O co nám vlastně jde?


napsal Leo K.

 

Stále častěji se vracím k textu, který vyvolal v roce 1968 vybuzený stav. Na jedné straně bezvýhradný souhlas, na druhé straně stejně bezvýhradný odpor. 2000 slov. Zaměníme-li totiž dobové reálie (vládu KSČ, komunisty, dělnictvo, národní výbory) za jejich současné ekvivalenty, není co na textu měnit:

[…]Za dnešní stav odpovídáme všichni, více však komunisté mezi námi, ale hlavní odpovědnost mají ti, kdo byli součástí či nástrojem nekontrolované moci. Byla to moc umíněné skupiny rozprostřená pomocí stranického aparátu z Prahy do každého okresu a obce.

Tento aparát rozhodoval, co kdo smí a nesmí dělat, on řídil družstevníkům družstva, dělníkům závody a občanům národní výbory. Žádná organizace nepatřila ve skutečnosti svým členům, ani komunistická.

Hlavní vinou a největším klamem těchto vládců je, že svou zvůli vydávali za vůli dělnictva. Kdybychom tomu klamu chtěli věřit, museli bychom dnes dávat za vinu dělníkům úpadek našeho hospodářství, zločiny na nevinných lidech, zavedení cenzury, která zabránila, aby se o tom všem psalo, dělníci by byli vinni chybnými investicemi, ztrátami obchodu, nedostatkem bytů.

Nikdo rozumný samozřejmě v takovou vinu dělnictva neuvěří. Všichni víme, zejména to ví každý dělník, že dělnictvo prakticky nerozhodovalo v ničem. Dělnické funkcionáře dával odhlasovat někdo jiný. Zatímco se mnozí dělníci domnívali, že vládnou, vládla jejich jménem zvlášť vychovávaná vrstva funkcionářů stranického a státního aparátu. Ti fakticky zaujali místo svržené třídy a sami se stali novou vrchností…

Vzpomenu-li na slova z Melantrišského balkonu: „…do tvých rukou, lide, se vláda navrátila.“ Opravdu? Ani náhodou! To nejsou pochyby, ale konstatování skutečnosti zvláště, když čtu úvahy na téma, zda nám za převratu v listopadu a prosinci 1989 šlo víc o konzumerismus či o slušnost. Myslím si totiž, že nám šlo o spravedlnost! O slušnosti většina z nás neuvažovala, protože slušnost nelze nařídit, nelze ji uzákonit.

Slušnost je nepsaná, mravní stránka spravedlnosti.

Popírat, že nám šlo o konzumerismus by bylo pokrytectvím, samozřejmě, že nám šlo i o tu bohatou nabídku, ale prioritu měla spravedlnost. Dráždilo nás, že nejen mzdové ohodnocení naší práce nebylo úměrné našim schopnostem, ale že ani ty schopnosti jsme nemohli řádně rozvíjet. Různé režimní akce, jakým bylo například zlepšovatelské hnutí se utápěly ve formalitách a byrokracii, mnohdy ještě i stranické.

Oprávněně jsme říkali, že jsme všichni jako uříznuté boty a společností vytvořené bohatství se rozděluje někde na ÚV a znělo to, jako na jiné planetě. Převažující dojem byl, že vlastně jde o jakýsi státní kapitalismus, pouze s prvky socialismu.

I proto jsme vytvářeli paralelní svět, kde jsme ty individuální schopnosti mohli rozvíjet. Ve všech vrstvách tehdejší společnosti; někdo balil „usárnu“ a odjížděl ve skupině příznivců do trampských osad a někdo zase do venkovské chalupy, aby ji zachránil před rozpadem, jak nám s nenapodobitelným způsobem popsal třeba František Nepil.

Protože sociální nerovnost v tehdejší společnosti byla mizivá, vyvíjela se v tomto paralelním světě občanská společnost. Lidi nedělili peníze, spíše ohledy. Nikdo nebyl za „socku“ i když dojížděl na chalupu vlakem či autobusem. Proto se dokázali domluvit ať v Teplicích nebo v Bratislavě a demonstrovat v době, kdy to bylo nebezpečné.

