Poslední osmičkové výročí aneb třikrát nepovedený článek

Na Hod  Boží vánoční  republika  zažila poslední kulaté osmičkové výročí právě končícího roku – 80 let od  smrti největšího mistra  slova, kterého kdy  tato země  ve  své historii měla – Karla Čapka.

Kosa na  tohle  výročí ostřila už hodně  dlouho – kolega  Geordyn Čapka  připomenul už někdy koncem léta. Mailem. Odvětil jsem mu,  ve smyslu – fantastické téma, zpracuj ho a pošli. Prostě  skvělý nápad by měl realizovat ten, kdo jej dostal. Věc  se vyvíjela  tak, že  Geordyn skutečně  text napsal, poslal, ale přiznávám, já ho viděl, či spíše – cítil jinak. Asi  nebyl potěšen, když  si to ode mne přečetl, ale reagoval jako frajer – nabídl téma ke zpracování  seniorbardovi  tohoto blogu – Leovi K. Pan Leo výzvu přijal, leč….  leč v mých očích to netrefil ani on. Takže  jsem zklamal i jeho a  sdělil, že  článek napíši sám.

Mám na tomto místě  psát  o pýše co předchází pád? Ano i ne. Pýcha v tom nebyla. Zato  pád  ano.Pád  tvrdého prozření, že  ten sloupek o Čapkovi, tak jak jej  cítím uvnitř sebe,  nejsem ze sebe  dostat ani  já. Tohle  téma je pro mne  prostě  příliš  velké a osobní,  promiňte  Geordyne a Leo, chyba nebyla  u  vás, ale  v mých očekáváních.

Pro mne  je Karel Čapek totiž  persona  olbřímí velikosti, svou předvídavosti a moudrosti. A  jeho smrt, respektive  atmosféra, která ji zapříčinila a doprovázela, natolik děsivá a odporná ve  svých konkrétních tehdejších konturách,  které se ovšem stále  častěji objevují dnes  a prolínají do nás, zkrátka jsem cosi chtěl, protože  jsem to cítil. Nicméně  velmi rychle zjistil, že  nejsem, při nejlepší vůli, to ze sebe  dostat a pro Kosu napsat. Tristní a  smutné zjištění. Ale  je to tak.

Zjištění, že  si nakonec  musím vypomoci přetiskem cizího textu, který  jste sami mohli číst. Na Novinkách.cz. Neuvěřitelné – já takovýhle námět  přebírám a z dokonce z Novinek….

Smutné, ale  když je něco prostě  dobré, ba lepší  než  to, k čemu se Kosa může  dobrat ve svých originálech a to dokonce po úsilí  hned  tří autorů?  Kteří  nejsou  tak úplně  nešikovní, neznalí, bez  fantazie a espritu? Geordyne a  pane Leo, promiňte, nestalo se vám nic jiného, než  mně  osobně. Následující  řádky mi prostě mluví z duše.

Z míst  kam jste nedosáhli ani vy  ani já.  Věřím, přátelé a bardi, že  to chápete. Všem třem se nám stalo totéž. Někdo jiný byl zkrátka  lepší. Víte, že  to takhle  v životě  chodí.

Takže je  čas pustit  ten text z Novinek.cz

Karla Čapka uštvali před 80 lety k smrti

„Nic nechci a nic nepotřebuji. Co jsem chtěl, není. Co jsem potřeboval, bylo mi vzato. I Anglii jsem měl rád. Mr. Chamberlain mi ji vzal. Můžete mi vrátit mou zemi? My country? Proč se o mne zajímáte, jestliže jste se v Mnichově nezajímali o mou zemi?“ Takhle dopáleně odsekl spisovatel Karel Čapek britskému novináři, který mu po Mnichovu navrhl odchod do exilu.

Podobně ostré odpovědi rozhodně nebyly Čapkovi (1890 až 1938) vlastní – ovšem tentokrát měl více než dobrý důvod. Spisovatel byl symbolem humanistické kultury meziválečného Československa.

