Co se ve stoletém jubileu slavit rozhodně nebude a naopak zarputile mlčet.


Dnešní text je  vlastně pokračováním toho včerejšího. V tom jsme  si popsali, kdo by  slavit sté výročí vzniku republiky  neměl.  Nechce li si  sám před  sebou připadat  jako lhář. A také proč. Dnes si povíme o    tématech a  historických skutečnostech, o nichž se  při  jubileu   zásadně  a pokrytecky  mlčí a mlčet, až na naprosté výjimky,  bude. Protože  se to jaksi nehodí. Ačkoli jde o věci podstatné a  řekl bych velmi charakteristické, které byly  vlastně založeny  buď přímo  do základů nového státu nebo do jeho následné nosné  konstrukce a  jež posléze  vedly k jeho destrukci a zhroucení. Nedělám si  iluze, že  vzpomenu na  všechny ani  že  je popíši  vševypovídajícím způsobem, Na nic  z toho nemám. Poctivě přiznávám. Takže  jde o  vlkův osobní výběr a  souhrn jeho předmětných interpretací. Dodávám, že  v obou případech ryze  subjektivních. Nejprve  onen přehled

1- Češi prahli  neúnavně po samostatnosti a  chtěli opustit  svazek Rakousko Uherský

2-dějinní vůdcové zaujímali  jasně  a od  začátku protirakouský postoj

3- jediným řešením získané samostatnosti byla  demokratická republika

4- Slovensko projevilo jasnou  vůli stát se součástí  Československa

5- Minimálně hranice českomoravské  části Republiky  Československé byly  nesporné  a  vítězové  je  bezproblémově uznali

6-První republika  byla  vzorným, humánníma  demokratickým státem a  to za všech okolností

To  všechno jsou  bohužel mýty a nic  z toho není pravda.Minimálně ne  celá.

A buďte si jisti,  že  až  na velmi specializované pořady  typu Historie.cz a podobné o tom rozhodně nebude  řeč a nikdo nás  s tím, na  rozdíl  například od  rozebírání Srpna  68 ze  všech možných pohledů, nebude obtěžovat.

Jednak kvůli objektivnímu nezájmu  naprosté většiny publika -stačí se podívat například  na televizní program hlavních stanic na nedělní sváteční večer  – kdy 28. říjen rozhodně nemůže  konkurovat titůlům jako Temný rytíř, Tátové na tahu, Kurýr 2, Hvězdný prach, Kojak nebo Léto šťastného blázna, abych jmenoval alespoň některé „významné fláky“. Takže je to jen a pouze  na ČT a STV1….Aspoň že  tak… A dodávám, že  obě  stanice  dělají tentokrát  svou práci dobře, respektive – v mezích možného.

No ale pojďme na  tu historickou procházku o věcech , o níž se ve  slušné liberálně demokratické společnosti, v souvislosti s  československou  státností radši   nemluví. A  že  se  v ní jinak mluví  už skoro o všem i kde jakých šílených nenormalitách typu třetí pohlaví, unisex  veřejné WC atd. atd.A přirozeně  teroru, páchaném zásadně  bílým heterosexuálním mužem na svém  okolí! Nebo když a to je naše speciální  národní disciplina – provádíme  světově  ojedinělé a rozumově  nepochopitelné sebemrskačství, záměrně  dehonestujíc  svou minulost a v předstihu tak destruujeme  svou budoucnost!

Mimo program mne  napadá zcela  nová a neotřelá  myšlenka – není záhodno 28.říjen okamžitě zrušit, protože  to byla  ryze mužská  záležitost, navíc  samej heterák a tím i terorista? Nebo snad  jej přejmenovat na  Den národní hanby, protože třeba  dnešní milí krajané, resp. jejich  předci přestali tím dnem  být  nadřazenou národnostní  skupinou? No a  když už  u toho budem, tak tenhle  svátek by možná    v budoucnu,  až  Fico a podobní  konečně na  Slovensku budou zbaveni moci a  ti nejsprávnější slovenští správňáci převezmou  státní kormidlo, by to tam mohli zavést také. Aby  odčinili  křivdu na  roduvěrných Maďarech a zejména těch, jimž  říkají Maďaroni.  No tohle  nesmím  zapomenout a  až jednou na  mne  dopadne  depka  z nedostatku témat, tak po tom třeba  sáhnu…

Ale nyní  vážně – je  čas  se vypořádat s  těmi nadhozenými tématy:

1- Češi prahli  neúnavně po samostatnosti a  chtěli opustit  svazek Rakousko Uherský

omyl! obrovský  omyl. Už  moderní otec  národa -Palacký  razil zásadu  tzv. austroslavismu  a jeho rčení  – kdyby  Rakousko neexistovalo, museli bychom si jej vymyslet,   je obecně  známé.

