Důvody první světové války


napsal PT

 

Rád  bych navázal  na  včerejší vlkův  článek  a  předložil přehled  bezprostředních důvodů, které  vedly  k I. světové válce. Jak ¨vlk správně píše, I.sv.v nebyl prvním pokusem o ovládnutí Evropy, potažmo světa či kolonií. Vlk kalkuluje, že šlo o pokus třetí, po válce třicetileté a válkách napoleonských, nicméně za první globální konflikt je považována dnes už zapomenutá Sedmiletá válka, která se taktéž odehrála na několika kontinentech. Takže pokud bychom počítali i tu, jde o pokus čtvrtý.

Nemyslím si, že by se důvody, které vedly k tomu prvnímu strašnému konfliktu 20.století nestudovaly. Naopak, studií je spousta, problém je, že šlo o tak komplikovaný souhrn propletených zájmů, smluv, obav a představ, že si lze jen obtížně udělat celkový obrázek a hlavně jen obtížně se stanovují priority důležitosti těchto motivů pro rozpoutání války.

Vycházím z mých dvou oblíbených knížek o tomto konfliktu, jednak už 20 let staré První světová válka od Philipa Warnera a z Nešťastné Války Nialla Fergusona. Fergusonův opus je moderní a velmi zajímavý, ovšem špatně čtivý a jistou nevýhodou je, že autor se na válku dívá hodně britskýma očima a řeší především problém, proč se jí vlastně vůbec účastnila Británie. Warner mi přijde poněkud neutrálnější a je úžasně čtivý.

Předně odpověď na otázku, zda válka byla nevyhnutelná. Mnozí dnes tvrdí, že II.sv.v. byla nezbytná, zatímco k té první nemuselo dojít. Přitom už tuším Churchill tvrdil, že obě jsou vlastně “třicetiletou válkou s dvacetiletým příměřím”.

Dovolil bych si citovat mou oblíbenou pasáž z Warnera: “Z dnešního pohledu je zřejmé, že jedině zázrak mohl zajistit, aby podobný střet zájmů a propletenec diplomatických vazeb skončil jinak, než válkou. Je ironií, že současně s tím, jak rostlo mezinárodní napětí, se filozofové zcela vážně zabývali myšlenkou, že války již nikdy nebudou muset být, protože lidstvo dosáhlo takového stupně vývoje, že podobně barbarské metody řešení sporů jsou beznadějně zastaralé”.

A ještě jeden jeho citát: “Strach, závist a chamtivost byly v roce 1914 nepochybně jedněmi z příčin, které vedly k válce, ale důležitou roli sehrály i další vlivy. Německo se nemohlo dočkat, až otestuje sílu ve své nové zbrani- námořnictvu. Británie by naopak uvítala, kdyby mohla Německu na moři (alespoň) jednou provždy udělit definitivní lekci; nakonec však tvrdě pykala za svou sebejistotu a sebeuspokojení. Německo bylo znepokojeno spojeneckou smlouvou mezi Francií a Ruskem, přestože její signatáři ji považovali za obranné opatření. Německo ji chápalo jako potenciální hrozbu svým zájmům. Kromě toho se Německo obávalo, že Rusko obsadí některou část tureckého území a zkomplikuje tak německé expanzionistické ambice na Blízkém a Středním východě. V neposlední řadě stál při zrodu války lidský faktor. Od napoleonských válek… nezažil svět jediný skutečně rozsáhlý konflikt.

Když si rozebereme (v maximální stručnosti) zájmy jednotlivých stran, vypadá to zhruba takto:

Německo: stalo se v druhé polovině 19.století průmyslovou velmocí a zoufale toužilo tento svůj nepochybný ekonomický vzestup dokázat i na poli mocenském. Němci jednoznačně pošilhávali po koloniích a toužili rozšířit své impérium, minimálně v Evropě, na úkor svých sousedů. O tom svědčí například pět základních požadavků z německého mírového návrhu z roku 1916:

1 – Německu musí být vráceny všechny předválečné kolonie s výjimkou pacifických

2 – Od Belgie musí Německo získat kontrolu nad Kongem

3 – Německo si ponechá pánev okolo měst Briey a Longuyon a společně s Lucemburskem z ní vytvoří jeden ze státu německé říše

4 – Německo musí získat buď přímou kontrolu nad Belgií, nebo musí být k jeho území přičleněno město Liége/Lutych

5 – Lotyšsko a Litevsko se musí stát součástí německé říše a rozsah německého vlivu musí být rozšířen až na Balkán.