Patřil také k předním stoupencům, ba ideologům Hradu, stýkal se s oběma prezidenty – T. G. Masarykem i dr. Edvardem Benešem. Právě proto byl po podepsání mnichovského diktátu 29. září 1938 vystaven krutým útokům ze strany konzervativní a fašizující pravice.

Žalujeme civilizovanému světu, že náš barbarský nepřítel, místo aby přijal naše podmínky, nechává dál od našich letců pobíjet své ženy a děti.Karel Čapek o občanské válce ve Španělsku

Nervózní, unavený a svými nepřáteli týraný spisovatel odjel v polovině listopadu 1938 do svého žlutého domku na Strži blízko Dobříše. Ve středu 23. listopadu 1938 odpoledne mu oznámila manželka, herečka Olga Scheinpflugová, že jej přišel navštívit „nějaký pán z ciziny“.

Špatně to s vámi dopadne

Návštěvníkem byl už zmíněný britský novinář Mister Esquier – nabídl spisovateli, ať odjede i s doprovodem na jeho „mírový ostrov“, protože tady by to s ním špatně dopadlo. Čapkova nezvykle prudká odpověď byla naprosto jednoznačná. A ve stejném duchu reagoval i na výzvu novinářky a spisovatelky Eriky Mannové, dcery Thomase Manna, nositele Nobelovy ceny za literaturu.

Následky Mnichova Čapek správně předvídal. Tažení proti demokracii mělo různou podobu – nacionalistickou, katolickou, anti semitskou. S „návratem k malosti“ se Čapek vypořádával už čtyři roky před Mnichovem – v listopadu 1934, kdy došlo v Praze k bitkám mezi fašizujícími a liberálními studenty.

Čapek podle historika Jana Rataje (O autoritativní národní stát, Karolinum, 1997) dobře rozpoznal atmosféru, která připomínala hnidopišské nacionální spory 70. a 80. let 19. století a vyznačovala se „četností pranýřů pro údajné zrádce národa, za něž byli označováni především lidé kritického rozumu, a archaickou terminologií“. Tzv. insigniádu komentovala i Obec čs. spisovatelů představovaná právě Čapkem.

My spisovatelé se z národa vyházet nedáme

Obec čs. spisovatelů podpořila ve svém manifestu demokratické studenty. Její odsouzení fanatických národnostních vášní ovšem vyvolalo tažení spisovatelů obhajujících nacionalismus, kteří Čapkovi a jeho kolegům oponovali v tzv. Vzdoromanifestu.

Zde vedle sebe stanuli například Ignát Herrmann, Hanuš Jelínek, J. S. Machar, F. X. Svoboda, Renáta Tyršová, Rudolf Medek a mnozí další. Nejbojovnější byl právě Medek, kterého si Čapek ve dvacátých letech velmi vážil pro jeho legionářskou minulost.

Nyní mu Medek poslal otevřený dopis, v němž jej varoval před vůlí národa, který Čapka nebude jednou potřebovat. Končil farizejsky: „Věru, nechtěl bych vidět ten obraz, kdy Karel Čapek, S. K. Neumann a A. M. Tilschová spolu s J. Vodákem a V. Nezvalem cvičí klencáky v nějakém koncentračním táboře.“

Rozčilený a zaskočený Čapek odpověděl v Lidových novinách 9. prosince 1934: „My spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme. A od nikoho. Na to je jediná odpověď: rána do zubů. Nejsem bolševik ani marxista, ale pokud dýchám, nepřipustím, aby někdo vyhazoval z národa dejme tomu S. K. Neumanna, který je komunista, ale napsal Knihu lesů, vod a strání, napsal Zpěvy ticha, a tyto knihy nebude nikdo vyhazovat z české literatury, tak jako nikdo nebude z české mapy vyhazovat říčku Svitavu.“

A útoků přibývalo.

