Kde je pravda


napsal Leo K.

Předem krátký úryvek z knihy MUDr. Františka Koukolíka Mocenská posedlost z kapitoly, kde píše o

sociálním ovlivňování, které má pět podob, jimiž jsou

učení, reklama, propaganda, indoktrinace a kontrola myšlení,

(kde) je propaganda uprostřed.

Propaganda je pravděpodobně nejmohutnější nástroj debilizace

proto, že až na výjimky postihuje lidi ve všech sociálních vrstvách. Učení je dobrovolné. Reklamě je možné, byť to dá velkou námahu, se z valné části vyhnout. Indoktrinaci někdy charakterizuje autoritativní a nadřazený vztah k ovlivňovaným lidem. Jindy je vztah obou stran dobrovolný.

[…] Souhlas indoktrinované strany je podmíněn nátlakem, užívá se trestání. Cílem indoktrinace je vznik vnitřně sevřené skupiny, která je schopna vysoce efektivního chování. Kontrolu myšlení charakterizuje autoritativní postoj kontrolujícího, který je v příslušné skupině na vrcholu mocenské hierarchie.

Kontrola myšlení vědomě klame neboli lže. Jejím programem je neetický program kontroly ovlivňovaných. Cílem kontroly myšlení je vytvoření sevřené, naprosto poslušné skupiny, například teroristické bojůvky, malé skupiny vojáků určených ke speciálním operacím, „obce věřících“ v některých sektách a jim podobných organizacích.[…] V zásadě jsou totožné s postupy, jimž se říká vymývání mozku.

Definice říká, že propaganda je pokus nějaké autority, například státní, církevní nebo stranické, o něčem přesvědčit co největší lidské skupiny, jimž říká „cíl.“ Propaganda často nadsazuje, může, ale nemusí lhát. Nátlak propagandy bývá různě velký. […] Cílem propagandy je dosažení nebo udržení politické moci.

Propaganda slouží mocenské elitě stejně jako skupinám, které o moc usilují. Jowett a O’ Donellová (2006) o propagandě říkají, že je „dobře promyšleným a systematickým pokusem o utváření vjemů, o manipulaci poznávacích procesů a řízení chování. Smyslem propagandy je dosažení odpovědi podporující záměr, o který propagandistovi jde.

Hermanův a Chomského model propagandy (1988) ukazuje na modelu USA, jak peníze a moc „filtrují“ zprávy tak, aby byly „vhodné“ k uveřejnění, marginalizují nesouhlas a umožňují jak vládě, tak korporacím ovlivňovat veřejnost.

Prvním filtrem informací je velikost, vlastnictví a orientace masového sdělovacího prostředku na zisk.

Druhým filtrem je reklama: zisky z reklamy jsou podstatnou částí zisku masových sdělovacích prostředků. Odnětí reklamy znamená poškození nebo zánik média.

Třetím filtrem jsou informační zdroje: masová média získávají informace od představitelů moci, aniž je příliš ověřují.

Čtvrtým filtrem je bubnová palba, autoři užívají zkratku flak, což bylo označení protiletadlových děl německé armády a jejich soustředěné palby za druhé světové války. Jestliže se v médiu objeví nežádoucí zpráva nebo program, následuje příval přímých nebo nepřímých, dobře organizovaných nesouhlasných reakcí vyvíjejících na médium tlak.

Pátým filtrem byla antikomunistická ideologie, kterou v současných USA nahrazuje antiislamismus, antiterorismus a „antirusismus.“

Přejděme do České republiky. Politolog(!) Miloš Gregor, narozený 7. 2. 1987(!) z brněnské Masarykovy university se svými studenty představil hru Fakescape, která má údajně během jedné hodiny seznámit žáky s tím, jak by měli „správně“ pracovat a přemýšlet nad informacemi z médií a sociálních sítí. Jak?