Zdůrazňuji, že tento návrh Německo formulovalo v době, kdy se cítilo silné a dělalo si naděje, že válku vyhraje. Pokud by ji skutečně vyhrálo, vzalo by si evidentně daleko víc, protože apetit mu nechyběl. V tomto kontextu tedy musíme posuzovat otázku, zda bylo Německo po své prohře skutečně potrestáno bezpříkladně tvrdě. Osobně se domnívám, že rozhodně ne, protože v opačné situaci by si Němci rozhodně servítky nebrali, o čemž svědčí jejich uspořádání Evropy v průběhu následujícího konfliktu…

Dalším nepominutelným motivem pro německý vstup do války byl fakt, že se Francie po své porážce v roce 1870 velmi rychle vzpamatovala a Němci se obávali odplaty. Ve chvíli, kdy Francie uzavřela alianci s Ruskem, chápali toto jako útočný fakt, ačkoliv primárně šlo o fakt obranný. Němci svůj vzestup průmyslu realizovali budováním těžkého především zbrojního průmyslu a do budování armády/loďstva investovali obrovské prostředky. Jako jediní byli v tom roce 1914 na válku plně připraveni.

Byl tu ještě další motiv. Rusko v roce 1914 procházelo etapou horečné modernizace a převyzbrojování své armády, což mělo být dokončeno během pár let. I Francie v té době svou armádu modernizovala. Německá generalita se obávala, že pokud zamešká vhodný okamžik, nebude schopna Rusko porazit. Proto tlačila na politiky, aby válka vypukla co nejdříve, Sarajevo byla pro Velkoněmce skvělá záminka. Němečtí nacionalisté předpokládali, že po vítězné válce budou moci vybudovat německou Mitteleuropu podle svých představ. Podle mně známých faktů bylo Německo jedinou evropskou zemí, která byla v roce 1914 na válku plně připravena a její nacionalistické kruhy si ji přály.

Francie:

Obávala se Německa, proto horečně zbrojila a vybudovala pás opevnění na svých hranicích. Byl ji znám plán Německa nejprve bleskurychle porazit ji a následně se pustit do Ruska, proto se pustila do opevňovacích prací, Naivně se domnívala, že toto bude stačit k zachycení německého útoku. Svou dohodu s Británií i Ruskem Francie chápala jako obranou, nezaměřenou proti jiné zemi, leč Němci toto chápali opačně. Francie samozřejmě hodlala získat zpět Alsasko Lotrinsko, ztracené v roce 1870, no a hodlala od Německa odtrhnout Itálii či Rakousko-Uhersko, aby je oslabila. Rozhodně ale v roce 1914 nehodlala zaútočit, neboť se stále necítila dostatečně silná. Nemohla ale ponechat svého ruského spojence bez pomoci. Přelomová “Srdečná dohoda” s Velkou Británií jí dodala sebejistotu, proto se navzdory počátečnímu váhání do války pustila.

Británie:

byla znepokojena německým zbrojením, především výstavbou loďstva, což považovala za provokaci a ohrožení své dominance na moři. Proto uzavřela smlouvu se svým odvěkým nepřítelem Francií, neboť staletou britskou politikou bylo nedopustit, aby v Evropě převládla moc jednoho státu či paktu. Tato politika vedla k staletému soupeření s Francií, dlouholetým nejsilnějším evropským státem, takže velice často podporovala ty, kteří proti Francii bojovali, ať už se jednalo o Rakousko, Španělsko, Prusko, Rusko atd., prostě jak se kdo v tom či onom dějinném období naskytl. Měla samozřejmě spory s mnoha svými pozdějšími spojenci, s Francií se kvůli koloniálnímu soupeření málem na konci 19. století ocitla ve válce, s Ruskem soupeřila o vliv v Persii, na Středním východě atd. Jenže všechny tyto spory bledly před možností, že by Evropa byla ovládnuta Německem. To Británie nehodlala připustit, stejně jako 100 let předtím nehodlala připustit Evropu francouzskou. Jí vyhovovala Evropa multipolární, kdy ona byla tím “soudcem”, který se jako jazýček na vahách přidá na tu stranu, kde jí to bude více vyhovovat.

Kromě toho se Británie domnívala, že porážka Německa, hlavně jeho loďstva, bude při jejích průmyslových kapacitách relativně snadnou záležitostí. Ačkoliv v roce 1914 válku nechtěla, pro admiralitu bylo výhodnější začít válku dříve, než velkolepý německý program výstavby bitevních lodí smaže britský náskok.

S ohledem na německé koloniální ambice Britské ministerstvo zahraničí navrhovalo, že by bylo možné Německo uspokojit darováním některých méně významných kolonií, ale toto nebylo vyslyšeno.

