POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE aneb adventně netradičně


napsal Xaver

 

Byl to hektický rok a vlastně celé to uplynulé století našeho státu, jehož výročí vzniku jsme letos slavili a připomínali jako jedno z řady těch významných. Chtěl jsem při té příležitosti napsat článek o tom, jaké byly Vánoce před těmi sto lety, ale brzy jsem od toho upustil. Na internetu je k tomu totiž záplava článků; také o tom, jaké byly za první republiky, před válkou, za Protektorátu, za totality. A ty naše soudobé lze všeobecně charakterizovat tak, že jejich duchovní rozměr je (už od začátku Adventu) stále víc zatlačován „normálním“ konzumem. Malý důkaz: jen za jeden listopadový Black Friday utržily e-shopy 4,2 miliardy korun. Pouze e-shopy! A ostatním obchodům vzrostly tržby o 300 procent!

Bývalo zvykem, že o tomto svatvečeru rodiny už s předstihem tak nějak bilancovaly uplynulý rok: vzpomněly na zemřelé, nemocné, na splněná očekávání i zklamání. Ale doba se změnila, výrazně (jak mně připomínají děti, když mám někdy výhrady k současnému životnímu stylu – slovu „režim“ se důsledně vyhýbám). Ve větších rodinách přicházejí po slavnostní večeři pak při víně často na řadu i věci veřejné, chcete-li ta proskribovaná politika. A znám i případ, kdy diskutovali tak urputně, že se sešli zas až o příštích Vánocích (ale to byl jistě jen ojedinělý exces).

Co se tak bude letos z této oblasti asi probírat? No určitě všechna ta výročí a ta bizarní kauza dvou nevycválaných novinářů a její vyústění. (Já tu dnes nebudu používat žádná jména – jednak si je domyslíte a jednak si reklamu v tento sváteční den nezaslouží, tedy většina z nich.) Odbudu to velmi krátce: mám co do činění 24 hodin denně s velmi blízkou osobou, které „odchází hlava“, takže o fyziognomii a vyjadřování takových lidí vím hodně! A v tomto směru mně stačil jediný pohled na toho mladíka ze Ženevy – ať se na mě páni doktoři nezlobí, ale mnozí mi naopak určitě dají zapravdu…No a k těm důsledkům této novinařiny se možná vrátím později.

Ale teď ještě stručně o těch významných dnech. Začínalo se Vítězným únorem 1948, pochopitelně jen připomínkou, nebylo co slavit, pro někoho ale příležitost opakovaně strašit. Existuje ve Sněmovně jedna poslankyně: bývala to taková uměřená, uvážlivá žena, i když v podstatě za asi dvacet let nic světoborného nevyslovila. Už několik roků založila totiž politickou kariéru pouze na strašení Vítězným únorem, který může přijít v dubnu, červnu, září, listopadu, zítra – kdykoli. Když tu hrozící ztrátu svobody a demokracie avizuje, stal se z ní úplně jiný člověk, zapšklý, radikální až agresívní: oči plné nezadržitelného vzdoru, v ústech oheň a síra…

Bohužel v tom občany tak nenáviděném sboru „nestraší“ sama a ti všichni jsou občas k smíchu nebo politování. Nejvíc se jí například podobá druhý nejvyšší muž od lidovců, kterému nenávist k oponentům v politice tak poznamenala tvář, že už ji snad ani neumí nastavit do normálu; to nemá od přírody. Kde zůstalo „Miluj svého bližního“?! A na všechny ty naparovače z pidistran bývá také zajímavý pohled…Na internetu jim podobné oznámkoval jeden, co se živí (na rozdíl ode mě) psaním takto: „Jsou to amatéři, kteří neumějí číst společenskou náladu. Vyvolávají revoluční nálady ve společnosti, kdy každý zedník ví, že si může říkat, co chce a kdykoli vycestovat ze země jakýmkoli směrem. Opravdu tu žádný návrat totality nehrozí, lidé to vědí a politickému tyjátru v tomto duchu se smějí.“

Připouštím, že proti té výpovědi budete mít někteří výhrady, nějaké mám i já, ale podstata určitě sedí.

Dalším „kulatým“ v pořadí byl 21. srpen 1968. Připomínky byly po zásluze, místy až přehnaně masívní na všech stupních naší společnosti – i KOSA si neváhala přisadit. Ale to následující výročí, co do nemravnosti, krutosti a zločinných důsledků mnohem důležitější, Mnichovská dohoda ze září 1938, se takovému zájmu bohužel „netěšilo“. Nebudu důvody rozebírat, dávám příležitost každému čtenáři, aby si je promýšlel.