Vysvětlí jim, že se mají mít na pozoru před ruskou propagandou, která ovlivňuje volby. A mají pátrat po člověku, který šíří dezinformace. Nepochybuji, že existuje ruská propaganda. Sám ji aktivně vyhledávám a jsem překvapen její jednoduchostí.

Když generál Pavel prohlašuje: „Z úhlu pohledu Ruska jsme součástí NATO a to je vnímáno jako bezpečnostní hrozba. Tak proč bych měli mít pocit, že je Rusko naším přítelem,“ tak má jistě pravdu. NATO se stále více přibližuje k Rusku a taková vojenská síla pochopitelně vyvolává znepokojení. Kvůli Evropě? Nikoliv, Rusko Evropu potřebuje – dokonce bych soudil, že Rusko preferuje Evropu sjednocenou. Stejně jako si ji přeje Čína. Problém vytváří zaoceánský člen NATO, USA. Světové dění vytvářejí mocnosti, které aspirují na velmoci. USA, Čína a Rusko. Evropa je pouhým sparingpartnerem, kterého se jeho silnější hráč na nic neptá.

A ten stav bude trvat tak dlouho, dokud Evropa nenajde dost síly na to, aby se emancipovala. Mělo by to být rychle. Aby se Evropa nestala místem, kde si to rozdají USA s Ruskem. Zelený mozek generála Pavla to vidí obráceně. Nebojím se Ruska, bojím se generálů jako je Petr Pavel.

Proto jsem překvapen do kvízu převedenou politickou agitkou, kterou už delší dobu šíří Taberyho Respekt (měl by se přejmenovat), Šafrovo Fórum a Evropské hodnoty, zosobněné figurkou Jakuba Jandy. Že by právě splnění čtyř úloh zmíněné hry stačilo k tomu, aby člověk začal rozlišovat mezi fake news a pravdou, přijde fascinující nejen vám. Můžete se podivovat nad tím, že něco tak stupidního vůbec někdo myslí vážně, ale to je všechno, co s tím můžete dělat.

Kritice, která se na hru snesla, se brání známou lží, že učí kritické myšlení. Pravda? Opět jednostranná ideologická a politická masáž.

Víme přece předem, že jde o ruskou propagandu!

A celou agitku korunuje to, že přímo na webu dětem doporučují dezinformační web manipulatori.cz další známé figurky politického aktivismu.

Autoři projektu se nyní chystají vydat na střední školy, kde budou hru představovat. Podle reakcí studentů ji pak chtějí doladit. Do budoucna počítají s tím, že hrací sadu a pravidla si bude moct na svoji školu objednat kdokoliv. Formát hry se podle autorů hodí třeba také organizátorům různých kroužků, skautským oddílům nebo dalším spolkům. Třeba to hodí autorům i nějaký bonus. Když Radana Lencová rýžuje na písmu Comenius Script, proč by Petra Vejvodová a Miloš Gregor (mám-li představit autorský tým) nemohli něco podobného opakovat s ideologickou hrou prosaditelnou do školního vzdělání?

Rick Shenkman je autorem knihy Political Animals: Why Our Stone Age Brains Get in the Way of Smart Politics. Zabývá se v ní vztahem mezi dnešní politikou a vývojem našeho mozku. Ten se do dnešní podoby zformoval někdy v období před půl milionem až 11 tisíci lety a stále funguje tak, že dává přednost instinktu před úvahami a přemýšlením.

Proto prý nám nevadí, že politici lžou zcela běžně, třeba v rámci svých předvolebních slibů, svých vazeb na oligarchy, nebo například zatloukají a lžou, když se na ně něco „ošklivého“ provalí. Vzpomeňte si na Jean Claude Junckerovo:

Nemohou být žádné demokratické volby proti evropským smlouvám,“

Nebo ještě příměji: „Když vás dostanou do úzkých, musíte lhát.“

To je běžné a koneckonců, jsou to konec konců také „jen lidé,“ i když pan doktor Koukolík je vykresluje mnohem brutálněji. Například Jens Stoltenberg, Jaromír Štětina, Roman Joch, Alexandr Mitrofanov, Jefim Fistejn, Luboš Palata…stačil by nám rozsah článku, je všechny vyjmenovat? 

