Úvaha postadventní


napsal Leo K.

Někdy, počátkem šedesátých let, jsem viděl v letním kině na Chebském hradu v rámci přehlídky festivalových filmů Feliniho Sladký život. Přesto, že je to více než padesát let, stále si vybavuji sekvenci filmu, kde přijde hlavnímu hrdinovi filmu, novináři, kterého ztvárnil Marcello Mastroianni, zpráva o neuvěřitelném činu spisovatele a filosofa Steinera. Ten zabil své dvě děti a potom také sebe.

Když se prorve davem fotografů do jeho bytu, tak se od policistů také doví, že Steinerovy manželka  ještě nic neví. Už si z filmu nepamatuji jak se tohle dozví fotografové obléhající byt, ale oni vzápětí vypátrají poněkud jejich pozorností znejistělou paní Steinerovou na cestě domů a obletují ji jako trubci včelí královnu, aniž by jí jakkoliv informovali. Jejich předpokládaným úlovkem má být snímek „předtím“ a „potom.“ Tedy co se dozví zprávu o úděsném činu svého manžela. Vytvořit senzační snímek. Otvírák. Co nejvíc utržit z lidské tragédie.

Nepřipomíná vám to něco? Je to dokonalá ilustrace všudypřítomného nátlaku kapitalistického systému, který vše degraduje na zboží, jehož koupě a prodej představuje živobytí a životní obsah.

Je příznačné, že jméno jednoho filmového fotografa Paparazzo – se stalo trvalým synonymem pro bulvární fotografy. Ano i novináři a fotografové musí živit své rodiny (platit složenky, jak říkával Michal Tučný) a proto odmítám vidět v kapitalismu jen pouhý neutrální mechanismus jak to zase podává například Matěj Metelec

Nepřítelem ale není ani kapitalismus – to je jen mechanismus, který organizuje ekonomickou základnu společnosti. Skandinávské státy po druhé světové válce bezpochyby kapitalismus neopustily, dokázaly však vyvinout takovou jeho formu, která přinášela benefity, o nichž se obyvatelům socialistického tábora ani nesnilo…“

To je jenom ukázka zaslepenosti, kdy „benefity“ (co to je? Konzum?) mají překrýt mravnost. Kde jsou ty pohádky o protestantské etice kapitalismu? Princip kapitalismu, konkurence (soutěživost) je přímým protimluvem etiky. Jestliže chci vyhrát a závisí na tom můj život, tak se nezříkám žádného prostředku. Sportovci to zcela viditelně prokazují už léta. A přitom to mělo být jinak. Po druhé světové válce, byla po všeobecné katarzi obecně sdílena víra v možnost vybudovat spravedlivý řád v naší zemi.

S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filosofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími. Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, ji postupně vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla…

Když si nový řád vybudoval novou, vlastní inteligenci, objevila se kritická slova do vlastních řad. S koncem padesátých let stále častěji. Jiří Pelikán, zakladatel exilového časopisu Listy, vyzdvihoval významnost pražského jara pro socialistickou teorii a praxi, chápal jej jako krizi sovětského modelu socialismu a pokus o významnou a jedinečnou společenskou alternativu. Ale v srpnu 1968 kritika narazila na moc a tupá moc nedokázala nic jiného než zastavit společenské dění.

Po pádu režimu v listopadu 1989 zase nová naděje, nová očekávání. Věřilo se, že teď konečně se dočkáme svobody, pravdy, spravedlnosti. Když lidé v listopadu 1989 na náměstích zvonili klíči, netoužili po návratu kapitalismu, ale po demokracii a humanismu. Vzdor Klausovým níže uvedeným slovům, výzkum veřejného mínění ukázal, že 93 % dotázaných si nepřálo odstranit, ale zdokonalit socialismus.

Nikdo si nepředstavoval budoucí společnost, v které pár lidí neví, co si počít s miliony korun a miliony lidí řeší, jak vyjít se svými pár korunami. A přece obratem ruky došlo k návratu kapitalismu a k antikomunistické hysterii a k démonizaci minulého režimu.

A lež se zase přestrojila za pravdu jak z Vysockého songu.

Parlament v protikomunistické hysterii v roce 1993 prohlásil 40 let minulé národní historie za zločinné období a své prohlášení vtělil do zákona. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu z roku 1993 právně ustanovil výklad dějin, když deklaroval, že „komunistický režim panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.“

Nikdo se neozval, že jde o princip kolektivní viny dvou generací.

Dvě generace byly (a pořád jsou) označeny za nápomocné zločinu.

Nikdo – opakuji, nikdo se neozval, že se také vykonalo mnoho dobrého. Nemám na mysli ani paneláky, ani vynikající školství.

