zbraním; tisíce černých a bílých studentů se zúčastnili hnutí za občanská práva v USA; francoužští studenti odporovali alžírské válce. Tato aktivita vzkvétala v roce 1966 a 1967 s prvními protesty proti vietnamské válce v USA a v Británii.

Ofenzíva Tet (Tet – Nový rok) v roce 1968 přinesla náhlé uvědomění faktu, že naši vládci nejsou všemocní. Jejím cílem bylo vyvolání rozsáhlého povstání v celém Jižním Vietnamu, které by vedlo k dobytí Saigonu a fakticky tím ukončilo válku. Byla to devastující rána americkému imperialismu v jižní polovině Vietnamu. V každém městě země probíhala ozbrojená povstání, krátké převzetí části americké ambasády v Saigonu a bitva o Hue, dřívější hlavní město země, která trvala týdny.

Americký generál Westmoreland o městě prohlásil:„Museli jsme ho zničit, abychom ho dobyli zpět.“

To zcela rozložilo sílu arogantního prohlášení USA, že může rozbít odpor kdekoliv na světě. Ofenzíva Tet znamenala pro protiválečného kandidáta, Gene McCarthyho, neočekávaný úspěch v primárkách v New Hampshire, zatímco dosavadní demokratický prezident Lyndon Baines Johnson (LBJ) deklaroval, že již nebude kandidovat.

Takže v prvních měsících roku 1968 vypukly prudké protesty v Británii. Byly to nejprve minoritní protesty snad pár stovek studentů. Když však17. března v Londýně demonstrovali proti Vietnamské válce, bylo zde nejen zhnusení nad barbarstvím amerického imperialismu – s pokřikem

Hey, hey, LBJ, how many kids have you killed today?“

– objevil se pocit, že mohou ve světě bojovat a vítězit. Byla to nejmilitantnější demonstrace, kterou si Londýn pamatuje, když se jich desetitisíce pokoušelo probourat skrze policejní zátarasy před americkou ambasádou na Grosvenor Square. Bylo zraněno 86 policistů a zatčeno 200 demonstrantů. Studentské bouře konce 60. let nebyly jen poblouzněním znuděné mládeže, i když to tak na první pohled vypadá.

Profesor matematiky na Kalifornské univerzitě jednoho dne zmizel. Objevil se až po několika měsících – vypadal jako Kristus, s dlouhými vlasy, plnovousem, oblečen do rozevlátého roucha. Opustil univerzitu, manželku, děti i matematiku a přestěhoval se do pouště v Novém Mexiku, kde pracoval v komuně jako řemeslník,“

vzpomíná v britském měsíčníku Prospect na rok 1968 sociolog. O deset let později si profesor ostříhal vlasy, vrátil se k rodině i na univerzitu.

Jeho příběh je svým způsobem typický. Příslušníci generace, která chtěla žít v komunách, užívat si nevázaného sexu, marihuany a pomocí rudé knížky Mao Ce-tunga změnit svět, nakonec obvykle vstoupili do oficiální politiky, získali prestižní posty na univerzitách, stali se velmi úspěšnými podnikateli. Někdejší rebelové dnes většinou patří k nejlépe placené sociální vrstvě.

Na přiloženém snímku je zachycen při násilné konfrontaci se  státní mocí  budoucí ministr zahraničních věcí Spolkové republiky Joschka Fischer v roce 1968.

Jejich protest však nebyl zbytečný ani pomíjivý. Společenské a kulturní konvence Západu se po divokém konci 60. let změnily k nepoznání.

Podle britského historika Erika Hobsbawma byl rok 1968 symbolem „nejdramatičtější, nejrychlejší a nejhlubší revoluce v chování a v mezilidských vztazích v dějinách.

Proč k ní došlo?¨ Studenti, kteří vyrůstali během poválečného hospodářského boomu, žili v úplně jiném světě než jejich rodiče. Nezažili hospodářskou krizi 30. let ani světovou válku, zato se nad jejich generací vznášel přízrak jaderného konfliktu. Přestali věřit v pokrok a v blahodárnost hospodářského růstu, který jim připadal samozřejmý. Byli produktem rychlého zbohatnutí poválečné společnosti. Na jedné straně si užívali do té doby neznámých možností, na druhou stranu cítili frustraci z okolního světa.

