VÁNOČNÍ PŘÍMĚŘÍ


Vánoce, jsou časem zázraků. Časem pohody. Časem  dárků. Jsem  už  hodně  starý, otřískaný a  cynický. Na  zázraky  nevěřím. Pohoda se povětšinou vytratila, či spíše  ztratila. A  dárky na radost se  změnily na obdarovávání konzumem.  Přesto  se mi k těmto Vánocům přihodil zázrak, který je v podobě  dárku a ten rozhodně  šíří pohodu…

Neuvěřitelné.  myslím že to musím trošku vysvětlit.

Ohledně Kosy  jsem přes  mailovou  schránku ve spojení s různými lidmi. Někteří mají potřebu mi spílat. Jiní svěřovat svoje  starosti, další posílají náměty, či vyslovují přání. Jiní třeba jen poděkují. A  s několika si prostě  vyměnuji  .. co  si  vyměnuji – asi nejlepší  termín je  – myšlenky. Mezi   skupinku těch posledních už  nějaký  čas patří autor  dnešního štědrovečerního textu. Moudrého, decentního a  rozsahem  filigránsky  úsporného…. Tak jak to k němu patří. Je mužem slova a proto s ním zachází tak uměřeně. Záměrně  jsem jej nepředstavil hned v podtitulku, jak je zavedeným zvykem.

Jednak chci podnítit  vaši zvědavost, koho že  takhle  uvádím, protože pro mne bylo obrovským překvapením, že vyhověl mé  žádosti o text pro dnešní den. Už proto, že  to opravdu  u něj není jen tak – proto mluvím o překvapení, ba zázraku, že si zadal s naším  malým blogem.  Dále proto,že pojal Vánoce jinak  než  všichni předchozí  autoři Kosy –  jednoduše nám dal skutečnou vánoční pohodu v  rozměru obrovském, byt  dávno prachem zapadlém. Když to shrnu – dokonalý vánoční dárek. Dárek radosti, na který konzum nikdy nedosáhne.  Pro mne určitě  tohle  všechno dohromady. Věřím, že  i pro vás  – čtenáře.  Mám vás  žádat  o hvězdy  pro nového autora Kosy? On je zas  až tak nepotřebuje – má tu svou, tu betlémskou, která jej vede  životem. Nicméně, co kdybych  vás  dnes  požádal, abyste  si představili,  že  nedáváte  hvězdičky, nýbrž  že jimi rozsvicujete  svíčky, na  našem společném vánočním stromečku. Stromečku, který představuje dnešní článek a někde  ve  speciálním pohádkovém lese  jej pro nás připravil ten, jehož věty  budete  číst za malou chvilku. On přinesl tu  virtuální jedličku, my ho jen můžeme  ozdobit našimi hvězdami, pardon, svíčkami. Tak aby  on věděl,  že  je  součástí naší  kosířské rodiny a my  věděli, že  patříme k němu.

Hezké a  spokojení  Vánoce  všem – Pokoj lidem dobré vůle!

A  nyní  už člověk, co mi přepravil velké vánoční překvapení, dal dárek a naplnil pohodou.

VÁNOČNÍ PŘÍMĚŘÍ

Vánoční text na Kosu

napsal Petr Šabaka

Dostal jsem nabídku napsat na tento  blog nějaké vánoční slovo. Velice si toho považuji. Kosu čtu pravidelně, ne všechno a ne se vším souhlasím. Je to hezká metafora života. Možné je všechno, ne vše prospívá a ne vše je dobré pro nás. Jsou však skutečnosti, které sdílíme, a jsou pro nás podstatné.

Dovolte mi se nejprve představit. Jsem tak někde uprostřed svého životaběhu. Stal jsem se římskokatolickým knězem. A už více jak deset let sloužím v armádě jako vojenský duchovní. Šest let jsem nejprve sloužil na střední vojenské škole jako „výchovný poradce na internátu“. Dnes sloužím té dospělé armádě.