Vzpomínám si na těsně poválečnou dobu, kdy do třídy chodili „přespolní.“ Většinou silní kluci, co nosili boty přes rameno a v létě už je nebylo vidět, protože pomáhali při zemědělských pracích. Přesto, že národní škola byla povinná už od roku 1920, vedení školy jejich bídnou docházku tolerovalo. Že jejich gramotnost nebyla valná, je nabíledni.

Lidé byli chudí (k čemuž dopomohla ale i měnová reforma v roce 1953), že si to dnes dovedeme jenom obtížně představit. Popis mohou předválečné ročníky přeskočit. Podlahy byly vesměs z prken bez podlahové krytiny, lino sice existovalo – korkové, ale bylo velmi drahé, vanu většinou nahrazovaly necky, ve kterých se dnes spařuje prase při domácí zabijačce, umyvadlo v dnešním pojetí neexistovalo.

Na jeho místě byla litinová jímka s pevným (většinou mosazným) kohoutkem. V nájemních domech zpravidla na chodbě. Že to představovalo zcela jiný pohled na hygienu je také asi jasné. Elektrické osvětlení bylo zpravidla uprostřed stropu a do jeho objímky se šroubovala tak zvaná „zlodějka,“ která nahrazovala zásuvky. Jakou měli lidé představu o el. proudu mohu ilustrovat příkladem, kdy matka mého kamaráda (měla už elektrickou žehličku!), vždy po žehlení ji zdvihla vysoko ke stropu a druhou rukou „dojila“ kabel, aby proud natekl zpátky do zásuvky. Na stole, buď ručně vyšívaný ubrus z výbavy, nebo „vikslajvant.“ Ale dost popisu.

Komunistický režim tyto lidi vyzvedl ze společenského dna a srovnal je s bývalou střední třídou. Vytvořil jim předpoklad, potenciální možnost, mluvit do společenského dění. A tuhle vymoženost nemají v tak oslavovaných skandinávských státech ani dodnes. Tam totiž i při daleko vyšší úrovni existuje samotářský individualismus. V téhle souvislosti jsou následující slova obžalobou:

…Doprovázíme sociální pracovníky, jejichž náplní práce je prohledávat byty lidí, kteří zemřeli o samotě. Švédsko je v počtu single domácností, tedy lidí žijících o samotě, první na světě. Žije tak skoro polovina obyvatel a úředníci často najdou mrtvá těla až po mnoha měsících…

V šedesátých letech tady existovala vyspělá společnost, která byla schopná vidět a dokonce tvořit budoucnost. Krásnou ukázkou této schopnosti je například příspěvek A.J. Liehma na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v červnu 1967 Diktát moci a trhu. Krátký, ale výstižný úryvek nyní již obtížně dostupného zamyšlení, zda je kultura lepší pod knutou státostrany nebo pod diktátem trhu, následuje:

…Diktát trhu je v otázkách umění a kultury zase jen diktátem zpožděného vkusu, diktátem průměru, diktátem konzumu, diktátem toho, co společnost už strávila, přijala, zkrátka v nejlepším případě diktátem toho, co je nad tím, co popírá, co klade otázky, uvádí v pochybnost do nepoznaných hlubin či do neznámé budoucnosti. A takový diktát je v podstatě totéž, co diktát moci, s nímž se obvykle průměr trhu dosti snadno v podobných otázkách identifikuje a málokdy dostává do konfliktu. Liberalismus v podstatě jenom snímá ze státu břímě kulturní odpovědnosti a přenáší tuto odpovědnost na nepostižitelné a nepojmenované síly, skrývající se za trhem…

Polistopadoví mluvčí společnosti degradovali někdejší celonárodní hnutí na pouhý vnitrostranický spor frakcí, na pokus „reformovat nereformovatelné“. Proti Pražskému jaru a jeho představitelům rozpoutali dokonce dehonestující hysterickou kampaň. Václav Klaus například řekl:

Komunismu po roce 1968 nevěřil už téměř nikdo. Proto v listopadu 1989 nemohla zvítězit snaha komunismus vylepšit (a tím snad i zachránit). Shrnutě řečeno: „vylepšování komunismu bylo ambicí roku 1968. Rok 1989 byl odmítnutím komunismu. Listopad 1989 nebyl pokračováním roku 1968.“ Nechtěli jsme „socialismus s lidskou tváří“, nechtěli jsme žádnou „třetí cestu“ mezi kapitalismem a socialismem. V roce 1989 jsme chtěli kapitalismus, skutečný trh a pluralistickou parlamentní demokracii. To ne všichni na Západě pochopili, resp. chtěli pochopit. Určitě to také nepochopili mnozí naši osmašedesátníci.