Nevím o žádném jiném období našich dějin, v němž by byla generační propast širší nebo potenciálně nebezpečnější,“

prohlásil roku 1968 rektor Kolumbijské univerzity Grayson Kirk. Poválečná společnost se zároveň rychle měnila. Na konci druhé světové války pracovala zhruba čtvrtina obyvatel USA a západní Evropy v zemědělství, o třicet let později to byla již méně než dvacetina. Opačným směrem se vyvíjel počet vysokoškoláků. Ve Francii roku 1945 studovalo na univerzitách sto tisíc mladých lidí, v roce 1960 dvě stě tisíc, v roce 1970 již 651 tisíc. Vysoké školy zároveň nebyly na takový příliv zlaté mládeže připraveny, kapacitou ani přístupem profesorů. Ve Francii například až do roku 1968 univerzity zaměstnávaly uvaděče, který studentům hlásil:

Dámy a pánové, pan profesor vchází!“

Taková zkostnatělost jen přispěla k další radikalizaci posluchačů, kterým již dlouho vadila autoritářská vláda prezidenta de Gaulla. V květnu 1968 vyústily demonstrace francouzských studentů v generální stávku, která ochromila celou Francii. Přitom prezident Charles de Gaulle ještě v novoročním projevu sliboval, že „uprostřed mnoha zemí otřásaných zmatkem bude náš stát nadále příkladem pořádku“. O pět měsíců později Paříž zachvátí pouliční bitvy se stovkami zraněných policistů a studentů a největší demonstrace v dějinách Francie málem pohřbí de Gaullovu pátou republiku.

Cestu k revoluční bouři přitom ve Francii spustil nevinný incident, který se odehrál během univerzitní slavnosti. Dvaadvacetiletý anarchista a student sociologie Danny Cohn-Bendit (dnes člen Evropského parlamentu a spolupředseda politického klubu European Greens–European Free Alliance)
požádal o připálení cigarety ministra školství Missoffa.

Zároveň mu položil provokativní otázku: „Proč se v třísetstránkovém dokumentu ministerstva o francouzské mládeži ani jednou nepíše o sexuálních otázkách?“

Ministr suše opáčil: „Nedivím se, že při vašem zjevu řešíte takové problémy.“

Krátký rozhovor se rychle šířil univerzitním kampusem a studenti si z něj odnesli to, co si beztak už dávno mysleli – mocní jsou arogantní, autoritářští a neschopní jakékoli komunikace s mládeží. Z Cohn-Bendita se mezitím stal „Danny le Rouge“, rudý Danny, vůdce hnutí, které začalo v ulicích Paříže stavět barikády a zapalovat auta. Hesla pařížských studentů:

Nechť vládne fantazie.“ „Barikáda uzavírá ulici, ale otevírá cestu.“ „Sex je skvělý, řekl Mao, ale ne často.“

Revoluční poezie na pařížských zdech vystihovala pocit, který v roce 1968 zachvátil studenty po celém světě: že jsou všemocní a mají dějiny ve svých rukách. Chtěli změnu, pod níž si každý představoval něco jiného – někdo toužil nastolit maoismus, jiný se bouřil jen proto, že to bylo zrovna v módě a že na barikádách stála nejkrásnější děvčata. Společný jim však byl nesouhlas se zkostnatělým světem jejich rodičů, který se rozhodli rozbít.

Trochu jiný nádech vzpoura získala v západním Německu. Studenty zajímalo, co jejich rodiče, učitelé, soudci a politici dělali za časů třetí říše. Demokratické Německo podle nich zůstalo autoritářské. Pochyby se prohloubily, když vyšlo najevo, že nový prezident Lübke projektoval koncentrační tábory a kancléř Kiesinger ve třicátých letech pracoval na Goebbelsově ministerstvu propagandy. Němečtí studenti odmítli tradici poslušnosti autoritám, která podle nich vedla ke zločinům nacistického státu. Důvody, které vedly mladé lidi do ulic byly ale různé.

