17. listopad a debakl zbrojního průmyslu.

Napsat nějaký  článek s  novým pohledem na  standardní  výročí typu  15. březen , 1. máj,  2o. srpen  nebo jako dnes  17. listopad  je  obrovský problém. Kosa  vychází  už skoro 7 let a  vlastně  už  fungovala  více než další rok před  tím. Takže  invence se  nutně  vyčerpá.

Pomáhám si  občas  berličkou, že požádám někoho z dalších autorů Kosy  – nejčastěji  pana Lea  nebo pana  Xavera, takto dva  autorské seniory  Kosy o výpomoc  s výročním textem. Vím, že  dostanu kvalitu a jiný úhel pohledu. Ale  to nejde vždycky. Proto  jsem vděčen za  šťastnou náhodu – v daném případě za  čtenářský  tip. Tenhle  se navíc  zrodil zcela mimo předmětnou souvislost – kosíř  JŠ  reagoval  mailem na Hodinu vlka na  SVSK, kterou jsme  s Borískem věnovali 100. výročí založení Republiky  Československé. Kde jeden  ze  slovenských posluchačů vytáhl  jako  velkou  křivdu  Čechů na  slovenském národu útlum zbrojního průmyslu na Slovensku po 17. listopadu. S  tím, že  za  to může Čehůn  Havel. Jak se dlouhodobě  traduje  po slovenských luzích a hájích! A nejen tam. Stejný argument  s  gustem opakují do omrzení  i  čeští antihavlisté. Tuto větu připojuji proto,  aby slovenským čtenářům  předvedl,  že  dnešní článek nebude vystavěn na nějaké  protislovenské linii.Na  tom nemám sebemenší zájem. Rád a  znovu opakuji,  že  jsem nadšen z  výkonu, který Slováci předvedli po osamostatnění a  s pokorou dodávám, že  jim  ten jejich  rozmach, kterého dosáhli – upřímně, bezelstně   ZÁVIDÍM. A také jim k tomu gratuluji! Nicméně  bych byl velmi rád, kdybychom se ve vzájemných  vztazích a stycích oprostili  od  věčného klubka DOMNĚLÝCH  křivd a  historických rekriminací. Stačí  ty skutečné! Umělé   hloupostí ,živené ještě  hloupější propagandou, opravdu  vzájemně nepotřebujeme.

Jedním z  takovýchto  věčně  omílaných  křivd, spáchaných  Čechy  na  Slovácích je debakl konverze  slovenské zbrojní  výroby  na  Slovensku v souvislosti   se 17. listopadem. A  právě k téhle  tématice mi  JŠ poslal dva  naprosto  skvělé linky. S koncentrací nezpochybnitelných dat a  navíc SLOVENSKÉ provenience!  Žádný  článek psaný  českou rukou! Automaticky  odpadá podezření, že nějaký  český nacionalista překrucuje účelově   historii!

JŠ  mi to posílal  s  tím, že  to mám použít  v nějaké příští debatě  u Boríska, až zase  na tohle  téma dojde řeč, protože  se tak nepochybně stane.  Má samozřejmě pravdu – určitě  se to na Slobodném vysielači  někdy vrátí, ale  mne napadlo, že  by  to byl prima námět na  článek k dnešnímu výročí. Protože  panuje  hluboké přesvědčení a  to  u značné  části veřejnosti, jak slovenské, tak  české,   že  kdyby  nebylo 17. listopadu,  nebyl  by  Václav Havel a  kdyby nebylo Havla,  tak slovenské zbrojovky jely na plný plyn   a  dělaly  by  po celém světě  úžasný  zbrojní byznys a naši východní sousedé by  se měli, když ne jako v ráji, tak určitě  daleko lépe, protože  zbrojní výroba  byla  a je úžasný byznys s  velkým ziskem  a jejich hospodářství  by  prošlo daleko menšími transformačními problémy v  90-tých létech. Máme  dnes onoho 17. listopadu a já si dovolím tvrdit,  že nic  z toho není pravda!