Česká politická reprezentace, na  rozdíl od  uherské  byla  k Vídni i mocnáři, za  všech okolností loajální. Takže  se domohli výsledku, že  věčně odbojní Maďaři si na  Vídni vybojovali režim tzv. dualismu, mírní a  spolupracující Češi s odnárodněnou  a  zcela porakouštěnou šlechtou  nedosáhli naprosto ničeho. Jen toho, že  Vídeň šla  nekompromisně  na ruku českým Němcům a  jejich odmítání uherského uspořádání pro české země. Platilo to nejen za  války, ale  i dlouho v jejím průběhu. Ještě  v lednu 1917,kdy  už  Rakousko zjevně  signalizovalo, že téměř  mele  z posledního vyšel v Národních listech článek, z kterého si dovolím citovat:

Jest opravdu s podivem, jak mnohostranná je činnost profesora  Masaryka  jak neúnavně pracuje, aby pokálel  čest českého národa a ustavičně zhoršoval postavení svých krajanů…Nepřátelé se už přesvědčili, že  láska  všech rakouských národů k vlasti a dědičné dynastii je  pevná a neotřesitelná. Viděli, že  všichni, kdo v cizině  vyprávěli něco jiného, jsou lháři a podvodníci, kteří mají před očima jen své vlastní hmotné zájmy… Rozhodně  se ohrazujeme proti tomu, aby tito lidé mluvili v našem jméně a  aby předstírali, že  hájí zájmy  českého národa….

Opsáno z Budování státu F. Peroutky díl I. str. 6 /nikoli vlevo dole…/

Národní listy  byly tehdy  vedoucí novinový  titul v českých zemích. Peroutka  sice vyslovil podezření, že  šlo v článek vnucený Listům pražskou policejní direkcí, nicméně tehdejší politická reprezentace  země -čeští a moravští poslsnci Říšského sněmu všech stran,  sdružení v tzv. Českém svazu, bez ohledu na  stranickou příslušnost byli vůči Vídni snad ještě  devotnější!

Když prezident  WIlson koncem 1916 uchopil mírovou iniciativu a přednesl návrh svých mírových podmínek, kde stálo také osvobození Italů, Rumunů, Čechůa Slovinců z cizího panství, Český svaz  odpověděl, že  národ, který zastupuje  si nepřeje  býti osvobozen a že v  situaci, ve které je, cítí se tak dobře, že mu ničeho není třeba…

Aby 24. ledna 1917 tihle  zástupci českého lidu poslali císaři poníženou a  trapnou supliku, kterou za  ně a  v jejich   jménu napsal  ministr  zahraničí hrabě  Czernin /česká šlechta  jako poleno!!!, není takhle  jeden jeho potomek  v našem současném senátu, za Jičín a okolí???/, kde poslanci Českého svazu podepsali mimo jiné, že je třeba  se postavit  dojmu nesvědomitých hesel, která v poslední době  uveřejňují někteří jedinci a která mohou ideu rakouského státu kompromitovati…

Vrcholem servility pak byl jejich blahopřejný telegram rakouskému generálu Boroevičovi k vítězství na  Piávě…

Takhle vypadl postoj  domácí české politické reprezentace, respektive její  převážné domácí části  ještě  začátkem roku 1917.

Ke zvratu došlo až v květnu 1917, kdy 222 českých spisovatelů, renomovaných i zcela neznámých,kromě Jiráska třeba bratři Čapkové, Kamil Krofta, Jindřich Šimon Baar, Jakub Deml, Viktor Dyk, Eliška Krásnohorská, Růžena Jesenská, Marie Majerová nebo Zdeněk Nejedlý. vydalo Manifest, v kterém se  mužové a ženy pera proti počínání českých poslanců v  Říšské radě  nesmiřitelně postavili.

Požadovalo se zrušení cenzury, obnova shromažďovacího práva i amnestie pro politické vězně. Zmiňoval se i československý národ, a z textu vyplývalo, že požaduje úplně jiné zemské uspořádání než v rámci Rakousko-Uherské monarchie.

Prožíváte ztrátu iluzí? Bude hůř.

2-dějinní vůdcové zaujímali  jasně  a od  začátku protirakouský postoj

Ani tohle  není  pravda

Ilustrující  je  vývoj Masarykova  postoje. Ještě v  době psaní České otázky vidí budoucnost  národa v  rámci Rakouska Uherska.  „Život státní a politický nemá pro národ té důležitosti, která se mu u nás tak často přisuzuje. Politická samostatnost nás nespasí a nezachrání; byli jsme samostatní a svou samostatnost jsme ztratili, a jsou národové samostatní a přece nesvoji… Naše politika nemůže být úspěšná, nebude-li nesena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska,“

Po vypuknutí  I. světové  války mění opět  svou politickou pozici a  všímá si toho,  že  vlastně nadchází jedinečná situace. Za předpokladu, že  Dohoda zvítězí nad  Trojspolkem a  tedy  monarchie bude poražena. že  nadejde  historická příležitost -vzít si zpět samostatnost. Nicméně na tomhle projektu začal opravdu pracovat  až tehdy, když  mu Karlova universita  zrušila profesůru na  žádost rakouských orgánů v  roce 1915 a tím ztratil oficiální status v  zahraničí, kde byl universitou „vyslán na studijní pobyt. Do té doby s oficiálně prodlužovaným oficiálním povolením Vídně  zdržovat se  v cizině. Do té  doby  vedle zahraniční činnosti ve  prospěch dohody  oficiálně držel v ohni i své rakouské želízko. Pak už  pro něj  byl Rubikon překročen.

