Je mi líto pravnuků


napsal Leo K.

Je mi líto našich pravnuků, když sleduji jejich potenciální rodiče.

Deník referendum přinesl bizarní zprávu. Greta Thunbergová je patnáctiletá gymnazistka ze švédského Stockholmu. Její výzvu australským studentům vydala původně pod titulem I’m striking from school to protest inaction on climate change – you should too tamní edice deníku The Guardian.

Chodím za školu na protest proti změnám klimatu.

Stávkuji a vy byste měli taky. Dělám to každý pátek. Místo do školy si jdu sednout před náš parlament. Budu v tom pokračovat, dokud politici nezačnou dodržovat pařížskou klimatickou dohodu. Nemá smysl dodržovat pravidla, protože právě pravidla se musí změnit. Poprvé jsem o změnách klimatu slyšela, když mi bylo osm. Dozvěděla jsem se, že je způsobují svým jednáním lidé, a naučila jsem se při odchodu z místnosti zhasínat světlo, abych šetřila energií, a třídit papír, aby se neplýtvalo přírodními zdroji.

Pamatuju si, jak zvláštní pro mě bylo zjištění, že lidé jsou schopní proměnit celou tvář naší Země, včetně složení té drahocenné tenounké slupky plynů, která ji činí obyvatelnou. 

Protože pokud jsme opravdu udělali něco takového, jak to, že se o tom všude nemluví? Jak to, že není klimatická krize každý večer ta první věc v televizních zprávách? Člověk by čekal, že něco tak vážného bude plnit titulky, rozhlasové vysílání, přední stránky novin, že se nebude řešit pomalu nic jiného – jako by probíhala světová válka.

Greta Thunbergová je v pubertě a proto každá hypotéza, každé dílčí zjištění, má pro ní zcela zásadní váhu. Proto se nelze divit, že jí napadl tak svérázný způsob protestu. Když jsem to vyprávěl manželce, jenom poznamenala: „Za školu se chodilo vždycky.

Ale omlouvat to protestem proti změně klimatu je zcela jedinečné.

Zaslouží si aby byla uvedena v nějaké knize jedinečných výroků.“ A pak samozřejmě došlo k debatě, co za tak rozdílnými názory stojí a jak se to promítne do výchovy jejich dětí (čili našich pravnuků), až dospějí do rodičovského věku. Shodli jsme se, že my sami jsme prošli méně extrémním procesem výchovy,

který od nás vyžadoval v první řadě plnění povinností.

Až poté nám bylo sděleno jaké z toho pro nás vyplývají práva. A když jsme se dozvěděli nějakou zprávu, tak první reakcí bylo: „Je to možné?“ A analytické myšlení nás vedlo ke kritickému. Proto jsme už v deseti či v patnácti letech byli schopni zavrhnout zprávy, že autory všech důležitých vynálezů byli Rusové, nebo že krajta tygrovitá se živí kokosovými ořechy, byť to psal tisk s ikonickým názvem Правда.

A stejný důvod nás vede k poznání, že multikulturalismus je logický nesmysl, který nikde na světě nefunguje. Ani v Kanadě, která se tím přídomkem honosí oficiálně. Frankofonní část Kanady se nikde sama od sebe nemísí s anglofonní a už teprve ne s Inuity. A Kanada si to může dovolit, s hustotou 3,5 obyvatele na čtvereční kilometr (Česko 134 obyv./km2). Proto si může dovolit rezervace aboriginců (indiánů), nebo, když bude chtít, klidně třeba arabskou komunitu. Právě tak Spojené státy (35 obyv./km2) nebo Austrálie (2,8 obyv./km2).

Jestliže si Spojené státy mohou dovolit relativně autonomní latinoamerické a hispánské komunity a stejně autonomní čínské komunity, v evropských národních státech, s řádově větší hustotou obyvatel, je taková situace právně nemyslitelná bez loajality a úplné integrace příchozích. A co když jde o neintegrovatelné? To je pro multikulturalismus nepřípustná otázka.

Myšlenka multikulturalismu integraci vůbec nepřipouští a hovoří o (utopické) možnosti dokonalého promísení jedinců, z nichž každý je nositelem své jedinečné a osobité kultury.

A tak jsou naši vnuci ve školách indoktrinováni programem Jeden svět (šíří neziskovka Člověk v tísni Šimona Pánka), kde se na základě filmů a doporučeného (nenásilného!) výkladu vedeni k falešné ideji multikulturalismu. Přednášející, kteří tuto myšlenku nejen hájí, ale i aktivně šíří, musí tedy nezbytně trpět nějakým deficitem charakteru. Klasické vzdělání, které se odvolává na prioritu rozumu, možnost multikulturalismu považuje za pouhou horečnatou halucinaci na kterou funguje studený obklad, ibuprofen a vitamín C.

Velmi podobně se to má s globálním oteplováním. Klima se opravdu mění. Celou historii zeměkoule, která trvá něco kolem 4 miliard let, se stále mění klima. Pravděpodobně se i otepluje. Proč jenom „pravděpodobně?“ Protože my starší si ještě velmi dobře pamatujeme rok 1947, kdy bylo podobné sucho a teplo. A ti mladší se mohou podívat na graf teplot měřených v pražském Klementinu nepřetržitě od roku 1770 s oficiální platností od roku 1775.