Ten zdánlivě logický řetězec  je nesmyslem. Což  se  za vydatné pomoci dvou  fakty opravdu  nabitých slovenských  textů, dokáži. Ovšem jen těm,  kteří  k téhle  zvláštní materii k 17. listopadu přistoupí  bez  předsudků a  jsou ochotni přijmout  tvrdé údaje, které  nemusí korespondovat s jejich  dosavadním viděním světa. Jste li názoru, že  vlk  vám hodlá  lhát, účelově  vymývat mozek, překrucovat skutečnost, dělat /kdo ví proč/  propagandu,  pak nemá  sebemenší smysl, abyste  ve  čtení  tohoto textu – pokračovali.

  Dnešní  článek vychází  z dat  v  těchto  dvou textech, které  jsou už staršího data  a nejde  tedy o nějakou současnou  účelovou  dez/informaci  slovenských čehůnských sluníčkářských poturčenců!:

Komentár Lukáša Krivošíka: Zlikvidoval Havel zbrojárstvo?

ANALÝZA: Efektivita zbrojárskej výroby na Slovensku za čias budovania socializmu

Pro mne je  daleko  důležitější a  zajímavější  druhý  link. Protože je  z produkce autora, který ve  slovenském zbrojním průmyslu  aktivně pracoval. Zažil ho v době jeho nejvyššího rozkvětu, stejně  jako v  době popřevratového pádu.  A jistě mu nebylo jedno, co se  s jeho podnikem a  především pracovní pozicí stalo, proč se to stalo, kde jsou opravdové příčiny  a  kdo za  to může. To  je jeden  důvod. Tím druhým je , že je  vystavěn na  ohromném množství  poctivých pramenů a  poskytuje  mnohostranný  pohled  na  slovenský, ale  i česko/slovenský zbrojní průmysl a podmínky v  kterých se nacházel.Nicméně  tenhle  text chce  to, čemu se říká sicflajš a  ochotu  probírat se množstvím čísel.

První článek je  většinovému  čtenáři přístupnější. Méně  údajů, více vysvětlujícího, snáze pochopitelného textu! Navíc  je krátký. Já se  dnes pokusím o jakousi  ještě  stravitelnější kompilaci obou, s tím, že  ti, kteří  mají hlubší zájem o věc  si projdou  zdrojované texty, či případně  i odkazy na prameny  uvedené v  textu Dušana Mihálika na  samém konci.

Takže  pojďme po těch  fámách o  souvstažnosti 17.listopadu a konci zbrojního průmyslu na  Slovensku, za který  osobně může  Václav Havel a že zbrojní výroba  byla pro Slovensko zlatý  důl.

Mýtus  první – nebýt  17, listopadu, nedošlo by  k omezení slovenské  zbrojní  výroby

Ušetřím vlastní textaci a nechám za sebe  mluvit Lukáša  Krivošíka

Rozhodnutie o útlme zbrojárskej výroby padlo na predsedníctve vlády ČSSR koncom júla 1988. Teda skoro rok a pol pred zmenou režimu. Prvé projekty boli zastavené uznesením č. 112/88 z 26. júla 1988. Konverziu sa snažil urýchliť najmä federálny premiér Ladislav Adamec.

21. septembra 1989, teda stále ešte za predchádzajúceho režimu, prijala československá vláda (čiže ani nie prezident!) uznesenie č. 84/89, ktorým sa rozhodlo o utlmení tankovej výroby v ZŤS Martin do konca roku 1990. Výroba obrnených transportérov mala byť zastavená v ďalších rokoch. Do roku 1992 sa produkcia mala znížiť o približne 80% v Čechách a na Morave, a o 90% na Slovensku.

Vše  před  listopadovým převratem!

Myslím, že není o čem dál v tomto bodě  diskutovat!

Mýtus  druhý – za krach slovenského zbrojního průmyslu  může Václav  Havel osobně

Z velké  části je odpovědí vyvrácení předchozího mýtu. Ale  potřeba  dodat  pár  dalších  informací. Tentokráte  od  Mihálika:

Oficiálne o útlme zbrojárskej výroby rozhodlo Predsedníctvo vlády ČSSR na konci júna 1988 a okamžite sa začala príprava na konverziu výroby zo špeciálnej na civilnú. Komunistické vedenie plánovalo na rok 1990 výrobu len 25 ks tankov T-72M1 a to pre vývoz. Nová nekomunistická vláda však rozhodla, že sa ich vyrobí 107 a väčšinu nákladov znášal federálny rozpočet z dôvodu hrozby rastu nezamestnanosti.