 

3- jasným řešením získané samostatnosti byla  demokratická republika

Primárně  ještě  dlouho nebyla  řeč o republice. Zvažovaly  se a  dlouho, různé možnosti, včetně instalace  nového českého krále. Z nějaké zahraniční  dynastie.  Mnozí, například  Kramář,  preferovali ruské Romanovce, jiní  chtěli  žádat v  Anglii. Ještě  ono provolání  z 28. října 1918, kterým byla  nezávislost na  monarchii  vyhlášena  hovoří o československém státě,  nikoli o Republice.

4- Slovensko projevilo jasnou  vůli stát se součástí  Československa

Tohle je  speciální kapitola, která by  si zasloužila  detailní rozbor. Ale na ten nemám dost načteno. Přiznávám.Nejdříve by  bylo nutno zodpovědět bezchybně otázku – co znamená  pojem tehdejší Slovensko… Do jaké  míry  bylo ještě  vůbec  slovenské? Spoléhám opět zejména  na Peroutku a  jeho Budování státu.  A nutně  docházím  k neradostnému závěru, že  rozpad  společného státu  byl  založen už  v  Turčanském svatém Martině, kde se  30. října  1918 sešla  slovenská politická, či spíše  intelektuální  reprezentace. V podstatě celá.Jak uvádí prameny. Celkem do 250 lidí. Více  těch, co patřili  k inteligenci a národnostně  se hlásili ke slovenskému původu, podle  jednoho z  účastníků prý na  Slovensku  nebylo. Přijala se tzv. Martinská deklarace. 30.10.1918.  Podepsalo ji  přes  200 účastníků a je považována za základní dokument novodobé slovenské státnosti a  samostatnosti.Udály se ovšem tři zásadní věci,  které následně  vedly  k jejímu  zpochybnění  samotnými Slováky a posunutí do role  universální zbraně  proti samostatnému státu.

Za prvé – deklaraci modifikoval Milan Hodža, který do Martina  přijel až po jejím přijetí a nechal do ní zapracovat, bez souhlasu několik podstatných věcí, které  reflektovaly  aktuální mezinárodní situaci o jejímž vývoji neměl nikdo z účastníků ani potuchy. Což bylo později  některými slovenskými politiky  vykládáno jako  akt  české zrady a  že Hodža  jednal pod  českým nátlakem.

Za  druhé – sněm v Martině  byl oficiálně zakončen a  účastníci se rozjížděli domů týž den. Ovšem velmi pomalu, jak to odpovídalo válečným dopravním možnostem. Takže  asi  1/10 delegátů se  sešla, více méně na kus  řeči, ještě  31.10. aby  si  zkrátili čekání. Byl to Dr. Tuka, pretendent  pozdějšího klerofašistického režimu, který následně deklaroval v roce  1928, že  31.10.  byl přijat  tajný dodatek deklarace, kde  delegáti konstatují,  že  i když se přihlásili k československému státu,  mají každých 10 let právo z tohoto svazku vystoupit. O tento dodatek se vedl setrvalý spor  s Prahou a  dokonce několik soudních procesů, nicméně s negativním výsledkem protože

za třetí – původní text  Martinské deklarace se  někde ztratil a  Tuka, ani nikdo další nemohl nic písemného prokázat. Onen dodatek nikdo před  soudem neosvědčil, že jej viděl na  vlastní oči. Včetně  Tuky nebo Hlinky. Nicméně  tohle  střelivo  stabilně  rozleptávalo a  rozvolňovalo předválečný česko- slovenský vztah a zasévalo  neklid  mezi oba národy.

5- Minimálně hranice českomoravské  části Republiky  Československé byly  nesporné  a  vítězové  je  bezproblémově uznali

Další z mýtů.  Jednak zde  byli snahy  českých Němců kteří se  chtěli přidat  k Německu či Rakousku nebo alespoň zůstat  samostatní, bez  Čechů. Vše  bylo řešeno poměrně  dlouho a komplikovaně  ať už  v Saint Germaine nebo Trianonu. Až tam  došlo k definitivnímu určení československých  hranic. Včetně  Těšínska, o něž  byla  svedena  regulérní válka s Polskem neboť  šlo zejména  o to, aby  v československých rukách  zůstalo tehdy  asi jediné, pořádně  funkční železniční spojení mezi historickými zeměmi a  Slovenskem. Dlužno dodat, že  československé  požadavky  byly téměř  všechny  vyplněny. A dokonce mohly  být uspokojeny  více. Československo v jednu chvíli mohlo získat své historické území – obě  Lužice. S ohledem na  Lužické Srby  a jejich  národnostní příbuznost. Na pokyn Masaryka  Beneš  ze svého původního přání  odstoupil. Důvodem  byl nárůst  německé menšiny. Pozdější události dali TGM za pravdu. Oním jediným požadavkem, kterého Československo nedosáhlo, bylo vytvoření  koridoru  mezi Slovenskem a Jugoslávií, aby  republika  získala přímý přístup k moři a  svému spojenci. Na úkor  Maďarů a  částečně i  Rakušanů /po připojení Burgenlandu/.