V USA se studenti stavěli proti vietnamské válce a zajímali se o východní filozofie. Nejznámějším byla skupina kolem Jerryho Clyde Rubina (byl americkým sociálním aktivistou, protiválečným vůdcem a ikonou protestní kultury během šedesátých a sedmdesátých let. V osmdesátých let se stal úspěšným podnikatelem), Abbie Hoffmana, Paula Krassnera a Toma Haydena, která si začala říkat Nová levice. To byli ti, co zorganizovali slavnou protiválečnou demonstrací před Pentagonem v říjnu 1967 (známou i z filmu Forrest Gump) a na Silvestra téhož roku založili tzv. Mezinárodní stranu mládeže (YIP, jejím členům se říkalo „yippies“).

Tady je zárodečné zrno „neomarxismu,“ ovlivněné existenciálním Camusem a Marcusem.

S evropskou levicí, natož s marxismem, nemá nic společného. Když ale byl dubnu zavražděn černošský předák Martin Luther King a v červnu Robert Kennedy, tak se nad zpolitizovanými hippies začalo smrákat. Kdyby k červnovému atentátu nedošlo, asi by nedošlo k událostem v Chicagu. Protože však nyní hrozilo, že na Národním sjezdu demokratů vyhraje kandidát, podporující vysílání amerických jednotek do Vietnamu, YIP protestní akci zorganizovala. Měl to být zesměšňující happening na němž YIP představila i svého kandidáta do voleb – „Mr. Pigasus“ (česky pana Prasáka, ale také fízl) jímž bylo samozřejmě prase vedené na provázku.

Bohužel tehdejší chicagský starosta Daley neměl pro drsný humor yippies žádné pochopení. Poslal na demonstranty ozbrojené složky, které tuto sice hlučnou a parodickou, nicméně nikoho neohrožující manifestaci násilně ukončily krvavým masakrem. Podle The Guardian  bylo během čtyř dnů a nocí demonstrací bylo zatčeno 668 lidí, 425 demonstrantů bylo léčeno v mobilních zdravotnických místech, 200 bylo ošetřeno na místě, 400 byla poskytnuta první pomoc při expozici slzným plynem a 110 bylo hospitalizováno. Celkem bylo zraněno 192 policistů.

Proces s Chicagskou sedmou, již tvořili ti, kteří protestovali na sjezdu, řádně zahýbal americkou justicí. V Asii se stupňoval konflikt ve Vietnamu. Po ofenzivě v Nha Trangu a masakru ve vesnici My Lai plném krutostí ztratila americká armáda i poslední zbytky sympatií ve světě.

Ve Velké Británii se studentská hnutí zajímala především o problematiku studené války a jaderného zbrojení. Ve Francii se velké protesty se konaly na podporu konce války v Alžíru.

Ve Spolkové republice Německo se studenti snažili především o reformy ve vzdělávacím systému. Chtěli se aktivně podílet na rozhodování o fungování univerzit. Pro SRN byla také typická nedůvěra v politický parlamentarismus, proti kterému studenti protestně vystupovali.

I v Československu se uvolnění projevilo jednak odvážnější redakční prací časopisu Student a začátkem roku 1968 také činností Československého svazu mládeže, který se odtrhl od KSČ a za svou ideologii převzal Deklaraci lidských práv OSN. Podstatnou roli ale měly tak zvané „Strahovské události.“ Ty vyplynuly z mimořádně chladného října 1967. Na kolejích se netopilo a studenti si tedy svépomocí vyráběly z odporového drátu různá improvizovaná topidla. To samozřejmě kolejní síť nemohla vydržet a výsledkem byly opakující se výpadky proudu.

31. října 1967 toho měli studenti dost a vyšli do ulic s hesly „Chceme světlo, více světla!“ To vyvolalo u ochotných lokajů režimu zkrat představivosti a v Nerudově ulici na Malé Straně už na ně čekaly jednotky SNB. Ty mezitím volaly o posilu pohotovostního praporu z Hrdlořez a ti rozpoutali takřka masakr, když mlátili kde koho, dokonce i studenty, kteří se vraceli ze studoven v Karolínu. Navíc vnikli na koleje, tím porušili akademickou svobodu a dokonce rozmlátili i nějaké zařízení. To bylo přes dobu totality moc i na akademické funkcionáře a pod jejich tlakem i „přes čáru“ pro tisk, rozhlas a televizi. „Strahovské události“ tak nepřímo vedli i k sesazení Antonína Novotného a nástupu Alexandra Dubčeka.