Když jsem byl pozván, abych napsal pár štědrovečerních slov, na mysli mi vytanulo tak zvané „Vánoční příměří“. Odehrálo se v roce 1914 mezi francouzskými a německými vojáky. Trvalo několik dní, než ho velení obou znepřátelených stran rozprášilo. Vojáci, kteří tehdy společně zpívali koledy, hráli fotbal, kouřili německá cigára a pili francouzská vína, byli dislokováni na jiná místa. O rok později toto příměří uzavřelo jen několik jednotek na francouzské frontě a pak do konce války už to byl jen bohapustý masomlýnek bez špetky lidskosti. Je to pochopitelné. Těžko se totiž střílí do toho, kterého známe.

Válka je vždycky pro všechny strany prohra, protože selhaly všechny jiné prostředky dorozumění. Válka je dobrá jen pro některé, mír pro všechny. Válku předchází vytvoření obrazu hrůzného nepřítele a podněcování těch nejnižších pudů člověka jakými jsou závist, nenávist, pýcha, násilnictví… Prováleční agitátoři rozeštvávají, poštvávají, odlidští a pak eufemisticky řečeno eliminují, pacifikují, dosáhnou taktických cílů. A není nutné chápat válku jen v mezinárodním měřítku. Každý z nás má své malé války: bleskové, zákopové, hybridní i guerillové či opotřebovávací.

Takto se může zdát, že jsem pacifista v uniformě. Není tomu tak. Jak řekl George Gordon Byron: „Jen válka za svobodu svatá jest. Když cílem války sláva je a statky, čím jiným je než krvavými jatky?“ Ten, kdo miluje, tak také pečuje. A kdo pečuje, logicky chrání toho, koho miluje. Nenechá znevažovat, nebo dokonce ničit toho nebo to, co má rád, čeho si váží, v čem má svůj otisk. Postavit se neohroženě a s odhodláním osobní oběti agresorovi považuji za hrdinské.

Ale zpět k Vánocům. Obraz obětí Marie a Josefa, ve kterém se schovává zázrak dítěte, je obrazem vzájemnosti, pokoje, domova, jistoty, naděje, štědrosti. A ať si venku, v noci, v zimě zuří a politikaří herodové a z jejich hrůzy se chvějí národy. Prostředí domova je nutné vytvářet, budovat, usilovat o něj. Věřím, že to stojí za tu námahu. Vánoce mohou být chvílí revize vztahů, opětovného vyznání lásky nebo respektu. Pokusem o smír a přelajnování hřišť. Jsme na to v tomto čase zkrátka citlivější. A já vám přeji k tomu mnoho odvahy, sil a inspirace, protože láska je vynalézavá.

Tolik páter  Petr Šabaka. Pěkné, že?

Díky  Padre!

Tady  měl tento dnešní  článek končit. Leč  nekončí. Protože se mi ozval zcela  nečekaně  ještě  Borísek . S úvodním slovem, které si připravil pro páteční relaci Koreně na Slobodném vysielači. Jestli by se mi to náhodou nehodilo pro vánoční Kosu. Věru, že  hodilo!  Naprosto ideálně  k tomu, co jste právě dočetli. Tady  to je!

Štědrovečerní fotbal na frontové linii

napsal Boris Koroni

Dovoľte aby som vám rozpovedal jednu zázračnú príhodu, ktoré je napriek svojej neuveriteľnosti skutočne pravdivá. Mnohí o nej samozrejme viete, ale mám pocit že práve v dnešnom čase, keď sa nachádzame na prahu Vianoc roku 2018, je snáď viac ako kedykoľvek inokedy príhodné, si ju pripomenúť.