6-První republika  byla  vzorným, humánníma  demokratickým státem a  to za všech okolností

Už  v úvodu  je konstatováno, že  žádná lepší a  funkčnější  demokracie,  než  byla ta  prvorepubliková  tehdy, na  východ od  Rýna  v Evropě neexistovala. Za tímhle prohlášením si stojím  naprosto rigorozně  Zkrátka  v tehdejší ČSR  fungovala  nikoli demokracie  nejlepší, nýbrž a to rozhodně není málo – nejlepší tehdy možná!  Přesto leckdy  až totalitní a totálně  brutální, až krvavá. A  sluší se to zkomunikovat i v  den  sváteční.

Znovu mi to nedá, abych sr  nevrátil k sebemrskačům, kteří  se  omlouvají a omlouvají a omlouvají milým krajanům a neustále  nás  ostatní mistrují  co do výkladu  historie. A  k tomu tak  rádi přidávají zločiny komunismu. Ty  nezpochybňuji ani trochu Prostě  byly a nelze  je oddiskutovat. Jenže  nyní, při těch státních kulatinách nejkulatějších, nikoho  ani nenapadne  vzpomenout  jiných obětí státního teroru. Toho, který  jde na konto naší  první demokratické republiky. Kateřina Amiourová před  časem uveřejnila  neúplný  výčet na Paroubkově  Naší věci.  Dovolím si  část  jejího článku převzít:

1. února 1919 bylo při generální stávce dělnictva v Bratislavě zastřeleno ozbrojenými legionáři 7 demonstrantů 25. března 1920 byli při stávce zemědělských a lesních dělníků v Rumanově na Slovensku zastřeleni dva dělníci 18. července 1920 byl při mzdových demonstracích v Hlohovcičetníky zastřelen dělník Jan Kulda a více než 10 demonstrantů bylo těžce zraněno 18. prosince 1920 byli na protestní demonstraci ve Vráblech zastřeleni tři stávkující a jedno děcko a přes 20 stávkujících zraněno 21. února 1921 byli v Krompaších při demonstraci proti hladu a zásobovací krizi četníky zastřeleni 4 dělníci a 17 jich bylo zraněno 2. července 1921 byli při exekuci ve vesnici Ardenovo zastřeleni dva rolníci 12. října 1921 byl četníky v Topolčianech při zatýkání zavražděn jeden dělník. Byl zatýkán proto, že jeho dcera sbírala zbytky řepy na sklizeném poli 1. dubna 1922 stříleli v obci Hrušové četníci do stávkujících. 19 osob bylo zraněno 30. července 1922 uspořádala KSČ v Košicích slavnost skautů spojenou s táborem lidu. Při rozhánění průvodu zranila policie 12 dělníků 1. srpna 1922 stávkovali v Močenoku zemědělští dělníci z panství biskupa Kmeťka. Při rozhánění schůze stávkujících byl jeden dělník četníky zabit a jeden těžce zraněn 28. října 1923 provedli četníci v Dulové masakr malorolníků, kteří hájili právo na lesní pastviny, a zastřelili jednoho malozemědělce, 3 těžce a 30 lehce zranili 28. dubna 1924 byl v Zaričevu úkladně zavražděn okresní důvěrník KSČ 6. května 1924 byl v Turje agrárníky úkladně zavražděn důvěrník KS a místní starosta Ivan Stimák 30. května 1924 při násilné exekuci dobytka v Poljaně těžce zranili četníci 7 rolníků 3. srpna 1924 byli ve Svaljavě při protiválečné demonstraci policií zastřeleni tři rolníci 8. října 1924 byl při stávce textilních dělníků v Trenčíně zastřelen 1 dělník a 8 těžce zraněno 10. února 1925 byl v Praze po skončení protidrahotní demonstrace uspořádán demonstrační průvod přes Václavské náměstí. Proti demonstrujícím byla vyslána policie, která střílela a 
šest demonstrantů těžce a mnoho lehce zranila 31. května 1925 zabili četníci jednu dělnici při stávce cihlářů v Nerejově 11. června 1926 rozháněli v Praze četníci střelbou demonstraci dělníků proti zvýšení zemědělských cel a několik dělníků při tom zranili 2. května 1928 byla četníky při stávce zemědělských dělníků v Dolním Kereškýně zastřelena jedna žena a dvě další ženy a jeden hoch byli těžce zraněni 8. října 1928 byl v Boroňavě četníky v noci bezdůvodně uspořádán pogrom na rolníky. 34 muži a 4 ženy byli zbiti. 25. listopadu 1931 – Frývaldovská stávka (dnes Jeseník, v obci Dolní Lipová. Protestní pochod proti propouštění a snižování mezd dělníků pracujících převážně v kamenolomech skončil střelbou zasahujících četníků a smrtí 8 demonstrantů, dalších 13 bylo těžce raněno…

A samozřejmě Duchovská stávka: https://cs.wikipedia.org/wiki/Duchcovská_stávka

Dodávám, že  tenhle  výčet není zdaleka úplný. Přidám jen to nejznámější a nejkrvavější z toho, co bylo opomenuto tzv. Rudé Letnice v  Radotíně  z  21.dubna 1930. Četníky postřeleno 5 mladých dávek….

