Národ nebo kmen?


napsal PePk

Nejsem si vůbec jistý, že to byl nacionalismus, co způsobilo třeštění druhé světové války. Viz Henleinem použité slovo „soukmenovci“ (jakkoli neznám to slovo v němčině) mluví spíše o „kmeni“. A kmenová energie mi oproti té národní přijde daleko více pudová či archetypální, odněkud z hlubin, málo vědomě poznaná a tudíž málo kontrolovatelná. O to démoničtější.

To ostatně Němci ilustrovali v neblahých 30. a 40. letech 20. století. Jejich Hitler při vystoupeních působil jako šaman – spasitel, který se dostává čím dál více do transu a přivádí do něj i své posluchače, kteří se vzájemně setkali v kolektivním archetypu, ověnčeni dubovým listím, kdesi blízko Valhally. *) A jejich působivé noční akce s pochodněmi nevzývaly až tak národ, resp. verbálně možná ano, ale reálně v účastnících aktivovaly opět spíše kmen, toho divocha v sobě, jejich „krásného, divokého, ušlechtilého“ Germána, Árijce. I jejich symboly, lebka s hnáty, blesky, svastika a verbální vzývání krve (resp. „krev a čest“) svědčí o značně iracionálním základu, silném afektivním náboji (ve smyslu prudké, silné emoční hnutí), než o nějakém stavění na národním cítění, byť jakkoliv proklamovaném. V jejich případě šlo více o pudy, afekty a vášně, taky zdůrazňovali společnou krev.

Oproti tomu skutečné národní cítění je více spojeno s identitou, hrdostí, ale nevede k utržení ze řetězu, neaktivuje až tak vášně, jako spíše klidnější emoce. Národní cítění se také více než o krev opírá spíše o společnou historii, kulturu a jazyk. Ne o mávání rukama či pochodněmi, jako v případě tribalismu (tj. kmenové otázky).

Zde národovectví spíše lehce úsměvné. Důraz více na „vmezení do…“, než „vymezení od…“. Naopak zcela chybí jakýkoli útok, agrese.

Hajlování a říšská orlice zase mají být odkazem na 1. a 2. Římskou říši, tedy tu antickou i středověkou (zdroj wikipedie). Což je pro změnu zase o stupeň výš nad národem. Převzetím symbolů mnohonárodnostních říší Němci a zejména jejich Vůdce poukazovali na legitimitu své, TřetíŘíše a na své imperiální ambice, nikoliv na národ.

Můžeme si představit, že různé identity člověka se na sebe vrství trochu podobně, jako je složená cibule. Jádro tvoří nejbližší identita, tj. samotné „JÁ“, pak je jméno, pohlaví, rodinné zařazení atd. A někde po těchto bližších identitách, už o dost blíže povrchu, je identita národní. Tedy např. jsem Pepa, muž, syn svých rodičů, manžel Heleny, otec Pepíčka a Helenky, strojař, sportovec atd. atd., a… Čech.

Někdy tato „národní“ identita není vůbec vnímána, jindy, zejména v nejistých dobách, může být akcentována. Každopádně do souboru identit každého člověka patří. Snad jen „pokrokáři“ to mají jinak, ale o tom třeba jindy. Všechny ty identity jsou součástí vědomí, že jsem někdo (konkrétní) a nejsem někdo jiný (jsem Pepa, sportovec, Čech, nejsem Hildegarda, žena, učitelka, Němka). Identity nás vymezují odněkud i „vmezují“ někam. Takto nějak to prostě je, aniž by to bylo dobré či špatné. Jen je to nutné, neboť člověk, který má vědomí sebe sama, zřejmě potřebuje i identitu. Nalepovat na to negativní nálepku nacionalismu mi přijde bizarní.

Domnívám se, že oproti tomu u německé předválečné a válečné kmenovosti nešlo ani tak o identitu jako spíše o uvolnění, výbuch doposud skrytých vášní a démonů odkudsi z hlubin toho společného, archetypálního, co spojovalo tehdejší Němce. A tak ani tady nálepka nacionalismu není přesná. Druhou světovou válku nerozpoutal německý nacionalismus, nýbrž jejich tribalismus! Kmen, nikoli národ. Kmen zadržovaný a pak utržený ze řetězu.

Vůbec mi přijde, že Němci mají tendenci být spořádaní, pracovití, přesní atd., zkrátka disciplinovaní, ale že tím jaksi potlačují, popírají a nevidí ty své spodní proudy (třeba na rozdíl od nositelů „ruské duše“). Ty potlačované spodní proudy se ale městnají a jednou za čas „to“ vylítne ven a objeví se zvíře až bestie. (Zmínění Rusové svou bestii nekumulují, ale průběžně udolávají chlastem. Taky se průběžně více chovají jak hovada, tj. spontánněji, pudověji, hruběji. Tudíž to jde hned ven a nic se neměstná. Což je na západ od nich vnímáno jako ruské barbarství..) A pak, když bestie byla poražena a Němci zase obnovili svou spořádanost (tj. bestii opět zatlačili do nevědomí), nestačili se divit, kde se to v nich vzalo. Pak jsou zase nějaký čas „hodní“ a cyklus se může opakovat…