Vládne rozhodnutie o ukončenie výroby obrnenej techniky v ZTS Martin, ZTS Dubnica nad Váhom a PPS Detva prišlo v roku 1991. Už len dobehla výroba 100 ks tankov T-72M1 pre Sýriu, ktorá kúpila i tie vyrobené v roku 1990. Neobišlo sa to bez politických prieťahov, nakoľko USA a Izrael neboli z obchodu nadšení. Zastavenie výroby však nebolo otázkou politiky, ale trhu.

I tohle  je   polopatické. Ale  pro jistotu – Václav Havel byl zvolen prezidentem  29. prosince 1989. Pravomoce  prezidenta mu  neposkytovaly  žádnou technickou možnost  rozhodovat  o čemkoli. Tím spíše  ne o  nějaké konverzi průmyslu. Kdyby  ano, byla  by nepochybně  zastavena jakákoli dodávka  zbraní do Sýrie.  A  kdyby bylo pravdou, co šiřitelé tohoto mýtu  tvrdí, pak by  zcela jistě   v  roce 199o nebyla  zadána  výroba  stovky  tanků T -72, aby  nedošlo k problémům se zaměstnaností na  Slovensku. Stal se pravý opak!  Vláda objednala  zbytečné zbraně a  zatížila jimi státní rozpočet. A  v roce 1991 uskutečnila  jejich  vývoz  do Sýrie. PROTI vůli  USA  a  Izraele. Dost možná  i proti vnitřnímu  nastavení Václava  Havla.

V té době   stát  už měl  vyměřeno  jen  slabý rok společného soužití.  Připomeňme  si  jen takový  drobný detail, že v roce 1990 vytvořila slovenská vláda Ministerstvo mezinárodních vztahů Slovenské republiky. Což byl jasný a nepřehlédnutelný  signál,  jak na tom společný stát asi je  a jakou má budoucnost. Dění hned  to Novém roce 1992 už nenechávalo nikoho na pochybách. Dali by  si tehdy  Slováci cokoli  zásadního z Prahy  a od Havla  nařizovat?

Kdo a co tedy může  za krach  česko/slovenského zbrojního průmyslu?

Podívejme  se  na několik naprosto zásadních údajů:

Krivošík:

Okrem československej armády (zabezpečovala asi 30% odbytu) a krajín Varšavskej zmluvy (ďalších 55%) patrili medzi hlavných odberateľov nestabilné štáty Blízkeho východu a severnej Afriky ako Alžírsko, Sýria, Líbya Muamara Kaddáfího a Irak Saddáma Husajna.

Takže  si to rozeberme:

-největší odběratel čs. armáda

po převratu se  jevila  jako  těžce předimenzovaná a  ekonomicky  neudržitelná! Stačí letmý pohled do  následující tabulky, která popisuje  podíl výdajů na  armádu na  HDP v jednotlivých letech počínajích rokem 1961  do převratu