Udalosť, ktorú spomínam, sa odohrala na začiatku prvej svetovej vojny. V decembri roku 1914. Bolo to v čase, keď vojna akú nikto dovtedy nepoznal zúrila už takmer pol roka a to napriek ubezpečeniam a prísľubom o jej rýchlom konci Keď vojaci odchádzali na front sľubovali im, že do Vianoc budú doma. A oni namiesto toho trčali na Vianoce v zamrznutých zákopoch a ani len náznakom sa nezdalo, že vojna, ktorej vtedy hovorili Veľká, by sa snáď blížila k svojmu záveru. Bolo to v čase, keď pôvodné nadšenie a radosť z rýchleho víťazstva už dávno pominuli a pôvodný optimizmus nahradila tvrdá realita, zákopovej vojny, akú dovtedy nikto nevídal. Frontová línia, plná hlbokých jaziev v pôde, naplnená blatom vodou a krvou padlých vojakov sa tiahla prakticky od Lamanšského prielivu až po Švajčiarsko. No a práve tam, v mrazivých zákopoch, v asi 50 kilometrovom priestore frontovej línie v oblasti belgického mesta Ypres, ktoré sa neskôr preslávilo útokmi bojovými plynmi../dodnes poznáme bojový plyn yperit/ sa počas Vianoc roku 1914 zrodil neuveriteľný príbeh, ktorý je podrobne zaznamenaný na mnohých internetových portáloch, ale skutočne výstižný opis udalostí som objavil na portály refresher, takže ak dovolíte rád by som vám práve z tohto článku čosi odcitoval. Ako zaznamenali historici, na Vianoce roku 1914 vyzvali vtedajší pápež Benedikt XV a spolu s ním aj posledný nemecký cisár a pruský kráľ Wilhelm II, k pokoju zbraní. Cisár dal dokonca poslať nemeckým vojakom na front tisíce vianočných stromčekov, aby si aspoň takto v absolútne netradičnom prostredí vojny, pripomenuli ducha Vianoc.

Ťažko povedať, či to bolo spôsobené práve týmto krokom cisára a pápeža, alebo skôr upadajúcou bojovou morálkou, no v každom prípade faktom je, že nemecké jednotky sa do boja už od 23-ho decembra nepúšťali. A rovnako tak sa zachoval aj ich protivník – Briti, respektíve Škóti. Nemci dokonca vraj kričali na svojich nepriateľov v angličtine čosi v tom zmysle, že zajtra sú Vianoce a ak nechcete bojovať, tak nebudeme. Relatívny pokoj zbraniam bol znásobený absolútnym tichom už od rána 24-ho decembra. Nemeckí vojaci dokonca vyložili niekoľko vianočných stromčekov na vrchol zákopov, takže boli z britskej strany dobre viditeľné. Po zotmení začali nemeckí vojaci v zákopoch spievať najznámejšiu vianočnú pieseň v ich rodnej reči „Stille Nacht, heilige Nacht….“

No a následne prišla z britských zákopov rovnaká odpoveď „Silent night, holy night „.

Ako hovoria historické pramene, našli sa odvážlivci, ktorí sa už v noci 24-ho decembra odvážili vyliezť zo zákopov, aby sa stretli na území nikoho s nepriateľom a popriali si vzájomne pekné sviatky. Väčšinou sa však ozývali vianočné priania, vinše a priateľské pozdravy z bezpečia zákopov.

Ráno 25. decembra sa aj vďaka chladnej noci začal život v zákopoch veľmi skoro a pokračoval v trende predchádzajúcej noci. Tentokrát sa už však oveľa viac vojakov na oboch stranách odvážilo opustiť relatívne bezpečie a vydali sa na nechránené územie nikoho. Oba tábory – nemeckí aj britskí vojaci sa stretli približne v strede medzi líniami. Popriali si šťastné a veselé Vianoce, vymieňali si darčeky, diskutovali a zabávali sa, akoby vojna ani neexistovala. Mnohí si dokonca vymieňali adresy, aby si po vojne mohli napísať, ukazovali si fotografie svojich blízkych a spomínali na domov.

