Co by kdyby… Měli jsme se bránit? II -Jaké by to tedy bylo?


napsal PT

dokončení ze  včerejška

Jaké by to tedy bylo?

Poté, co jsme si v rámci možností podrobně ujasnili výchozí situaci, zkusme si nyní odpovědět na ony tři otázky:

-Měli jsme se bránit?

-V případě obrany, jak by ta “Mnichovská válka” vlastně dopadla?

-Jaký by naše  osamocená válka měla vliv na pozdější evropskou politiky a případné vypuknutí Druhé světové války?

Tu první z nich si ponechme až na úplný závěr, nejprve zvažme, jak by asi mnichovská válka dopadla.

Jak jsme si řekli, Německo mělo v září 38 zásadní problém, neboť jeho válečný plán na konflikt s Československem se nedal ideálně použít. Problém ale bylo, že stejně na tom byla i ČSR. Naše strategie byla postavena na fatální součinnosti s Francií a ta tu najednou nebyla. Jakkoliv generál Krejčí, vrchní velitel naší armády, zprvu doporučoval se bránit, ve chvíli, kdy bylo známo, že  hrozí i konflikt s Polskem a  Maďarskem, realisticky konstatoval, že ČSR takovou válku nemůže vyhrát.

Adolf Hitler požadoval zničení ČSR ve 4 dnech, což později prodloužil na osm dní, deset až nakonec na dva týdny. Jakkoliv se současné odhady různí, většina historiků se shoduje, že ČSR by se dokázala bránit déle, pravděpodobně 3-4 týdny. Osobně bych si tipnul na onen delší čas, zvláště pokud by naše armáda dokázala postupně ustupovat na Slovensko a i nadále si zachovávala schopnost pokračovat v odporu.

Problém ovšem spočívá v tom, že jakkoliv by se ČSR dokázala celkem úspěšně bránit a způsobit protivníkovi těžké ztráty, nikdo zatím nedokázal najít nějakou byť minimální možnost, jak by se taková válka dala vyhrát.

Jedině Jan Drnek nastínil ve svém díle zajímavou eventualitu, kdy po útoku Polska je toto napadeno SSSR, německá generalita si uvědomí nebezpečí vzniku války se Sovětským svazem, odstraní Hitlera a uzavře s ČSR mír.

Vlkův dílčí  vstup.

Část německé generality skutečně  o puči vůči  Hitlerovi v souvislosti s vyhlášením války uvažovala. Mezi spiklence patřila  řada  předních důstojníků, zejména těch, kteří se  účastnili aktivně  atentátu v  roce 1944, viz  hlavní organizátor obou událostí  generál Ludwig  Beck,  ale  i dost těch, kteří v  roce  1938 s vystoupením proti  Vůdci  souhlasili a  byli ochotni s e podílet, ale o šest let později už odmítli.  takovým byl  například  o nedlouho později  jmenovaný náčelník německého generálního štábu  Franz Halder. Detaily  viz David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice ve třetí říši, Euromedia Group k. s. 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.148-149. Ještě  dodám,  že  odbojná generalita  si natolik  věřila,  že  dokonce  v září  38 vyslala  do Londýna  speciálního emisara, důstojníka  z  rodiny  pozdějšího polního maršála  von Kleista, který  dokonce hovořil s  Chamberleinem. Výsledkem bylo zdvořilé anglické mlčení, které v  kruhu  svých nejvěrnějších prolomil tehdejší  britský  premier  poznámkou – a kdo nám  zaručí , že  to nebude znamenat, že k moci v Německu nepřijde nějaký Stalin… Alespoň tak celou  záležitost popisuje historik Oldřich Knitl ve  své rozhlasové historické  desetidílné fresce Mnichovský debakl. Dál už pokračuje PT.

Pokud pomineme další, poněkud fantastické Drnkovy nápady jako operaci Levý hák, kdy se podaří zničit 14.armádu a obchvatem podél břehu Dunaje tuto obklíčit, dobýt Vídeň atd., tak je faktem, že toto byla asi jediná byť málo pravděpodobná možnost, jak by ČSR mohla uspět.

