Elity


napsal Leo K.

Ve svém juniorském věku jsem si je představoval jako na práci nezávislé muže, od mala vychovávané a edukované alespoň v Eton College či Harrow School. Se širokospektrálním klasickým vzděláním, tak aby byli schopni si ozvláštnit nedělní večer v klubu četbou Ovidia v originále. Vlastně jsem soudil, že jejich společenský vliv, členství v prestižních klubech, vysoké vzdělání, vysoký stupeň znalostí v daném oboru, vysoká inteligence, dobrá představivost, bohatství a speciální trénink je určuje k řízení společnosti. Čili k obsazení pozic a k vlastnictví privilegií, která jsou nemyslitelná pro většinu lidí, kteří nedosahují jejich kvalit.

Vlastně jsem dělal stejnou chybu jako Platon, když uvažoval ve svém díle Ústava o ideální vládě. Ten při svém uvažování dospěl k závěru, že všechny formy vlády nesou v sobě zárodek sebezničení a všechny vyústí v tyranii. V antickém Řecku byl tyran samovládce, který se opíral o nespokojené vrstvy obyvatelstva a jeho cílem se stalo konečné odstranění nadvlády rodové šlechty. Antické Řecko neznalo princip vyvažování mocí, proto končilo v tyranidě. V dnešním názvosloví bychom řekli v autokracii. Otázka ideálních elit, vrstvy lidí, která má nejen výsady, ale i zodpovědnost a která je ochotná řídit společnost k jejímu dobru, naráží na elitářství, což je pouhé tvrzení vrstvy lidí, že má výjimečný původ nebo schopnosti, a to jenom proto, aby získala ta zvláštní privilegia.

Nic lépe neilustruje takovéto pojetí elitářství než snímek „Toffs and Toughs,“ který byl pořízen Jimmy Simeem 9. července 1937 během kriketového zápasu Eton vs Harrow.

 

Protože snímek vyvolal určité kontroverze, podařilo se deníku Daily Mail postupně určit všechny postavy na snímku. a nakonec i sledovat jejich další osudy. Žáky Harrow School byli Peter Wagner a Thomas „Tim“ Dyson, kteří se dohodli, že budou ve 14 hodin v Grace Gatesu, kde je Wagnerův otec vyzvedne a vyrazí na víkend do Wagnerova domu Russ Hill v Surrey. Dalšími třemi chlapci byli George Salmon, Jack Catlin a George Young, třináctiletí žáci základní školy. Všichni tři byli ráno u zubaře a pak se rozhodli „ulít“ se ze školy a zajít na zápas Eton-Harrow, aby si vydělali za poskytnuté drobné služby nějakou tu penny. Příznačné také je to, že čeština nemá pro název snímku „Toffs and Toughs,“ jednoduchý a výstižný překlad, dokonce ani volný (něco na způsob „elita a hadráři“).

Sladkobolné pokračování jejich osudů, které vysledoval Daily Mail, nechci popisovat. Nechci Kosou nahrazovat bulvár a jejich popis také nemá žádné konsekvence k článku. Zájemci si to jistě vyhledají v příslušném odkazu.

Podstatné pro popis elit je, že inteligence má přibližně normální rozdělení; asi 70 % lidí má hodnotu IQ 85–115. IQ 115–130 má přibližně 13 % populace a nad 130 už jen necelé 2 % obyvatel Země (hodnoty jsou pouze orientační), kdežto křivku rozložení bohatství ve stejné společnosti nevyjadřuje žádný standardní matematický nástroj. Neexistuje tedy žádná objektivní a matematicky vyjádřitelná korelace mezi inteligencí a bohatstvím.

Mnozí badatelé poukazují na to, že to není práce, co stojí u zrodu bohatství, ale šťastná náhoda. U nás je to evidentní, pokud privatizaci devadesátých let můžeme považovat za šťastnou náhodu. Ale protože náhoda přeje připraveným, tak následně se už uplatní jak ty různé vlohy, tak i ta tvrdá práce. To byl i příklad nejčastěji citovaný, příklad vzestupu Andrew Carnegieho.

