Československo


napsal Leo K.

 

Osobnostmi v dějinách jsou vynikající lidé, kteří mají vizi. Tím dávají jméno událostem, ale směr těmto událostem nakonec určují zcela obecné příčiny. Masarykova 1. republika. „Tatíček“ Masaryk. Jeden z prvních, kdo mu tak začal říkat byl Milan Rastislav Štefánik. Slovensky to znělo „otecko.“ Tak to také cítil. Masaryk mu za jeho studií v Praze (Štefánik vystudoval astronomii a ta se tenkrát studovala na katedře filosofie) za jednoho velmi chladného dne věnoval zimník. Vystudovaný astronom, který později ve francouzských službách procestoval Turkestán, Alžír, pohoří Atlas, Saharu, Tunis, Tahiti, Brasilii, Ekvádor…

Vědec, válečný pilot, diplomat vyznamenaný řadou řádů privilegovaných tříd, dobrodruh a konzervativec (jde to vůbec dohromady? V tom byl originální). Člověk s chatrným zdravím (se zánětlivým onemocněním žaludku), voják a přece bonvián.

Přesto v lednu 1919, kdy končil svoji úlohu na Sibiři při anabázi legionářů z Ruska a z Prahy mu „meldovali,“ že je ministrem vojenství (ministrem obrany byl Klofáč, Štefánik měl mít na starosti, zahraniční oddíly) odpověděl: „Nechcem robiť politickú kariéru. Až sa vrátim, skoro zmiznem z Európy za svojou vedeckou prácou a nikto nebude vedieť, kde som.“ Nesplnilo se mu to. Zahynul 4. května 1919 při cestě domů z Itálie, když letadlo ztratilo při otočce po větru rychlost a po třísekundovém pádu narazilo na zem poblíž obce Ivanka u Bratislavy. Kdo z Čechů v roce 2018 o něm něco ví?

Běžné chápání mívá tendenci osobnost zjednodušovat, vidět ji jednostranně, bezrozporně, černobíle. Každá osobnost je však rozporuplná; jen v pohádkách jsou postavy zřetelně kladné či záporné. Skutečný, živý člověk je vždy složen z rozporů; svých vlastních, i těch společenských, které se v něm odrážejí. I největší géniové lidských dějin měli své slabosti, dopouštěli se chyb a omylů, které se však u velikánů historie taktně odpouští.

Co se dnes, v roce 2018, vůbec ví v široké veřejnosti o státu, který se deklaroval jako Československá republika?

Nemám na mysli čerstvé maturanty, kteří vychrlí spisovatele, básníky, někteří i malíře. Neptám se po kultuře, jakkoliv úctyhodné. Ptám se na vznik a fungování státu. Mimo historiků a pár renesančně vzdělaných jedinců je pro nás ostatní překvapením, že na rozdíl od staré rakouské monarchie, Československo garantovalo ženám volební právo od samého svého vzniku. To bylo v Evropě něco jako blesk z čirého nebe. Za první republiky platilo, že

„Každý oprávněný volič jest povinen voliti. Zproštěny této povinnosti jsou osoby starší 70 let, dále ti, kdož pro nemoc nebo tělesnou vadu se nemohou dostaviti k volebnímu osudí, kdož pro neodkladné povinnosti svého úřadu nebo povolání nemohou včas přijíti k volbě, kdož jsou v den volby vzdáleni od místa volby aspoň 100 km, konečně ti, kdož jsou zdrženi přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami…“

Zákonem vyloučeni z práva hlasovacího byli: ti, kdož byli soudem zbaveni svéprávnosti, kdož upadli v konkurs, jakož i ti na jejichž žádost se provádí vyrovnávací řízení, dále ti, kdož byli právoplatným rozsudkem soudu zbaveni volebního práva, kdož jsou v donucovací pracovně a vojenské osoby v činné službě a aktivní osoby četnictva.