Pak jsme dospěli k dvěma výročím, která se – na rozdíl od předešlých – měla skutečně slavit: sté výročí vzniku Československa 28. října a nekulaté výročí událostí na pražské Národní třídě 17. listopadu, jakožto více či méně oficiální den pádu komunismu u nás, slavený přeneseně jako „den demokracie“.

Ke stému výročí vzniku Československa proběhla celá řada akcí, výstav, shromáždění, publikací, filmů, besed atd. Pro tento účel není zapotřebí je všechny blíže zmiňovat. Bohužel i sem se – pochopitelně záměrně – „vloudilo“ plno excesů, které se slavným výročím neměly nic do činění. Ty pak vyvrcholily známými nechutnostmi, zneuctěním a urážkami při pietě na Národní třídě. Jako už mnohokrát předtím se opět „vyznamenal“ největší škůdce a bořič všeho slušného na naší politické scéně. Ten neváhal na obhajobu primitivního narušení piety a pod příkrovem šibenic, nesených houfem tupců, použít slova herce Smolíka o „vyšším principu mravním“ ze známého filmu. Pronesená hercem v době nacistických hrůz, neslýchané tyranie a ve stínu skutečných šibenic! Škoda dalších slov znechucení a opovržení, zvláště v této sváteční době.

Všechna ta vřava na Národní, pečlivě organizovaná včetně nesených tiskovin, směřovala hlavně proti premiérovi této země. Ale tam neskončila, nýbrž přešla téměř plynule na „nejvyšší úroveň“: totiž do Sněmovny v podobě hlasování o nedůvěře vládě. Kde s plnou rasancí vstoupil do hry hlavně „produkt“ onoho dua novinářů, již údajně žalovaných z několika pochybení.

Výměna názorů tady byla bohužel odrazem „kultivovanosti a věcnosti“ z pouličních shromáždění. Ten tupý plagiátor „vyššího principu“ se ještě před hlasováním nechal na sociální síti slyšet vůči premiérovi následovně: „Ty bezectný a bezcitný dobytku, kdo zavlekl Tvého syna do kriminální kauzy? Novináři? Opoziční politici? Ne. Zavlekl jsi ho tam Ty včetně toho, že jsi zveřejnil jeho diagnózu. Kromě Tebe by takovou prasárnu nikdo neudělal.“ Tak pravil, prosím, český poslanec, nikoli pacholek z maštale!

Výstupy ve Sněmovně sice nebyly tak „expresívní“, ale stejně „hodnotné“, zbytečné, plné přehnaných exhibic, ponižující tento sbor nešťastně vyvolených, ale i důstojnost diváka, který to byl ochoten snášet. Příkladem může být výstup jednoho mládence od Pirátů, který přinesl k řečništi kapesníky – prý pro premiéra. Osobně jsem přesvědčen, že pokrytecky pro sebe, kdyby mu bylo mdlo z trvalého neúspěchu. On se totiž snaží opakovaně prosadit zpestření našich luhů vedle žlutých plání řepky a černých fotovoltaických elektráren – marihuanou, resp. tím konopím svého druhu. Zatím ovšem jen v omezeném množství (to známe…).

Ale také se umí nekriticky naparovat tato ikonka své strany: za tři roky prý toho nenáviděného premiéra od ANO porazí… No já kontruju: čím více takových vyhlášení, tím horší preference (což se už prokazuje). A ani nějaké „travní bratrstvo“ to nevytrhne.

Přátelé, výše popsané „příspěvky“ našich politiků naznačují, že společnost je rozeštvaná a rozdělená, morálně, politicky i materiálně (v tom posledním, nutno přiznat, vláda trochu „zapracovala“). Někteří na to asi hned nepřistoupíte, ale o Vánocích myšlenky na ten zmar navrhuji odložit.

Takže zhruba tak šel v mých očích politický čas a kvas kolem letošních velkých výročí a tak bych se k němu postavil, kdyby na to došla řeč (nicméně doufám, že jen okrajově). Totiž Vánoce by pro nás měly být především to, co hlásá titulek: Pokoj lidem dobré vůle, což je druhá polovina verše evangelia dle Lukáše. Setkáváme se s ní na pohlednicích, u jesliček, v koledách, v literárních dílech.

Nicméně nechci tak řečeno neuvážlivě „filosofovat“, ale bohužel dodnes nevím, proč je přáno shůry jen „dobrým“ lidem. Já v tento slavnostní čas přeji pokoj, klid a mír všem lidem bez rozdílu – dobrým jako uznání a ostatním jako podnět k nápravě!

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.