Tip na dobrou knížku: PADĚLATEL ADOLFO KAMINSKY Když budu hodinu spát, zemře třicet lidí


napsal Řezníček z Brna

Autor knížky: Sarah Kaminsky

Vydalo nakladatelství: Metafora 2018

Počet stran: 179

Prolog: Zůstat vzhůru. Co nejdéle to bude možné. Bojovat s ospalostí. Prosté počty. Za hodinu vyrobím třicet nových dokladů totožnosti. Když budu hodinu spát, třicet lidí zemře….

Ukázka z knížky:

Paříž, leden 1944. pařížské metro. V kufříku, který k sobě tisknu,  mám cenný obsah, padesátka  falešných průkazů totožnosti.

Kontrola dokladů! Celková prohlídka!

Neotáčím se k nim. Čekám, až na mě dojde řada, úplně na konci vagónu. I když jsem na policejní kontroly zvyklý, dnes mám strach.

Zachovat klid, zamaskovat emoce. Zabránit, aby mi noha nevyklepávala imaginární takt nějaké zuřivé hudby. 

Zabránit té kapce potu, aby se mi neperlila na čele.

Zastavit příval krve do žil. Utajit úzkost. 

Všechno bude v pořádku. Musím splnit úkol. Nic není nemožné.

Je jasné, že nemám žádnou šanci uniknout kontrole. Tak se sám od sebe zvedám a jdu sebevědomě ukázat papíry milicionáři.

Začne nahlas číst informace napsané v mém průkazu totožnosti: Julien Keller, sedmnáct let, barvíř.

Obrátí legitimaci, aby si jí prohlédl ze všech úhlů.

Vím, že nemůže vytušit můj strach a také s jistotou vím, že mé papíry jsou v pořádku.

Vyráběl jsem je ostatně sám…

Co měl Julien, pravým jménem Adolfo Kaminsky v kufříku, jehož obsah nesměl vidět  milicionář? Pravý poklad. Padesát nevyplněných francouzských průkazů totožnosti, inkoust, razítka a sešívačka. A teď obejít padesát adres. Adresy židů, které se musel naučit nazpaměť a u kterých má být na druhý den brzy ráno šťára.  Stačí vzít jejich fotky, připnout k nepoužitému průkazu totožnosti a pečlivě vyplnit písmem

úředníka z radnice.

Ukázka z knížky:

Dobře jsem věděl, že všichni policisté jdou po stopě pařížského padělatele. Věděl jsem to, protože jsem našel způsob, jak vyrábět takové  množství falešných dokumentů, že jimi byla velmi brzy zaplavena  celá severní Francie až po Belgii.

Čím víc jsem vyráběl, tím víc bylo potřeba zvyšovat opatrnost.

Hlavní výhoda byla, že oni pátrali po nějakém „profesionálním“ odborníkovi, který má stroje, tiskařské lisy a továrnu na papírovou hmotu.

Nikoho tenkrát nenapadlo, že padělatel, kterého hledají je sedmnáctiletý kluk.

Ale Adolfo nebyl sám. Bylo jich pět a všichni měli konspirační přezdívky. Vydra, Leknínka, která byla výborná chemička, a dvě sestry Suzi a Herti, studentky z umělecké akademie. Kromě těch pěti neznal nikdo adresu laboratoře. Jako krytí hráli, že jsou parta uměleckých malířů.

Ukázka z knížky:

Já byl poslední, kdo se dostal do laboratoře, ale hned po svém začlenění jsem musel přeorat všechny metody práce. Když mi Leknínka  vysvětlila, že odstraňuje razítko ŽID vatou mamočenou do obyčejného zmizíku nebo vařícího louhu, málem mne omývali.

Jejich metoda byla strašně riskantní.

Hned jsem jim vysvětlil, že ve styku s pokožkou a potem se písmo o pár dní později znovu žlutě objeví.

A že jestli nezneutralizují zmizík nějakou alkalickou látkou, bude dál leptat papír a ten pak bude mít na zfalšované partii strukturu pijáku.

Před jejich užaslými očima jsem vytvořil vlastní chemické roztoky a ukázal jim, jak mají ode dneška postupovat.

Pro mě to bylo snadné.

Všechny ty odborné znalosti jsem měl ze své barviřské praxe a z doby strávené u jednoho odborníka na mlékárenskou chemii.

Za svých učednických let v barviřství jsem věděl, jak obarvit bavlněnou niť a nedotknout se se přitom vlněného vlákna, nebo naopak.

S chemickými pokusy jsem začínal ve věku čtrnácti let, kdy jsem se pokoušel odbarvit takzvané nesmazatelné inkousty.

Vzdor letitým rozborům jsem žádný takový nenašel, smazat jdou všechny.

Naše pětice byla nejvynalézavější a nejvýkonnější laboratoří ve Francii. Nefalšovali existující doklady, ale vyráběli úplně nové, stejně věrohodné jako by vyšly ze Státní tiskárny. Sami si upravovali papír, aby byl lepenkový, vyráběli si vlastní razítka prefektur a radnic.

Vyráběly doklady pro odboj v Paříži, Hnutí sionistické mládeže, Židovskou odbojovou organizaci, ale také pro odbojové komunistické sítě jako byli Svobodní střelci a partyzáni FTP. Vyráběli okolo pětiset dokladů týdně….

Ukázka z knížky:

Laboratoř se okamžitě pustí do práce. Leknínka u řezačky, stříhá karty. Suzi přebarvuje, Herti ručně vyplňuje. Vydra razítkuje dokumenty.

Já „ostaršuji“  dokumenty pomocí válcovité mašinky vlastní výroby. Sypu prach do válců a tuhu z ořezaných tužek. Otáčím klikou a posouvám je tak, aby se ošoupaly a nevypadaly moc nové, čerstvě vytištěné.

Místnost pomalu naplňují pachy chemikálií a mísí se s pachem potu.

Po setmění se všichni vrací domů, ale Adolfo se vydává ještě do své druhé laboratoře. Jak by mohl jít spát, když za den nedokončili ani čtvrtinu dokladů pro židovské děti? Adolfo si uvědomuje, že dokáže udělat doklady pro děti, ale už obětuje Maďary z MOI.

Oko přilepené k mikroskopu, ruka se nesmí zachvět. Výroba dokladů je přesná hodinářská práce, nesmí se tam objevit sebemenší technická chybička.

Únava se stává hrozným nepřítelem. Probdělé noci, vyčerpání se rozlézá do celého těla, nesmí usnout. Když bude hodinu spát, třicet lidí zemře…..

A pak přišel konec války. Adolfo přežil a s ním i jeho tým z laboratoře, ale spousta přátel z odboje takové štěstí neměla. Po osvobození oficiálně pracoval jako fotograf, ale zároveň dvacet pět roků vyráběl v utajení falešné doklady pro potřebné z celého světa: uprchlíky, imigranty, politicky angažované jedince z podzemních organizací.

O své činností Kaminskij až do 77 let nemluvil. Teprve pak jej jeho dcera Sarah přesvědčila, aby souhlasil se zveřejněním své tajné, riskantní celoživotní  mise.

Sarah Kaminsky sepsala strhující životopis svého otce padělatele. Odvedla mistrovskou práci. Je to napínavý a vzrušující záznam o životě neuvěřitelně statečného muže. Přečetl jsem za jedinou březnovou  sobotu, nemoci se od něj odtrhnout.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.