Volební právo měli všichni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 21. rok svého věku, měli bydliště v některé obci republiky aspoň tři měsíce, čítajíc zpět od vyložení voličských seznamů a nejsou po zákonu výslovně z práva hlasovacího vyloučeni. Neomluvená neúčast ve volbách byla trestaná pokutou 20–5000 Kč, nebo vězením od 24 hodin do 1 měsíce – zákon č.123/1920 Sb.

Ale vraťme se ke vzniku republiky. Se začátkem první světové války se represe habsburské monarchie proti občanským svobodám zpřísnily, což mnozí Češi nebrali moc vážně, neboť obecný pocit byl, že válka skončí za pár měsíců. Kromě klerikálů a sociálních demokratů byla ale česká politická reprezentace celkem zdrženlivá. Během války, se ale vztahy mezi národnostmi vyhrotily tak, že zcela odcizily český národ monarchii a říši. Němci začali překládat válku jako boj mezi Germány a Slovany. Důsledkem byly české demonstrace v ulicích, přijetí obranné rétoriky v českých politických stranách včetně sociální demokracie, což zvyšovalo represe proti „velezrádným Čechům,“ zatýkání a tresty smrti. V roce 1915 byl Karel Kramář spolu s Aloisem Rašínem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem coby člen české Maffie, domácího protirakouského odboje, zatčen, vězněn a odsouzen k trestu smrti. V roce 1917 s nástupem císaře Karla I. naštěstí přišla amnestie.

Jen pro úplnost; v lednu 1919 byl na Karla Kramáře spáchán první prvorepublikový atentát a jen díky náhodě nedopadl jako o pár let později tehdejší ministr financí Alois Rašín. Kramáře totiž zachránil zimník s náprsní taškou (tak naditá prkenice, že ji ani kulka neprostřelí – se říkávalo).

Domácí scéna byla tedy po represích pasivní a jedinou činnost vyvíjela v zahraničí skupina kolem T.G. Masaryka. (Edvard Beneš, M.R. Štefánik, Štefan Osuský a Josef Dürich). Existovala pomlouvačná legenda, že mezi nimi byla následující dělba práce.

Masaryk prý vymýšlel taktiku, Beneš to vykomunikoval a Štefánik vykonal.

Fakta říkají něco jiného. Ten, kdo vymýšlel, byl zejména Štefánik, který vtáhl do svých takřka utopistických plánů i Masaryka. Byla to osobnost s vizí: V roce 1915 stál před mapou Evropy řka: „Tady bude Československo!“ Byl to on, kdo létě roku 1915 požádal francouzské ministerstvo války o souhlas s organizací české eskadrony pro speciální úkoly ve prospěch české zahraniční politiky. Ačkoliv v té době platil ve Francii, z obav před německou špionáží, zákaz přijímat dobrovolníky do řad cizinecké legie a rozkaz k vyloučení cizinců z tajných služeb Francie, Štefánikova žádost byla schválena.

Byl to Štefánik,
kdo sjednal s francouzským ministerským předsedou Aristidem Briandem Masarykovu audienci (ta se pak konala 3. února 1916). Myšlenka svobodného Československa narážela u dohodových velmocí dlouho na odpor. Nebyly ochotny připustit zánik Rakouska-Uherska, naopak bylo jejich záměrem toto soustátí zachovat.

Byl to opět Štefánik, kdo připravil s redakcí žurnálu Matin (Ráno) rozsáhlé interview, které umožnilo vyložit a objasnit český a slovenský odbojový program. Štefánik svou diplomatickou činností jednoznačně urychlil organizování zahraničního odboje i vznik Národní rady zemí českých (dále ČSNR) v Paříži. Předsedou rady byl Masaryk, místopředsedou poslanec Dürich, generálním tajemníkem Beneš, jako zástupce Slováků, Štefánik. Vzhledem k obecné neznalosti spletitých národnostních poměrů v Rakousku-Uhersku a jejich obtížného pochopení, tudíž
z obav z odmítnutí, Štefánik prosazoval, aby se vše navenek dělo pod českým, a nikoliv československým názvem.
Jeho záměrem bylo dosáhnout řešení české otázky, a následně doložit, že řešení české otázky není možné bez řešení otázky slovenské.

