Co bych si přál


napsal Leo K.

Přál bych si být občanem sebevědomého a silného Česka, spolupracujícího se všemi státy planety. Důvodně se domnívám, že není v národním zájmu dělat si po světě nepřátele a tak se zbavovat odbytišť svých výrobků. A docela určitě by se dala učinit celá řada opatření a dohod, která by snížila českou závislost na korporacích a na Německu abychom se například srovnali s Rakouskem nebo Belgií.

Čínský protest proti „varování“ NÚKIB, tlumočený velvyslancem Čang Tien-minem byl arogantní a byl nejpřesvědčivějším dokladem, že slepá loajalita (v tomto případě vůči USA) a podlézání nikdy nebudí respekt. Z velké části právem.

Nebyl to Huawei či ZTE, ale byl to prokazatelně Apple v jehož iOS byl nalezený backdoor (zadní vrátka) navržený americkou NSA. Vzpomeňte, kdo odposlouchával kanadského premiéra, brazilskou prezidentku a německou kancléřku. Číňané? Rychle zapomínáme.

Technologické zaostávání USA, které bylo ve Snowdenově době spíše tušené se nyní projevilo v plné šíři a obvinění čínských firem bez doložení jediného důkazu je pouze špinavou formou konkurenčního boje, kterému NÚKIB hloupě posluhuje. Prostě NÚKIB nás zařadil mezi ty, jež hrbí hřbet. Celá nehoráznost a pokrytectví tak zvaného varování spočívá v tom, že všichni operátoři bez rozdílu používají čínskou technologii a kdyby se jí kterýkoliv zřekl znamenalo by to jeho pád do bezvýznamnosti.

I argument, že čínských technologií se vedle USA zřekla Kanada, Velká Británie, Austrálie a Nový Zéland neříká nic jiného než to, že anglofonní aliance zpravodajských služeb těchto zemí, zvaná Five Eyes, drží basu. Je známa programem PRISM (krycí jméno) nebo také US-984XN (oficiální název operace), což je tajný bezpečnostní program NSA fungující od roku 2007 a

zaměřený na sledování světové elektronické komunikace.

Je provozován na základě zákona o zahraničním zpravodajství a dohledu (FISA) pod dohledem federálního soudu pro dohled nad zpravodajskými službami v zahraničí (FISC). Informace o programu unikly na veřejnost přičiněním Edwarda Snowdena, který byl externím spolupracovníkem Národní bezpečnostní agentury a bez jejího svolení je poskytl novinářům z novin The Washington Post a The Guardian, které je zveřejnily na 6. června 2013.

Jeden z důvodů proč bychom měli snižovat svoji závislost na Německu je jeho pupeční šňůrou svázaná závislost na Spojených státech. Německo je i po 73 letech od druhé světové války okupovanou zemí. A to bez ohledu na to, jestli je tzv. Kanzler Akt realitou, nebo mystifikací. Uveďme jen to, že  v knize generála Gerda-Helmuta Komossu Německá karta. Skrytá hra tajných služeb, se píše o tom, že 21. května 1949 USA podepsali s dočasnou vládou NSR tajnou mezistátní dohodu, ve které jsou do roku 2099 (!) stanovené podmínky „suverenity” Spolkové republiky Německo:

1. Každý nový kancléř SRN je povinný podepsat v USA takzvaný kancléřský akt. Jeho obsah není známý, ale dá se na něj usuzovat z následujících podmínek.

2. USA mají v rukách úplnou kontrolu německých médií včetně školských výchovných programů.

3. USA budou nadále „skladovat“ veškeré státní zlaté zásoby SRN v amerických depozitářích.

Bez ohledu na tento možný a bizarní závazek, který kancléřka Merkelová bezúspěšně mnohokrát v Bundestagu vyvracela, představuje jistý symbol podřízenosti kontingent 35 000 příslušníků US Army.

Představovat si budoucnost, to znamená hledat řešení diferenciální rovnice, ve které zastávají existující funkce národa a derivace (což můžeme trochu nepřesně přeložit jako změna směru) místa proměnných. Řešením je potom součet součtů nekonečného množství takto daných bodů v rámci daném počátečními a okrajovými podmínkami.