V pátek 13. ledna 2017 zemřel na následek infarktu německý novinář Udo Ulfkotte. Byl redaktorem deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung a je autorem odvážné knihy „Koupení novináři“ („Gekaufte Journalisten“), která se stala jedním z knižních bestsellerů roku 2015. V knize popsal, že během svého sedmnáctiletého působení ve FAZ, byl on i jeho kolegové údajně vystaveni korupci. To, co novináři psali ve svých textech, jim prý diktovaly zpravodajské služby, počínaje německou kontrarozvědkou až po americkou CIA.

Dle Ulfkotteho tak všichni lžou a namísto toho, aby psali, co trápí jejich čtenáře, napíšou to, co jim ukládají tajné služby placené americkou finanční elitou z Wall Streetu, což samozřejmě umožňuje Washingtonu vytvářet evropské veřejné mínění vlídné k sobě samému, a naopak omezovat informace a opozici vůči způsobu, kterým dnes ovládá celou evropskou politickou scénu. Jeho životním mottem, které měl uvedené na svém twitterovém účtu, bylo:

„Lépe padnout kvůli pravdě, než vyhrát kvůli lži.“

Jeho knihy se prodalo přes sto tisíc exemplářů a dlouho vévodila prodejním žebříčkům literatury faktu. Ukázka:

Já, autor této knihy, jsem byl sám viníkem. Při pohledu zpět jsem byl zkorumpovaný, manipuloval jsem a dezinformoval. Přesně onen chybějící odstup, který v následujících kapitolách vytýkám ostatním novinářům, jsem i já dlouhou dobu považoval za samozřejmý. I já jsem využíval rabatů novináře, přijímal jsem bezplatné pozvánky do pětihvězdičkových hotelů nebo z pověření šéfů absolvoval kolegiální cesty se špičkovými politiky, zaujímal posty v nadacích nebo jsem přednášel v organizacích blízkých tajným službám.

Z mého dnešního pohledu jsem byl občas také kupován jako svého druhu pracovník Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) pro pozitivní zpravodajství. A já jsem se nechával kupovat. Záda mi kryl zaměstnavatel, který to ode mne očekával jako samozřejmé.

Dnes o tom mohu hovořit. Ale lépe mi proto nebude. Mnohé se od té doby změnilo. A také koupené zpravodajství je dnes samozřejmostí. EU dnes například platí „nezávislé“ novináře za to, aby v údajně „nezávislých“ médiích vyleštili image EU. Nejen soukromé, ale i veřejnoprávní mediální podniky pak usilují o peníze vydávané EU na PR. Říká se tomu koupený žurnalismus. A funguje to i opačně: Dva britští reportéři nabídli poslancům EU peníze za změny v zákoně.

Jak se může stát, že naše vůdčí média oslavují EU a euro jako projekt budoucnosti, ačkoli celoevropsky se miliony lidí vůči EU a euru staví kriticky? Jean-Claude Juncker, dlouholetý lucemburský premiér a dnes předseda Evropské komise, nám vysvětlí, jak to funguje:

Na něčem se usneseme, dáme to pak do placu a nějakou dobu čekáme, co se stane. Když pak nedojde k velkému křiku a vzpourám, protože většina vůbec nechápe, na čem jsme se usnesli, pak pokračujeme – krok za krokem, až není cesty zpátky.“

Proč naše vůdčí média takové politiky oslavují, místo aby je pranýřovala?

Odpověď: Jsou s nimi spolčena. Lpí na těchto elitách.

Jak je možné, že naše vůdčí média vyzývají ke stále novým nasazením našich vojáků ve vojenských operacích na celém světě, ačkoli většina obyvatelstva je jednoznačně proti tomu?