Nepochybně  bych našel i další, ne tolik známé excesy. Místo toho si  dovolím předložit  jakýsi  sumář, podobných  střetů za  první republiky. A jsou to ohromující  čísla:

V dějinách Československa lze najít následující údaje o tom, kolik obětí různých četnických zásahů bylo v jednotlivých letech existence 1. republiky:

1920 – 17 zastřelených + 7 těžce zraněných, 1921 – 4 zastřelení, 1922 – 2 zastřelení, 1924 – 4 zastřelení, 1925 – 4 zastřelení, 1928 – 1 zastřelený, 1930 – 5 těžce postřelených dětí, 1931 – 15 zastřelených vč. žen a dětí + 34 zraněných, 1932 – 4 zastřelení + 18 zraněných, 1933 – 30 zastřelených + 101 zraněných. Zásahy se děly vesměs při stávkových akcích, demonstracích nezaměstnaných, hladových pochodech a protiexekučních bojích – postižení byli vlastně zabíjeni jen proto, že neměli práci a měli hlad. Byli to vesměs dělníci, horníci a zemědělští dělníci.

Zdroj: https://pavelherman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=358299

Ve výsledku  77 zastřelených,165 těžce postřelených…. V důsledku  státní brutality.

Těch, kterým se nikdo dnes  neomluví a  nikdo na ně  nevzpomene. Ačkoli k První republice neodmyslitelně  patří.  Tak jako k režimu po roce  1948 procesy a   rudý teror. Proč  se o jednom mlčí a to druhé  neustále  připomíná?

Nemám žádný  zájem kašírovat režim, kterého jsme  se zbavili v roce 1989, ale  stejně tak  mi vadí zamlčování  historie  ještě    starší  a její  překrucování a  zneužívání! A  vždycky bude. První zákon Kosy  velí  jediné – každému a  všemu měřit  jedním metrem.

Vlastně nejsem přesný – i letos  jsou tací mezi těmi  jedině  správnými, kteří i tuhle  kapitolu dějin  První republiky  vzpomenou.  Například  poměrně  známý bloger  iDnes, Ziegler  Jan jakýsi…  Dovolím si citovat  z jeho blogu  ze  dne  30.01.2018, kde s e vrací ke  střelbě  ve Frývaldově:

Já jsem o tom, později mluvil s jeho babičkou – vdovou, a ta mně řekla, že těch demonstrantů bylo možná tisíc, kdežto četníků jen patnáct. Ti protestující se změnili v sběř, v lůzu, která na četníky utočila kameny a holemi….Je nutno říci, že největší zodpovědnost za tuto tragédii, při které bylo mezi mrtvými i čtrnáctileté děvče, mají ti, co provokovali střet s pořádkovými silami. Ti demonstranti byli dopředu ozbrojeni, takže počítali se násilnostmi. Zodpovědný za eskalaci násilí byli i komunisté, kteří podněcovali protestující k násilným útokům na státní moc. V tomto případě vyzýval k proražení četnického kordonu poslanec Národního shromáždění za KSČ Hádek. Nechápu také jednání rodičů, kteří na takovou nebezpečnou akci pustí čtrnáctiletou dceru……Ano, možná mohli četníci nejdřív vypálit salvu do vzduchu a předejít tak obětem na životech, ale jak se říká po bitvě každý generál. V ten kritický okamžik hrozilo, že je rozlícený dav bude lynčovat. A koneckonců i pozdější vyšetřování potvrdilo, že strážci pořádku postupovali správně.

Zdroj: https://ziegler.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=646961

A je to!!! A koneckonců i pozdější vyšetřování potvrdilo, že strážci pořádku postupovali správně…

Za  všechno mohou ti demonstrující, protože  četníci sice  mohli vystřelit  do vzduchu, ale to víte, po bitvě je každý generálem… A  vůbec, neotravujte  a dobře  vám tak!

Demokrat  Ziegler  má hotovo a  s ním všichni podobní. Aniž by  se obtěžovali  například přemýšlet, abych použil jeho vlastní slova ti protestující, co  se změnili v sběř, v lůzu,  byli připravení o pár  let později bránit  tu republiku, jejíž  silové složky do nich předtím pálily z karabin před  Hitlerem. šli položit  život  v předem marném boji!  Rád  bych se toho Zieglera  jakéhosi  a  podobných zeptal, od  kdy  je pro ně  někdo sběř a lůza a odkdy  člověkem a obráncem  vlasti a  vlastencem. tedy  za předpokladu, že  slovo vlastenec  pro ně není jen dalším synonymem pro sběř  a lůzu, což  ani náhodou není  vyloučeno!

