Naše slavné prohry – bitva u Lipan I. Cesta k Lipanům

napsal PT

Vlkův  úvod:

Minulý  víkend jsme začali přehled  historických událostí, především osudových  bitev, vázajících  se  na tzv. osmičkový  rok, který pro Kosu připravuje  PT. Dnešní díl je tak trochu výjimečný, není osmičkový, ale je  stejně osudový  jako ta  střetnutí, která osmičková  jsou. Proto do téhle  série  patří. Já jsme rád, že je na Kose mohu odprezentovat -jde totiž Lipany. Pro rozsáhlost  textu  vyjde  celý text ve  dvou dílech – dnes  a zítra.

Naše slavné prohry – bitva u Lipan

“Tak to tedy rozhodneme pěstmi!” ukončil prý marné dohadování jakýsi neznámý bojovník na planině pod Lipskou horou 30. května 1434. Bitva u Lipan patří k nejslavnějším prohrám českých dějin, přičemž nejzajímavější je otázka proč. Není totiž vůbec jasné, proč prohra jedné ze dvou českých stran by měla znamenat takovou tragédii, abychom si ji i po téměř šesti stoletích připomínali. Leč tento obecný názor je faktem, který nemá smysl zpochybňovat. Pokusme se tedy o něco jiného. Popišme si situaci, bitvu a možné alternativní scénáře. Na jejich základě se pak zamyslíme nad klíčovou otázkou. Šlo opravdu o tak přelomovou bitvu, jak nám to někteří tvrdí?

Jména jako Jan Hus, Jan Žižka, Prokop Holý a s nimi spojené husitské války, ta jsou i přes propast staletí dodnes živá a připomínaná. Každý je zná a snad i většina ví, že tyto komplikované nábožensko-občanské války se odehrály ve dvacátých a třicátých letech patnáctého století. Nemá smysl podrobně popisovat jejich průběh a líčit slavná husitská vítězství (a několik méně slavných proher). Původní boj o náboženské ideály postupně klesl k poněkud přízemním potřebám, jakkoliv oficiálně se stále vedl za Čtyři artikuly pražské. Ty byly natolik zásadní, že si je zde musíme vyjmenovat, abychom si na jejich základě mohli klást další otázky možných alternativních scénářů.

Přijaty byly v červenci 1420 v době obležení Prahy vojsky císaře Zikmunda- lišky ryšavé, a jejich znění je následující:

1 – Aby slovo Boží bylo svobodně kázáno

2 – Aby příjímáno bylo pod obojím způsobem

3 – Aby kněžím bylo zakázáno světské panování

4 – Aby smrtelné hříchy byly potírány

Program tedy měla husitská revoluce už od svého počátku. Bohužel, byl tu takový malý zádrhel. Text artikulů byl sice znám a všemi přijímán, ale bohužel, různé proudy v husitství si jednotlivé články vykládaly jinak. Zatímco jedni (pravice) byli ochotni v jednání o nich ke kompromisům, jiní (levice) nic podobného neakceptovali. Je třeba zdůraznit, že moderní pojmy pravice a levice jsou v případě husitství značně nepřesné a nesmyslné, ale dnes už zažité a proto používané.

Za tento program se tedy vedl boj. Nevedl se za nějaké sociální rovnostářství, jak měli někteří pokrokoví historici snahu nám tvrdit, nevedl se ani proti Němcům, jakkoliv vzhledem k tomu, že valná většina německých poddaných krále Václava husitskou věrouku nepřijala, skutečně docházelo k jejich vyhnání. Ono vyhnání ovšem bylo založeno na náboženské, nikoliv národnostní bázi.

Bratr Žižka strávil bojem za čtyři artikuly poslední léta svého života, no a polní vojska po jeho smrti v jeho boji pokračovala. Problém byl, že celá ta válka trvala už moc dlouho. Zatímco ještě v době Žižky se bojovníkům polních vojsk dal věřit náboženský zápal (ostatně, sám Žížka se na revoluci nijak zásadně neobohatil, hrad Kalich byl jediným, co získal), počátkem třicátých let už ideály zdaleka nebyly tím jediným, co polní vojska, neboli “obce polem pracující” drželo pohromadě.

Je pravdou, že na počátku husitské revoluce došlo vzhledem k nadšeným ideálům k určité demokratizaci, takže v prvních obcích nebyl zas tak zásadní rozdíl mezi pánem a kmánem – tedy především mezi nižší šlechtou a poddanými. Leč tato fáze trvala poměrně krátce. Z původních sedláků či malých zlodějíčků a lapků se po mnoha taženích a vítězstvích stali profesionální vojáci. Boj byl pro ně jediný způsob obživy, který ovládali a ovládali jej skvěle. Ani ti z vesnických poměrů se ke každodenní dřině na poli nehodlali vracet. To byl jeden z hlavních motivů nesmiřitelnosti polních vojsk vůči pokusům o smír formou kompromisu. Oni žádný kompromis nechtěli, oni chtěli čtyři artikuly dodržet plně. Osobně se domnívám, že hlavním důvodem neochoty ke kompromisům nebylo náboženské nadšení, ale prostá otázka – co bude dál? Když bude mír, čím se budeme živit? Kdyby jim tehdy někdo mohl slíbit nějaké zabezpečení, nějaká ta jistá místečka se stálým platem, dost možná by byla dohoda hotová okamžitě. Jenže nikdo takový se nenaskytl a oni sami nemohli pochopitelně nahlas nic takového požadovat. Museli hrát roli zásadových bojovníků, kterým jde o principy.