Rakousko-Uhersko:

Jakkoliv mělo RU dost problémů zvládat ten nestabilní konglomerát mnoha národností tak jak byl, i RU nechyběly imperiální ambice, především zájem expandovat na Balkáně na úkor Turecka. Právě proto, že se obávalo střetu s Ruskem, uzavřelo roku 1879 pakt s Německem, Dvojspolek, zajišťující pomoc v případě ruského útoku. Ani jedna ze zemí neměla zájem o proniknutí Ruska na Balkán a do středomoří, protože by to znamenalo hráz jejich další expanzi na Blízký východ. RU nenávidělo Srbsko, které vidělo jako potížistu, podněcující proti monarchii velkou srbskou menšinu. Ostatně, Srbsko působilo svou samostatnou existencí jako nepříjemný vzor i pro další slovanské národy v monarchii. Další rozšiřování monarchie si ale příliš nepřáli Maďaři, kteří byli toho názoru, že Slovanů je v monarchii již příliš a nechtěli se z vládnoucího národa stát menšinou. I proto se ve své části pustili do radikální maďarizace všech slovanských menšin.

Itálie:

ta se k Dvojspolku připojila v roce 1882 a to díky genialitě Bismarcka, který poukázal na neúspěch Itálie v získání Tunisu jakožto kolonie. To se podařilo v roce 1881 Francii, což Italy roztrpčilo, proto se přidali k Rakousku a Německu. Velmi brzy rozhodnutí litovali, protože vůči RU měli své vlastní územní nároky, zatímco s Francií měli v podstatě dobré vztahy. I díky tomu se Itálie v roce 1914 nepustila do války na straně Centrálních mocností, naopak o rok později vystoupila proti nim.

Rusko:

jakožto imperiální velmoc mělo své zájmy v mnoha oblastech Euroasie, přičemž mnohdy tyto zájmy kolidovaly s Velkou Británií. Ta například v roce 1902 podepsala dohodu s Japonskem a pomohla mu s výstavbou loďstva, což se mělo Rusům vymstít v roce 1905. Navzdory tomu se ale Británii podařilo v roce 1907 Rusko naklonit na sovu stranu, jakkoliv některé ruské ambice byly naprosto proti britským zájmům.

Navzdory komunistické propagandě nebylo carské Rusko zdaleka tak zaostalé, jak se tvrdí. Patřilo k předním průmyslovým velmocem a například v produkci oceli mu patřilo druhé místo na světě, hned za USA. Samozřejmě, byla to země kontrastů, na jedné straně obrovského bohatství a obrovské bídy, ale je třeba zdůraznit, že především v éře Pjotra Stolypina docházelo k modernizaci a snaze po zlepšení situace na venkově a vybudování vrstvy bohatších rolníků, jejich vzdělávání atd. Mimochodem, právě Stolypin je považován za je nejlepšího předválečného ruského premiéra, proto taky nemohl skončit dobře – byl zavražděn v roce 1911. Politika reforem poté pokračovala už jen na půl plynu.

Jakkoliv Rusko bylo po společenské stránce bezpochyby zaostalé, musíme si uvědomit, že silná moc cara a šlechty a velmi slabá Duma (parlament) byla v této době dost standardní záležitostí i u jiných evropských mocností. V RU to nebylo o moc lepší, ačkoliv parlament tu měl mnohem více pravomocí a respektu, přesto si šlechta zachovala obrovská privilegia. Podobné to bylo v Německu a co se šlechtických privilegií, Británie na tom nebyla o mnoho lépe. Rusko bylo probouzejícím se obrem, který potřeboval čas na vznik moderní občanské společnosti. Bylo poslední evropskou zemí, kde bylo zrušeno nevolnictví (1861), což mělo důsledky ve velké negramotnosti a zaostalosti venkova. Navzdory tomu ale bylo schopno opravdu velkolepých modernizačních projektů, například výstavby Transsibiřské magistrály, těžby nafty v Baku, zavlažovacích projektů v Kazachstánu atd.

Právě síla ruského průmyslu vedla carskou vládu v kontinuální snaze po zajištění bezproblémového přístupu do středomoří. Rusko proto podporovalo Srby s nadějí, že v případě vzniku velkosrbského státu s přístupem k Jaderskému moři by mohlo mít takto zajištěnu svou vlastní obchodní či námořní základnu. Tento zájem byl v přímém protikladu vůči zájmům Německa a RU. Rusko také celá desetiletí pošilhávalo po možnosti zlikvidování Turecka, respektive po ovládnutí Bosporu a Dardanel, což mu by opět umožnilo přístup do středomoří. Je třeba říci, že zrovna v tomto směru se střetlo s Velkou Británií a Francií(Krymská válka), ovšem navzdory tehdejší porážce zájem zůstával.