V grafu průměrných ročních teplot, červená čára vyjadřuje jejich trend a zároveň vyvolává otázku. Jak to že koncem 18. století byly zhruba stejné roční průměry jako koncem 20. století? Koncem 18. století neexistovaly letadla, auta a i průmyslových závodů bylo jistě řádově méně. Proč se na trendu průměrných ročních teplot neobjevily výkyvy v době obou světových válek?

Ale z klimatických změn se stalo politikum. Založené na představě, že ke změnám dochází lidskou činností. Ta představa je založena na faktu, že člověk svou činností vypouští do ovzduší miliardy tun emisí a v plynném obalu Země o hmotnosti cca pět tisíc bilionů tun lze prokázat látky, které nejsou přírodního původu.

Protože hmotnost emisí, bez ohledu na složení, činí asi miliontinu celkové hmotnosti atmosféry, rozdělili se názory vědců zhruba na polovinu. Jedni hovoří o tom, že určitými „zelenými“ technologiemi lze zabránit nejhoršímu a vytvořit jakýsi udržitelný stav, zatím co ti druzí tvrdí, že vliv člověka na změnu klimatu je takřka neznatelný a doporučování zelených technologií je pouze lobbistickou činností s výhledem dobrého „kšeftu.“

A tak se objevila petice Světoví vědci varují lidstvo“ (World Scientists‘ Warning to Humanity). Stav světa se prý stále zhoršuje s dodatkem „Druhá upomínka.“ Tentokrát má 15 tisíc signatářů z nejrůznějších vědních oborů, humanitních věd, studentů a vůbec vysokoškoláků.

Lidstvo riskuje cestu do záhuby. 15 tisíc vědců varuje před zničením Země.
Lidstvo ničí a mrzačí Zemi, varuje 15 tisíc vědců v mrazivém dopise!
Civilizace musí zásadně změnit své chování. Ničení planety zesiluje, burcují vědci.
Tisíce vědců po celém světě varují před temnou budoucností naší planety.

Petice končí zvoláním: „Brzy už bude pozdě změnit kurz z naší sestupné trajektorie a už nezbývá moc času.“

Jenže ona existuje také Oregonská petice, podle které

„neexistuje žádný vědecký důkaz, že by lidmi vypouštěný oxid uhličitý, metan či jiné skleníkové plyny způsobovaly či v dohledné budoucnosti mohly způsobit katastrofální oteplení pozemské atmosféry a zhroucení pozemského klimatu.“ Za zmínku stojí především fakt, že tuto petici dodnes podepsalo na 30 000 (!) amerických vědců. Petici zorganizoval dr. Frederick Seitz, někdejší prezident Americké národní akademie věd (NAS).

Takže jedni jsou v tisku označováni jako alarmisté a ti druzí jako klima skeptici. Protože však existuje princip předběžné opatrnosti (co kdyby na tom něco bylo), scházejí se politici tu v Kjótu a tu zase v Paříži, aby dojednali nějaké závazné opatření. Dohoda se uzavírá vždy složitě, protože rozvojové státy argumentují, že jsou ve svém rozvoji přiškrcováni zatímco průmyslové státy severu se rozvíjely aniž by jim v tom kdokoliv bránil. Druhý argument položil na stůl americký prezident Donald Trump, který odstoupil od Pařížské dohody se zdůvodněním, že je pro Spojené státy příliš drahá.

To představuje facku Angele Merkelové, která se nechala Zelenými dotlačit k Energiewende. Ke slibu, že všechny (bezemisní!) jaderné zdroje budou odstaveny do roku 2020 a emise budou sníženy o 40%. A jaká je realita? Němci platí za elektřinu dvakrát tolik co Češi a třikrát tolik co Maďaři (297 eur za MWh v porovnání se 142 u nás a 111 v Maďarsku), ročně vydávají na výzkum energetického přechodu na obnovitelné zdroje 1,5 miliardy euro a přitom výsledky jsou více než tristní.

„Jde o největší selhání poválečné německé politiky,“ napsal ve svém komentáři významný německý deník Handelsblatt. Snížit emise do roku 2020 o plánovaných 40 % je prakticky nemožné. „Když si člověk čte vyjádření německé ministryně životního prostředí ke klimatické politice, hanebném přístupu Německa, nemůže se nikdo divit tomu, co ohledně Pařížské klimatické dohody udělal Trump.

Za transformaci energetiky utrácí Německo ročně pětadvacet miliard eur, aniž by to přineslo adekvátní snížení emisí skleníkových plynů. Záměrem bylo více využívat obnovitelné zdroje energie, ovšem ve výsledku se zvýšil podíl uhelných elektráren a emise skleníkových plynů zůstaly na téměř stejných úrovních,“ řekl v nedávném rozhovoru ředitel středoevropské divize německé energetické společnosti Wingas Hamead Ahrary.

Ale vraťme se k tomu globálnímu oteplování. Současný stav snad nejlépe komentuje na svých stránkách bývalý senátor za ODS RNDr. Miroslav Škaloud poznatkem, že o pravdě nelze hlasovat. Pravdu je třeba nalézat. Pochyby které tomu předcházejí naznačují, že jde o obtížnou práci, ale právě pochybnosti, nejistoty jsou jedinou cestou jak tu pravdu nalézat. Už Feynmann říkal: „Můžu žít s pochybnostmi, nejistotou a nevědomostí…a myslím si, že je mnohem zajímavější žít s vědomím nepoznaného, než mít hotové odpovědi, které mohou být mylné.“

Je mi líto pravnuků jejichž rodiče mají na vše hotové odpovědi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.