To byl stav, který se dnes popisuje slovy: „Lidé k sobě měli blíž.“

Po „sametu“ pak vyšlo ve známost, že jsme v Evropě naprosto jedineční svým počtem druhých domácností.

V dubnu 2014 vyšla v Britských listech recenze knihy Revoluce s lidskou tváří. Autorem je americký historik James Krapfl, jenž v současnosti působí na montrealské McGillově univerzitě, kde přednáší evropské dějiny se zaměřením na kulturní historii evropských revolucí a současné dějiny střední Evropy, vystudoval historii na Kalifornské univerzitě v Berkeley. V rámci výzkumu, jehož výsledkem je tato kniha, byl hostem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v Praze, Historického ústavu SAV v Bratislavě a Univerzity Palackého v Olomouci. Jeho pohled reflektuje velmi dobře mojí zkušenost a tak kousek té recenze přepisuji:

Z podrobného studia revoluční dokumentace, tisíců prohlášení, letáků a plakátů z prvních týdnů revoluce, vydávaných mimo hlavní republiková centra, zjistil James Krafl, co vlastně lidé tehdy chtěli. Nepřekvapivě nechtěli návrat ke kapitalismu a ani na prvním místě jejich požadavků nebyly požadavky hospodářské. Jejich prvotním požadavkem bylo, aby se Československo navrátilo k slušným mezilidským vztahům. Občané požadovali, aby je politikové u moci skutečně zastupovali. Politikové měli být pravidelně a často kontrolováni referendy. Pokud politik zradil či zklamal své voliče, měl být odvolatelný.

Hlavní hodnotou revoluce byla lidskost. Revoluce se pyšnila tím, že je nenásilná, že je založena na pluralismu, na dialogu a na přímé demokracii. Moc institucí měla být pravidelně kontrolována lidovým hlasováním. Na všech úrovních se měly konat volby, a to nejen v politice, ale i ve školství (v univerzitním školství se to do značné míry v ČR uskutečnilo) a v podnikatelské sféře. I ředitelé podniků měli být voleni jejich zaměstnanci.

Zásadami revoluce byly férovost, socialismus (socialismus měl být zachován a oživen, nikoliv odstraněn; 45 procent občanů v průzkumu veřejného mínění požadovala socialismus, 47 procent občanů chtělo něco mezi socialismem a kapitalismem a jen 3 procenta občanů chtěla kapitalismus) a revoluční idealismus.

James Krapfl ostře kritizuje Jürgena Habermase and Françoise Fureta, že napsali, aniž by se obtěžovali jakýmkoliv studiem podkladů, že „středoevropské revoluce r.1989 nepřinesly nic nového.“ Krafl přesvědčivě argumentuje, že to, co československá demokratická revoluce přinesla v prvních týdnech své existence, bylo ve skutečnosti pozoruhodně originální a nové.

Jenže morální, romantický patos obyčejných aktivistů revoluce nevyhovoval elitám, které se vyskytly u moci.

Není to ojedinělý postřeh i když se diametrálně liší od představ a analýz Václava Klause:

…nebezpečí, před nímž varuji, je „nepolitická politika“, která se dnes oblékla do zdánlivě nevinné teze o postideologické éře. Stejně jako v šedesátých letech (tedy v éře zdánlivého úspěchu komunismu), kdy se začaly objevovat velmi zavádějící teorie konvergence ekonomických a politických systémů, i na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let vznikly teorie o „konci ideologie“. Sem patří i zdánlivě „neideologické“ doktríny jako jsou ekologismus či komunitarismus, známý u nás spíše pod hlavičkou tzv.  občanské společnosti.

Skládám-li článek z výroků jiných, tak přestává být můj, ale nemohu jinak, protože ani proces, ani dobu nelze představit jinak než svár názorů. Úlohu občanské společnosti úplně jinak chápe historik Jan Tesař. Disident, který využil výzvu tehdejších mocenských struktur k vystěhování do Německa a disident i dnes, kdy z protestu přijal slovenské občanství a odstěhoval se do Brezové pod Bradlom.