Nedovedu si představit, že by kdo dokázal takovou rovnici i jen sestavit. ale jako myšlenkový pokus, připusťme její sestavení, abychom si ujasnili pojmy. Představa řešení – a co jiného je přání – bez jasných vztahů, je čiré blouznění.

Jestliže je zmíněná rovnice predikcí budoucnosti, je nám dostatečně jasné, že okrajovou podmínkou je existence českého národa. Ale nikdo nám například nezapomíná neustále připomínat, že jsme členy dvou mezinárodních sdružení. Severoatlantické aliance a Evropské unie. Už z prosté logiky vyplývá, že tyto naše funkce jsou z hlediska jakéhokoliv vývoje proměnnýma. Jakékoliv řeči o našem ukotvení v těchto sdruženích je tedy pouhé nezodpovědné plácání.

Existuje nesčíselný počet upozornění, že Washingtonská smlouva má jediný závazný bod a ten zní:

ČLÁNEK 1
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

A tento článek Severoatlantická aliance nebo její členové neustále porušují.

Nezákonná válka proti Vietnamu 1964. Tehdejší generální tajemník OSN U Thant se marně snažil o zprostředkování.
Nezákonná válka proti Nicaragui 1981. V roce 1986 Mezinárodní soudní dvůr odsoudil USA.
Letecká válka proti tehdejší srbsko-černohorské Jugoslávii 1999 (ve skutečnosti ale proti Srbsku) byla nelegální a v rozporu s Chartou OSN. Byla sice schválena rezoluce č. 1199, která situaci označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti, ale v důsledku veta ze strany Ruské federace a ČLR již nebyla schválena další rezoluce, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků.
Nezákonná válka proti Afghánistánu 2001 a ve stejném roce proti Pákistánu.
Druhá válka v zálivu – operace Trvalá svoboda. Zcela nelegální válka. Jménem kterých členských států OSN měla RB OSN jednat? Pokud jde o stálé členské státy RB OSN, pouze dva z nich podporovaly vojenskou invazi do Iráku – byly jimi USA a Velká Británie. Naproti tomu dva další, a to Ruská federace a Čína, byly jasně proti. A počínaje polovinou ledna 2003 se k odpůrcům vojenského řešení irácké hrozby připojila i Francie, a to zejména její nejvyšší činitelé: prezident J. Chirac a ministr zahraničí D. de Villepin. Poprvé po skončení studené války se tak stalo, že USA se při prosazování vojenského řešení ocitly v menšině. Za dané situace nemohla RB OSN jednat jménem dvou stálých, a zároveň s tím postupovat proti stanovisku dalších tří stálých členů.
Nezákonná válka proti Libyi 2011

Dá se takovým spojencům věřit? V roce 1925, ve švýcarské Locarnu, byla podepsána Garanční smlouva Francie s Československem a Polskem. Francie v nich garantovala vojenskou pomoc v případě nevyprovokovaného útoku Německa. Vedle toho Francie tlačila na československou vládu, aby se snažila si bezpečnost pojistit dvoustrannými smlouvami. Dohody tvořily součást francouzského spojeneckého systému.

Byla to typická francouzská diplomatická konstrukce dvojstranných vzájemných spojenectví. Rozhodující úlohu hrála ČSR, jejíž kapitál se významně podílel na vyzbrojování rumunské (v té době jsme s Rumunskem sousedili) a jugoslávské armády. Československý ministr zahraničí Edvard Beneš byl spolu s rumunským ministrem zahraničí Nicolaem Titulescu hlavním tvůrcem a představitelem Malé dohody.

Všichni víme jak to nakonec dopadlo a neobstojí ani argument, že to nebyly země, které zradily, ale jejich konkrétní představitelé. To znamená ve stručnosti Édouarda Daladiera a Neville Chamberlaina. Že prý jejich země poté vygenerovala Charlese de Gaulla a v Británii Winstona Churchila. To je vadný argument, protože k aktivaci těchto osobností došlo teprve až tehdy, kdy byly Francie a Velká Británie samy ohroženy. Přece neexistuje lepší ilustrace rčení nyní již pětadevadesátiletého politika Henryho Kissingera:

Státy nemají stálé přátele či nepřátele, mají pouze své zájmy.

