Morální dno


napsal Leo K

Vlkův  úvod:

Včera  v  reakci na  článek Babiš, Krym, krim a zákon namazaného krajíce mi došlo opravdu  hodně  mailů.  Jeden z nich měl toto  znění:

Dobrý den,
nevím co by vás mělo donutit tenhle článek uveřejnit. Ale napsat jsem
ho musel. Morální dno.S pozdravem,
LeoK

A  byl připojen  článek,  který si  vzápětí  přečtete.  Nebudu  zakrývat, že  jeho obsah, vlastně  pouze  úplný konec, který mne  velmi mrzí.  Z mnoha  důvodů . Nejvíce proto, že zaměňuje  příčinu a následek a dnem má být  zlomený  nehet , ačkoli  máme  co do činění se zlomenou páteří. Tou páteří myslím  to, co OLAF posoudil jako dotační  podvod a co šetří policie. Pro mne osobně  je  morálním dnem,  že republiku reprezentuje  člověk, který  je  důvodně  šetřen kvůli dotačnímu podvodu.

S  závěrem článku pana  Lea  bytostně  nesouhlasím, nicméně  nebylo pro mne žádnou diskusí  jestli jej  otisknu nebo ne.  Jestliže  pana  Lea  opakovaně  veřejně  uznávám  jako nositele  intelektuálního rozměru Kosy, nemůže  nastat  situace,  kdy  bych mu něco neotiskl. Buď  tím intelektuálním rozměrem tohoto blogu opravdu je  nebo jím není. Buď  měřím všem stejným metrem, včetně  sebe  nebo neměřím.Buď platí, že s  vlkem není  nutno souhlasit nebo neplatí.Takže  jsem odsunul  veškeré  připravené  texty – tak jako jsme to ostatně  udělal včera  právě panu Leovi  a jeho  mimořádně  preciznímu textu /přesunuto na  pondělí/, protože polemika  musí ven za  čerstva,  aby  nevyčichla. Moje  věcné nastavení  s tím nemá  co dělat. Ale  znovu opakuji,  ze  všech  mailů,  které  mi  včera  došly, mne právě tenhle  mrzí. Přesněji  – moc mrzí. Jakkoli nepochybuji,  že  pan Leo dostane  dne s víc  hvězd, než jich je  ve vesmíru. Nyní už jen pan Leo K.

 

 

Český stát se od svého vzniku zařadil mezi standardní demokracie. Voláním po standardizaci, ústy Václava Klause, se programově odlišil od experimentu v roce 1968. Ten totiž netvrdil, že zná cestu, ale jeho síla spočívala v hledání cest. Jak odlišné byly tehdejší motivy vývoje oproti dnešku! Hledali jsme cosi, co lze parafrázovat slovy „Czechoslovak first!“ Dnes se ohlížíme vpravo, vlevo, jestli to děláme tak, jak se to dělá, abychom nebyli za potížisty.

Je to jak v tom tatínkovém mudrosloví, kdy poučoval: „Drž se vpředu, ale zbytečně se nevystrkuj, ať nedostaneš přes čumák.“ Vrcholným, téměř nedosažitelným přáním, je opatrně a s mnohými ohledy určovat, co se bude dělat, aby to ti ostatní chtěli dělat taky. To je daň za ztrátu hrdosti. Československo se zrodilo z krize hodnot, která vyvrcholila světovou válkou. Československý experiment, Pražské jaro 1968 se také zrodilo z krize hodnot – připomeňme si dokument 2000 slov:

Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly další špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filosofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími…“

V roce 1990 a v následujících jsme skládali reparát. A vsadili na špatnou kartu. Vrátili jsme se o sedmdesát let zpět, sice do začátku našeho moderního státu, ale bez Masarykovi ideje humanity. Václav Havel sice o Masarykovi mluvil, ale buď byl jeho hlas příliš slabý anebo nepodložený autoritou. A tak jsme začali stavět stát na „nových hodnotách“ baronky Margaret Thatcherové. Bourali jsme všechno i to, co se osvědčilo, šmahem jsme zavrhovali vše minulé a tvrdili, že sociální politika je projevem slabosti.

Že trh vše vyřeší a co nevyřeší, toho není škoda, protože to znamená, že tato část je slabá, odumírající a do „nové“ společnosti nepatří. Že jediným „motorem“ společnosti je soutěž a k životu patří i prohra. Pozoruhodným jevem „úspěšné“ transformace byla absence ideálů, z nichž by pramenily ideje. Dokonalou ilustrací této ztráty jsou cynické glosy jednoho z protagonistů tržního chování v devadesátých letech, MUDr. Miroslava Macka. Zcela se vytratilo povědomí o tom, že

mírový rozvoj společnosti je možný jenom v ovzduší alespoň relativní sociální spravedlnosti.