Až mnohem mnohem později Matyáš Korvín nabídl ideovým nástupcům husitů (často bývalým bojovníkům z polních vojsk) – bratříkům, kteří ovládali tehdejší Slovensko, vstup do svých služeb, čímž jejich hnutí postupně zlikvidoval. Vytvořil tak na svou dobu velkou profesionální armádu o nějakých 20 000 bojovníků, s níž měl velké plány a v neklidném Uhersku s Turky na hranicích se dost hodila. Jenže nikdo takový se ve třicátých létech patnáctého století nenaskytl.

Udělejme úkrok stranou a zamysleme se i nad motivací vůdců polních vojsk. Opravdu jim šlo o pravdu? Ne, samozřejmě, nemyslím kněží táborské církve, ti skutečně bojovali za svou věc, ale myslím třeba Prokopa Holého. Těžko se samozřejmě vciťovat do člověka mrtvého již téměř šest staletí a žijícího v úplně jiné době, ale představme si Prokopa, původně úplně bezvýznamného kněze, který se svým politickým umem, schopností vést a oslovit druhé dostal až k samotnému vrcholu tehdejší společnosti. Vždyť s ním jako s rovným hovořili vysocí církevní preláti, významní šlechtici si jej předcházeli, jeho slovo znamenalo opravdu hodně. A najednou? Čím by měl být v případě míru? Nějakým obyčejným farářem, byť ve významném kostele významného města? Jako kněz nemohl vlastnit panství, nebo se dokonce živit řemeslem či obchodem. Prokop nebyl žádný myslitel, žádný vůdčí představitel kališnické církve. Je příznačné, že na koncilu v Basileji nebyl jedním ze čtyř kazatelů, kteří obhajovali husitské pravdy.

Prokop takový pád krátce zažil. V jeho vlastním vojsku před Plzní vypukla vzpoura a on musel uprchnout, aby zachránil holý život. Vypadalo to, že dožije jen jako prostý soukromník. Jenže zhoršující se situace jej nakonec donutila se k polním vojskům vrátit a opět se stal jejich vůdcem a polní vojska jej za  velitele znovu přijmout. Těžko říct, co by se stalo, pokud by se na výsluní nevrátil. Těžko říct, co jej k tomu návratu vedlo – jestli snaha o hájení principů a věrnost bývalým spolubojovníkům, nebo střed s bezvýznamností a snaha být zase někým. Historické prameny i jeho dopisy říkají to první, ovšem do hlavy, do té mu nikdo neviděl.

Cesta k Lipanům

Jak jsme si řekli, husitství nebylo jednotným proudem. Ten druhý, “pravicový” představovaný husitskou šlechtou a bohatými měšťany, toužil po konci válek. Země byla neustálým válčením i neúrodnými roky už naprosto vyčerpaná. I prostý lid na vesnicích už chtěl mít klid. Možná ze začátku revoluce bylo se sedláky nakládáno lépe, ovšem ve třicátých létech už město Tábor i další husitská města vyžadovalo od svých poddaných dávky stejné, jako jiná vrchnost. Prostému sedláku bylo úplně jedno, kdo mu vládne, hlavně chtěl mít pokoj. No a bohatí měšťané potřebovali klid a mír s Evropou, aby mohli obchodovat. Vůči Českému království totiž byla vyhlášena blokáda, takže pro českého husitského řemeslníka bylo v podstatě nemožné vyvézt své produkty ze země, nebo cokoliv dovézt. Samozřejmě se to obcházelo, předstírala se věrnost katolictví atd., leč toto nemohlo dlouhodobě fungovat.

Husitská šlechta toužila po smíru z podobného důvodu. Vzhledem k upadajícímu obchodu a řemeslům přicházela o příjmy z mýta a z dávek poddaných, kromě toho si hned na začátku revoluce “zprivatizovala” církevní majetek, čímž své zájmy plně uspokojila. Potřebovala klid a mír a především uznání svých zisků. To byl její hlavní bod, o němž s katolickou církví nehodlala diskutovat.

Po krachu čtyř kruciát byl katolický svět donucen k jednání s kacíři na koncilu v Basileji. Poprvé v dějinách musela církev s kacíři vyjednávat, nikoliv je dle libosti likvidovat. Už to bylo obrovské vítězství, jak se později ukázalo jedno z největších, čeho husitství dosáhlo. Realisté si uvědomovali, že církev nikdy nemůže přijmout univerzální platnost artikulů. Byla by sama proti sobě, kromě toho se zněním artikulů kromě Čechů nikdo jiný z křesťanů nesouhlasil. Nebylo možné donutit křesťanský svět, aby respektoval něco, čemu věřil jeden malý národ.