Je zcela  zřejmé,  že držet  armádní rozpočet na  úrovní přes  6%  HDP, navíc  s přechodem na  nový ekonomický  systém / zavírání  množství firem, nárůst nezaměstnanosti, velká  inflace, atd. atd/  byl  naprostou a nesmyslnou  fikcí.  Navíc  krajně nepopulární.  K tomu  přidáme  zjevný rozpad  společného státu a  tím i zánik  čs. armády a  předpokládané velké zmenšování ozbrojených sil obou nástupnických republik. Jednoduše  řečeno – domácí zbrojní zakázky  na mnoho a mnoho let skončily. Pokud  by na  Slovensku byly  jakékoli pochybnosti, pak sděluji,  že  dnešní  Slovenská  armáda, pokud mi je  známo NEMÁ  už žádné  tankové  vojsko! Česká má  1 prapor  o 30-ti  slovy  třiceti tancích. ČSLA disponovala  v roce  1989 celkem  4585 tanky a  4900 bojových obrněných vozidel. Dnes  má  200 Pandurů a  poptává  nyní  100 ks pásových bojových vozidel pěchoty…. Slovenské počty  této techniky neznám a nechce  se mi je pracně  hledat. Nicméně soudím, že to není třeba. Zkrátka výroba  pro vlastní  armádu  skončila  s převratem. Bez ohledu na  Havla  nebo Nehavla. Dnes nejsme  schopni  dát na  armádu ani 1/3 toho, co dával bolševik.  A  při tom stíhal  financovat školství  důchody na rozumné  úrovni k platům, zdravotnictví, stavět  byty, atd.atd.  Bez zavedení  DPH!

Stejně  je to s druhou a řekněme  rozhodující položkou zbrojního odbytu u těžkých zbraní – dodávkám  pro  armády  /bývalé/ Varšavské smlouvy.  Ty  si procházely  týmž procesem jako ozbrojené síly  česko/slovenské. Tedy drastická  redukce stavů  i výzbroje. Představa  že  něco prodáme do Německa, Polska, Rumunska, Maďarska  nebo Bulharska  byla  ještě  větším  nesmyslem než výroba  pro vlastní  armádu.

Jen  pro ilustraci, jak to bylo výhodné -Mihálik:

Rozdiel efektivity vývozu sa dá ľahko demonštrovať podľa vývozu bojových vozidiel pechoty v rokoch 1981-1985. Do socialistických štátov sa ich vyviezlo asi 3 748 so stratou 1,24 mld. Kčs a do nesocialistických asi 1 318 ks a zisk bol 2,3456 mld. Kčs. Celkový zisk v siedmej päťročnici tak predstavoval 1,105 mld. Kčs.

Že nebudeme prodávat  do Sovětského svazu a  jeho nástupnických států   bylo jasným zákonem. I kdyby  Rusko a  spol. měly  zájem a zejména  byly  v té době  schopni platit. Jenže oni měly svých  vlastních kapacit  naprostý nadbytek a nevěděly co s nimi  a jak je  alespoň trochu smysluplně  vytížit.

A  co námitka  – tak se mohl  výrazně  zvednout prodej do zemí,  kam nám to USA a  Havel zakázali! Nemohl.  Z mnoha  dobrých důvodů:

Dovolím si ocitovat z Mihálika:

Z modernějších zbraní -T72 různých modifikací, BVP-1 a  SHH Dana se  ve větším měřítku prosadil jen vývoz  BVP-1. Mimochodem, původní sovětské konstrukce a  vyráběné na základě  sovětské licence! Která nepochybně  měla, pro export  omezující podmínku  souhlasu  originálního tvůrce! Který by  ho nepochybně  sotva  udělil, kdyby  byl schopen dodávku realizovat  sám.     Ale  chci upozornit na  něco jiného z Mihálika:

Najväčšou starosťou bolo tento obchod utajiť pred ostatnými zákazníkmi, lebo takéto obchody si čs. strana veľmi dovoliť nemohla, hlavne po tom čo „priateľský“ Jemen uhradil len prvú splátku a tým platby skončili i napriek pokračujúcej vojenskej pomoci, ale už bez vývozu ťažkých zbraní. Treba dodať, že spôsob a čas planenia tejto zmluvy nie je jasné, pramene sú značne rozporné, ale na ilustráciu absurdnosti „lukratívnosti“ exportu v danom období to úplne stačí (rozsah reálne uskutočnených dodávok je však neznámy, pramene sa rozchádzajú – jeden z ďalších nejasných príkladov nášho exportu, v tabuľke č.6 je najčastejšie udávaný údaj dodávky 30 ks T-34/85).

Najlepším zákazníkom našich ťažkých zbraní bola jednoznačne Líbya, ktorá bola z krajín rozvojového sveta z dôvodu ropného bohatstva najsolventnejšia. Koncom 80-tich rokov však i tento zákazník prestával byť plne spoľahlivý a mal problém s platbami za dodané zbrane.