Odpověď: Naši alfa-novináři nejsou ničím jiným než prodlouženou rukou tiskového oddělení NATO.

I to v této knize doložím velmi přesně.

Jak je možné, že naše vůdčí média i nadále vychvalují hromadnou migraci ze všech možných zemí jako „obohacení,“ ačkoli většina obyvatelstva si přeje uzavření hranic pro určité migranty raději už dnes než zítra?

Odpověď: Průmysl a finanční elita to tak chtějí, protože masa laciné pracovní síly slouží jejich zájmům.

S výčtem podobných palčivých otázek by se dalo pokračovat do nekonečna. Nejdůležitější otázka v pozadí však zní: Kdo v Evropě skutečně vládne? Občané EU to určitě nejsou. Neboť s demokracií už to má sotva co společného. Je to spíš iluze demokracie, dobře zhotovený přelud. Když ale neurčují směr vývoje občané, kdo tedy? Je to snad kartel na tvorbu veřejného mínění, skupina nejdůležitějších a nejvlivnějších těžkých vah průmyslu, finančního světa a politiky, která tahá za zákulisní nitky a prostřednictvím vůdčích médií řídí i naše myšlení?

Jasné je: Od 50. let minulého století americké tajné služby v Německu zřídily a financovaly celou řadu soukromých dobročinných nadací, které měly především jeden cíl: pod legendou vybudovat předsunuté základny tajných služeb, umístit v nich řídící důstojníky jako pracovníky nadací a proamericky ovlivňovat budoucí německou elitu a tam, kde je to jen trochu možné, je učinit vydíratelnými.

Podívejme se na propojení amerických nadací s tajnými služami USA blíže. Stává se, že CIA nebo jiné americké služby se účastní každé větší schůzky novinářů, politiků a hospodářských vůdců konané pod patronátem amerických think tanků. Akcí takových organizací jsem se účastnil jako felow (spolupracovník; pozn. překladatele). Na jedné šestitýdenní cestě na pozvání German Marshall Fund (byla oficiálně odsouhlasená FAZ) jsem například s naprostou samozřejmostí dostal pozvání od rezidenta BND a na podobných cestách jsem byl také seznamován i s pracovníky amerických služeb. Není žádným tajemstvím, že German Marshall Fund udržuje s tajnými službami ty nejlepší styky: Když se v červnu 2014 setkal bývalý šéf saúdské vojenské zpravodajské služby s exšéfem izraelské vojenské zpravodajské služby, s naprostou samozřejmostí k tomu došlo v German Marshall Fund. A Karen Donfriedová, která stojí v čele Marshall Fund, byla předtím v Obamově Národní bezpečnostní radě odpovědná za Evropu. Také bývalí řídící pracovníci organizace mají blízko k tajným službám. Suzanne Woolseyová. manželka bývalého šéfa CIA Jamese Woolseye, je členkou kuratoria/ředitelkou German Marshall Fund. Ach jo: Kontakt na jejího muže, bosse CIA Jamese Woolseye, jsem měl přes German Marshall Fund…

Jistě si dovedete představit ohlas a mediální bouři, kterou tato kniha v roce 2015 vzbudila. Dokonce i jeho smrt o dva roky později byla nahlížena touto optikou. Ostatně i teď máme v daleko menším měřítku, ale principiálně stejnou kauzu. Asi si pamatujete jak si to přednosta Spolkového úřadu pro ochranu ústavy Hans-Georg Maassen zavařil svými výroky k dění v Saské Kamenici. A posledním hřebíčkem do rakve jeho kariéry se stal jeho projev v tzv. Bernském klubu, kde se teď už bývalý přednosta Spolkového úřadu pro ochranu ústavy loučil. Jeho řeč vyvolala velké pobouření.

V pondělí 5. listopadu, ho ministr vnitra Horst Seehofer poslal do důchodu s odůvodněním, že jeho tvrzení nejsou akceptovatelná. Bernský klub neformálně sdružuje šéfy tajných služeb, kam patří i  Spolkový úřad pro ochranu ústavy.