Mnozí zastánci odporu tvrdí, že na stranu ČSR by se postupně přiklonila mezinárodní veřejnost a ČSR by nezůstala sama, že v případě úspěšného odporu by i Francouzi využili situace a pokusili se Německo zničit. Osobně si to nemyslím. Západní veřejnost byla naprosto ochromena pacifismem a byla ochotna učinit jakékoliv ústupky za cenu cizích obětí, jen aby se vyhnula válce. V případě nepřijetí mnichovského diktátu by ČSR byla označena za viníka války, který místo aby přijal solidní podmínky a garance, jenom dělá problémy. Jen těžko bychom v očích západní veřejnosti získali nějaké větší sympatie.

Jeden z našich letců z Anglie kdysi vzpomínal, že k Čechoslovákům měli Angličané mnohem lepší vztah, než k Polákům. Prý to bylo způsobeno tím, že zatímco u Čechoslováků byla oceňována oběť pro mír, Poláci byli vnímáni jako ti, kvůli kterým musela Anglie vstoupit do války. Pokud takto skutečně uvažovali průměrní Angličané navzdory prokázané Hitlerově věrolomnosti, nelze očekávat, že by uvažovali jinak v situaci, kdy by ještě žádnou neprokázal.

Je totiž třeba si uvědomit, že Chamberlain skutečně věřil v Mnichovskou dohodu a Německo-britskou deklaraci, kterou v Mnichově podepsal. Jeden z význačných členů parlamentu mu po návratu sdělil, že Mnichovu rozumí jako získání času na to, aby se mohla Británie lépe vyzbrojit. Chamberlain na to reagoval naprosto šokovaně: “Copak to nechápete? Přivezl jsem mír!”

Ano, ten blázen tomu opravdu věřil a také až do března 1939 se míra britského zbrojení zásadně nezměnila. Až porušení Mnichovské dohody všem otevřelo oči, takže pochopili, že uzavírat s Hitlerem gentlemanské dohody (na cizí úkor) jednoduše nelze. Až od této chvíle se zbrojení v Británii rozjelo na plné obrátky.

Proto se domnívám, že ve válce s nacistickým Německem bychom zůstali sami, stejně jako ve Španělsku by se u nás hlásili dobrovolníci, ochotní bojovat s nacismem. Problém je, že na rozdíl od španělské války by ta naše trvala příliš krátce, nebyl by čas je vycvičit, zorganizovat atd.

Další často diskutovanou otázkou je pomoc ze SSSR. Je nesporné, že SSSR hrál především svoji vlastní politiku, takže nelze očekávat, že by se v situaci, kdy by se ČSR stala tím zlým zlobivým chlapcem, kvůli němuž vypukla válka, nějak přetrhl. Nicméně, dá se přeci jen nějaká pomoc očekávat, byť pravděpodobně spíše symbolická. Na Podkarpatské Rusi by přistály sovětské stíhačky I-16 a bombardéry SB-2, což byly v podstatě naše B-71, které jsme zakoupili. Bylo by nutné motory upravit na používání našeho paliva Biboli, které bylo odlišné od sovětského, protože dovoz sovětského paliva by byl příliš komplikovaný, možná by se musely i vyměnit palubní zbraně. Možná by SSSR poslal i nějaké pozemní jednotky, ale než ty by byly vpuštěny přes Rumunsko a přešly přes Slovensko, tak by pravděpodobně válka skončila. Ostatně, i jejich množství by pravděpodobně bylo symbolické. Stejně jako ve Španělsku Stalin ani tak netoužil po porážce fašismu, jako spíše o udržování konfliktu, vyzkoušení své techniky a samozřejmém výdělku z prodeje zbraní.

Takže, sumární odpověď na to, jak by válka dopadla, zní – s největší pravděpodobností bychom prohráli. Je jenom otázkou, jaké ztráty bychom wehrmachtu způsobili a jak dlouho by Němcům naše zničení trvalo.

Jaký vliv by mnichovská válka měla na další vývoj v Evropě?

Je to paradoxní, ale právě tuto dle mne stěžejní otázku si téměř nikdo neklade. Podle mne přitom bez jejího zodpovězení nelze dospět k závěru, zda jsme se měli či neměli bránit.