Dne 25. srpna 1916 se dostal v Mogilově (Bělorusko) k Maurice Janinovi, šéfovi francouzské mise v Rusku. Janin Štefánika zavedl k náčelníkovi generálního štábu Alexejevovi a i k caru Mikulášovi a podařilo se mu posílit postavení ČSNR ve vojenských kruzích. Dne 29. srpna podepsali Dürich a Štefánik tzv. Kyjevskou dohodu společně s představitelem amerických Slováků G. Košíkem, kterou společně uznali ČSNR za vedoucí orgán českého a slovenského hnutí v zahraničí. Francouzské velení potom poslalo Štefánika do Rumunska, kde se mu podařilo získat 1500 dobrovolníků. Začátkem roku 1917 se vrátil do Ruska. Po počátečních komplikacích s Dürichem, který nerespektoval dohody a měl téměř pro-carskou orientaci, však přece měla Štefánikova mise v Rusku úspěch. Tomu napomohla i nová prozatímní vláda, která vznikla po pádu carismu a postavení ČSNR se tak upevnilo.

Na vysvětlenou potíží – Josef Dürich se na podzim roku 1916 dostal do patové situace, kdy na jedné straně bylo zachování členství v Československé národní radě, čímž by ztratil podporu ruské vlády a nedosáhl by tak svého cíle – zřídit československé legie, anebo se mohl podřídit ruské vládě a zřídit legie, které by byly finančně i organizačně pod kontrolou Ruska. Dürich se rozhodl pro podřízení ruské vládě, aby zachoval původní plán.

2. června 1917 odplul Štefánik do USA. Prvním úkolem byl nábor dobrovolníků. Štefánikovi se podařilo získat na 3000 mužů. Druhým byla konsolidace krajanů v USA a získání jejich podpory pro ČSNR. Připravil i půdu pro přednáškovou činnost Tomáše Garrigue Masaryka. Jeho činnost byla úspěšná a jeho politickou aktivitu mezi Američany ocenily i francouzské kruhy a 20. října byl Štefánik vyznamenán křížem důstojníka Čestné legie. Po návratu do Paříže se Štefánik zapojil do diplomatických jednání o ustavení samostatné československé armády.

Výsledkem byl dekret o vytvoření Česko-Slovenské armády ve Francii, který vydala francouzská vláda 16. prosince 1917. Podle tohoto dekretu se vytvořila samostatná Česko-Slovenská armáda, která podléhala velení ČSNR v Paříži. V Paříži se Štefánik opět setkal s Janinem. Ten potom se souhlasem francouzského velení přijal funkci velitele vytvářejícího se československého vojska, které čítalo 10 tisíc mužů. Jednalo se o armádu, jež měla bojovat po boku Dohody ve Francii. Když Masaryk odjel 7. března 1918 od šedesátitisícové legionářské „armády“ na Rusi, byl to opět Štefánik, který zařídil, že se legie v Rusku, vojsko ještě neexistujícího státu, stalo další součástí francouzské armády pod velením spolehlivého Maurice Janina. I když skřípal zuby, protože demokratizační bolševické zvyky se uhnízdily i v legiích. Francouzský generál nemohl pochopit „sověty“ (rady) vojska.