Německý konzervativní list Die Welt přináší to hlavní z Maassenova kritizovaného projevu. Pozadím vládní krize, řekl Maassen, bylo to, že poskytl rozhovor novinám Bild. V tomto rozhovor zpochybnil to, co řada médií a politiků šířila, tedy, že se v Saské Kamenici konaly štvanice či pogromy. 26. srpna byl v tomto městě zabit Němec – uchazeči o azyl. A ten stejný den se v Saské Kamenici konaly demonstrace proti uprchlické politice vlády.

Na nich se sešly normální občané i pravicoví extrémisté. Ojediněle došlo k trestným činům. Jenže v následujících dnech nebyl v centru pozornosti politické a mediální čin vraždy, ale pravicové „štvanice“ na cizince. Tyto štvanice se podle poznatkům místní policie, státního zastupitelství, místního tisku, podle předsedy zemské vlády v Sasku a podle spolupracovníků Maassenova úřadu neudály. Byly vymyšlené.

Maassen uvádí, že zažil z hlediska německé mediální manipulace a ruských dezinformací mnohé. Ale to, že si politici a média prostě vymyslí „štvanice“ a tuto neprověřenou informaci prostě dál šíří, to byla podle něj nová „kvalita“ falešných zpráv v Německu.

Maassen dále uvádl, že Bildu řekl ony čtyři věty, které jasně znamenaly, že podle poznatků všech příslušných bezpečnostních úřadů žádné takové štvanice nebyly. Svoje stanovisko řekl i parlamentním výborům. Že boj proti pravicovému extremismu nelze ospravedlnit tím, že si budeme vymýšlet pravicové extremistické trestné činy.

Média, politici levice a Zelených, kteří měli pocit, že jsou výrokem o falešných zprávách skandalizováni, následně volali po odvolání Maassena. Maassen se domnívá, že se stal obětí politického boje levicových sil, pro které to byl vítaný podnět, aby mohly vyprovokovat pád koalice.

Svou roli hrálo i to, že Maaseen je v Německu znám jako kritik idealistické, naivní a levicové cizinecké a bezpečnostní politiky. I proto se ho také političtí protivníci a média snažili za každou cenu dostat z úřadu.

Na závěr dodal, že ho překvapuje, že pouhý strach z jeho osoby a z pravdy, uvrhne politickou sféru a média do takové paniky a hysterie, že jeho čtyři věty budou stačit na vyvolání německé vládní krize. Zdá se, že Seehoferovo vystoupení, byť popřelo pravdu (dokonce opakovanou), nebylo autorovi příliš platné a v jeho politické kariéře se také smráká.

Vlkův krátký vstup:

V mezičase  se  Maasena vzdal i Horst  Seehofer,  s tím, že jeho poslední  výroky  jsou nepřijatelné a jeho místo na ministerstvu vnitra  zrušil, takže  Maassen odchází do výslužby. Ostatně, ona  už politická smrtka  dostihla i  samotného Seehofera. V  neděli  hodil ručník do ringu a  oznámil, že  vzdá jak pozice předsedy  bavorské  CDU, tak i ministra  vnitra. Ačkoli byl  jediným politikem vládní sestavy, který ohledně  migrační tsunami prokázal zdravý  rozum normálního člověka.

Nebudu psát o lži o zbraních hromadného ničení, která předcházela druhé válce v zálivu. Možná by stálo se pozastavit jenom nad americkou zprávou, která odhaduje, že v Iráku zemřelo 655 000 civilistů. To dvacetinásobně(!) převyšuje 30 000 civilních úmrtí, kterými se vychloubal v prosinci 2003 prezident Bush. A je to více než desetinásobek odhadu zhruba 50 000 civilních úmrtí ke kterému došla britskou výzkumná skupinou Iraq Body Count.

