Politikaření


napsal Leo K.

V jednom pořadu jsem slyšel interpretovanou odpověď Miloše Zemana na otázku jaká je podstata rozdílů mezi politickou pravicí a levicí. Údajně odpověděl:

„Žádná; obě strany chtějí vlastně totéž, ale podle každé z nich vede k cíli úplně jiná cesta.“

Nesouhlasím!

Dokonce tvrdím, že jde o úmyslné zkreslení pravolevého myšlení. S vynaložením dost úmorného úsilí chápu Piráty, kteří se chopili technokratického vylepšování praktické demokracie a proto musí předstírat, že levice-pravice neexistuje, protože by se jim strana příznivců všeho možného i nemožného směřování taky mohla rozpadnout.

Ale ve skutečnosti už od dob Velké Francouzské revoluce je to tak, že sociální vrstva, která hájila své pozice byla pravicí a vrstva, která se dožadovala rovných práv, byla levicí. Dnes se to pokrytecky zakrývá řečmi o tom, že pravice preferuje svobodu a levice rovnost. Rovněž pokrytecky se zamlčuje, že ta svoboda má petrifikovat vše čeho ti na pravici dosáhli a to, že levice nemůže hroznů svobody využít, protože se musí starat o přežití, je posouzeno jako její neschopnost, její vina. A darebáctvím musí být její snaha o rovnost, která by ujídala pravici její statky.

Mám-li to zjednodušit – politickým projevem pravice je sobectví a nic víc. To sobectví, které otupuje znenáhla mravní cit v člověku a působí ve zvolnou proměnu člověka v bezcitnou stvůru.

Připadá vám to jako příliš silné nařčení, absurdně přehnané? Tak si vzpomeňte na Paroubkovu vládu, která chtěla ulehčit rodinným výdajům spojenými se vstupem dítěte do školní docházky a prosadila plošnou státní podporu na pomůcky pro prvňáky základních škol. Media to okamžitě překřtila na výsměšné „pastelkovné.“ Když sociální demokracie před volbami v roce 2013 přišla se svou velice opatrnou a podle mne nedostatečnou koncepcí progresivního zdanění, vzdáleně podobného západoevropským standardům, všichni tržní fundamentalisté v médiích, spustili mohutný ryk, jaký je to další útok na vývoj naší společnosti po roce 1989.

Je kuriózní, že „díky“ jejich protilidové snaze jsme daňovou soustavou podstatně blíž Rusku, než západní části Evropské unie. Tedy k onomu Putinovu Rusku, které podle těchto pseudointelektuálních šoumenů představuje jasnou hrozbu evropským demokraciím a jejich údajným hodnotám.

Nebo debata o plošném poskytování školních obědů. Kdo to všechno zaplatí? Ale kde na to státní rozpočet, pro Boha, vezme? Ale stejně to všichni nakonec zaplatíme ze svých daní! (Ještě aby tak občané měli něco z daní, které platí!) Ale nikdo si toho jídla pak nebude vážit, když to bude zadarmo! Ale rodiče by přece měli být zodpovědní, alespoň jako já, dobře placený zastupitel! Ale to jídlo se bude mnohem snadněji vyhazovat! Ale tím jídlem se bude plýtvat! Ale proč by měly obědy zdarma dostávat i děti rodičů, které to nepotřebují, a jejichž rodiče jsou tudíž schopni obědy platit? A tak dále.

Základním problémem českého rozpočtu přece nejsou a nemohou být plošné obědy zdarma pro hladovějící, nehladovějící nebo permanentně přejedené děti, ale nekontrolovatelný odliv stamiliard do zahraničí, degresivní nebo stále odkládaná  korporátní daň, anebo stamiliardy nezdaněných příjmů „českých“ firem usídlených v daňových rájích v Amsterodamu, na Kypru nebo v destinacích v Karibiku.

Výpady fundamentalistů proti plošnému hrazení obědů žáků základních a mateřských škol se naštěstí začínají míjet účinkem. Ba co víc, začínají působit jako naprostá nechutnost vycházející z úst hlupáků, považujících sebe samé za reprezentanty postsametové intelektuální kultivovanosti. A nadřazenosti. A přitom jsou jen hlasem asociální a antihumanistické zaslepenosti, z níž čiší nostalgie po kalouskovsko-nečasovských reformách, kdy ještě dráb/k/ův bič zvesela svištěl nad hřbety vozíčkářů, protože bylo ještě tak snadné spoustu lidí přesvědčit, že odříkání je cestou ke spáse a že kníže má k lidu blíže.