Rok 1968 znamenal pro západní společnost veliký a vážný otřes, který v tomhle relativně krátkém článku nemohu dostatečně popsat. Proto usilovně hledala ideu, která pod maskou „revoluce společnosti“ neohrozí apologety systému. Je to idea „bohaté společnosti,“ idea „konce ideologie“ a konce pracující třídy, která přejala konsumerismus střední třídy. Našla ji v práci německo-amerického filosofa Herberta Marcuseho. Našla ji ve filosofii proroka existencialismu Alberta Camuse. Našla ji ve filosofii amerických yippies. Základní teze tvrdí, že marxismu se vytratil proletariát a proto:

…dělníci už nechtějí hrát revoluční sílu. Naopak, touží být součástí konzumentské společnosti. Nová levice tedy hledá nové rozpory a nové emancipační boje. Je jí stále jasnější, že tyto rozpory nelze hledat v rovině ekonomiky, ale v rovině kultury. Po zklamání z dělníků se hledá nový revoluční subjekt a nachází jej v diskriminovaných menšinách. Přitom se má za to, že revoluci je třeba pojmout hlouběji než jen jako převzetí politické moci. Musí to být permanentní revoluce odehrávající se v lidském vědomí. Skutečná revoluce znamená vytvořit namísto centralizované společnosti, která se řídí normami většiny, co nejpestřejší mozaiku odlišných identit. Namísto vertikální hierarchie, která je postavena na podřízení a na stejnosti, dát prostor rovnosti v naprosté různosti.

V různosti je skutečné bohatství, neboť každá odlišnost humanitu v něčem obohacuje. Ústředními slovy projektu nové levice jsou: modernizace,  emancipace a pokrok. Vše je neseno étosem odmítnutí minulosti s její utlačivostí. Člověk má být osvobozen od společnosti, která ho korumpuje, ovládá a odcizuje. Má být oproštěn od všech vztahů moci, od každé autority a jakékoliv hierarchie. Autoritu je třeba popřít a egalitarismus vnést do všech vztahů včetně vztahů učitel-žák, lékař-pacient, rodiče-děti.

Skutečně svobodná společnost nesmí jedince v ničem určovat. Má mu jen nabízet možnost utvářet sám sebe bez jakýchkoliv vnějších determinací. Veškerá tradice a všechny instituce jsou od nynějška považovány pouze za maskování utlačivých vztahů dominace. V procesu socializace zajišťované tradičními institucemi tkví totiž jádro odcizení.

V zásadě se navrhuje opustit vizi ráje beztřídní společnosti a přejít k vizi ráje ničím neomezované různosti. Společnost(?) bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí. Tím bude zbavena protikladů, které dřímají hluboko v civilizaci. Stát osvícený doktrínou dobra bude rekonstruovat společnost podle ideálu jinakosti a v boji proti diskriminacím ve jménu ovládaných menšin. Jde o součást pochodu do světa, kde politika bude vystřídána morálkou a občanství v rámci státu všelidskou tolerancí.

Už na první pohled je viditelné, že jde o zakamuflovanou svobodu jedince, že jde o učení Ayn Randové. Kde vlastní zájem je jediným měřítkem morálních rozhodnutí. Podle etického egoismu je naší jedinou morální povinností uspokojit vlastní zájem. Prostě individualismus, jenom zabalený do jakéhosi pseudorevolučního hávu, kde je zneužit pojem humanita, tedy postoje, který vychází z uznaní lidství (solidarita všech) jako nejvyšší hodnoty každého lidského života za postoj který zde znamená cosi jako tolerance. Jinými slovy – místo spolu, vedle sebe.

Jan Keller správně tvrdí, že tato „filosofie“ se cíleně snaží rozložit jakoukoliv autoritu a vše deregulovat (rodinu, kulturu, školství, stát), čili totéž jako neoliberalismus. Nazývat takové úvahy neomarxismem uráží nejen Marxe a nejen skutečný neomarxismus, dnes představovaný Jürgenem Habermasem, který spočívá v myšlence kritiky jazyka, jako ústředního nástroje demokracie, ale také představuje vědomou kolaboraci s propagandou skupiny White Media.

A to je nacismus přímo krystalický.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.