Realizace záměru nebyla snadná. Narážela mimo jiné na normy válečného mezinárodního práva, jež zakazovalo užívat zajatce proti jejich státu. Pro realizaci záměru bylo třeba získat souhlas spojeneckých (dohodových) států. Štefánik podnikl cesty do všech dohodových států, aby tu získal souhlas se záměrem ČSNR. Jeho nespornou předností bylo, že se stal francouzským občanem a francouzským generálem, vybaveným potřebnými plnými mocemi, a že disponoval kontakty a potřebnými doporučeními vysoce postavených osobností. Prostě kde se něco dělo, tam byl Milan Rastislav Štefánik. Kam se nám vytratil Beneš?

A opět to byl Štefánik, kdo za konzultací s Masarykem vypracoval koncepci zřízení samostatné československé armády, která se ukázala jako podstatná pro uznání Československé nezávislosti.  Československé legie převzaly úlohu československého vojska – armády dosud neexistujícího státu. Wilsonových 14 bodů totiž nic takového (mimo Polsko), vzdor pověstem, nezaručovalo. Bod 10 zněl:

Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska. Národy žijící v Rakousku-Uhersku měly obdržet autonomní status.

Autonomní status! Nikoliv nezávislost.

Dne 16. září 1918 rakousko-uherská vláda poslala prostřednictvím neutrálního Švédska americkému ministerstvu zahraničí nótu vyjadřující ochotu jednat o podmínkách uzavření míru, přičemž ještě trvala na řešení svých vnitřních otázek bez angažovanosti zasahování zahraničí. Když se 5. října obrátilo Německo na Spojené státy s návrhem příměří, Rakousko-Uhersko ještě týž den vyvinulo stejnou iniciativu, přičemž jako základ vyjednávání se zavázalo akceptovat Čtrnáct bodů prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona přednesených v Kongresu Spojených států.

Císař Karel I., ve snaze zlepšit si diplomatickou pozici, začal s přípravou  Manifestu národů, který obsahoval příslib federalizace Rakouska a celkového zlepšení postavení národů v monarchii. Tomáš Garrigue Masaryk se od svých informátorů dozvěděl o Karlově iniciativě a uvědomil si nebezpečí pro další vývoj.

Poznamenal: „Byl to poslední pokus tonoucího; ale v tom tkvělo nebezpečí, na které se Karel I. spoléhal, a bylo nutné zabránit efektu, který by manifest ještě mohl mít v kruzích, v nichž pro Rakousko dosud přetrvávalo mnoho sympatií.

Zatímco Masaryk a jeho spolupracovníci ve Washingtonu zajišťovali diplomatickou podporu u Wilsona a Lansinga (Robert Lansing, ministr zahraničí v letech 1915–1920), Edvard Beneš dal 14. října v Paříži sepsat nótu o transformaci ČSNR na Prozatímní vládu na základě rozhodnutí z 26. září 1918. Ale tuto zprávu velvyslanec Spojených států ve Francii odtelegrafoval až 16. října. Masaryk mezitím intenzivně pracoval na dohotovení deklarace „Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou“ později známou jako Washingtonská deklarace, aby ji mohl předložit vládě Spojených států ještě před vydáním odpovědi Rakousko Uhersku. Byla doručena 18. října 1918 a v tisku se objevila 19. října. Díky intenzivnímu styku Masaryka s novináři, v jízlivé juxtapozici s memorandem Karla I.

Mezitím doma; druhý den po bolševické revoluci 8. listopadu 1917 schválil II. všeruský kongres dělnických a vojenských rad výzvu všem národům světa k uzavření míru. Dne 10. listopadu zveřejnily noviny v Rakousko-Uhersku Dekret o míru, který vyzýval k zahájení mírových jednání o uzavření „spravedlivého, demokratického míru bez anexí a kontribucí.“ Jednání měla bouřlivou odezvu ve vnitropolitické situaci všech evropských zemí. Na ruský návrh, aby právo na sebeurčení národů bylo rozhodnuto lidovým hlasováním, hrabě Czernin (ministr zahraničí Rakouska-Uherska) odpověděl, že státní příslušnost národů, které nemají státní samostatnost musí být řešena v rámci ústavy států, ve kterých žijí.