Zmínil jsem se o Rudých Letnicích. Tam  ty holčiny, co šly  v  čele  protestního průvodu  také nejspíš  zaútočily  holemi a  kameny  na  kordon  četníků…

I tady  se  našel psáč,  který nám to vysvětlí z  toho správného  a nejsprávnějšího úhlu pohledu -Sedlák Luděk jakýsi. V Lidovkách. Mimochodem, když  mudřec   Ziegler jakýsi uzavírá  svoje moudření nad  Frývaldovskou krvavou lázní, konstatuje, opakuji znovu

A koneckonců i pozdější vyšetřování potvrdilo, že strážci pořádku postupovali správně…

Jak se  tehdy  oficiálně  podobné  události  vyšetřovaly popisuje, speciálně pro  Zieglera  jakéhosi, popisuje  dokonce i Sedlák jakýsi:

Popravdě je však nutno přiznat, že prvního zkreslení skutečnosti se nedopustili komunisté, ale vyšetřovatelé. Je jím rozšířená a dodnes bohužel často opakovaná verze o jediném výstřelu a odražené kulce. Počet a rozsah zranění tuto verzi jednoznačně vyvracejí a nic na tom nemění ani fakt, že se k tomuto závěru přiklonili vyšetřovatelé v oficiální zprávě. Výsledku vyšetřování se komunisté v tisku vysmáli a ze sebe udělali mučedníky.Zdroj: https://www.lidovky.cz/noviny/rude-letnice-spravne-proletarsky-nazev.A100421_000057_ln_noviny_sko

Letnice, Frývaldov, Duchcov a  další se tehdy  nehodily a nehodí se ani dnes. O to  se Sedlák  jakýsi osobně postaral. Protože  jestli jeho článku  dobře  rozumím, byl to  jeho plátek jménem Šemík,  který  rozpoutal v  Radotíně  akci za odstranění pomníku, připomínající ty Letnice. A jak známo, když se  ruka k ruce vine, tak se dílo podaří! Pomník  byl odstraněn. Možná, že  to tenkrát začátkem 90-tých v Radotíně  vypadalo nějak podobně, jako u nás  v Plzni v  roce 1953. Když se   bolševicí stihli jakž takž  otřepat z  masivních spontánních protestů škodováků a dalších občanů proti měnové reformě a režimu a  začali si vyřizovat  účty. Mezi to patřilo i stržení sochy  TGM  u  Obchodní akademie. Dovolím si citovat  z dobových  vzpomínek  někoho, kdo byl přeci jenom o něco starší než  já:

. „Moji rodiče několikrát s despektem opakovali jména herců Rabasová (říkali Rabaska) a Větrovec. Větrovec hodil smyčku T. G. Masarykovi na krk a doslova řval: „S Masarykem do šrotu i tu jeho holotu.” Myslím, že řvali toto i ostatní. Za provaz tahalo více komunistů a podařilo se jim sousoší s pomníku srazit. To potom naložili na nákladní auto, pamatuji se, že ještě na nákladním autě prezident T. G. Masaryk stál a měl smyčku provazu na krku.“

Doufám, že  Sedlák jakýsi se osobně  a iniciativně  zúčastnil  toho bourání nevhodného pomníku v Radotíně  také…. Že si iniciativně  přinesl  pořádné kladivo a  majzlík, aby  s tím ostudným pomníkem skoncoval. Každý  režim, ten bolšánský  i ten demokratický,  chce přece opravdové  chlapáky,  kteří se  nerozpakují  strhnout  nějaký ten pomník nebo  tabulku s názvem  ulice!   Nebo hrdinně  vidět jen na jedno oko!

Odmítám pohled  jednookého zaslepence. Vždycky  se snažím  hledět  oběma  očima  a popsat, co vidím. Bez  ohledu na kohokoliv. Proto dnešní  článek o tom, o čem zaručeně   při té naší stovce  řeč nebude. Ačkoli by  být  mělo.

Nikoli  kvůli  plivání na  vlastní minulost a  už  vůbec  ne kvůli nějakému sebebičování, tahle disciplina  je mi  cizí.  Ale proto, abychom si uvědomili, že  dříve nebo později  dojde i v naší společnosti k násilné konfrontaci nespokojených občanů se  státní mocí. Ta musí  zákonitě  přijít. A rozhodně  se  nechci  dožít  doby, kdy  občan drcený  nějakou další krizí, zbavený  práce a své důstojnosti, neschopný uživit  sebe  a rodinu,  bude kýmsi, respektive  zase  nějakým jakýmsi prohlášen za  sběř a lůzu a  tedy  za škodnou, do které se smí pálit  ostrými.

Ostatně  lůzou už jsme po převratu  nazváni byli, pokud  si dobře vzpomínám. My  co jsme se účastnili té největší popřevratové demonstrace v  zemi – kterou proti   bačování  Nečas Kalouskovy  famiglie  svolali v  dubnu  2012 odbory. Nepamatuji si,přesně  kdo nás  tehdy nazval smrdící lůzou a nechce se mi to hledat. Ale jistě  to bude nějaký  totálpuncovaný  demokrat typu Kalousek, Ziegler jakýsi či Sedlák jakýsi.

Tím jsem tak nějak se svými  šesti body o nichž  se zásadně  s výročím republiky hovořit  nebude, vyrovnán. Zjišťuji a nerad, že  to ještě  není  zdaleka  vše. Dalším  nevhodným, ba  zakázaným tématem je  určitě  rozpad  společného státu…. Do toho se dnes nepustím.

A  navíc  mi zústávají  skutečné důvody, proč  velmoci vznik nějakého Československa  vůbec dovolily, navíc  ty  samé, které o dvacet  let později neviděly  důvod  umírat  za neznámý národ  a stát  ve vzdálené zemi. Vlastně  abych byl v  citaci  naprosto přesný:

„Jak hrozné, nepředstavitelné a neuvěřitelné je, že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme.