Muž kategorie C

S postupující rozpínavostí sousedního Německa přibývalo Čapkových střetů se zastánci fašizujících teorií. Například v lednu 1937 s katolickým básníkem a lékařem Jaroslavem Durychem. Čapek byl tehdy otřesen občanskou válkou ve Španělsku a napsal: „Žalujeme civilizovanému světu, že náš barbarský nepřítel, místo aby přijal naše podmínky, nechává dál od našich letců pobíjet své ženy a děti.“

Durych ho vzápětí napadl v článku Pláč Karla Čapka: „Jsem vojenský lékař. Čtu tedy Karla Čapka nikoli jako spisovatele, nýbrž jako vojenský lékař. Poznávám jeho C a bojím se.“

Bylo to sprosté a podlé – kategorie C byla určena pro muže neschopné ze zdravotních důvodů vojenské služby. Čapek se svou nemocnou páteří nikdy vojákem být nemohl.

V tomto období se už Evropa slovy spisovatele proměnila ve „vřící kotlík“. S přáteli se usilovně snažili proudu války postavit účinnou hráz.

Schůzka na Strži

Po anšlusu Rakouska v březnu roku 1938 se Karel Čapek spolu s Ferdinandem Peroutkou pokoušeli navázat kontakty s Německem, aby zabránili nejhoršímu. Oba muži tak učinili na přání vlády i Edvarda Beneše. Několikrát se na Strži setkali s německým vyslancem Ernstem Eisenlohrem, ten však zůstával v otázce zprostředkování styku s Berlínem rezervovaný.

Jediným důsledkem byl publicistický dozvuk v podobě Peroutkových článků v Přítomnosti a v Eisenlohrově zprávě do Berlína, v níž vyslanec upozornil na ochotu nejvyšších československých státních kruhů dohodnout se s Německem. Situace ČSR byla stále zoufalejší.

Posledním hřebíčkem do rakve čs. samostatnosti se stal Mnichov. Hraniční ztráty ČSR v roce 1938 činily třicet procent původní rozlohy státu. Druhá republika poklesla se svými 98 912 kilometry čtverečními ze 13. místa v Evropě na místo sedmnácté. Nový zpitvořený tvar státu byl dlouhý (900 kilometrů) a úzký (průměrně 115 kilometrů). Republika byla vedle Chile nejužším státem světa.

Mnichovem přišel stát o jednu třetinu obyvatel a nebylo divu, že mnohé zachvátila panika a hrůza. Zhroutila se demokratická republika Karla Čapka a některé protiliberální české politické skupiny se „dostaly do nepřirozeně veselé nálady. Dávaly si šít tógy otců národa a brousily si nůž“ (Ferdinand Peroutka).

Karel Čapek Mnichov označil za „mravní prohru“ a prohlásil, že „všichni spisovatelé zvedají vědomím křivdy posílený protest proti hanebnému způsobu, jakým na náš úkor byl vykupován domnělý mír v Evropě“. Nebylo to nic platné.

Bílá nemoc zakázána

Začaly se dít věci. V polovině listopadu 1938 ministerstvo vnitra zakázalo promítat Bílou nemoc. Zprávy za zahraničního tisku hlásily, že Nobelovu cenu za literaturu převzala místo Čapka Američanka Pearl S. Bucková.

Agrární večer napsal, že Čapkova nenáročná tvorba není nic jiného než „zborcený tón humanistické harfy“. Vrcholem bylo, když po Čapkově listopadovém odjezdu na Strž začal Jaroslav Durych roznášet, že „náš autor Dášeňky“ utekl v zářijových dnech na Strž, aby „se vyhnul odpovědnosti“.

Byl to výmysl až trapný – v kritických dnech předcházejících Mnichovu připravoval spisovatel jménem Obce československých spisovatelů její manifest alarmující světovou veřejnost. Za čas se Durych omluvil Olze Scheinpflugové za to, že „spáchal vůči Čapkovi těžké bezpráví a tíží jej svědomí“.

Nejvíce ale spisovateli uškodila jiná pomluva.

Dopis od Beneše

Agrární tisk začal tvrdit, že Čapek dostal od Beneše z exilu dopis. Bylo to nebezpečné a zákeřné – spisovatel obvinění dementoval už v posteli se zápalem plic, obložený polštáři, s lesknoucíma se očima. Byl utýraný, psychicky i fyzicky.