Čeští poslanci na toto prohlášení reagovali 6. ledna 1918 Tříkrálovou deklarací. Ta byla prohlášením generálního sněmu českých poslanců říšské rady, zemských sněmů historických českých zemí se spoluúčastí představitelů české kultury a požadovala autonomii pro Čechy a Slováky a jejich spojení v jeden státní celek v rámci Rakousko-Uherska. Němečtí poslanci z českých zemích na to reagovali požadavkem na vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen, oddělené od českého státu. Tříkrálovou deklarací se dostal domácí odboj po vynucené přestávce ke slovu. Od té chvíle také spolupracoval s ČSNR v zahraničí.

Již v průběhu roku 1918 byl budoucí Československý stát mezinárodně přijat. Československé legie byly de facto uznány za spojeneckou armádu.  Prozatímní československou vládu ustavenou dne 14. října 1918 s předsedou T. G. Masarykem v čele uznaly Francie, Spojené království, Srbsko, Itálie, Kuba, Spojené státy americké a Belgie. Uznání dalších spojeneckých států následovalo.

Československo se tak dostalo do zcela výjimečné pozice, jelikož se díky Masarykově deklaraci stalo jediným nástupnickým státem Rakouska Uherska, jehož budoucí existenci spojenci uznali ještě před konáním Pařížské mírové konference v roce 1919.

20. října ve 3 hodiny odpoledne je americkým velvyslanectvím v Paříži úředně Benešovi sdělena odpověď prezidenta Wilsona rakousko-uherské vládě, tedy,
že mír bude jen za podmínky uznání samostatnosti Čechoslováků a Jihoslovanů.
Toho dne přestalo Rakousko-Uhersko mezinárodně, právně a diplomaticky pro Spojence existovat, i když fakticky se tento stát ještě několik dní udržoval na životě, než kapituloval také vojensky.

22. října se sešel císař Karel I. s místopředsedou Národního výboru Československého Václavem Klofáčem a žádal ho, aby by se následující události obešly bez krveprolití. Také velení pražské vojenské posádky souhlasilo, že nebude klást událostem žádný odpor a úloha vojska se omezí pouze na udržení pořádku.

Dne 28. října 1918 zahájila v Ženevě delegace Národního výboru vedená Karlem Kramářem jednání s představitelem Prozatímní československé vlády Edvardem Benešem o vytvoření a podobě samostatného československého státu.

Téhož dne kolem 9. hodiny ranní se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu, a nechali zaměstnance ústavu přísahat věrnost nově vznikajícímu státu. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem. Podmínky obsahovaly i uznání autonomie národů Rakousko-Uherska, které si lid vyložil jako uznání nezávislosti. Tato zpráva se stala impulsem k živelným demonstracím, při nichž se fangličkovalo a ničili symboly Rakousko-Uherska.

Večer 28. října vydal Národní výbor první zákon, zákon o zřízení samostatného státu československého, a poté bylo ještě zveřejněno provolání Národního výboru „Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem …“

Pod oběma dokumenty byli podepsáni Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup – později zvaní „Muži 28. října.“ Tentýž den byli do Národního výboru přibráni 4 zástupci. Zástupci Němců a Maďarů nebyli přizváni.

Co zbývá dodat? Osudy odbojářů doma? Jediným kdo mohl hrát konkurenční roli T.G. Masarykovi byl Karel Kramář. Znamenitý, finančně nezávislý debatér, který plynně hovořil anglicky, francouzsky, německy a rusky. Za organizaci odboje byl zatčen a v procesu, který započal 6. prosince 1915 a trval do 3. července 1916 byl odsouzen k trestu smrti. I když byl (spolu se spolupracovníky) později Karlem I. amnestován, tak jeho zatčení byl přelom, kterým se tíha odboje přesunula na T.G. Masaryka a jeho družinu. Proto se také později Masaryk spravedlivě rozhořčil když mu v Karlových Varech Jiří Stříbrný řekl, že bez domácího odboje by se ještě dnes potuloval po zahraničních hotelích jako vyhnanec.