Zvláštní, v roce 1938 je naše republika  vzdálenou zemí s lidmi o nichž se nic  neví a je tedy nepředstavitelné kvůli  kopat zákopy, ovšem o dvacet let  dříve  to byli lidé a země, která si rozhodně  zasloužila  samostatnost, kterou velmoci  znaly?

Klasickým  řečem o tom, jak velmoci pochopily neutuchající  touhu Čechoslováků po svobodě a  samostatnosti,  může  věřit  jen totální  naiva. Nikdo jiný. Jestli tohle pro někoho z opravdových  vítězů platilo, pak jen pro amerického prezidenta  Woodrowa  Wilsona. USA  opravdu neměly  v té době  ve střední  Evropě  žádné svoje  okamžité  zájmy. Ale  Francie a Británie?

Těm nějaké právo na sebeurčení bylo i tenkrát  totálně  ukradené, ne li vysloveně  proti srsti. Stačí si připomenout krvavou  válku Irska proti Britům za samostatnost, která po skončení I.ww trvala celé tři roky a  skončila až  6.12.1922 anglo – irskou dohodou, aby bylo zřejmo nade  vší pochybnost, jak britské elity  fandily  právu na sebeurčení  národů a jejich samostatnost…

Jako vždycky  platí, že  mocní tehdejší doby  sledovali jen  a pouze  svoje tehdejší   vlastní cíle. Nic  jiného. Jako vždycky. Navíc  se už  za dvě  dekády  ukázalo, že  tyto cíle  byly opuštěny  ve prospěch  jiných.

Francie  rozbitím Rakouska  Uherska  a vytvořením řetězce  samostatných slovanských států sledovala jednak oslabení  pangermánského němectví a posílení  vlastního bezpečí před pravděpodobným teutonským revanšem po  debaklu  1918.  Pro Paříž byl vznik Československa a  Polska tím samým, jaké  nesmyslné reparace  předepsané Německu. Měly Germána oslabit.Nic více. Ale  dost pádné, aby  Československo vzniklo.

A Británie?  I  její  cíl je  zřejmý. Ta chtěla především vytvořit  tzv. Sanitární kordon od  Baltu až  k Jadranu, aby  se  zabránilo pronikání/proniknutí  bolševismu a  jeho ideologie  dále do Evropy. Tohle a jen tohle byl  hlavní  axiom a  zájem  tehdejší britské politiky!  A něco podobného nikdy nemohlo splnit  rozervané a  ochromené Rakousko-Uhersko! Které bylo samo zralé na  bolševickou revoluci. Která také přišla. Jak v Budapešti, tak ve Vídni.

Navíc nelze zapomínat  na  to, že  jednání  o  uznání  a  vzniku Československa probíhala  za  války. A Masaryk, Beneš a  Štefánik   tehdy vytáhli správnou kartu, z které  tehdejší  převratné  události učinily trumfové eso  – kvalitní a disciplinovanou stotisícovou armádu  československých, či lépe spíše  českých legií legií.  V nejsilnější legionářské části – ruských  legiích  bylo 7,16%  slovenských  vojáků.

Dohoda  potřebovala především  vyhrát  válku. Což  zdaleka  ještě  ani v  roce 1918, zejména  při úvodních velkých úspěších  poslední německé ofenzivy  zdaleka nebylo jisté. A v  nouzi, jak známo, každej Franta  dobrej! Tedy i Čechoslovák. Zejména  když  Rusko se zhroutilo, uzavřelo příměří a  Němci mohli veškeré svoje úsilí koncentrovat na západní frontu. Navíc  hrozilo, že  jeho i rakouské armády budou posíleny  velkými počty  zajatců, uvolněnými  z ruských zajateckých táborů.

V porevolučním Rusku, jehož fronta se rozpadla, zabránily československé legie Německu nasazení posil na západní frontě. Němci se v květnu 1918 sice dostali až k Paříži, očekávané posily zajatců a materiálu z Ruska ale nedorazily, což vedlo ke zhroucení německé ofenzivy. Díky našim legiím,

Legionáři ovládli rozsáhlé území 17 500 000 km2 od Uralu až k břehům Tichého oceánu, měli pod svou kontrolou transsibiřskou železnici a nedovolili odjezd německých a rakousko-uherských válečných zajatců. Vojska dosud neexistujícího státu přispěla k rychlému vítězství Dohody v roce v roce 1918 vzdor původně  úspěšné  německé ofenzivě.

Proto v roce  1918 nemohla  být  řeč  o vzdálené  zemi a lidech o nichž  nic  nevíme. To až  o dvacet let  později!!!! Když už  Německo vstalo z mrtvých: Tehdy  jak Francie, tak zejména  Britové došli k názoru,  že  jejich cílům a záměrům daleko více více vyhovuje  dobrý vztah ke  Germánii  a  že  stojí za  to obětovat  vlastně  ten versailleský  zmetek jménem  Republika  Československá… Ale  to je už jiná  historie, jíž  se Kosa věnovala  zevrubně  minulý měsíc. Nicméně  nešlo to  opominout  ani dnes. Protože  tohle  je  další a řekl bych  – klíčové tabu. Navíc  nikoli zapadané prachem. Jen momentálně  spící. Či vlastně  žijící  svým  životem  kdesi v přítmí.