Andrej Babiš a jeho PR tým to všechno ví mnohem lépe než etablovaní pravicoví moulové, kteří o žádnou sociální dávku, jako správní privilegovaní občané tohoto legračního státu, nikdy žádat nemuseli. Jinak by měli alespoň elementární povědomí, že jimi vzývaná adresnost podpory je jen koloběhem ponižování, v rámci něhož musí člověk na podfinancovaných sociálních úřadech vystát mnohahodinovou frontu a odevzdat přetažené apatické pracovnici asi jedno kilo papíru, aby se po tom čekání dozvěděl, že mu pořád ještě něco chybí, a měl by to teda ještě doložit a vystát další mnohahodinovou frontu. Co tedy vlastně tito moulové o fungování tohoto naveskrz ideálního a „sametového“ státu vědí, píše Roman Sikora

Není pak divu, že v postkomunistických zemích získávají navrch autokraté, kteří sice často pindají hovadiny o národu, ale zároveň dávají plošnými dávkami najevo, že jim na něm záleží. Vždyť mnozí z těchto fanatiků jsou právě z podobných peněz placeni. A vůbec jim to nevadí. Zato mají obří morální problém s plošným hrazením školních obědů dětem. Veronika Sušová – Salminen jinde píše:

Ve Finsku jsou školní obědy pro děti ve věku 7 až 16 let bezplatné a týkají se všech žáků v rámci povinné školní docházky. V řadě případů mohou místní komunity bezplatné školní stravování rozšířit i na vyšší školy (střední). Dnes se bezplatné školní obědy týkají asi 900 tisíc žáků a studentů. Ovšem česká opozičně-neoliberální kritika celého záměru je poměrně výmluvná.

Už jenom argument, že je to zdarma, ukazuje na to, jaké chápání daní a jaký vztah k „eráru“ se společnosti vnucuje. Daně se v Česku platí stejně jako ve Finsku (z příjmu, DPH, z podnikání atp.), ale nemá se, pokud možno, za ně očekávat nic zpátky. Jinak řečeno, nečekejte z veřejných peněz nic, protože byste to měli „zadarmo“. A věcí zadarmo si prý lidé neváží, přestože si je předplatili v rámci daní! Tohle je logika českých neoliberálů po už skoro 30 letech budování tržního systému. Připomíná ne komunisty, ale mnohem spíše doby císaře pána a vrchnost.

Vynaložení 6 miliard korun na obědy pro děti je samozřejmě konkrétní formou přerozdělení, podobně jako se přerozdělují peníze na zdravotnictví, školství, vědu, na armádu a obranu nebo na mzdy a platy ministrů, poslanců a senátorů – řada z nich nyní mluví o „socialistickém švindlu“, ale nadprůměrné platy z veřejných peněz bere jako samozřejmost, o které se lidově nehlasuje. Letos tento systém oslavil ve Finsku 70. výročí fungování. Ano, to znamená, že byl zaveden a funguje od roku 1948.

Komunismus nebo socialismus?! Nikoliv. O bezplatném školním stravování bylo rozhodnuto v době liberálních vlád, v roce 1943, tedy fakticky ještě v době války, a země dostala 5 let na přípravy. Od té doby (tedy od roku 1948) funguje kontinuálně a zatím se ho nikdo rušit nechystá, protože se celkově osvědčil. Nikdo ho jako komunismus nebo socialistický švindl či příživnictví podle mých informací nechápe, je to normální součást vzdělávacího systému, který je celosvětově hodnocen velice pozitivně.