Rusko se před rokem 1914 pustilo do rozsáhlé modernizace armády. Armáda totiž bojovala se dvěma problémy – špatnými komunikacemi východo-západním směrem, znemožňujícími rychlou mobilizaci, a s nedostatkem moderní výzbroje. Komunikace se před válkou podařilo vybudovat, proto také rychlá mobilizace Němce po vypuknutí války zaskočila a znemožnila jim realizovat Schlieffenův plán. Rusko tehdy bezpochyby zachránilo Francii. Výzbroj ruské armády byla sice moderní, například standardní puška Mosin-Nagant či kulomety Maxim byly zcela srovnatelné s tím, co měly k dispozici ostatní velmoci. Problém byl, že v roce 1914 sice byli Rusové schopni mobilizovat miliony mužů, ale neměli pro ně výstroj a výzbroj. Pokud by však vyzbrojování pokračovalo ještě několik dalších let, umožnilo by to Rusům vybudovat armádu o velikosti, které by Centrální mocnosti nemohli konkurovat. Německý generální štáb si této zkutečnosti byl velice dobře vědom.

Rusové v roce 1914 s válkou nepočítali a o její započetí nestáli. Nemohli ovšem nechat na holičkách svého srbského spojence, který znamenal základní kámen jejich vlivu na Balkáně.

Tolik k tedy rámcově k hlavním zájmům zásadních aktérů v roce 1914.

Je pravda, že jako jeden z důvodů války bylo po Marxově vzoru zmiňováno, že každé soužití kapitalistických zemí musí nevyhnutelně dospět k válce, protože jejich průmysl potřebuje stále více odbytišť. Osobně jsem vůči této teorii skeptický, protože historie prokázala, že kapitalistické státy spolu mohou koexistovat a obchodovat, aniž by spolu bojovaly – ostatně i dnes Čína dodává zboží v podstatě do celého světa a (aspoň zatím) jej nepotřebuje dobývat (nenechme se mýlit čínským komunismem, s Marxovými myšlenkami má jen velmi málo společného…) Taktéž dnešní ekonomické ovládnutí Evropy Německem je vlastně ukázkou, že není třeba dobývat území, stačí ekonomická síla. V I.sv.v. sice faktor získávání odbytišť v koloniích existoval (alespoň na straně Německa), ovšem mnohem silnějším faktorem se tehdy jevil nacionalismus na všech stranách. Majoritní národy všech tehdejších velmocí totiž válku s radostí uvítaly.

Proč? To je velice zajímavá otázka. Podle mého názoru jeden z důvodů byla skutečnost, že tehdy vyrůstala již druhá generace, která neměla s válkou absolutně žádnou zkušenost. Poslední evropská válka (nepočítáme-li lokální války na Balkáně) byla Prusko-Francouzská v roce 1870. Ona i válka Prusko-Rakouská v roce 1866 byly v podstatě vybojovány metodou “rozhodující bitvy”, šlo o rozsahem v podstatě malé konflikty, ačkoliv ony rozhodující bitvy byly velmi krvavé. Veřejnost proto v roce 1914 očekávala, že válka se bude vyvíjet podobně. Běžným lidem naprosto ušlo, že od té doby došlo k zásadní modernizaci ve vojenství a neskutečnému zvýšení palebné síly. Někteří mladí muži chápali válku značně idealisticky, jako vytržení z každodenní rutiny, jako pořádné chlapské dobrodružství. Poměrně rychle je to sice přešlo, ale to už bylo pozdě.

Podobně naivní přitom nebyli pouze nezasvěcení civilisté, ale paradoxně i vojenští odborníci. Ostatně, německý Schlieffenův plán byl vlastně první verzí “blitzkriegu” a měl vést k rychlé “rozhodující bitvě” a dobytí Paříže, čímž by (dle německých představ) válka s Francií skončila. Génius von Schlieffen ovšem silně podcenil logistickou stránku svého plánu, kromě toho je otázkou, zda by dobytím Paříže válka skutečně musela skončit, protože Francouzi tehdy projevovali mnohem bojovnějšího ducha, než o 20 let později.

Nikoho tehdy nenapadlo, že by se válka mohla zvrhnout v opotřebovací přetlačování. Byly sice hlasy odborníků, kteří upozorňovali na neskutečný technický pokrok, ale v generálních štábech nebyli vyslyšeni. Paradoxně, Hiram Maxim vynalezl svůj kulomet jako prostředek proti dalším válkám, neboť věřil, že s takovou smrtící zbraní bude každá další válka nemožná.