Totalitarismus znamená mnoho státu, etatismus, říká Jan Tesař. Na začátku jsem se zamýšlel, jaká nová forma totalitarismu případně hrozí při odstraňování toho tehdejšího. A přišlo, co nečekal asi nikdo, určitě ne já: nová, opravdu totální a globální moc finančního kapitálu, jejíž metodou je zatlačování až naprosté znehodnocení státu.[…] Co bude dál? Rozhodně není možné si myslet, že to, co je teď, je konečné slovo dějin.

Dnes jsou zprivatizovány nejen průmyslové giganty, banky a pojišťovny, ale i infrastruktury, doprava, voda, lázně, nemocnice, školy, ba dokonce privatizovány budou i věznice, fakticky dávno jsou zprivatizovány tajné služby a čeká to armádu. Vrací se temný středověk, ale s tím, že všechno je podrobeno zákonu hmotného zisku. To je ten nejdokonalejší totalitarismus budoucnosti.

Nicméně je na mně, abych opakoval: cestu k tomu usnadňuje nedostatek občanských aktivit, a naopak jejich rozvoj je možná cesta ven. Rozvoj občanských aktivit, po kterém jsem tak toužil a považoval jej za jedinou cestu z totalitarismu, nenastal. Totalitní systém byl odstraněn jinak – ve skutečnosti cizí mocí, na níž byl závislý disent.

A politolog, který si svou akademickou hodnost přivezl z Kanady – Zdeněk Vopat:

Polistopadový vývoj s sebou přinesl i beztrestné rozkrádání veřejného vlastnictví, nebývalou korupci, osekání výdobytků sociálního státu, které přinesl socialistický režim, nezaměstnanost, bezdomovectví a zvětšování rozdílů mezi chudými a bohatými. A co je nesmutnější, vláda věcích tvých se k lidu po 17. listopadu nenavrátila. […] Pluralita a soutěž politických názorů a koncepcí prakticky nevznikla.

Namísto toho došlo k vytvoření určitého paradigmatu založeného na konceptu tržní ekonomiky s minimálními odchylkami různých politických stran. Navíc vyšlo najevo, že dochází k nadvládě ekonomických lobby nad politickou reprezentací státu. Jednoduše řečeno, stát a jeho politiku je možné si koupit.

Z tohoto hlediska je 17. listopad naprostou porážkou svých revolučních ideálů. Ovšem nejtragičtější na tomto stavu je skutečnost, že mainstreamovým médiím a politickým stranám, ale i společnosti tento vývoj vůbec nevadí. V celé skutečnosti se tak ukazuje, že 17. listopadu nešlo o svobodu politickou, ale ekonomickou. Jinými slovy, nebyly a nejsou to ideje a ideály, co je důležité, ale bohatství, peníze a majetek.

Už v roce 1991 přestala existovat společenská objednávka po toleranci a rozličnosti názorů. Lidé nechtěli už příliš diskutovat, chtěli změnu. V Čechách chtěli reformy, na Slovensku chtěli minimálně slovenský zájem, chtěli svou autonomii, svou republiku. Tam se kromě krachujících podniků o ekonomice nemluvilo. Svobodná debata, která byla jakoby hlavní, původní ideou, přestala být v té době ve společnosti zajímavá.

Hospodářská a politická moc se staly siamskými dvojčaty československé cesty, během níž se nezadržitelně rozpadl veškerý étos listopadu 1989 a pro obyvatelstvo se stal dominantním úkolem existenční boj v nejistém prostředí vedený především s těmi lidmi, kteří využili „svobody“ k tomu, aby se co nejrychleji a všemi cestami zmocnili majetku, a to velice často na úkor svých spoluobčanů; podnikáním bez etických pravidel a na hraně či za hranou nápadně tolerantních zákonů. Tento dodatek legendy se stal pro ni samotnou nežádoucím. A proto není nikdy oficiálně připomínán.

Ratio uvažování stojí na předpokladu, že o tom, co je pravda, nerozhoduje moc, ale rozum. Každý může mít ve sporu s mocí pravdu a měl by mít reálnou možnost tuto pravdu obhájit.