Na první svátek vánoční četli čtenáři Lidových novin: „Stav Čapkův jest podle profesora Charváta velmi vážný.“ Večer už ale zpráva neplatila. Karel Čapek zemřel.

Jeho pohřeb ve čtvrtek 29. prosince 1938 na Vyšehradě se stal veřejnou demonstrací – stovky lidí postávaly v dlouhém studeném dešti, choulily se do zimníků pod deštníky, aby vyjádřily zesnulému umělci své sympatie a obdiv. Po Eduardu Bassovi promluvil básník Josef Hora. Obsah projevů ale nebyl důležitý.

Slovy novináře Julia Fučíka ti „lidé nejrůznějších povolání, dělníci, učitelé a úředníci se sešli proto, aby projevili úctu mrtvému a slíbili mu něco do budoucna“. Celkem se na hřbitově shromáždilo tři tisíce lidí.

Vdova Olga Scheinpflugová, skrytá za černým závojíčkem, neplakala. Později napsala v autobiografickém Českém románu o tom, co jí probíhalo hlavou ve chvílích, kdy tiskla kondolující ruce: „Kdo z nich v budoucnu zradí?“ Její myšlenky se ubíraly správným směrem.

Nenávist až za hrob

Po Čapkově smrti obdržela jeho rodina kondolence od čelných představitelů druhé republiky: Emila Háchy, Rudolfa Berana, J. A. Bati, Jaroslava Preisse. Jiní projevili neskrývanou radost.

Slovy historika Rataje „jejich nechuť a nenávist k Čapkovi šla až za hrob“. Generál Rudolf Medek, ředitel Památníku osvobození, za první republiky každoroční slavnostní řečník o T. G. M. na shromáždění pražské posádky, označil Karla Čapka za „levicového zednářského velekněze a Čeku veřejného života“.

Jeho dílo vyhlásili mnozí za nenárodní a plné „filozofické měkkosti“. Botanik a profesor Karel Domin, ovlivněn svou profesí, přirovnal Čapkovy „slabé a netvořivé hrdiny“ k „jakýmsi bledulkám, jakýmsi popínavým cizopasným rostlinkám“.

Objevil se nový pojem „čapkaření“ pro „spisování umrtvující lásku k vlasti a odvahu k hrdinné oběti“. Byli dokonce i tací, kteří prohlásili, že spisovatelův pohřeb „byl nechutnou blasfémií“, čili nechutným urážením, zesměšňováním či rouháním.

Čapkovo jméno mělo být zcela vymazáno z české kultury a historie.

Nestalo se tak.

Tolik onen převzatý  text z Novinek.cz………..

 

Čapkovo jméno mělo být vymazáno z české kultury a historie. Nejdříve hnijícím bahnem tzv. Druhé republiky, které se vyvalilo po Mnichovu kdo ví z jakých podzemních kavern Republiky  Československé. Následně  vše umocněno Protektorátem.  Aby nedlouho po osvobození, kdy si svět nakrátko myslel, že  humanismus přeci jen v poslední vteřině, jak v každé dobré pohádce zvykem, v poslední vteřině  zvítězil,  se  stalo, že  byl opět poslán na  hanbu diktaturou proletariátu.

Čapek sice nebyl zakázán, ale…. Ale  ve  školách se o něm vykládalo pološeptem a pouze ve  smyslu scény, kdy  MATKA  bere se  zdi pušku a dává ji do rukou  nejmladšímu synovi… Možná ještě se  sem tam připomenula ta válka s mloky.

Nevím jak to bylo u  vás, ale  já na  Čapkovi vyrostl. Nejprve  Dášenka a Devatero pohádek. A  přirozeně  také  Josefův  Pejsek a kočička. A tak dál.

Miluji od prvního přečtení Apokryfy a Povídky  z obou kapes… Nádherná  miniaturní, ale  moudrá a chytrá  dílka. Oč  jsou  subtilnější o to jsou  obsahově  větší.  Sem tam, když mi je těžko na  duši po nich sáhnu.