Problém byl, že radikálové v čele s Prokopem Holým, Václavem Korandou, Mikulášem z Pelhřimova a dalšími, o kompromis nestáli. Trvali na plném znění artikulů, které měly platit pro celou křesťanskou Evropu, nebo alespoň (v minimální aspoň trošku realistické verzi) pro České království. To druhé by znamenalo, že čeští katolíci, kteří po dlouhých bojích s husity uzavřeli smír, jenž doma zaručoval status quo, by museli přejmout kalich. Těchto katolíků tu navzdory bojům stále bylo cca 30% obyvatelstva. Něco takového bylo jak pro ně, tak pro katolickou církev, absolutně nepřijatelné.

Přeskočme nyní detailní líčení basilejského koncilu a mise Jana Palomara, pro pochopení stačí konstatovat, že církevním otcům se postupným jednáním a příslibům podařilo to, v co doufali. Rozbili jednotu husitského bloku, neboť pánům i bohatým městům zaručili, že nepřijdou o zisky a bude jim alespoň v nějaké mírné formě povoleno artikuly držet. Samozřejmě pouze jim, artikuly nebudou závazné pro české katolíky. To v důsledku mělo vést ve vznik nové české církve, pozdějších utrakvistů, což bylo něco do té doby nevídané a nepochopené.

Samozřejmě, vše mělo být podmíněno pozdějším jednáním, přičemž měla být dodržována jedna logická, leč zákeřná podmínka. Příměří. Už žádné rejsy do zahraničí, žádná domácí válka, žádné kořistění. Pokud spolu jako dobří křesťané jednáme, nemůžeme se přitom vzájemně okrádat. To zní docela rozumně, ne?

Tato podmínka byla přijatelná pro “pravici”, ovšem polní vojska ji logicky přijmout nemohla. Prokop Holý lavíroval, byl ochoten uzavírat dílčí příměří, ale všeobecné přijmout nemohl. Věděl, že jinak své bratry neuživí. Pochopitelně, toto moc dobře věděli i jeho nepřátelé. Prokop se proto jako nátlak na vyjednávače rozhodl pohrozit obležením Plzně, významného a tehdy ještě  nikdy nedobytého katolického města. Jenže hrozba nezapůsobila, proto k obležení došlo. Jak se později ukázalo, byla to stěžejní chyba.

Plzeň byla výhrůžkami dopředu varována, proto se dobře zásobila proviantem, takže pokus o obležení a vyhladovění nutně musel selhat. Naopak, hladověli obléhající. Kromě toho, svým marným ležením u Plzně vyklidili pole umírněným, kteří zorganizovali jednání a v podstatě za zády radikálů zvolili zemského správce a dvanáctičlennou radu, v podstatě zemskou vládu. Na její stranu postupně přešla jak husitská pravice, tak katolíci. Došlo ke značně unikátnímu sjednocení katolíků s umírněnými husity, a tato křehká aliance se rozhodla polní vojska potlačit za každou cenu. Nebylo to poprvé, ale tentokrát to bylo úspěšné.

Generálka jménem Malešov

Ano, takovéto sjednocení mezi husitským středem, pravicí i katolíky už tu jednou bylo. V roce 1424 se totiž Pražané domluvili s některými katolickými i umírněnými husitskými pány a pokusili se zastavit pro ně příliš radikálního bratra Žížku. Je třeba přitom zdůraznit, že v této době se taková aktivita opravdu dala považovat za zradu revolučních ideálů, protože na rozdíl od situace po Basileji nebylo s katolickou církví nic dojednáno. Zatímco o deset let později získali kališníci předběžný souhlas s umírněným zněním artikulů, v roce 1424 nic takového neexistovalo.

Jenže bratr Žižka, ač s mnohem slabším vojskem, všem ukázal, že domlouvat se na zradě čtyř artikulů za jeho zády není dobrý nápad. U Malešova, ve své poslední slavné velké bitvě, dokázal silnější vojsko drtivě porazit, ačkoliv známá pověst o vozech s kamením v roli “tanků” je pravděpodobně poněkud nadsazená. Žižka (na rozdíl od svých následovníků) v této bitvě dokázal pozměnit svou obvyklou taktiku a místo trpělivého čekání na útok silnějšího Pražany předešel a ač slabší, zaútočil dřív, než se stačili nachystat k bitvě. To fakt nebylo fér, ovšem svědčí to o jeho genialitě. Generálka na bitvu u Lipan nevyšla a polní vojska získala díky Žižkovi dalších deset let.

Toto krátké připomenutí bitvy u Malešova je důležité, aby každý pochopil, že tendence nějak se domluvit a ukončit věčné války tu byly už daleko dříve. Je proto celkem oprávněné očekávat, že v případě neúspěchu u Lipan (či v případě, že by nedošlo k tak dokonalému vítězství a polní vojska si zachovala svou bojeschopnost) by dříve nebo později s největší pravděpodobností došlo k dalším Lipanům.

Pokračování zítra