Z prostředí rodiny víme, že nejúspěšnější výchova je výchova příkladem. Je tedy žádoucí, aby skutečné elity v čele státu měly, mimo empatii ke společnosti jako celku, také obecně uznávaný morální kredit. Aby svou osobností určovaly trendy a rozhodování ostatních, ač sami zůstaly pokorné a skromné, bez nutkavé potřeby sebeprezentace, přesto, že jsou součástí veřejného prostoru. Aby šly příkladem. To nelze nahradit chozením v oblecích, učením se etiketě „vyšší společnosti,“ znalostí cizích jazyků a vtipnou komunikací s lidmi u stolu. Jakkoliv jsou tyto znalosti a dovednosti důležité, netvoří podstatnou vlastnost politických elit.

Právě záměna vnějších znaků za morálku způsobila, že jsme zaměnili elity za celebrity. Nasloucháme těm, kteří svou jedinečnost dávají na odiv, protože jsou na to z jeviště zvyklí. Nasloucháme těm, kteří tvrdí, že se obětovali – že jim nic než vstoupit do veřejného prostoru nezbývalo. A že se tak rozhodli, aby něco změnili pro obecné dobro a blaho. Historické povědomí a novodobé příklady nám potvrzují, že v takových případech jim v drtivé většině případů jde především o zachování zájmů svých nebo určité skupiny.

Potvrzuje se mimo jiné, že základní lidská reakce na potěšení není pocit spokojenosti, ale chtít víc. Sobectví a nikoliv touha pracovat pro jiné. Získanou moc, člověk neumí transformovat do štěstí. To je cesta do pekla i když leckdy asfaltovaná. A proto, pokud se do veřejného prostoru někdo vetře, měli bychom dokázat posoudit, zda je schopen veřejné služby a ne jenom vlastní projekce. Sliby týkající se byrokracie a konzumu nejsou cestami k idejím. To ovšem zaregistrovaly i politické strany. A tak místo politické soutěže idejí dochází k souboji marketingových specialistů, placených stranickými centrálami. Místo souboje programů dochází na komentář dostatečně ohebných bavičů. Politika se mění podle amerického příkladu na cirkusové představení.

A co je ještě horší, politici nás přesvědčují, že oni a jenom oni, jsou ti jediní, kteří jsou schopni rozeznat všechny okolnosti a nalézat jedinou pravdu. Když nastupoval Donald Trump, tak naivně sliboval, že „vysuší Washingtonskou bažinu.“ Tím pojmem myslel rozsáhlou síť vztahů vládní administrativy, která dělá všechno proto, aby zachovala status quo. Proč by ne? Jim se vyplácí. „Zakonzervovat“ systém, který člověka vynesl tam, kde je, se snaží každý člen takové sítě.

I my máme takovou „svoji bažinu“ (už od doby Rakouska-Uherska), která generuje tak zvanou Pražskou Kavárnu (která rozumí všemu nejlépe) a která vytváří ten hlavní rozdíl mezi vládní představou politiky a praktickým životem. Politika je tam mezi nimi (těch, co jsou „u toho“) zcela odpoutána od toho, co se děje mezi „dolními deseti miliony“ („kteří tomu stejně nerozumí…“) a zcela zaměstnána tím, co se děje v té jejich bažině (síti) samotné.

A sebejisti si sami sebou si myslí, že díky práci v síti vztahů vládní administrativy řídí i společnost. Jenže v té se dějí úplně jiné věci, tam se žije praktický život, tam jsou lidé, kteří nemají dost peněz, kteří se cítí opomenuti a hledají někoho, kdo jim bez moralistických výroků a bez mediální manipulace srozumitelně řekne, co se ve skutečnosti děje. Proto není divu, že celý systém vrší chybu za chybou a přitom nás přesvědčuje, že jejich rozhodnutí jsou správná.

Naivové!

Jen dítě a fanatik neví, že o správnosti nějakého počínání lze definitivně rozhodnout až s patřičným časovým odstupem. Lina Heydrich až do smrti věřila, že její soukromý koncentrační tábor (pobočka KzL Flössenburg) byl v pořádku a ničemu se neprotivil. A to umřela v roce 1985, 40 let po válce.

Národní státy, ten produkt Vestfálského míru 1648, jsou ekonomická, politická, kulturně uvědomělá společenství, na jejichž utváření má největší vliv společný jazyk, společnou kulturu, společné území a dějiny. Jsou strukturou s definovanou suverenitou. Jednak směrem dovnitř států, jako výlučný výkon moci nad jejich územím a obyvatelstvem. Na druhé straně jako autonomie v zahraniční politice. Formálně neexistuje žádná vnější moc, jíž by se státy musely zpovídat ze svého chování v mezinárodních vztazích, a proto jsou si formálně všechny státy rovné. Do vestfálské mírové smlouvy byla začleněna zásada státní svrchovanosti. To pro všechny zúčastněné strany znamenalo souhlas s tím, že budou navzájem respektovat svá územní práva a nebudou se vměšovat do vnitrostátních záležitostí (potvrzeno v Helsinkách 1975, ale s vložením trojského koně lidských práv).