Pokud je však pravda definována nikoliv jako shoda s realitou, ale jako shoda s politickým cílem, pak má jedinec smůlu a tak zvaná politická korektnost je de facto stejnou praktikou, jakou byly způsoby totalitních režimů.

Narážím na různá prohlášení o potřebě zahraničních vojenských misí nebo boj s tak zvanou proruskou propagandou. Nic na tom nemění to, že v tom nejsme sami jak nás ubezpečuje švýcarský tisk: Die französische Nationalversammlung beschliesst zwei Gesetze gegen die Verbreitung von Fake News. Sie stimmte am Dienstagabend in letzter Lesung mit klarer Mehrheit für die Pläne von Präsident Emmanuel Macron. Kritiker befürchten eine Einschränkung der Meinungsfreiheit. (Ve francouzském národním shromáždění prošly posledním čtením dva zákony proti šíření „fake news.“) Deficit myšlení není specifikou jenom našich poslanců.

Největším „fake news“ v naší zemi se stalo ideologické rozhodnutí uzákonit 17. listopad jako Den boje za svobodu a demokracii. Rozhodnutí, kterým chtějí navodit dojem, že to byli oni, ti bojovníci na Národní třídě a že ten proslulý „masakr“ je víc hoden vzpomínce než zastřelení Václava Sedláčka a Jana Opletala. Ve své nekonečné pýše se snaží překrýt zběsilý Hitlerův počinek „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939:“

15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“.

Následná poprava vedoucích představitelů studentských organizací – jmenovitě:

JUDr. Jaroslav Klíma – předseda Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
JUC. Josef Adamec – jednatel Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
JUDr. František Skorkovský – předseda zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
PhDr. Jan Weinert – předseda Svazu českého studentstva v Čechách
JUC. Bedřich Koula – jednatel Svazu českého studentstva v Čechách
Václav Šaffránek – zapisovatel Svazu českého studentstva v Čechách
MUC. Jan Černý – studentský aktivista
Ing. Marek Frauwirth – studentský aktivista
Doc. PhDr. Josef Matoušek – předseda studentského odboru výboru Národního souručenství.

Uzavření všech českých vysokých škol a internace 1200 náhodně vybraných studentů v koncentračním táboře.

Poslanci svým rozhodnutím dali před rozumem přednost zběsilé ideologii a pokáleli (to nelze nazvat jinak) schůzi představitelů studentů 26 národů v Caxton Hall v Londýně. Ta přijala „Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu,“ které je považováno za faktické vyhlášení 17. listopadu Mezinárodním dnem studentstva a ve kterém se mimo jiné praví:

…My, studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Holandska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných zemí, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva…

…Prohlašujeme, že 17. listopad není pro nás pouze dnem, kdy studenti celého svobodného světa vzdávají poctu svým mrtvým československým kolegům a všem těm, kteří trpí stále ve vězeních a koncentračních táborech, avšak též dnem, kdy si připomínáme a budeme stále připomínat ideály, pro něž tito studenti trpěli a stále trpí…

…My, kteří dnes s ostatní mládeží tvoříme jednotu, ucelenou frontu proti všem druhům fašismu a nesvobody, bez rozdílů politických, národnostních a náboženských, kteří se zbraní v ruce bojujeme na všech bojištích za svobodu svého lidu, skláníme se před oběťmi barbarského násilí, posíleni jejich příkladem vybojovat budoucím generacím lepší a spravedlnější budoucnost. 17. listopad bude pro nás navždy dnem, kdy studentstvo celého světa uctí na svých školách nejen památku popravených československých kolegů, ale i dnem, kdy si znovu a znovu připomeneme ideály, za které tito hrdinové padli…

Napsal jsem že už v roce 1991 přestala existovat společenská objednávka po toleranci a rozličnosti názorů. Tedy vlastně po demokracii, přesto, že neustále tou demokracií všichni zaštiťují. Je to svrchovaně pokrytecké,vždyť i nacistický Wehrmacht měl na opascích Gott mit uns!