Přitom pokud by nebyli Evropané zahledění do sebe a podívali se za oceán, viděli by, jak se moderní válka může stát onou opotřebovací. Americká občanská válka je považována v tomto směru za první moderní konflikt, který byl také ukončen až po naprostém vyčerpání Jihu. Je sice pravda, že v této válce ještě neexistovala souvislá fronta zákopů, nicméně právě zákopy a polní opevnění se zde zhusta používaly a stály za výsledkem několika klíčových bitev, například u Gettysburgu. Také se v plné nahotě ukázala nutnost kvalitní logistiky (Jih měl podstatně méně železnic, než Sever), což Němce inspirovalo, proto například před bitvou u Verdunu vybudovali několik železničních tratí pro snadný přísun zásob.

Podle mého názoru je právě nacionalismus, především ten Velkoněmecký, primárně zodpovědný za onu “třicetiletou válku s dvacetiletým příměřím”. Tím nechci zpochybňovat, že například vzestup Hitlera byl jistými kruhy na Západě vítán jako možná protiváha komunismu atd., nicméně v pozadí všech německých snah stála pořád ta samá představa o německé Mitteleuropě, jak si ji vysnily velkoněmecké kruhy a jak ji (relativně liberálně) zvěčnil ve stejnojmenné knize Friedrich Naumann v roce 1915. Samozřejmě, nelze zpochybňovat ani fakt, že válka pro národy tragická byla pro některé podnikatelské kruhy přímo zlatým dolem. Ostatně, i takový Baťa na botách pro armádu zásadně vydělal a bez armádních zakázek by se jeho firma nikdy nestala gigantem.

Vlk se správně ptá, zda “decimující kapitulační podmínky” nevedly Německo do dalšího válečného dobrodružství. Je v tom kus pravdy, ostatně viz výše o “třicetileté válce”. Problém poválečného Německa ale spočíval v tom, že jeho prohra nebyla zcela zásadní. Vzhledem ke všeobecnému vyčerpání přistoupilo Německa na příměří dříve, než jej spojenci fakticky vojensky porazili. Vlastně bylo poraženo hospodářsky, nikoliv vojensky, a to ve chvíli, kdy jeho armády stále okupovaly část území Dohody.

To vedlo k přesvědčení nacionalistů o tom, že Německo vlastně válku neprohrálo, že šlo o kudlu do zad od Židů/Zednářů/liberálů/socialistů/vyber si co chceš. Zatímco po tom druhém následujícím konfliktu by ani ten nejšílenější Němec nemohl polemizovat o německé porážce, v tom prvním konfliktu to zdaleka tak nevypadalo. Pokud porovnáme výsledek těch předchozích “světových” válek, vidíme velmi podobnou situaci – jak ve válce třicetileté, tak ve válkách napoleonských došlo ke konci a uznání porážky až tehdy, když byl agresor naprosto zdeptán a zničen. V napoleonských válkách museli spojenci obsadit Paříž, aby bylo každému jasné, že Napoleon prohrál, a stejně trvalo jen dva roky, než se pokusil o neúspěšný comeback. Třicetiletý konflikt byl tak devastující, že znamenal poslední náboženskou válku Evropy. Sedmiletá válka připravila Francii o všechny americké državy a Prusko bylo rádo, že ji přežilo. Výsledek byl jasný a mohl být jedině akceptován.

No a právě toto na konci roku 1918 chybí. Německo vlastně pouze požádalo o příměří, ovšem mnozí Němci se necítili být poraženi. Ano, mírové podmínky byly velmi pokořující, ale nebyli ničím proti těm z roku 1945. Přesto až po II sv.v. byl německý nacionalismus vymýcen (ovšem je otázka, zda navždy). Jaký je mezi těmi porážkami zásadní rozdíl? Právě v oné absolutnosti. Problém byl, že dát Německu mírné mírové podmínky v roce 1918 by pravděpodobně nic neřešilo. Zatímco za II.sv.v. se termín “bezpodmínečná kapitulace” zmiňoval na všech stranách, v prvním konfliktu to tak nebylo. Jenže rozpory mezi velmocemi byly takové, že vlastně nic jiného než naprosté zneškodnění protivníka nebylo možné.

František Ferdinand měl pravdu v tom, když před válkou varoval a tvrdil, že povede ke smetení Habsburků nebo Romanovců (nebo obou) z trůnů jejich impérií. Bohužel, nacionalistické vrstvy v podstatě všech zúčastněných národů věřily ve své vítězství. A to je možná ten hlavní důvod té války. Že si každý myslel, že právě on musí (snadno) vyhrát.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.