Vznikl decentralizovaný systém suverénních států bez nadřazené autority, která by rozhodovala o fungování vztahů a systému, narostl počet komunikačních kanálů, vznikla oficiální diplomacie a došlo k propojování ekonomických systémů. Tím se zrodila novodobá Evropa jakožto kontinent svrchovaných států. To je dědictví po předcích, které bychom měli rozvíjet a prohlubovat a nikoliv odvrhnout a zničit.

Proč jsem zmínil trojského koně lidských práv? Závěrečný akt obsahuje deklaraci deseti zásad řídících vztahy mezi zúčastněnými státy a dále se věnuje záležitostem týkajícím se uplatňování některých z těchto zásad.

Uvedené zásady jsou:

  1. svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti,
  2. zdržení se hrozby silou nebo použití síly,
  3. neporušitelnost hranic,
  4. územní celistvost států,
  5. pokojné urovnávání sporů,
  6. nevměšování do vnitřních záležitostí,
  7. respektování lidských práv a základních svobod včetně, svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení,
  8. rovná práva a sebeurčení národů,
  9. spolupráce mezi státy, a
  10. poctivé plnění závazků mezinárodního práva.

7. bod by byl v pořádku, kdyby…V roce 1978 byla ve Spojených státech založena organizace Helsinki Watch, aby monitorovala bývalý Sovětský svaz a dodržování jím přijatých dohod na KBSE v Helsinkách, 1975. Hlavním sponzorem 26 milionového rozpočtu (v dolarech) této organizace je – hadejte kdo? Jestliže jste hádali Státní department, tak jste vedle. Je jím příznivec Nové levice (v USA) George Soros. Od roku 1988 byly všechny výbory sjednoceny pod jednu střechu, kterým je Human Rights Watch se sídlem v New Yorku. Nálezy této organizace (sílou ministerstva zahraničních věcí Spojených států, které je zveřejňují) významně porušují body 1 a 6 závěrečného aktu KBSE.

Proto trojský kůň. Proto je lidskoprávní tématika ve styku se zahraničím ničím neomluvitelným hulvátstvím. Že si takové buranské jednání dopřávají američtí „státníci,“ případně jejich diplomaté, jsme si pod vědomím hrozby, že Spojené státy vydávají ročně na zbrojení částku rovnající se našim 15 státním rozpočtům, už zvykli. Ale že takové postoje zaujímá například Dienstbier nebo Kalousek, je přinejmenším podivné.

A tím jsme se zpátky dostali k politikům, respektive k těm podivným osobnostem (napsal bych amatérům, ale to bych znevážil slovo amatér), které se za ně vydávají. Mají naslouchat svým obyvatelům, čili národu, respektive jeho většině a řešit systémové vady státu, které těm či oněm ztrpčují život. Tak to ve kvalitní demokracii chodí. A ještě jedna poznámka. To řešení nemá být pokud možno jenom rozhodnutím vládních politiků. Odkud by braly legitimitu názoru, že sami vědí nejlépe, jak se věci mají dělat? Na Boha se v sekulárním státu vymlouvat nemohou a národ, který je delegoval, je sám v názoru rozdělen.

Proto má řešení vyplynout z diskuse mezi příznivci a odpůrci návrhu. Má být, opět pokud možno, konsensem, který přijímá i opozice. To je ukazatel oné kvality demokracie. Nesmí to být tyranie většiny ale názor, který za svůj může brát i menšina. Postpubertální praxe opačného extrému, tyranie menšin, která se falešně hájí názorovou svobodou, praxe o níž tak emotivně mluvil v katedrále sv. Víta Msgr.Petr Piťha, je extremním výstřelkem ideologie tak zvané Nové levice, která popírá tradice, kulturní identitu společnosti a tím i národ; odstraňuje demokracii a vůbec už není tím, za co se prohlašuje, tedy levicí (v Evropském smyslu slova).