Co z toho plyne? Že „kmenovost“ stále existuje. Když se potlačí, tak městná a pak bouchne. Stalo se to Němcům a taky Japoncům. A hrozí to i teď. Taky, že snaha potlačovat „národovost“ na základě chybné interpretace příčin 2.sv.v. povede k potlačení a následnému výbuchu. (Případně snad může dojít ke skutečnému oslabení národní identity s následným posílením identity regionů. Separatistické tendence jsou pak dalším logickým krokem…)

Takzvaní (a samozvaní) pokrokáři v současné Západní civilizaci prosazují jakési široké, celoplanetární Lidství a potlačují kmenovost. Tu chybně a s jednoznačně negativní konotací nazývají nacionalismus. Kmenovost je ovšem zcela přirozená vlastnost, naopak Lidství v jejich celoplanetárním pojetí je konstrukt.

Co je podstatné: Přílišné potlačení kmenovosti vede k jeho zatlačení mimo vědomí a k jeho nekontrolovatelnému nárůstu a následnému vyhřeznutí jeho hypertrofované formy. To se stane těm, kdo to mají sklon potlačovat, těm, kteří jsou slušní až poslušní, zdvořilí až hyperkorektní a kteří svoji temnější stránku nechtějí vidět. Opět – že by tomu odpovídali Němci a Japonci? Viz 2. sv. válka, taky harakiri, kamikadze, ztráta tváře coby nejvyšší hanba apod. (jaká je vlastně jejich pravá tvář? Znají ji oni sami?), pracovitost až totální oddanost nadřízenému, absolutní věrnost Vůdci, ev. císaři, ideologii. Tj. nepřijetí vlastních „spodních proudů“, proto sklony k masivní sebekontrole. To je hodnotou, ale vede to až ke ztrátě sebekontroly, až k sebezničení nebo zničení jiných.

V této souvislosti si dovolím uvést zajímavou myšlenku Češky žijící v Německu:

Tohle dle mého názoru také nutně vede k takové trošku povýšenosti, kterou se sice Němci v sobě poslední půlstoletí snaží potlačit, ale ona tam hluboko dřímá… A jak známo, potlačování není řešení, ale pouze kumulace, jejíž důsledky na sebe nenechají dlouho čekat…Němci jsou nejrasističtější národ, který znám. Je jedno, zda usilujete o vyhlazení jedné „špatné“ rasy, nebo o zestejnění všech. Psychologicky máte v podstatě stále ten samý problém: neschopnost najít rovnováhu mezi ty a . (Lucie Provazníková, Život v Bavorsku, Blog s prořízlou klávesnicí, tučně zvýraznil PP)

Útok Němců na Židy a Slovany pak asi není rasismus, ale spíše tribalismus, tj. jev na kmenové bázi. Nejen proto, že útočníci i oběti byli stejné rasy. Ale proto, že, domnívám se, útočili Germáni coby (probuzený) „kmen“ na „kmeny“ slovanské a hlavně semitský …

Po válce pak Němci i Japonci navzdory obrovským lidským i materiálním ztrátám rychle znovuzískali dominanci – svou pracovitostí, přesností, výkonností, tj. opět potlačení individuality, spontaneity a silná sebekontrola!

Aby to nevyznělo tak, že kmenovost je něco děsivého. Není. Kmenovost, pudovost či archetypálnost jsou, jak již řečeno, běžnou součástí jednotlivých lidí i celých společenství. A nejsou ani dobré ani špatné, prostě jen jsou. Jen se nesmí popírat, zatlačovat do nevědomí, dělat, že neexistují nebo že jsou všechno zlo světa. Musí se nechat být. Akceptovat, nechat volně odtékat. Protože to, co způsobuje explozi, je nahromaděná energie, která nemohla vyjít ven, nikoli kmen či národ. Obyčejná voda v konvici nikdy výbuch nezpůsobí, v ucpaném papiňáku ano. Takže nebojme se „svého kmene“ ani svého vlastenectví. Nic zlého nám neudělá. Pokud ho nebudeme popírat.

Jsem přesvědčen, že nás se toto netýká. Jednak jsme si ukázali, že nejde o nacionalismus. Jednak rizikové jsou ty „kmeny“, které:

1. na sebe uplatňují silnou sebekontrolu a

2. které mají problém přiznat si svou temnější stránku.

Ani jedno se nás netýká. Sebekritičtí jsme podle mě až přespříliš. A tak ukáznění jako Němci či Japonci nejsme ani náhodou. A ještě jedna důležitá podmínka: Aby se stal velký průšvih, musí takový stát či „kmen“, který se sám sobě vymknul z rozumu, být dostatečně silný, velký, významný. Co z toho, prosím, jsme?

Argumenty hovořící o nutnosti potlačit tzv. nacionalismus a v souvislosti s ním i národy proto vnímám jako chybné a často účelově směřující k rozmělnění identity obyvatelstva a získání moci nad nimi.

Dodatek: S tématem úzce souvisí tematika Dobra a Zla, pojmů, jejichž původ je také archetypální, či mytologický. A které jsou znovu intenzivně oprašovány. Ale o tom možná jindy.

 

 

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.