 Britský poručík Edward Hulse na tieto momenty spomínal vo svojom denníku takto: Vyzerali veľmi priateľsky, na pamiatku sme si vymieňali rôzne darčeky, ako napríklad vojenské odznaky. Medzi darčekmi však boli hlavne potraviny. Briti svojim protivníkom venovali konzervy s hovädzím mäsom a na oplátku dostali klobásy alebo nemecké salámy. Niektorí aktéri si vo svojich spomienkach poznačili, že v poli sa objavil aj vojenský holič, ktorý strihal a holil vojakov z oboch táborov, no v denníkoch sa našla aj spomienka na spoločnú poľovačku na zajace, ktorú iniciovali nemeckí vojaci. Pritom iba pár dní predtým podnikli Briti útok na nemecké pozície, ktorý si vyžiadal obrovské straty životov na oboch stranách. Mnohí britskí padlí však zostali zakliesnení na území nikoho v ostnatom drôte. Nemeckí vojaci teda pomáhali Britom telá padlých vyslobodiť a potom sa uskutočnil hromadný pohreb s bohoslužbou. Omšu slúžili vojenskí kňazi z oboch táborov a za účasti britských aj nemeckých vojakov.

V tejto sviatočnej nálade sa odohralo aj viacero futbalových zápasov. V spomienkach vojakov sa najviac objavoval hlavne zápas, ktorý skončil víťazstvom Nemecka 3:2. Nemecký vojak Kurt Zehmish si do svojho denníka poznamenal: Začali sme sa rozprávať a Angličania doniesli zo svojich zákopov futbalovú loptu. Po krátkom oťukávaní sa spustila veľmi živá hra. Na jednej strane sme sa cítili skvele, no na druhej to bolo veľmi zvláštne. Myslím si, že britskí dôstojníci cítili to istéFutbalový zápas sa niesol vo vynikajúcej atmosfére a napriek nepriateľstvu, ktoré bolo stále viac podnecované aj propagandou na oboch stranách, sa celý zápas niesol v uvoľnenej a priateľskej nálade. Dôležité bolo, že vojaci aspoň na krátky moment zabudli na boje a smrť a užívali si tieto chvíle, akoby medzi Nemcami a Britmi nikdy nebola vojna.

Celá táto neuveriteľná udalosť bola dlhé roky považovaná len za romantický mýtus. Až v druhej polovici 20. storočia sa začali historici reálne zaujímať o Vianočný futbal a zisťovať či sa skutočne odohral. No a práve spomienky vojakov a ich denníky potvrdili, že zápas a aj všetky ostatné prejavy ľudskosti sa skutočne udiali.

 

Záhadou však dodnes ostávajú okolnosti ukončenia tohto neuveriteľného vianočného prímeria. Objavili sa správy o tom, že práve 26. decembra vojnu vrátili do “klasických” pomerov tí istí vojaci, ktorí sa deň pred tým stretli so svojimi protivníkmi. Vojnu mal “odštartovať” ceremoniálny výstrel jedného z dôstojníkov. Tento scenár však znie nepravdepodobne, pretože je len ťažko uveriteľné, že by sa vojaci dobrovoľne vrátili k boju navyše s protivníkmi, s ktorými sa spriatelili. Ďaleko pravdepodobnejší je scenár, podľa ktorého dostali dôstojníci z veliteľstiev na oboch stranách jasné rozkazy, aby pokračovali v boji. V opačnom prípade hrozil každému, kto by ďalej odmietol bojovať trest smrti za dezerciu.

To dôležité, čo treba ešte pripomenúť je to, že takéto neuveriteľne hlboké ľudské správanie sa už počas ďalších Vianoc prvej svetovej vojny nikdy nezopakovalo. Ten dôvod je celkom jasný a prozaický. Táto udalosť sa totiž odohrala na samom začiatku prvej svetovej vojny. Vianoce roku 1914 neboli ešte ovplyvnené až takým masovým vyvražďovaním a navyše to bolo ešte pred použitím väčšiny nových zbraní, teda bojového plynu, leteckého, či delostreleckého kobercového bombardovania. V ďalšom priebehu vojny sa už potom odohralo toľko krutostí, že ani jedna strana už nebola schopná zopakovať akt humanity z decembra roku 1914.