Ale často se ptám, jak by  viděl Karel Čapek naši současnost? Co by k ní  řekl? Jak by reagoval? S kým by  držel?

Nekladu si  otázky typu – jak bychom ho viděli my, jak bychom s ním asi zacházeli? Přesněji – radši si je nekladu!  Nechce  se mi na ně odpovídat. Tu hnilobu  Druhé republiky  osobně  neznám. Zprostředkovávali mi ji táta  s mámou…Ti  zase  nevidí, co tu máme dnes…. Nezbývá mi, než  abych si složil jejich  vidění  let  38,39 s  tím mým z  dneška. Nebudu tvrdit  že  to je  úplně  stejné. Naštěstí  není. Ještě není.  Žádný  Adolf  nám bezprostředně svou  zablácenou  holínkou nerozkopává  dveře  od  baráku. Nicméně  je  dost  těch, kteří, stejně jako tenkrát, šíří kolem sebe totální  křupanství ve  velkém  a snaží se utlouci   každého, kdo myslí jinak. S  despektem mluví o našem „čapkaření “  – pardon-  havlismu,   Nepíší dnes výsměšně o „zborceném tónu /Čapkovy/ humanistické harfy“, posmívají se pravdaláskařství. Je to totéž a   stejné, tenkrát i dnes.  Špatně byl humanismus a  stejně  špatně je hypotetické vítězství pravdy  a lásky  nad lží a nenávistí. Ta lež a nenávist se  nám tu  dnes  šíří  asi tak, jak kdysi onen antihumanismus.A  tihle  dělají, co mohou, aby humanismus i pravda a láska dostávaly  denně na frak.

Články  k historickým  výročím, zejména těm  temným, na Kose nevycházejí proto,  aby se  tenhle blog nad nimi dojímal. Primárně jsou vedeny  dvěma  motivy

• buď mají přinést  nějaký jiný  než zažitý nebo oficiální pohled nebo
• dát nějakou paralelu  k současnosti

V tomto případě  b- je  správně – paralela  k současnosti.

Nemíním provozovat to, co  dnes předvádí tábor, řekněme pohrobků Václava  Havla, to jest přivlastnit si a zprivatizovat svého velikána a bičovat s ním všechny ostatní , ačkoli on by to za  živa  rozhodně neudělal a po smrti nic  takového nechtěl.  Nebudu si nikoho privatizovat, nicméně  zkouším odhadnout,  jak by  asi Karel Čapek fungoval v  dnešních politických  reáliích.

Jsem si celkem  jist  tím, že  by si velmi rozuměl s Václavem Havlem. Zcela nepochybně  by chápal Moc  bezmocných. Určitě  by z duše zatleskal Odcházení. Nepochybuji, že  by byl nadšen z Havlova  projevu v  Rudolfinu. Zkrátka – měli by  k sobě  blízko. Neřeším, kdo z těch dvou by byl principálem a kdo jeho zpovědníkem.To vůbec  není důležité. Ale tohle spojení   by bezesporu fungovalo. Ku prospěchu  nás  všech.

Co   by  ovšem  už  Karel Čapek posledních  15 let v žádném případě  nebyl, je skryto v  termínu „“člověk“  Hradu“. Ne,  ty uvozovky v konci předchozí věty  nejsou špatně. Jsou tam dány  úmyslně.  Mám totiž  osobní problém všechny ty-  dříve   Hájky, Jakly, Weigely a dnes Mynáře, Nejedlé,  Ovčáčky  označovat slovem člověk. Slouha, poskok, podržtažka, kývač, vtírka, odezírač od úst, poklonkář, servil,  je správně.  Žádný Pátečník.

Jen

Tímhle by se  Karel Čapek nikdy rozhodně  nestal.