Platobná disciplína mnohých našich veľkých odberateľov bola nízka a v koncom roku 1990 boli už mnohí naši odberatelia mali už veľké pohľadávky po lehote splatnosti. Hodnota celkových vývozných pohľadávok ČSSR v roku 1990 bola pri niektorých krajinách veľmi vysoká: Sýria – viac ako 1 mld. USD (z toho špeciál 750 mil. USD), Irak – 400 mil. USD, Líbya – 156 mil. USD, Alžírsko – 37 mil. USD.

Myslí si snad  někdo, že  takovýhle  „export“  by byl  zachránil slovenské zbrojovky? I kdyby..

Těch dalších  kdyby je hned  několik:

-kdyby nedošlo  k první válce  s  Irákem.  Ta začala 2. srpna  1990 a  Irák byl vybaven sovětskou/východoevropskou těžkou technikou. Která byla  zničena  téměř beze  zbytku: Prostě  oproti moderní západní nemohla obstát.  Zoufalá reference pro její výrobce. Dovolím si dát malý příklad,ohledně tankové techniky,  který pochází  z  dílny  generála  Vacka, takto popřevratového ministra obrany a  člena  KSČ, který jistě neměl důvod  kálet  do vlastního hnízda:

Tanky amerických ozbrojených sil na evropském válčišti (Abrams) a také tanky německého bundeswehru (Leopard 2) v osmdesátých letech poprvé předstihly kvality tanků ČSLA, i když Sověti měli tanky stejných kvalit. Předností tanků NATO byla hlavně výrazně vyšší účinnost střelby za pohybu. Mohly ničit přímou střelbou cíle vzdálené 3 až 3,5 km s pravděpodobností zásahu první ranou téměř 90 %, zatímco československé T 54M a T 55M se systémy řízení palby Kladivo měly účinnou dálku střelby za pohybu nejvýše 2 km a pravděpodobnost zásahu první ranou se pohybovala mezi 60 a 70 %. Podobně horší výsledky vykazovala i střelba za nočních podmínek. Aktivní zdroje přístrojů nočního vidění navíc prokazatelně demaskovaly naše tanky rozmístěné v terénu a dělaly z nich mnohem snáze dostupné cíle. Naopak přístroje NATO (noktovize) tímto nedostatkem netrpěly a umožňovaly přesnou střelbu na vzdálenosti až o 1000 m větší. Podobně lze charakterizovat rovněž přístroje řidičů pro jízdu v noci. Naše nejmodernější tanky T 72 navíc postrádaly kvalitní řízení palby. Připravoval se sice moderní systém Palcát, ale ten už nebyl realizován.

Věc  je  prostá – uměli  jsme  dělat železo, ale  nikoli špičkovou  elektroniku. Která  dnes je  důležitější!  Nebylo odkud  ji dovézt. Než ze Západu.   A  ten, když  ji dodá, tak si  vyhradí právo bezpodmínečného vlastního souhlasu s její dodávkou třetí  zemi.  Viz peripetie s  exportem L-159 do Iráku v  roce  2016, který britská strana  dlouho blokovala. /údajně  proto, že by její  radiolokační systém, namontovaný v našich letadlech  mohl padnout do rukou  teroristů/.  Ve  skutečnosti ovšem chtěli  prodat vlastní konkurenční letadla  Hawk.

-kdyby  na světových zbrojních trzích nebyl nabídkový přetlak právě  těch typů  zbraní, které  vyráběly  slovenské zbrojovky. Nebo  ještě  daleko lepších- viz Mihálik: Veľkou zmenou bolo i zrušenie obmedzení pri vývoze zbraní z nástupníckych štátov ZSSR. Rusko či Ukrajina okamžite ponúkla na export najmodernejšie verzie svojich tankov T-72 či T-80 čo bolo v časoch studenej vojny nemysliteľné

Plus  dodává

Väčšina bývalých zákazníkov už nechcela z našich zbrojoviek žiadnu techniku a mnohí sa dokonca i tej svojej modernej rýchlo zbavili (bývalá armáda NDR) za nízke ceny a obmedzili už i tak malý manévrovací priestor na dodávky nových zbraní.