Prečo som tento príbeh spomenul práve dnes večer? Nuž jednak preto, že práve vianočnému obdobiu, ako najkrajším sviatkom ľudskosti bude venovaná práve sa začínajúca relácia. Ale skôr ako privítam pravidelného hosťa tejto relácie, bol by som rád, aby ste vedeli, že som s týmto skutočným príbehom skutočnej ľudskosti, ktorá sa odohrala v tých najmenej mysliteľných podmienkach vyrukoval dnes večer aj preto, aby sme si uvedomili, že práve na Vianoce je možné zanechať všetky možné sváry a nepriateľstvá…aspoň na chvíľu. Ak to dokázali vojaci v prvej svetovej vojne, nevidím dôvod, prečo by sme to aspoň na Vianoce nedokázali aj my. No z celého tohto príbehu vyplýva ešte jedno a možno zásadnejšie ponaučenie…

A síce, že nech už sú naše rozpory a hádky akokoľvek veľké a zdanlivo neprekonateľné, nemali by sme nechať veci zájsť až príliš ďaleko, nemali by sme vykopať až príliš hlboké brázdy, ktoré nás oddeľujú s našimi názorovými oponentmi, pretože ako ukazuje tento pravdivý príbeh z prvej svetovej vojny….potom už nebudeme schopní žiadnych aktov ľudskosti.

Pamätajte na to, že historická udalosť, ktorú dnes poznáme pod názvom Vianočný futbal, sa už nikdy potom počas žiadnych ďalších Vianoc prvej svetovej vojny neodohrala, pretože veci už zašli priďaleko na to, aby bola ktorákoľvek z bojujúcich strán schopná a ochotná zopakovať tento akt humanizmu. Tak….až teraz som so svojim úvodom hotový…

Tolik Borísek.

Já prostě byl  nadšením bez sebe, když  jsem dostal ten první  článek od  pana  kaplana. A zažil euforii, když  mi dorazil  Borískův  příspěvek. Bez váhání  jsem je  zařadil na dnešní den na Kosu  jako dvojjediný text. Ne li vůbec nejlepší, co  kdy na Kose vyšel, pak určitě  jeden z nejlepších. Je  cennější  o  to, že  se, nezávisle na sobě, na stejném tématu a především- jeho interpretaci – shodli dva lidé. Dva  nepochybně  dobří lidé, i když  nominálně  z dvou rozdílných světů – tzv. oficiálního a tzv. alternativního!  Ale přesně  v  tomto okamžiku se ukazuje, jak  je tohle nálepkování  slaboduché a o  ničem. Protože  jsou jen lidé a  pak ti ostatní. Tam i tam. A  já jsem rád, že se dva skuteční a opravdoví LIDÉ dnes našli na Kose. /plně  stejně  jako ti britští a němečtí vojáci u fotbalového míče  mezi zápoky  o Vánocích 1914…. Prostě lidé  DOBRÉ  VULE!

Pro tyhle LIDI tenhl blog  vychází. Takhle má Kosa nějaký smysl. Takovouhle chci mít Kosu! Jako místo setkávání LIDÍ! Lidí, nikoli fanatiků. Díky otče Petře, díky Borísku! Já, Kosa a všichni kosíři, díky  vám dvěma, jsme dostali obrovský  dárek – dárek člověčenství a porozumění! Chraňme si  vzájemně – převzácný to jev!

Takže – Pokoj lidem dobré vůle!  Bez ohledu na to, kam nominálně  patří. Protože  jim jde o jedno a totéž – slušný a srozumitelný  svět PRO LIDI!

Hezké Vánoce. Vám otče  Petře i Tobě  Borísku! A  přirozeně  Vám všem, co jste  dnes  dorazili na Kosu…..

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka, Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.