Také známé vyšetřování násilností, kterých se dopouštějí okupační vojska, ve svém důsledku znamená, že občané Iráku či Afghánistánu spojenecká vojska příliš nemilují Z oficiální analýzy americké armády týkající se úmrtí a týrání vězňů v Iráku a v Afghánistánu vyplynulo, že k týrání dochází v širším měřítku. Americký list New York Times konstatuje, že získal armádní zprávu o vyšetřování 37 případů údajného týrání vězňů americkými vojáky. List konstatoval, že dokument vypracovali pracovníci, kteří vedou trestní vyšetřování na žádost vojenských činitelů.

Dokumentace se týká případů ve vězení v Abu Ghraib, ale analýza, datovaná 5. května 2004, se zmiňuje i o dalších, dosud nezveřejněných případech týrání vězňů. K týrání podle této analýzy docházelo od 15. dubna 2003, už několik dní poté, co byla svržena socha Saddáma Husajna a pokračovalo až do minulého měsíce, kdy zemřel vězeň, kterého zadržela americká námořní komanda a jehož smrt dokument připisuje „traumatu z hrubé síly, aplikované na jeho tělo a pozičnímu udušení.“ Dokument případ charakterizuje jako možné zabití nebo vraždu.

Dokument také prý obsahuje informace o vyšetřování týrání vězňů v městě Samarra, severně od Bagdádu, k němuž mělo docházet loni na jaře, a konstatuje, že neidentifikovaný vojenský personál, vyšetřovatelé z Národní gardy, která je součástí třetí pěší divize, v období 10 týdnů „udusili ve snaze získat informace, četné zadržované osoby.“

Zkusme něco nového!

Už je to rok od chvíle, kdy v Americe zahájili „vyšetřování“ údajných Trumpových vazeb na Rusko. Za tu dobu se sice nic moc průkazného nenašlo, zato se ale zjistilo, že FBI i NSA nasadily do Trumpova štábu své „krtky“, aby donášeli štábu Clintonové. Čili že bezpečnostní složky demokratického státu vstoupily do vnitropolitického vývoje na straně jednoho z kandidátů. Má cenu pokračovat?

Naše skutečné vědomí může být, a často, je naprosto nepřítomné ve všem, co děláme, myslíme, chceme, ovlivňujeme, představujeme si, polosníme, chceme předat dál, jako naše jisté poznané poselství, absolutní poznání však neexistuje. Mutace lidského rodu se tiše dere na povrch, v laboratořích vědí své, ale chybí zřejmě odvaha jít s pravdou tzv. na trhu. Člověk už není absolutní hodnota, nikdy ani nebyl, je součást matky přírody a chová se nadřazeně, hloupě … a není to přesné, člověk se nechová hloupě, člověk je prokazatelně hloupý, protože ohrožuje svůj druh a absence rozhýbat spící a větší část mozku je mu odepřena.

Blíží se doba, kdy bude duch mas upoután velkými mýty, ale spisovatelé budou nadále psát svoje malé historky, budou klamat nadále lidi falešnými fakty, místo aby jim vykládali skutečné fikce. Básníci se zahlcují slovy, zajímají se o formy, ale obsahově vytváří plytké bublaniny upečené nedokonalým tvorem – veršotepcem, který touží zakódovat poselství do výkřiku všeplatnému pro lidstvo – sám však vyrostl v nuzných poměrech demokratického guláše. Vytvoření biologické mystiky mělo za následek nesnášenlivost, ale bylo podpořeno také uměním – umění je z tohoto hlediska prodejné, jako všechno na tomto světě včetně náboženských ideálů.

Žijeme v epoše intelektuální neplodnosti – žijeme slyšinami a vyčteninami, kompilujeme zvesela za dohledu čtenářů. Žurnalisté jsou v tomto punktu odstrašující příklad za všechny…napsal Václav Dušek v článku Trpaslíci tančí v opojení, že se jednou stanou obry.

Jestli hledáte pravdu…už dlouho tiše pláče v koutku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.