Z velkého světa se vraťme domů. Otrava z politiky nejen přetrvává, ale ještě roste. Stále více lidí oceňuje Werichův postřeh, že srážka s blbcem ještě není to nejhorší. To nastane teprve potkáme-li aktivního blbce. Pomalu už lidi neděsí ani Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám,

které prý vzniklo jako doporučení z auditu, ale česká společnost neustále diskutuje o tom, jestli bude, nebo nebude cenzurovat. Ve skutečnosti by mělo diskutovat o tom, jestli je nebo není pod vlivem dezinformačních kampaní. Samozřejmě že ministerstvo vnitra nezískalo pravomoc, ani o ni neusilovalo, aby mohlo cenzurovat. Nemá tedy prý ambici odstraňovat cokoli z veřejného prostoru, něco mazat na internetu nebo někomu zakazovat vyjadřovat jeho názory. Jde údajně o to, že když se ve veřejném prostoru objeví dezinformace, které jsou podle našeho vyhodnocení(!) nebezpečné pro vnitřní bezpečnost, budeme uvádět fakta, která má ministerstvo vnitra k dispozici. Ejhle skrytý mozek lidstva!

… nebo dokonalý obraz Orwellova 1984! Ten totiž v tom nejlepším slova smyslu provokuje a dráždí … Hlavní hrdina Winston pracuje na Ministerstvu pravdy a náplní jeho práce je falšování historie. Vysvětluje-li kdo ten či onen děj, měl by připustit i zveřejnění alternativního vysvětlení. Různost názoru je jediným způsobem jak zachovat aktivitu společnosti. Bez plurality názorů je společnost mrtvá. Co říci dále?

Nevyhnu se občasnému citování Masaryka a to ze dvou důvodů: První je, že nesporně platí,

že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. 

Druhým důvodem je to, že o Masarykovi se sice mluví (nejvíce ho citoval Václav Havel), ale jsou to jenom plané tlachy, možná, že příhodněji by to šlo nazvat žvásty.

Jeho myšlenky jsou ještě více a důsledněji opomíjeny než za minulého režimu.

Tehdy by Masaryk sice jenom trpěným zakladatelem státu (který nechal do dělníků střílet), ale řada jeho myšlenek a především češství a hrdost na národní historii, byla aktivně adorována. Šlo o docela slušný patriotismus, který se dnes odsuzujeme jako údajný nacionalismus.

Masaryk uměl to, co dnes politikům schází. Sáhnout do historie a správně ukázat, co z ní je dědictvím které zavazuje.

Citát první z publikace Česká otázka

Humanitní ideál ideálem národním, historickým, českým: České bratrství. Humanita není romantism a sentimentálnost, nýbrž úsilná práce. […] Humanitní ideál, hlásaný Dobrovským a Kollárem, náš ideál obrodní má pro nás Čechy hluboký smysl národní a historický – humanitou, plně a opravdově pojatou, navážeme na nejlepší svou dobu v minulosti[…]Tento náš český ideál humanitní není romantickým blouzněním. Ovšem humanita bez důsledné úsilnosti a účinnosti je mrtvá. Humanitní ideál vyžaduje. abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a její orgánům osvětným, církevním, politickým, národním – všem.

Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce. Tento praktický dosah humanitního úsilí dobře pochopil Palacký, zakládaje na humanitním ideálu naši národní a politickou rovnoprávnost. Jakým jiným nežli tímto „přirozeným právem“ hájiti mohl a měl Palacký naši národnost proti přesile sousedů? Jaké jiné záštity je slabšímu a menšímu národu proti národům silnějším a větším?

[…]nynější krise (je) netoliko politická. Z krise této není východu, nežli návratem k našemu národnímu a historickému programu humanitnímu, jehož dnešní smysl kulturní, sociální, politický a literární snažil jsem se postihnouti. Spory a boje posledních let, hledím-li k jejich živosti, jsou mně důkazem, že se vážnost krise obecně pociťuje.