Už tu bylo řečeno, že právě díky československým zbraním se Hitler dostal “do trháku”, který mu umožnil začít s válkou už v roce 1939.

Jeden malý detail ale ještě stále řečen nebyl. Někdy začátkem roku 1938 totiž tehdejší ministr hospodářství a prezident Říšské banky nacistického Německa Hjalmar Schacht varoval Hitlera, že Německo musí zpomalit zbrojení, protože jeho ekonomika další zátěž neunese. Je třeba říci, že Schacht byl v podstatě ekonomický génius, který vymyslel financování šíleného nacistického zbrojení a to metodou mnohem propracovanější, než je současné “kvantitativní uvolňování”. Nebudeme zacházet do detailů, ale v podstatě šlo o letadlo, které dříve nebo později muselo narazit. Schacht si uvědomoval, že to bude mít devastující vliv na německé hospodářství. Hitler dokázal z nebezpečí krachu vyváznout jen díky anexi Rakouska a později ČSR a převzetí aktiv jejich národních bank.

Z těchto důvodů se nedomnívám, že by někdo na Západě dokázal ronit slzy pro ČSR, která si svou katastrofu zavinila sama, vždyť my jsme jí vyjednali záruky…

Samozřejmě, další vývoj by zásadně záležel na tom, jak dlouho by ČSR odolávala a jaké ztráty by wehrmacht utrpěl. Pokud by se ČSR zhroutila rychle a během dvou týdnů bylo po všem, dějiny by se asi ubíraly velmi podobnými cestami jak je známe. Jenže toto není příliš pravděpodobné, daleko spíše by wehrmacht sice zvítězil, ale za cenu velkých ztrát na životech i technice. Znamenalo by to, že Německo by nebylo připraveno na další válku v roce 1939, ale dost možná ani v roce 1940. Pokud by vůbec dokázalo ještě zbrojit.

Pomiňme teď fakt, že z důvodů msty by u nás Němci rozpoutali peklo, ve srovnání s kterým by Protektorát vypadal jako vlastně humánní režim. Polský Generalní gouvernement by asi tak nějak odpovídal tomu, k čemu by došlo. Jakékoliv ohledy by šly stranou i proto, že vzhledem k zničení průmyslu by se Němci nemuseli ohlížet na zbrojní potenciál našich zemí. Problém ovšem je, že na Západě by na podobné zacházení bylo nahlíženo jako na důsledek toho, že ti pyšní Čechoslováci neposlechli, tudíž dobře jim tak. Asi bychom se nedočkali příliš soucitu.

A kdyby jenom to. Pokud by nakonec došlo k další světové válce, která by po různých peripetiích nakonec dovedla Západ k vítězství, byla by vůbec obnovena ČSR? A v jakých hranicích? Stačí v tomto kontextu připomenout peripetie a zoufalou snahu prezidenta Beneše o oduznání Mnichova, kvůli kterému musel zemřít Heydrich i naši parašutisté, až se konečně Britové nechali přesvědčit. A to jsme my, Čechoslováci, byli “ti hodní”, kteří se podrobili diktátu velmocí. Co by se dělo ve chvíli, kdybychom byli “ti zlí”? K čemu bychom se pak odvolávali?

Vůbec už nemluvím o jisté fantasmagorické noční můře, kdy by se případně s ohledem na horečné sovětské zbrojení podařilo Hitlerovi přesvědčit Západ, že nikoliv on, ale tam na východě je ten pravý protivník. Upřímně řečeno, na něco takového by západní veřejnost i politici slyšeli opravdu rádi. Hitler by neporušil Mnichovskou dohodu, protože by nebylo co porušit, a byl by stále ten respektovaný partner k jednání. Že se k Čechoslovákům a Žídům chová jako zvíře? No nikdo není dokonalý… Taková představa je sice šílená, ale pokud by nedejbože nastala, nějaký český národ a obnova ČSR by opravdu bylo to poslední, co by v Evropě někoho zajímalo. Stali bychom se prostě takovou “collateral damage”, s níž je nutné se smířit, protože svět holt není ideální.