Zcela se vytratilo povědomí o tom, že aby se mohlo vůbec k něčemu ve společnosti dospět, je zapotřebí sporu různých myšlenek. Že vize musejí být dostatečně pevné, ale také otevřené k diskusi s názorovými oponenty. Bez základních levo-pravých ideo­vých konceptů politické strany hynou. Tuto větu mírně zpochybňuje postavení ODS na politické scéně, ale soudím, že jenom dočasně. Pokud dnes něco ničí politické stranictví, je to právě tvrzení, že například lokální politika je možná bez idejí.

Je až neuvěřitelné, že takovéto polopravdy vyslovují i ti, kteří jsou členy různých stran odleva doprava. Politicky ideová rozhodnutí totiž existují i v těch nejvšednějších záležitostech a na místní úrovni, jakkoli to tak na první pohled nemusí vypadat. Vždy jsou totiž ve hře priority a časové hledisko. Vzdávat se idejí znamená vzdávat se budoucnosti. Pokud tedy nějaký politik tvrdí, že na idejích nezáleží, měl by si hledat jinou práci. I v totalitním režimu drtí občany ztráta idejí více než prostá totalita – zase si můžeme doložit citací 2000 slov:

Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně ji vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla. Musíme to tak říci a vědí to i ti komunisté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky je tak veliké jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování strany; která nebyla uvnitř zařízena tak, aby v ní bez ostudných příhod mohli nabývat vlivu pořádní lidé, kteří by ji plynule proměňovali, tak aby se stále hodila do moderního světa. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nepodařilo se jim zabránit ničemu z toho, co se stalo.

Tomáš Hoskovec na stránkách Vesmíru říká: Na troskách Rakousko-Uherska vzniknuvší Československo mělo mimořádné štěstí, že v jeho čele stál státník filosof, jenž celý svůj život zdůrazňoval, že pokrok nemůže být jen technický a vědecký, nýbrž vždy nutně též sociální a mravní. Také ale zdůrazňoval, že národní otázky v Evropě lze řešit jen v rozměru Evropy. Nejdůležitější ovšem je, že ve všech vrstvách československého obyvatelstva se našlo dost jedinců odhodlaných v duchu takových zásad jednat a že oni jedinci byli přirozeně odhodláni se za podobnými cíli též sdružovat a pracovat kolektivně. Jak krásně tento záměr uspěl, si nejlépe zpřítomníme, když si uvědomíme, kolik moderních novinek mladého Československa dosud užíváme a vnímáme je jako samozřejmost.

[…] Dnes je to složitější. Měli bychom se bránit normalizaci, jež je nyní přítomnější, než si dokážeme připustit. Československá normalizace 70. a 80. let po sobě zanechala relativně málo mrtvých, zato však úděsné množství zkažených životů. Připomeňme si, v čem spočívala: ve všudypřítomném drobném a vlastně zbytečném lhaní, jež prostupovalo celou společnost, v rezignaci na budoucnost za úplatek nějak zpytlíkované přítomnosti.

Vyskytuje se to zase. Podíváme se nejprve na slovo ve veřejném prostoru. Bída současnosti se naplno odhaluje v tom, jak chybně se prostor veřejného slova chápe: jako by to bylo prázdno, kam každý může zakřičet, co chce, jako by vrcholný civilizační ohled spočíval v záruce, aby takto mohl zakřičet každý, kdo pocítí potřebu křičet. Tato chyba je nebezpečná v tom, že vytěsňuje vůbec jen představu, že by veřejné slovo mohlo fungovat i jinak, důstojně a užitečně.

Proč jsou vlastně politické strany neoblíbené? Zdá se, že roli hraje fakt, že značná část tehdejších elit, vedená Václavem Havlem, jenž valnou část svého života strávil v opozici k bývalé státostraně, kterou byl též uvězněn, nebyla „partajnictví“ právě nakloněna. „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“, jak znělo tehdejší heslo. Přiléhavě vyjadřovalo náladu doby. Bohužel, zdá se, že dnes platí v poněkud drastičtější podobě: strany jsou pro tuneláře a hlupáky, politika je svinstvo, všichni více či méně kradou, situace je mimo naši kontrolu.