Neustále  slyšíme, že  patříme na  Západ / s čímže  souhlasím/ a že  ti, co nás  už jednou prodali  jsou našimi spojenci dnes  nejvěrnějšími, kterým my musíme  věřit na  slovo. Ať  říkají cokoli. A  také to děláme. Čehož se vysloveně  bojím!

Kdysi  mým  vyznáním a mantrou  bylo totéž. Už dost dlouho nikoli. Nyní se  bytostně   ztotožňuji s Napoleonovým názorem, že  Británie  je  hokynář  světa!

Není to jen nějaký pocit.  Stále  častěji se objevuje, zejména  při diskusích  o Mnichovu a jeho příčinách názor, že Češi na Versailleské konferenci tvrdili, že Němců je v Československu jen 800 000 a skutečný stav 3 000 000 záměrně  zamlčeli. Toto tvrzení vychází z publikace Mary Heimannové Czechoslovakia, The State that Failed – Československo, stát, který selhal z roku 2009.

Tahle  britská pseudo/historička  tvrdí  tedy přesně totéž, co  Adolf  Hitler  ve  svém nechvalně  světoznámém projevu z 12.září 1938 v Norimberku. Osvětimská lež je  trestná, norimberská  zjevně  nikoli. Ani v Británii  ne.

Představa , že  Masaryk mohl  vedoucí státníky  Dohody  a především britského premiera  Lloyda  George a velmi zkušený  výkonný  britský státní aparát,  oklamat primitivní lží  by byla dětinsky  úsměvná, kdyby  nebyla  pro nás  fatální. A to dokonce i pro kteroukoli budoucnost!

Heimanové  dokazuje, že Masaryk a Beneš na Versailleské konferenci záměrně o českých Němcích  lhali. Měli zatajit 3 000 000 Němců a velikost německé menšiny účelově stanovili na několik stovek tisíc. Až po ukončení pařížských mírových jednání se britský ministerský předseda Lloyd George měl dozvědět, jak to s  německou menšinou v Československu ve skutečnosti je. V konečném  důsledku on ani jiní britští politici už nikdy prý politickým představitelům Československa nevěřili a Masaryka měli za lháře. Podotýkám že Heimanová má  býti v zahraničí uznávaná co by naprosto verzírovaný a verifikovaný  zdroj informací o československé historii,respektive  této její  kapitole!

Není mi známo, že  by  se naše  oficiální  místa proti téhle  sprosté  falzifikaci někdy a nějak postavila!  Ačkoli není problém  najít důkazy, že  lhářem nebyl Masaryk s Benešem, ale  jejím  ona  Heimanová.

Jednak  Spojenci za  války  provozovali  velmi důkladnou  špionážní činnost  všeho druhu , takže  nepochybně  disponovali přesnými znalostmi o tak zásadní věci, jako je složení obyvatelstva a jeho rozložení na území nepřítele. Když to navíc  snadno zjistili z otevřených zdrojů.  Třeba z encyklopedie Meyers Grosses Konversations-Lexikon.  Ta vycházela v Lipsku a ve Vídni.Velmi podrobný  zdroj – o dvaceti svazcích. Ohledně středoevropských  národnostních poměrů, o nich prý lhal  Masaryk na mírové konferenci Spojencům ve své době dobře známá encyklopedie v pojmu Čechy  rok 1900 uvádí 6 318 697 obyvatel,  37,3 % Němců a 62,7 % Čechů. Morava  v roce 1900 celkem 2 437 706 obyvatel -27,9 % Němci, 71,4 % Češi, Moravané a Slováci. V zemi Rakouské Slezsko v roce 1900 žilo 680 422 obyvatel -44,7 % Němci, 33,2 % Poláci, 22,1 % Češi. Encyklopedie vše dokládá na etnografických mapách a ukazuje historické hranice všech tří korunních zemí -Českého království, markrabství Morava a vévodství Rakouské Slezsko jsou v encyklopedii vyznačeny na dalších mapových přílohách například  u hesel průmysl, zemědělství, přírodní poměry…

Takže  Chamberleinův  pohled  na  Československo  není v  dnešní britské společnosti  vůbec  mrtvý, jak by  nepochybně  okamžitě  namítl nějaký  Jakub Janda nebo Jan Urban. Halík ten  by  jistě  pronesl cosi – jde o marginalitu,  která nemá a nebude mít žádnou váhu. Okrajová  pěna. Na  Brity  se můžeme spolehnout!

Vážně? Po  Brexitu?  Odhlasovaném  zejména pod  heslem, nechceme  si do Británie  pouštět  přivandrovalce z východní  Evropy?  Nechceme  tu lidi  z nových členských států EU? Na tyhle  takovéhle  Brity se můžeme  spolehnout?

Jsem dneska  zatraceně  dlouhý. Ale  tohle  bylo nutno pojednat nad  původní plán. Jakkoli vím, že  dlouhé texty a  v sobotu?  To skoro nikdo nečte…. Nevadí. Je to můj blog  a píši jej kvůli sobě. abych se  z politikářů dnešní i minulé doby nezbláznil.

 

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.