Že neměl pravdu se od té doby konstatovalo už mnohokrát. V jednom opačně zaměřeném rozhovoru říká Dušan Tříska, že byl s Václavem Klausem v roce 1990 v USA, kde se mu poštěstilo hovořit s Henry Kissingerem. A ten ho varoval, že v transformaci jde o nové rozdělování bohatství a moci a u toho se vždy střílí. Ať počítá s potoky krve…

Proto ta metoda kuponové privatizace, proto „útěk před právníky,“ aby vše bylo hotové dříve než se všichni vzpamatují. Jak říkal i Václav Klaus:„Podstatná je rychlost!“

Ať se na toto období díváme jakkoliv, šlo o legalizovanou krádež. Šlo o ospravedlnění majetkové kořisti. Státní majetek byl znevážen prohlášením, že jenom soukromník se dokáže postarat o svůj majetek, ale zároveň šlo i o konsolidaci a upevnění moci. To platí od té doby neustále. Kdykoli hrozí zpochybnění moci, oživí se antikomunismus, který spolehlivě odvádí pozornost od skutečných problémů, zastírá pravou podobu „elit,“ diskvalifikuje opozici i oprávněnou kritiku.

Jakkoliv tenhle článek není prvním, který na tyto skutečnosti poukazuje, společnost stále zůstává ke klíčovým defektům pasivní a vymezuje se, zato až hystericky, proti zástupným a z hlediska budoucnosti marginálním důvodům, protože se přizpůsobila životu ve lži.

Opět se mluví jinak doma a jinak ve škole, opět se bojuje proti „nepřátelům lidu,“ opět existuje ďábelská a zlá mocnost, která nám posílá, teď nikoliv mandelinku, ale „hybridní válku.“ „Klíčovým cílem ruské propagandy v České republice je zasít do společnosti pochyby o tom, že demokracie je nejlepší systém organizace státu; vytvářet negativní obrazy Evropské unie a NATO a odrazovat lidi od účasti v demokratických procesech,“ říká na stránkách The Guardian český ekonom Tomáš Prouza, aniž by se zamyslel nad tím, co by tím Ruská federace získala.

Otázka Cui bono? – jakoby ztratila význam. Politici (ale jak je vidět i ekonomové) používají mystifikační metody zcela běžně a také bezostyšně lžou. Lež se stala standardní součástí politického boje a nemám tím na mysli proslulý výrok Jean Claude Junckera: „Když se dostanete do úzkých, musíte lhát“( when it becomes serious, you have to lie).

Zaráží mě, že život ve lži se stal i normou intelektuálů, kteří přímo politiku neovlivňují. Sledujte v rozhovoru s prof. MUDr. Pavlem Kalvachem, CSc, který je moderátorem dotázán, zda v neschopnosti vést diskusi skrze limitování mezí, neustálé nálepkování, dehonestaci a ostrakizaci oponenta, nevidí nějaký třídní boj. Poněkud překvapený neurolog odpoví, že nikoliv, že důvod k třídnímu boji nevidí, vždyť proletariát vlastně již neexistuje. Překvapivě nevidí, že proletariát ve smyslu dělnictva sice tvoří již velmi malou část obyvatelstva, ale byl plnohodnotně nahrazen prekariátem.

Co to je? Slovník cizích slov udává, že jde o jedince žijící v nejistotě ohledně svého zaměstnání, svých příjmů, bydlení. Že jde o společenskou třídu charakterizovanou ztrátou identity jedince, jeho frustrací, vztekem a odcizením. Podle mého soudu, je tato informace nedostatečná.

Podstatně více se dočteme v (českém) rozhovoru s Guy Standingem, jenž je britským ekonomem a profesorem na School of Oriental and African Studies v rámci Londýnské univerzity. Zabývá se především tématy ekonomie práce a nezaměstnaností. Jeho nejznámější knihou je The Precariat: The New Dangerous Class, ve které popisuje novou sociální třídu zvanou prekariát. Malou ukázkou jsou následující slova:

…Důležité pro porozumění prekariátu je, že poprvé v dějinách jsou miliony lidí v procesu přeměny na tyto druhořadé občany. Ztrácejí některá ze svých občanských práv, včetně pěti základních: kulturní, občanská, sociální, ekonomická a politická. Ztrácejí kulturní práva, protože nemůžou patřit do komunity, kterou si vyberou a která by jim dodávala pocit, že někam patří a směřují. Ztrácejí občanská práva, protože nemají přístup ke spravedlnosti a soudům, protože si je jednoduše nemohou dovolit. Ztrácejí sociální práva, protože namísto univerzálních práv a státních benefitů jsou neustále testováni a sankcionováni.