Když byl Petr Piťha v devadesátých letech ministrem školství, tak mě připadalo, že si na ministerstvu pořídil klausuru, ve které sice napsal velmi kvalitní program výuky na prvním stupni, zatímco ministerstvo fungovalo setrvačností. Po jeho projevu musím ale smeknout před jeho statečností, protože musel vědět, co ho čeká. Zvedl a velmi emotivně popsal problém skutečných sebestředných ničitelů demokracie skrývajících se za maskou intelektuálních hnidopichů a velmi důrazně ho pojednal na veřejnosti tak, že jej nelze obejít. Vystoupil jako velká osobnost. Upozornil nepřehlédnutelným způsobem na hostinu šílenců, kde rundu má platit celá společnost.

Kde se, ve jménu sebestředných idiotů, zapřou tisícileté tradice naší společnosti. Protože panuje relativní konjunktura, máme nejnižší stav nezaměstnaných, který ale zhruba koreluje s početním stavem LGBT minority. Kde bere vláda a naši zastupitelé jistotu, že problémy této minority jsou těmi, které hýbou společností? Kde bere tuto jistotu a jak se srovnává s faktem, že cca trojnásobek zaměstnaných občanů žije pod hranicí chudoby?

Petr Robejšek už před dvěma lety napsal:

Vrší chybu na chybu a svůj nárok na vršení chyb i v budoucnu odvozují jen od toho, že jsou vzdělanější. Přitom všechno, co dělají, se přece má odehrávat ve prospěch onoho prostého, obyčejného člověka, který ale nakonec platí účet. Ať už jde o migraci, arabské jaro, zkrachovalé banky, jsou to obyčejní lidé, kteří to odnesou a elity jim říkají: ty plať, my rozhodujeme. A zeptá-li se někdo na jejich vinu, odpovědí, že to dělali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Za co tedy stojí jejich vědomí a svědomí?

I tento parciální fakt je vážnou výzvou nejenom pro politiky a vědce, ale i pro mladou konzumní generaci. Ukazuje se, že je to nakonec sama „elita“ která je úspěšná v procesu diskreditace demokracie a jejich institutů. Primitivizující charakter současných „elit,“ chápe stát a řízení společnosti jako instrument zabezpečující svůj osobní prospěch na úkor všeho a všech. A společnosti ukazuje vztyčený prostředníček. Přes tuto vulgarizaci politiky se do její služby vedral mediální svět v celé své šíři a hlouposti. Na druhé straně je třeba před nevolenými redakcemi nejen veřejnoprávních sdělovadel smeknout: takhle během jedné generace zaneřádit politickou kulturu národa vlastními ideologickými komplexy, to jen tak někdo nedokáže, píše Oskar Krejčí.

Tady se nemohu vyhnout srovnání. Když si muslimové přenášejí tradice a kulturní zvyklosti ze své domoviny jsme upřímně zděšeni, ale když totéž provádí americká komunita, tak přesto, že se to příčí našim zvyklostem, tak s pocitem žáčka nachytaného na nepravostech, ochotně novinky bereme za své. Je hodně zvyklostí, které se takto změnily. Jen namátkou: v Evropě se vždy pila filtrovaná káva a ještě k tomu málo. Jen po obědě nebo ke svačině – měl to být svého druhu sváteční požitek, stejně jak sklenička likéru.

S příchodem Američanů se začal pít „turek“ a káva zevšedněla. Bývalo nemyslitelné si pod košili nevzít nátělník a do bot (vyjma dřeváků) ponožky. Americké „tisícimílové“ košile a sandály to zásadně změnily. Pepek námořník, Sněhurka z The Walt Disney Company, Rita Hayworth a blue jeans, to byl soft power Ameriky. Musím se pozastavit ještě u jednoho jména: Jane Fonda, propagátorka zdravého životního stylu, žena se šlechtickým titulem, ale také aktivistka proti vietnamské válce.

Stala se v roce1962 Miss vojenských odvodů, ale během války ve Vietnamu se postavila na stranu odpůrců amerického zapojení v konfliktu. V červenci 1972 přiletěla na dva týdny do severního Vietnamu, kde mluvila s tamními obyvateli, navštívila místa a infrastrukturu zničenou americkým bombardováním, v jednom případě hovořila se sedmi vězněnými americkými vojáky. Celkem 35 let trpěla bulimií, díky čemuž si udržela dobrou postavu. Hodně kouřila a později zase obhajovala zdravý způsob života. Hlásila se k socialismu a toužila po penězích z podnikatelských aktivit.