Snad bych měl zmínit ještě Antonína Švehlu (kterého chce Zeman vyznamenat). Švehla byl pravděpodobně nejsilnějším politikem první vlády. Byl pragmatický, velmi pracovitý jenže trpěl kardiovaskulárními problémy a jeho choroba se po březnu 1928 zhoršila natolik, že definitivně z vlády odešel se vyléčit. Bohužel neúspěšně; v prosinci 1933 zemřel. Švehla byl člověk, který chápal, že politika v demokratickém státě je především věcí domluvy, dohody, kompromisu, který bude ku prospěchu vývoji státu. Ta schopnost koaliční spolupráce byla u Švehly značná, třebaže realizovat ji nebylo jednoduché. Švehla věnoval politice opravdu všechno. Bylo o něm známo, že plat ministerského předsedy ukládá do zásuvky svého pracovního stolu, že ráno odjíždí z Hostivaře a vrací se až pozdě večer a že se při síle udržuje desítkami kávových šálků, což jeho srdci samozřejmě neprospívalo.

O Antonínu Švehlovi se také jeden čas uvažovalo jako o kandidátovi na prezidenta. Takové úvahy ale Švehla vždycky odmítal, někdy i dost nevybíravými výrazy. Nicméně s prezidentem Masarykem velmi intenzívně spolupracoval. Každý z nich byl trochu jiný, ale rozuměli si.

A Štefánik? Masarykova skupina v něm našla neocenitelného pomocníka. A to, že dával přednost monarchii před republikou nehrálo v počátcích roli. Francouzský generál a slovenský vlastenec jim otevíral dveře vládních i kuloárových institucí (povídalo se, že i přes ložnice). Štefanikovo senámení s paní Claire de Jouvenel, která mu obětavě pomáhala ve vyšších patrech francouzské společnosti, přineslo své ovoce i české delegaci. Jejím prostřednictvím se seznámil i s dvacetiletou žurnalistkou Louise Weissovou, která mu ve své autobiografii věnuje následující neformální nekrolog:

Kdo vypoví jeho panovačnost a jeho oddání se, jeho veselost a jeho ironii, jeho obětavost i jeho bezmeznou ctižádost? Kdo vylíčí tu nonšalanci i tu zázračnou činnost, tu nezkrotnou energii i ten chorobný půvab, tu víru v ideál opravenou tím rozčarovaným úsudkem, tu politiku velikého slohu a ten sklon k mazlivé titěrnosti, tu potřebu přepychu a to odvrácení od věcí světských, tu sympatii k poníženým přes všechnu nedůvěru k lidem, to pohrdání ženami a tu horoucnost v lásce, tu trpělivost ve studiu, ty meditace o hvězdách, tu touhu po mučednictví

Smutnou ironií osudu je, že přes klíčovou Štefánikovou roli je muž, který měl vizi, téměř zapomenut.

A něco off topic? Poslední Rakousko-Uherský císař Karel I. musel ze země odejít a byl internován v horách ostrova Madeira, kde panovalo pro jeho chatrné zdraví velice nevhodné klima. Při mírových jednáních vítězné mocnosti nařídily nástupnickým státům, aby internovanému císaři poskytly přesně určený roční finanční obnos, jelikož byl zcela zbaven majetku, včetně osobních šperků. Žádný finanční příspěvek však nedorazil a při jeho vážném onemocnění nezbývaly prostředky ani pro nejnutnější lékařskou péči.

Císař Karel I. zemřel v dubnu 1922 na následky nachlazení. V zemích, kam se snažil přinést mír ve válce, kterou nevyhlásil a se kterou nesouhlasil, zůstal zcela zapomenut, paradoxně považován za úhlavního nepřítele.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.