Politickým stranám nesvědčí ani dlouhodobý trend, který se prohnal v šedesátých letech západní civilizací jako nějaký virus a nechal na ní mnoho šrámů. Byla to představa, že lidská společnost je málo svobodná v důsledku existence institucí a vlastní přeorganizovanosti. Zapomnělo se na prostou věc.

Aby se mohlo vůbec hovořit o lidské svobodě ve společnosti, bez pravidel a organizací je zaštiťujících to prostě nejde.

Politické strany tuto pošetilou představu o zbytečnosti institucí odnesly patrně nejvíce, i když je pravda, že na tom nesly svůj podíl viny. Pokud by ale mělo být něco předmětem moderní apologetiky, je to patrně myšlenka, že se svoboda bez institucí, včetně politických stran, stává pouhou chimérou.

Bídu současnosti dále umocňuje to, že nejenom že nevíme nic o řečově-komunikační podstatě rozumění, čili hledání pravdy, ale navíc se nám soustavně předkládá, že pravda je to, co si kdo vykřičí v záplavě hlasů, které tu jsou každý sám pro sebe: jeden druhého neposlouchají a navzájem se míjejí.

Novinář nepřistoupí na to, že by někomu, kdo něčemu rozumí, posloužil za dialogického partnera, aby dotyčný své rozumění mohl předvést, a tak předat dalším; své poslání vidí novinář v tom, že spustí spršku nekomunikujících sentencí a sám stojí nade vším, cítě se vznešený tím, že žádný názor jakoby nemá, nevšimli jste si někdy třeba u Daniela Takáče, ale například i na DVTV?

Proč vlastně píšu tenhle nářek? Shlédl jsem Zvláštní vyšetřování. Investigativní pořad reportérů Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka. „Reportáž,“ je ve skutečnosti natočená kriminálka popisující příběh. Čí? Babiše? Nikoliv.

Jde o příběh „televize Seznam.“ Je to film popisující realitu očima toho, kdo napsal scénář. Mimochodem – kdo to byl? Ve filmu o tom není ani zmínka. Kdo prováděl střih? Kdo to financoval? Jde o virtuální dokument, u kterého se můžeme jenom dohadovat, zda je pokusem o opětovnou destabilizaci země a vyvolání politické krize, a to úplně stejným způsobem, jaký byl realizován v případě vraždy slovenského novináře Kuciaka.

Kdyby to byl dokument, byl by doplněn dramatickou hudbou? Co přinesl tento „dokument“ nového, mimo dehonestace bývalé premiérovy rodiny? Bydliště Babiše ml. ve Švýcarech? Policie ho znala. Nemoc Babiše ml.? Policie to věděla. Pobyt Babiše ml. od září 2017 do jara 2018 na Ukrajině a na Krymu? Takto ohraničený pobyt nemá žádnou souvislost s kauzou Čapí hnízdo.

Strašlivě se stydím za všechny občany, kteří tomu přikládají jakoukoliv váhu.

Jde o morální dno, proto byli také vybráni známí herci. Vzpomeňte si na kauzu Karel Srba, pro upřesnění přihodím jméno Český dům, dál jeho údajnou snahu zabít Sabinu Slonkovou (prý scházeli dvě hodiny) a potom kauza Štiřín. Karel Srba byl nakonec odsouzen za přípravu vraždy na 12 let. Byl jako zcela zničený člověk po osmi letech propuštěn a stále trvá na své nevině. V kauze Český dům a v kauze Štiřín byl osvobozen.

 

Vlkův dovětek:

Ohledně  Srby a jeho trestu jen tolik,  že  byl odsouzen ve dvou instancích. Trest  potvrdil i Nejvyšší  soud, když  Srba podal dovolání.  V kauze  Český dům byl  osvobozen nikoli soudem, ale  Klausovou amnestií.   Spolu s lidmi  z H systému Union banky, Chvalovským, Pitrem  a mnoha  dalšími podobnými. No  a jak to bylo s některými zajímavými detaily  Srbových  kauz. Tak to se  nejlépe  dozvíte  přímo od nikoho menšího, než od  Karla  Srby  osobně. V rozhovoru, který  poskytl, světe  div se – přímo novinářskému partnerovi Sabiny  SLonkové  – Jiřímu  Kubíkovi.

K  nalezení  zde .  Je tam toho  více, ale předmětný  rozhovor  se  Srbou začíná v  čase  10:00 min. Obrázek si udělejte  sami.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.