Na  tomto místě odbočím.  Nevím, co  vy  osobně považujete považujete  z Čapkovy tvorby  za  nejdůležitější nebo nejzásadnější. Už  jsem se zmínil o Apokryfech a  Povídkách z kapsy. To když potřebuji odlehčit.  Ale klíčovým trojhvězdím poselství Karla  Čapka  je pro mne  tahle  triáda:

Bílá nemoc

Válka s mloky

Adam stvořitel

Tyhle  tři kusy  jsou pro mne  před  všemi ostatními. Můj výběr. Bylo nutné ho ozřejmit.  Protože  už několikrát mi bylo přemýšlet o tom, komu by  dnes Karel Čapek tyhle svoje skvělé věci adresoval.

Soudím, že  Bílou nemocí s vlastnoručním věnováním by nechal doručit Klausovi a  Zemanovi. To věnování by klidně mohlo znít  nějak takhle

O Maršálovi  miniMaršálovi, bez úcty miniGalén.

Že  by taky jedno podepsané vydání měl dostat Babiš? Jistě. Ale to není  Maršál. Zatím ještě ne. Ještě pořád ne. Ale baron Krüg? To už věru  ano!

Takže  i on. Ale  věnování  by bylo jiné. Mně napadlo použít  část dialogu mezi Dr. Galénem a novinářem:

NOVINÁŘ: Nezdá se vám, že je to k těm bohatým trochu nespravedlivé, že je nechcete léčit?

DR. GALÉN: Je, pane. Já vím. Ale nezdá se vám, že je to k těm chudým – taky trochu nespravedlivé, že jsou chudí? Koukejte se, vždycky umíralo o tolik víc chudých, že ano – a nemuselo by to být, pane, nemuselo by to být! Každý má právo na život, že? Člověče, kdyby se dalo na špitály tolik jako na válečné lodi …..

O čem zároveň nemám sebemenší pochybnost je jak by  dnes  Karel Čapek dopadl. Stejně  jako Galén. Když ne  reálně, tak virtuálně určitě. Byl by ovčáškován  a soukupčen, popřípadě jaklován, tedy ukřižován a  uřván  klausovskozemanovskobabišovským  fanklubem!  Protože tihle se vidí ve svých včerejších/dnešních  Maršálech. A oni i jejich  Maršálové nesnášejí  bytostně  Pátečníky/havlisty/, Můžete  si vybrat. Že  si vymýšlím? Ale  vůbec ne! Projděme si  jejich seznam:

Karel a Josef Čapkové, T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Josef Kopta, Ferdinand Peroutka, Josef Šusta (historik), František Langer, Eduard Bass, Karel Poláček, Václav Rabas, Jan Masaryk, Jan Blahoslav Kozák, Arne Laurin, rakouský spisovatel Karl Kraus, spisovatel a divadelní kritik Josef Kodíček, národohospodář Josef Macek, spisovatel František Kubka, lékař, politik a hudební skladatel Ladislav Prokop Procházka a Vilém Mathesius…..

Ne, nepochybuji, ani na chvíli jak by to měl dnes  Karel Čapek se  současnou vrchností. Se současným   Maršálem, velikánem  osobní malosti a msty, který se  navezl do Čapkova souputníka Ferdinanda  Peroutky, aby sám sobě a pro sebe   dodal zdání intelektuální převahy!  Pro sebe,  svou hulákající pouliční  falangu,  chtějící za  každou cenu válku, omlouvám se  – za každou cenu najít text, kde  bude Hitler  gentleman. S druhou půlkou národa vedou svou válku za  Maršála! Bez ohledu na to, že  on lhal!

Čapek měl Langera, Basse, Poláčka. Současný  maršál má  Ovčáčka a  Mynáře. Čapek měl  Karla  Krause,Františka  Langera, Eduarda Basse  a  Františka  Kubku.  Maršál má  Jie Ťien-minga, Františka  Ringo Čecha, Michala  Davida  a servila Soukupa  z Barrandova. ..  Jak typické! A snadno odhadnutelné, jak by to vrchnost  měla  s Karlem Čapkem. A  také vrchnostenská pouliční  klaka!   Těch, co všechno vědí za všech okolností nejlépe. Tedy od okamžiku, kdy mohou opakovat moudra svých maršálů. Co  vykřikují, že si umí  vládnout  sami…. Ti by dnes Čapkovi  naložili přesně jako v listopadu a prosinci 1938…

Ale máme  ještě  dva  klíčové čapkovské tituly na  věnování. Takže  i Koblihům, všeho druhu – klausistům,zemanistům, babišákům, okamurovcům lze jeden  bezvýhradně  věnovat – Adama  stvořitele!