To byl intelektuální guláš Ameriky šedesátých a sedmdesátých let, ze kterého se zrodila Nová levice. Názvoslovím klame, protože v Evropě chápeme levici jako institut, který bojuje za sociální rovnost, kdežto americká Nová levice požaduje kulturní a genderovou rovnost až feminismus a práva sexuálních menšin. Wikipedie v části kritika nové levice píše:

Odpůrci nové levice považují její ideologii za zhoubnou, myšlenky nové levice jsou podle nich neslučitelné s identitou západní civilizace a narušují její fungování. Nová levice podle nich prosazuje škodlivý morální relativismus až nihilismus, neslučitelný s anticko-křesťanskou sociálně-kulturní tradicí, v níž tkví kořeny západní civilizace. Teze nové levice jsou podle nich volnomyšlenkářské, zbavují prý jedince vědomí morálky a zodpovědnosti, ve svém důsledku jej údajně vedou k nezodpovědnému a škodlivému jednání. Velmi častým terčem kritiky bývá novou levicí prosazovaný multikulturalismus, jenž dle jeho odpůrců vede pouze k eskalaci společenských problémů. Obdobně se terčem kritiky stávají i další myšlenky a postoje spjaté s novou levicí, např. tzv. genderová rovnost/korektnost, jež prý usiluje o násilné stírání přirozených rozdílů mezi pohlavími; snaha za zrovnoprávnění sexuálních menšin, jež údajně ohrožuje tradiční rodinu apod.

No vida – to jsou těžká obvinění a přesto se nenajde politická strana, natož vláda, která by prohlásila, že se tato jedovatá bylina zrodila jinde a za jiných společenských poměrů a nelze ji tedy bez následků přenášet do evropských poměrů. Proč to tedy žádná strana, žádná vláda neudělá? Proč naopak jsou ze státních peněz (našich daní) sanované organizace (za všechny jmenuji jako příklad Člověk v tísni), které se touto ideologií řídí a zároveň ji také aktivně šíří (na příklad programem Jeden svět na školách)?

Jsem přesvědčen, že lidství bez pohlaví, bez národnosti, společenství bez rodiny a hranic není ničím, co nám nedá spát, co nás dennodenně trápí, co by hýbalo naší společností a co by se mělo projednávat v parlamentu. Když o tom, jako o výstřelcích, občas čteme, vnímáme to s povzdechem: „Svět se zbláznil.“ A přesto se nenajde jediný vládní politik při projednávání takových zbytných témat, který by po vzoru Olivera Cromwella řekl:

Je nejvyšší čas, abyste skoncovali s Vaším vysedáváním na tomto místě, které jste zneuctili Vaším pohrdáním všeho ctnostného a poskvrnili Vaším praktikováním každé neřesti. Jste sebranka a nepřátelé každé dobré vlády. Jste banda nájemných lumpů a stejně jako Ezau byste svoji zemi prodali za kus žvance a stejně jako Jidáš zradili svého Boha za pár drobných.

Existuje aspoň jedna ctnost, kterou jde teď mezi Vámi najít? Existuje nějaká neřest, která Vám není vlastní? Věřící nejste o nic víc, než můj kůň. Zlato je Vaším Bohem. Kdo z Vás ještě neumlčel své svědomí za úplatek? Existuje mezi Vámi aspoň jeden, který by sebenepatrněji pečoval o dobro našeho společenství?

Vy špinavé děvky, copak jste svými nemorálními principy a podlými pletichami neznesvětili toto posvátné místo a z Božího stánku neudělali doupě zlodějů? Jste hnusně odporní celému národu. Byli jste sem lidem pověřeni pro nápravu křivd, což naplníte svým odchodem! Takže! Seberte si své saky paky a zavřete za sebou dveře.

Proč to žádný politik vládnoucích stran neudělá? Proč neprosazuje rozpuštění parlamentu jednající o zbytečnostech? Už jsem to psal, každý z nich dělá všechno proto, aby zachoval status quo. Proč by ne? Vyplácí se jim. Poslanec si může dovolit hypotéku o níž se normálním zaměstnancům může leda zdát. Proto je jeho snahou „zakonzervovat“ systém, který člověka vynesl tam, kde je.

Ne. Elity nezradily. Jenom zhnuseně odešly do soukromí a na jevišti zůstali pouze jejich šašci.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.