Zkrátka – celý  východní blok vyprodával svoje  zbrojní sklady, většinou za jakoukoli cenu a tím ničil trh. Jakou šanci by měla  nová výroba  slovenských zbrojovek, když  šlo koupit  zánovní stejnou techniku i náhradní díly  za výprodejní ceny?

Mýtus  třetí – kdyby se byla udržela  zbrojní výroba v původní  nebo přiměřené  velikosti,  byl by to pro Slovensko zlatý  důl 

Myslím, že  nyní je  zřejmé,  že  zbrojní výroba  v předlistopadovém,  či  nějakém alespoň trochu slušném rozměru byla na  Slovensku mimo jakoukoli realitu!  Slovenské  zbrojovky  mohly  být  úspěšné na  redukovaném a  nekonkurenčně  regulovaném trhu  Varšavské smlouvy. Ale už nikde jinde. Nota bene – po převratu, i kdyby  byly schopno dodávat  nějakou superzbraň, kterou  by předběhly celý  svět,nikdy by nedosáhlo na financování  takového vývozu. Prostě  jeho státní finance  neumožňovaly  poskytovat nutné  dlouhodobé úvěry. Nebylo z čeho. A  kdyby nějakým zázrakem nikoli,  případ  českých zbrojovek a jejich  opravdu špičkových a konkurenceschopných  zbrojních projektů  – L159 a  především pasivních radarů Tamara  a Věra, resp. Věra NG ukazuje , jaké  šance na  export i mimořádných zbrojních produktů státy  našeho typu  reálně  mají! Detaily  k nalezení zde a  je  to hutné čtivo!

Mimochodem, předchozí  věta vyvrací i  další, na  Slovensku hojně  rozšířený

čtvrtý mýtus – že  Češi si  své zbrojovky  uchránily a  slovenské  nechali zbankrotovat

Nic  z toho není pravda!  Ostatně- použiji opět  Krivošíka:

V rokoch 1987 – 1994 sa podiel zbrojárstva na celkovej priemyselnej výrobe ČR znížil o 75%. Takže nesedí ani výčitka, že Česi prevzali slovenskú výrobu a utešene v nej pokračujú. Aj keď je pravda, že sa tam zbrojná výroba adaptovala na nové pomery rýchlejšie, než u nás.

Existujú dva dôvody, prečo Česi prežili konverziu lepšie ako my: 1. nedošlo tam k rozkrádačkám potenciálne životaschopných častí zbrojárstva, aké sa dialo u nás v ére mečiarizmu; 2. za riekou Moravou sa sústreďovala výroba ručných zbraní, automobilovej a leteckej techniky a vojenskej eletrotechniky, kým u nás sa vyrábali najmä tanky, či ťažká technika. České produkty boli prispôsobivejšie a ľahšie predateľné.

Nicméně těch zachráněných  25%…. Patří do toho  Aero Voodochody, do kterého stát nacpal více než 100 miliard,  aby ho udržel  při životě. Podobně  podepřel  Českou zbrojovku a její  projekt  ručních  palných zbraní  Bren. Do  obranného průmyslu je počítána i  automobilka  Tatra – její  vojenské dodávky. Opět  sanace  za nejméně  mnoho desítek miliard. A  „dobrou  story“  je  pak třeba  osud  kanonu leteckého kanonu Plamen ze  Zbrojovky Vsetín INDET.   

Část českého zbrojního potenciálu přežila, ale  za  velmi vysokou cenu. A dnes  vlastně nemáme  ani jeden původně  český  kompletní zbrojní  výrobek. S výjimkou  nejtriviálnějších  ručních zbraní….

Zcela záměrně  byl dnešní článek  k výročí 17. listopadu pojat naprosto netradičně. Ale myslím, že to bylo  nutné. Nechci, aby  mezi Čechy  a Slováky  byly  naprosto zbytečné spory. Proto tohle téma a proto dnes! Tohle  totiž  nedílně  souvisí s historickým datem, starým 29 let….