Sedne téhle  sortě  jak ulitý!  Pokud neznáte, Vřele doporučuji poslech  dramatizace. Ve  skvělém podání Viktora Preisse. Audio k nalezení a  neomezenému poslechu zde.

Ty necelé dvě hodinky poslechu se věru vyplatí investovat! Je dokonale popsáno, jak to tenhle český  Stvořitel umí ze  všech a ze  všeho nejlépe, když  za  to osobně  vezme a je to jen a  jen na něm…

Nepochybně budu nyní v jisté části čtenářského spektra za  havloidního eurohujerského vyvrhele. Je mi to úplně  jedno. Zejména proto, že  mám ještě  třetí titul- Válku s mloky. Který si také zaslouží  osobní věnování.

Tady  bych potřeboval mnoho a mnoho exemplářů!  Pro celou  Evropskou komisi. Pro  poslance Europarlamentu, pro německé zelené a především pro  Angelu Merkel a jim podobné.  Válka  s mloky  totiž  zdaleka  není jen o nacismu, jak nám vyprávěli ve  škole. Jde o dílo universální!  Wilkommenskultur  je  leitmotivem! Naprosto aktuálním.

Je mi jasné, že  jsem dnešním článkem  naštval úplně  všechny. Všechny  vlastně  ne.  Ale  určitě  zemanisty, klausisty, babišáky, Koblihy, Okamuru a  jeho pohůnky, jmenovitě  jistého poslance  Volného,  Soukupa  z Barrandova, ale  také a  současně všemožné  Halíky, Kocáby, Bursíky, Kalousky, Bendy, Rozumky, Jandy, Mácy, Smatany, Kisky, zkrátka  všechny, co si zprivatizovali Václava  Havla a  co by totéž  udělali s Karlem Čapkem, kdyby  jim připadal  dost in a zejména  oblepený  dostatkem  zajímavého vejvaru. A když není?  Tak si ho tahle  druhá parta  umí opatřit. Poukazem  na svůj  za každou cenu orígoš pohled. Za  všechny  takové si dovolím ukázat  na  profesora  bohemistiky z  londýnské University College. Ten exot  se jmenuje Robert Burton Pynsent.  Na letošním bohemistickém semináři ve Zlíně převzal Robert Burton Pynsent cenu Premia Bohemica, udělovanou za šíření české literatury v zahraničí.  Neuvěřitelné! Protože Němcovou  má za podobnou myšlenkově  Hitlerovi. Babiška je něco jako Mein Kampf!!! A  Karel Čapek?  Ta  to chce přímý  citát z rozhovoru, který  dal v létě Lidovým novinám:

LN: Co je na Čapkovi špatně?

Všechno. Je to maloburžoazní autor, kterého si pro jeho žurnalistické hry oblíbili zejména politici. Ale vaši lepší kritici to viděli už za jeho života.

Zkrátka nějaký  takový páter  Halík po britsku. Prý jde o předního  SVĚTOVÉHO  bohemistu.. Potěš koště! Mně  připomíná Lorda  Runcimana. Ovšem v horší verzi….

Karel Čapek si zaslouží  ty první. Proti těm se celý  život  vymezoval, jakkoli oni si nezaslouží jeho. Ale  rozhodně  si ani on ani Václava  Havel nezaslouží ty  druhé,  ty, co nastoupili s  Druhou republikou. Tenkrát i dnes.  Protože  humanismus  se zprivatizovat nedá!A nedá se ani vyloučit  z národa. Ani sprovodit  ze  světa. Stejně jako láska  a  pravda.

Zcela záměrně  jsem tenhle  text nevydal na  Boží hod. k výročí. Ale  až v běžný den. Nechtěl jsem do svátků dávat ani sebemenší náznak politiky.