A ztrácejí ekonomická práva, protože se nemohou věnovat tomu, na co mají kvalifikaci. Politická práva pak ztrácejí, protože nikde nevidí nikoho, kdo by je ve stávající politice reprezentoval, protože je nikdo nerozpoznává jako samostatnou třídu. Pro mě je přístup k právům garantovaných státem jedním z definičních znaků pro konkrétní třídy. Na základní úrovni platí, že mají rozdílné zájmy oproti lidem v námezdních úvazcích nebo starému průmyslovému proletariátu. A spousta lidí, včetně velkého množství umělců a kreativců, balancuje na hraně prekariátu. Budí se v noci strachem, že by takhle mohli dopadnout…

Je totiž stále větší počet spoluobčanů, kteří pracují v neplnohodnotném vztahu ke svému zaměstnavateli, ať jde o smlouvu, kterou nemusí zaměstnavatel prodloužit, nebo o výši mzdy, která sama od sebe nestačí na důstojné přežití, nebo o pracovní podmínky, které si dělají nárok i na část dne, kdy má pracovník volno atd.

Je sice pravda, že tomu může stát čelit normou o minimální mzdě, ale tento boj je iluzorní. Jen pro ilustraci – od ledna 2019 vzroste minimální mzda o 1 150 Kč (důchody o cca 890 Kč), ale v nájemním bytě platíme již od 1. července 2018 o 1 000 Kč vyšší nájem, při míře inflace (hlavně zelenina) 2,2 %. Slova, slova, slova, ale zcela vyprázdněná, když nechceme přímo říkat lež. Přes přidání, reálná životní úroveň klesá. Máme se prý nejlépe v historii; je ale třeba se pozorně podívat, kdo to říká. Kdo se má nejlépe v historii. Matky samoživitelky, prekarizovaní zaměstnanci, důchodci to rozhodně nebudou. Jestli to jeho MY má nějakou vypovídací hodnotu.

Jak máme v takovém světě žít? Nebylo by opravdu lepší se osob zaměňujících lež za pravdu zříct? Opět nejde o nové otázky. Podobně, ale daleko lépe než já, se ptal i můj oblíbený filosof Karel Kosík v dubnu 1968 a proto alespoň několik slov z článku Naše nynější krize:

Politika není věda ani umění, ale hra o moc a hra s mocí. Tato hra není zábavou, ale smrtelně vážnou záležitostí a proto se v ní smrt, fanatismus a kalkulace objevují častěji než humor a smích. Jejím pravidlům a zákonnostem podléhají nejen ti, kteří chtějí dělat politiku a zápasí o moc, ale také ti, kteří jen přihlížejí nebo stojí stranou a odvracejí se zády.

Lhostejnost k politice ještě nikdy nikomu nezaručila, že nebude jejími výsledky zasažen. Nepolitičnost je součást politiky. Politika je necitelná hra a neplatí v ní sentimentální výčitky těch, kteří věřili a cítí se podvedeni, ani dětinské výmluvy těch, kteří měli moc a „nevěděli“, „nebyli včas informováni“ nebo se prostě „mýlili s dobou;“ nedostatek informací patří k určitému druhu politiky stejně jako fráze a kariérismus. Moderní politika vystupuje s absolutními nároky a chce si podrobit všechno.

Není vědou, ale rozhoduje o vědě a jejích výsledcích. Není poezií, ale rozehrává v lidech vášně a skryté instinkty. Není náboženstvím, ale má své modly a velekněze. Politika se stala pro moderní lidstvo osudem a každý člověk si v politických otázkách ujasňuje do určité míry smysl své existence…

A ještě několik slov na podporu nezbytného. Nemilosrdně vyhubit všechny tak zvané nevládní neziskové organizace podporované z daní ať našich nebo zahraničních subjektů. Protože ty, co dělají záslužnou činnost, podporují hendikepované nebo sport a podobně, vlastně jenom nahrazují chybějící státní politiku, ale v malém, tudíž neefektivně. Tady je zapotřebí donutit stát plnit svou úlohu.

A ty druhé? Co se z nevolené pozice snaží ovlivňovat politiku? Za peníze daňových poplatníků? To jsou štěnice demokracie vysávající její životodárnou krev. Občanská společnost, její sdružení, spolky a jednoty, jsou něco úplně jiného; jsou to taková sdružení, která podporují veřejně prospěšný cíl, aniž by se spoléhaly na financování z venku i když je neodmítají. Jenom taková občanská společnost dokáže překonat kardinální lži minulosti i stranické štěpení.

Jenom taková občanská společnost, která vsadí na filozofii a historii našeho národa, na solidaritu, pravdivé poznání, na morální odpovědnost, na důstojný život všech lidí v pravdě a beze lži může být lékem na současný stav.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.