Naše situace národní právě v novější době se ztížila a ztěžuje ustavičně. To Palacký velmi dobře postřehl, když ukazoval na význam, jejž pro naše bytí má dotčená „světová centralisace“. Moderní komunikace, moderní pokroky větších a velikých národů ve všech oborech, promyšlené a pořád promyšlenější jejich postupování vůči národům ostatním, relativní volnost zabezpečená konstitucionalismem a rozpoutání obecné konkurence netoliko průmyslové, nýbrž vůbec kulturní, pokroky školství a intelektuální organisace vůbec, utužení, rozmnožení a zdokonalení státní správy – to všecko jsou faktory tak mocné a právě nové, že vůči nim nestačí nám přestávati na formulacích našeho národního programu, půl století a v některých punktech i století starých. […]

Nikdo nedej se klamat a ukonejšit našimi úspěchy. Úspěchy ty jsou, ale nezapomínejme, že nejsou absolutní, nýbrž relativní, právě tou měrou, kterou ostatní národové, a zejména Němci, pokročili. Dnes na nás cizí svět a jeho kultura nedoráží méně než v době Kollárově a Dobrovského, naopak více a intensivněji; stačilo-li našim otcům české slovo, my pracovati musíme, aby slovo to učiněno bylo českým duchem. Není to paradoxon, ale poznání čerpané z pilného srovnání naší nynější literatury se starší, pravím-li, že od r. 1848 a od doby konstitucionalismu

germanisace nás ohrožuje, řekl bych více vniterněji, nežli v dobách dřívějších, snad více nežli v dobách císaře Josefa.

Co nám tady Masaryk jinými slovy říká? Že češství a zdravé sebevědomí nelze vypěstovat loajalitou a podlézáním, Taková činnost nebudí respekt. Přepjaty individualismus Klausovy éry zcela vymazal humanitu a především morálku. Pamatujete? „Morálka není ekonomická kategorie.“ Škola, věda, umění a celý život se výrazně ekonomizovaly, jakoby štěstí náleželo ekonomii.

Kde jsou doby, kdy se vědomosti předávaly?

Nyní se prodávají. A kdo z vědců nepublikuje jako by nebyl. Víc publikuj, ať máš body, které tě opravňují získat grant! Je to zdravé ovzduší? Je to spravedlivé, když je to na úkor základního výzkumu?

Citát druhý, z publikace Ideály humanitní

Humanitní a národnostní otázka je otázka svědomí, a to otázka svědomí každého jednotlivce. „Jednotlivec v národě má své chyby, ale souhrn národa je svátý, v něm skryty jsou zárodky všeho dobrého,“ praví kdesi Holeček. Je to možná? Může do toho celku přijít svatost, když nebude v jednotlivcích?

Havlíček praví: „Je u nás ještě jeden druh demokratů, ke kterému též nenáležíme a náležeti nechceme – totiž takoví, kteří sice vždy o lidu mluví, ale jen sami sebe za tento celý lid považují. Tito páni demokraté neříkají nikdy jako jiní poctiví lidé: „Já tak smýšlím, já to chci!“ – nýbrž vždycky topicky: „Lid tak smýšlí, lid to chce!“ – ale zapomenou se vždy lidu zeptat, smýšlí-li tak, chce-li to.“

Já nevěřím v svatost národa, kde mohou být jednotlivci lumpy. Otázka cti národa je otázka cti každého jednotlivce. Ne kupčit s vlastenectvím a vlastenectví prodávat. Neschovávat se za národ, nýbrž mít odhodlanost sám se znát ke všemu. […]

Svědomí není nad člověkem, nýbrž je v něm. […] Pro jednotlivce je myšlenka národnostní myšlenkou humanitní. Láska k národu vlastnímu nemusí a nemá znamenat nenávist k národu jinému. Netřeba národa cizího nenávidět — to je jen negativní stránka národnosti. Komenský ukazoval, že nemáme nenávidět člověka, protože jinak mluví. Psal, jakým mohl způsobem, pro celé lidstvo, jsa Čech.