Přiznejme si ještě jednu věc – je prostou pravdou, že Druhá světová válka pro nás v podstatě skončila dobře. Ano, je to cynická úvaha, ale za cenu nějakých čtyř stovek tisíc obětí (z nichž byla většina židovské krve) jsme se zbavili velmi problematické národnostní menšiny, získali jsme předmnichovské hranice a náš průmysl dokonce ani nebyl zasažen zdaleka tak drtivě, jako v okolních zemích. Ne, nechci bagatelizovat oběti, snižovat jejich hrdinství. Naopak, nesmírně si všech vážím. Ale je třeba na rovinu říci, že některé národy postihla ta strašná válka daleko více.

V tomto kontextu je tedy velkou otázkou, zda ony alternativní dějiny s mnichovskou válkou nabízejí lepší alternativní budoucnost pro poraženou ČSR. Ano, v každé i beznadějné válce existuje jiskřička šance na vítězství. Bohužel, já ji v tom roce 1938 nevidím.

Měli jsme se bránit?

Dostáváme se k poslední otázce, která je ovšem často kladena jako první. Bez výše uvedeného možná zdlouhavého textu by ale její zodpovězení nebylo možné. Věřím, že obrana ČSR v roce 1938 byla možná, že by armáda kladla hrdinný odpor a agresorovi by bylo puštěno žilou. Nemám žádných pochyb, že naši vojáci by se rvali jako lvi. Domnívám se ale, že bez naděje na vítězství a především s vědomím všech rizik našeho označení za agresory a nebezpečí ztráty jakýchkoliv ohledů Západu vůči nám, z tohoto důvodu se prezident Beneš asi přeci jen rozhodl správně. Ne proto, že bychom krváceli a naše města by byla zničena. Ne proto, že by obětovalo svůj život daleko více našich lidí. Ale proto, že – jak správně Beneš konstatoval – hrozilo zničení našeho národa. Vymazání z mapy.

Přes to všechno se tuto pravdu zdráhám přijmout. Protože škody na národní hrdosti jsou dost možná nejen pro nejbližší budoucnost nevratné.

Vlkův  dovětek:

Ačkoli PT  napsal  skvělý článek a velmi mne  těší, že  tenhle  text bude dostupný v  archivu Kosy, dovolím si přidat ještě  jeden cynický důsledek  obrany  republiky. Na Kose je  myslím  dostatečně  znám můj postoj k odsunu a těm, kteří jej  zpochybňují – „milým krajanům“.  Pokud  by  bylo došlo k  válečnému  střetnutí  mezi Německem a předmnichovskou ČSR, byl bych zvědav, co by  si  dnešní  Kalouskové, Hermanové, Čižinští,Vokřálové, Doležalové, Krystlíci a podobní  dnes  zvolili za  argumentaci ohledně  poválečné česko/slovenské  nesnášenlivosti a  nespravedlivého uplatnění kolektivní  viny.

V prvním dílu toho článku jste  mohli číst například, že  50-60%  záložníků  naší armády německé národnosti neuposlechlo mobilizačního rozkazu. V době ohrožení  republiky  za  to byl  jediný trest – ten nejvyšší. Jeho uplatnění  plošně  by znamenalo v podstatě  decimaci sudetoněmecké mužské populace. Nepochybně  další, zejména nemobilizované ročníky, by  se  přímo zapojily  do záškodnických  akcí Freikorpsu na podporu  útočných operací Wehrmachtu. Jistě i  s  dokazatelnou podporou  nemalé  části  ženského obyvatelstva.  Každý/každá  z nich  by  po válce byl/byla shledán trestně odpovědným/ odpovědnou. Opět s fatálním verdiktem.  Bez  možnosti  výmluvy – my  jsme museli, když  přišel Hitler, my  jsme nevěděli.

Ani stínem se nedomnívám, že  by  poválečná  republika  byla popravila za  velezradu po osvobození  něco mezi 1-2 miliony  svých bývalých spoluobčanů. Výsledkem by byl  i tak odsun. Jen  by  se  z něj nebylo možno vylhat. A to ani  s pomocí těch, jež naprosto jasnovidně,  už v  roce  1945 Edvard  Beneš nazval  domácími  zrádci.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.