Velice si vážím Stanislava Augustýna Hoška, který v roce 1970 z pozice náměstka ředitele na hlubinném dole dal výpověď s odůvodněním: „Nesouhlasím s ohrožováním zdraví, ba i životů horníků.“ Od té doby pracoval jako dělník, dva roky jako železničář, protože ho nesměla jako havíře zaměstnat žádná šachta. V 1972 se mu povedlo nastoupit jako havíř na nově zakládaný důl, protože tam hledali každou ruku. V jeho podzemí, pod pečlivým dozorem StB, rubal až do převratu. Ten k současné situaci napsal:

Od posledních voleb do poslanecké sněmovny se politické klímá v naší zemi zásadně změnilo. Poražení prakticky neuznali výsledek voleb. Tím u nás skončila demokratická politika. Jak se ale stále více ukazuje, skončila politika vůbec, nejen ta demokratická.

Skončila politika jako soutěž o správu státu.

Skončila politika jako debatování a hledání kompromisů mezi vládnoucími a opozicí. Skončila politika snahy zlepšování životních podmínek všech obyvatel, těch nejbědnějších především.

Skončila politika jako snaha všech ústavních činitelů o ochranu, podporu a naplňování zájmů většiny občanů.

Opoziční politici přešli do etapy neustálé rvačky o moc, ne nepodobné protivládnímu puči. Já navíc tento stav hodnotím i jako protistátní puč. Mám pro to nejeden argument. Vydatně ji v protivládních aktivitách podporují profesionální manipulátoři veřejným míněním, čili pracovníci sdělovacích prostředků „hlavního proudu“. Folklorním doplňkem této rozvratné aktivity jsou pak tak zvaní pouliční řvouni. Aby to bylo srozumitelné pro jejich iniciátory a plátce, tak se uchyluji k jejich mateřštině a nazývám je jasně, leč mírně „Street shouts“.

Všem jmenovaným skupinám, tedy ve volbách poraženým politikům chovajícím se jako pučisté, jejich slouhům v médiích a v neposlední řadě dobře placeným řvounům, dávám velice cennou radu. Vraťte se k demokratickým formám politiky!

Kdo totiž seje vítr, může sklidit bouři. Vaše rezignace na demokratickou formu politiky může totiž vyprovokovat dosud mlčící většinu, která podle mé zlověstné předtuchy čeká jenom na svého vůdce.

Dodávám: V parlamentních volbách 2017 zvítězilo hnutí ANO Andreje Babiše necelými 30 %, při volební účasti necelých 61 %. Tudíž ohlásilo, že má mandát sestavit vládu. A skutečně si nelze představit, žádnou rozumnou koalici, která by se vyhnula hnutí ANO. Když jsem napsal hnutí ANO Andreje Babiše, tak jsem jenom reflektoval obecně známou skutečnost, že jde vlastně o privatizovanou politickou stranu multimiliardáře Babiše.

Před volbami byla dostatečně dlouho známa kauza Čapího hnízda (i před volbami byl Andrej Babiš vydán předcházející sněmovnou ke stíhání), bylo sáhodlouze propíráno jeho jméno ve svazcích StB, jeho účast na „optimalizaci“ pomocí korunových dluhopisů…a přesto ho lidé volili. Není to možné odmítnout poukazem, že vzhledem k volební účasti má mandát odvozený od pouhých zhruba 18 % voličů – naráží to skutečnost, že více než 39 % voličům byl výsledek voleb úplně fuk a lze je tedy klidně k těm 18 % přičíst. Jestliže dnes odpůrci Babiše, samozřejmě ve jménu pravdy a lásky a tolerance, řvou v ulicích, ptám se:

Proč jste ho tedy volili?“

A jestliže ho nevolili:

Neumíte unést prohru podle pravidel?“

Nemám rád Babiše, nemyslím si, že stát lze řídit jako firmu, protože ve státě jde o víc než o efektivitu a zisk. Celou dobu, co píšu na Kosu zdůrazňuji mravní rozměr politiky. Když mě však o něm poučuje Kalousek a epigoni v čele manipulovaných davů, je mi – mírně řečeno – mdlo.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.