Nenávist a šovinism není nic platný a je škodlivý. Jako může být slepá láska, tak je slepá zášť, která zaslepuje člověka. Škodí se slepou láskou a slepou nenávistí. Šovinism se mstí politicky. Vidíme to na Francii roku 1870 a vidíme to dnes na Rusku. Nebylo šovinističtějšího národa než Rusové, proto se nesmělo nic kritisovat; teď je smějí kritisovat Japonci.

Člověk, který miluje svůj národ negativně, přijímá myšlenky a věci cizího národa tou měrou, kterou jej nenávidí. Napodobujeme německé myšlenky, taktiku, moudré věci i chyby. Vždyť Člověk, který má zlost na svého souseda, nežije sobě, jeho zajímá stále jen, co dělá soused, a celý jeho život je otráven.

Nenávidět cizí národ — to je laciné vlastenectví negativní, ale nutné je vlastenectví positivní, které se neohlíží stále, co dělá soused, ale stará se o svůj národ. Čím více budeme upírat zrak na jiný národ, tím více jej budeme napodobit. Není třeba jen obrany proti nepříteli, vedle toho je třeba pracovat, pracovat pořád. […]Při té positivní práci u národa malého zase je třeba se obrátit proti šovinismu. To je neštěstí národa, ta zaslepenost proti nepříteli.

Je jistý takt potřebný v odmítání toho, co není dobré a správné, a shoda v tom, co je správné pro nás. Jen ať jsou spory, ale ať se bojuje s rozumem a poctivě. […] Iluse prý jsou potřebný; to je velmi rozšířené mínění. Ale je to mínění špatné a nemravné. Nepravdou nedojdeme nikam.

Iluse máme každý, ale je otázka, mám-li vědomě dělat někomu ilusi, to jest lhát. Ne, nikdy ne. Mohu a mám povědět, co si myslím? Ano. Když se říká, že se o těch věcech nemá mluvit, odmítám to. Není citu bez myšlenky, nemohu pro něco cítit, když si to nepředstavím; čím jasněji si věc představuji, tím jasněji ji budu chtít. Národnost není jen věc citu, nýbrž i rozumu.

V člověku je harmonie citu a rozumu. Copak je cit sám sebou posvátný? Nemá vrah také cit? Zola má teorii, že každá vražda je z citu. Když se tedy někdo dovolává citu, musí to být cit pěkný, jasný. Cíl náš musí být určitý, a pak silný cit půjde za ním. Jen citem a instinktem se nedostaneme nikam.

„Lid tak smýšlí, lid tak chce,“ to známe. Jsou nám k smíchu, ale otravují; „ne kupčit s vlastenectvím…“ Jakoby to Masaryk psal dnes. Myslím, že je z textu zjevné, proč se o Masarykovi jenom a jenom mluví; někteří jedinci se s nehorázností sobě vlastní k němu dokonce odkazují, ale jeho myšlenky nikdo nerealizuje. Je totiž natolik vzdálený „liberálnímu“ pořádku, soutěži jak nejefektivněji čerpat a vyčerpat jakýkoliv zdroj včetně těch lidských, že ty (všeho)schopné ani náznakem neinspiruje. a to i tehdy, když se ukáže že současný vývoj může skončit velkým krachem.

V roce 2019 náš čekají volby do Evropského parlamentu. Proti všeobecnému očekávání jsem skeptický k potřebným změnám vedoucím k demokratizaci EU. Možná, ale ani tady bych se nesázel, se podaří zlomit moc Evropské lidové strany, která je výrazně konzervativním prvkem v rozhodování parlamentu. Ale vzhledem k setrvačnosti ve volbách v jednotlivých státech s ničím převratným nepočítám. Jakkoliv je myšlenka spojené Evropy excelentní, její současný stav mi dovolí prognózovat, že stále častěji bude ohrožována odstředivými tendencemi, kdy Brusel něco prohlásí a členské státy se zachovají podle sebe.

S mým přáním to souvisí jenom velice okrajově. Vzpomínám na šedesátá léta, kdy každý Čech byl hrdým příslušníkem svého národa a doufal, že když vyměníme ty „geronty“ ve vedení, tak to tomu kapitalismu ještě natřeme!

Přál bych si mít znovu týž oprávněný pocit.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.