Kdo vytváří takový stav permanentní hádky o zástupných problémech? Politici? Ti jistě, zvlášť ti, co prohrávají. Ale nejsou rozhodující. Politiků je přece jenom omezená paleta a také si nechtějí nasadit image věčných potížistů. Jsou také výjimky – například Jaromír Štětina, Miroslava Němcová či Miroslav Kalousek. Ale rozhodující, „špinavou,“ práci musí odvést mediokracie. Uveďme jenom pro názorný příklad komentátora serveru Aktuálně Martina Fendrycha. Aniž bych se jím zabýval, stačí snad přehled titulků jeho komentářů za poslední měsíc:

Babišova řeč: Česko jen kvete, kašlete na morálku, na Čapák, mlčte a konzumujte;
Česko 2018: Šéf StB Lorenc „hledá pravdu,“ agent StB řídí vládu, komunisté ji drží;
Ministr Petříček není loutka, pejsek, onuce. Zápaďák v Babišově vládě;
Panda za Jen-šu nepřijede! Zanevřel Si Ťin-pching na Zemana? Zle, matičko, zle;
Od 12 transsexuálem? Nejde o ohavnost, ale o svobodu pro lidi zakleté ve špatném těle;
Koňský handlíř Babiš: Třetinu úředníků vlády šoupnu do Letňan! Ušetřím. Houby ušetří;
BIS: Jsme ve válce s Rusy, český klídek je omyl. Politici dělají mrtvé brouky;
Populista Babiš přeje dobrou chuť: EET střídají obědy zdarma;
Existuje ďábel? Hodně lidí tomu věří. Existuje zlo, vnímat ho, vědět o něm má smysl;
Zeman zrazuje české zájmy. Čas na žalobu pro velezradu;
Ruská sněhová koule se valí Francií a Evropou. Da zdravstvujet Putin;
Zimola: Teror ve Štrasburku jsou nové evropské hodnoty. Ukázkový proruský fejkař;
Vltava není pro Fischera, být vzdělanec je „porno,“ kulturu měří agenti StB;
X-tá změna maturity: Budou stačit testy. Ještě pár let a odmaturujete esemeskou;
Řídí nevyhoditelný Mynář Zemana? Vypadá to tak (kauza břehy nádrže v Lánech);
Čínský Huawei je české národní riziko: Stát zaspal. Pět let ignoruje varování BIS

Snad jsem nějaký nevynechal. Divíte se, že tu existuje něco jako „blbá nálada?“ Je instalace takového „komentátora“ snahou o vysvětlování politiky nebo naopak snahou, co nejvíc naštvat lidi? Když komentoval (cokoliv) Jan Petránek, člověk slyšel intelektuála se snahou porozumět, i když Petránek vystudoval jenom Obchodní akademii. Něco bude na „šprochu,“ že střední škola za totality měla větší nároky než dnešní bakalářský stupeň vysoké školy.

Zoufale hledáme ve zprávách a komentářích medií to, čím se liší ve společnosti role intelektuála od role sluhy. Dám příklad. Sledujeme-li zpravodajství a publicistiku věnující se ruské hrozbě, snadno zjistíme,

že zde zoufale absentuje kontext,

v jehož rámci se konflikt mezi Západem a Ruskou federací odehrává. Jen stěží můžeme neustále poukazovat na zločinnou podstatu Putinova režimu a zároveň bagatelizovat, či přímo ignorovat, neoddiskutovatelný díl viny Západu na vyhrocených vztazích mezi těmito zdánlivě neslučitelnými světy. Kde je ten kontext? Kde je ta role intelektuála, vysvětlovat dění v kontextu? Kde jsou ti intelektuálové, co to uměli?

Stále se nemohu vzpamatovat z toho, že Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost v pondělí 17. prosince vydal varování před používáním softwaru i hardwaru čínských společností Huawei bez jakéhokoliv důkazu jenom proto,

že to na něm požadovali spojenci (hned první odstavec).

Hlavními proponenty současné kampaně proti Huawei je pět států v čele s USA, ty dále zahrnují Austrálii, Kanadu, Velkou Británii a Nový Zéland. Ironie je v tom, že jde o země Five Eyes o kterých přinesl zprávu Edward Snowden.

Pokud nechceme pokračovat v riskantní cestě, na jejímž konci číhá s největší pravděpodobností jaderný konflikt, musíme se poučit z předchozích chyb a důkladně přemýšlet o tom, jak modifikovat nynější vazalský komplex. Byly doby, kdy Česká republika vystupovala na mezinárodním poli jako samostatná entita. Vzpomínám naposledy na česko-řecký plán pro Balkán. Že neuspěl? Ale byl samostatnou iniciativou, která šanci měla. Nyní se chováme jako volové ve stáji, spokojeni se svým senem a čistou vodou.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.