Řízený chaos?


napsal Leo K.

Politika se nám plete čím dál, tím víc do soukromí. Ne, že by tomu v minulosti tak nebylo. Nejsou žádní noví běsové, jsou to pořád ti staří. Politické autority se vždy pokoušely nasměrovat naše jednání, chování, sklony, potřeby a libůstky do jimi preferovaných směrů. Vždy více či méně otevřeným nátlakem, ať už s odvoláním na morální povinnost, či nějakou manipulací.

Nikdy nebyly otázky co jíme, co pijeme nebo jaké psychotropní látky bereme (alkohol, kávu a tabák v to počítaje), hry které hrajeme, nebo jak a s kým máme sex, čistě soukromou záležitosti.

Co je však zcela nové, je rozsah, v němž jsou otázky těchto zcela soukromých požitků dnes politizovány a legalizovány.

Dokonce pro tuto agresivní (zastánci říkají progresivní) politiku byl za oceánem vytvořen a do Evropy imputován teoretický rámec s názvem, který koketuje s marxismem. Musíme opravdu opakovat kdejakou blbost jenom proto, že přišla z USA? S tím neomarxismem se ale jeho tvůrci trefili. V zemích na východ od nás jeho pojmenování vyvolává pokrytecký odpor, v zemích na západ od nás vyvolává pochyby jeho obsah a diskredituje Marxe jako filosofa.

Pokud Marx předpokládal, že po poznání, že kapitalismus znamená pouze efektivitu v drancování a tudíž zánik civilizace, vznikne celosvětová společnost s vyšší mírou rovnosti a spravedlnosti mezi lidmi, tak docházel k závěru, který po něm převzali někteří myslitelé Frankfurtské školy, tedy, že si žádná z kultur nebude osobovat nadřazené postavení vůči kulturám ostatním, tedy diktát, násilí a vykořisťování. Dogma o rovnosti kultur měla umožnit vzájemné kulturní kontakty, ale neměla v žádném případě znamenat, že se evropská kultura rozpustí v kulturách jiných kontinentů a že se ze světa ztratí – svoboda, demokracie, humanita a politická práva, vzdělání, rovnost, tolerance a tradice.

Kdykoliv v dějinách, kdy došlo ke skutečné nefalšované společenské svobodě – ve dvacátých letech minulého století jako úleva po Velké válce (mimo Německo, které dusila šílená inflace) nebo v šedesátých letech jak u nás, tak v Evropě ale také ve Spojených státech (což šokovalo v roce 1969 Václava Klause), takovéhle otázky vyvolávaly protiotázky jak jste na tom s chápáním rovnosti a svobody.

Jsem dalek toho, abych věřil tomu, že běh světa řídí ilumináti (osvícení), jak tvrdí Karel Gott. Přesto si myslím, že existuje srozumění ať už velkých korporací nebo/a politiků, kteří se drží nějakého obdobného hesla, které platilo koncem padesátých let v ČSLA: „V bordelu se dobře žije“ a které vyjadřovalo skutečnost, že když se podaří narušit řád, tak se v nastalém chaosu skryje i třeba velká lumpárna. Nebo, že by to bylo tisíce, spíše desetitisíce zanedbávaných drobností, které se v celku řídí Murphyho pravidlem: „Když se něco může pokazit, tak se to také pokazí?“

Jak jinak vysvětlit příručku pro migranty? Kde jsou úplné odkazy (s adresou a telefonním číslem) na stovky organizací, které jsou připraveny jim pomoci. To nemohli financovat jenom pašeráci, protože to předpokládalo vyjednat předběžný souhlas s takovou pomocí a každopádně nemalou a asi dobře zaplacenou organizační práci.

Vedle toho je zcela nepodstatné kdo financuje katedru filosofie na École des Hautes Etudes Commerciales (HEC), kde přednáší Mathieu Bock-Côté neomarxismus. To nemusí mít se záměrným vyvoláváním chaosu nic společného. může to být jenom prostá vada systému jako když u nás poslanečtí pokrytci odhlasovali Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu č.198/1993 Sb.

Postavili se tak do role sudetských Němců, kteří (pamatuji se na to dobře) říkali „Das alles war Adolfs Schuld…“ Historička Muriel Blaive na toto téma poskytla rozhovor časopisu A2larm, který vyvolal obrovskou mediální bouři. Jinde pak píše:

V ideálním případě neměla žádná komunistická diktatura vůbec vzniknout. Jakmile jednou vznikla, lidé s ní neměli spolupracovat. Jakmile začali spolupracovat, alespoň neměli mít možnost prožít uspokojivý život. Ale vzhledem  tomu, že ho prožili, musíme pochopit proč a jak.

[…]  Komunistické úřady musely legitimizovat svou nadvládu a udržet politickou a společenskou situaci pod kontrolou. Citlivě reagovaly na souhlas, nebo na jeho absenci, pokud ho občané, obyčejní lidé, nebo, v komunistickém žargonu „dělníci, rolníci a pracující inteligence“ poskytovali jeho politice. Násilné protesty, k nimž periodicky docházelo potvrzovaly, že stabilita byla nejžádoucnějším stavem režimů, které se udržovaly u moci hrozbou síly.

Lidé tuto vládu přijímali za podmínek, které si sami do určité míry vyjednali: „Podepisuji tento papír, ale vy za to dovolíte mým dětem studovat na univerzitě.“ […]Režim trval dlouhou dobu a byl zakořeněn ve společnosti jen díky tomu, že lidé sami, ochotně nebo neochotně, přispívali k udržování této represivní praxe při životě, a tak přispívali k svému vlastnímu zotročení.

Kromě toho, malé rysy na každodenní úrovni, na něž mnoho občanů pohlíželo neideologicky (děti chodící do Pionýra anebo rodiny účastnící se Spartakiád, například) podstatnou měrou pomáhaly režimy udržovat a stabilizovat.

Dokonce i lidé, kteří vedení státu nenáviděli, anebo na režim nadávali, se účastnili této konkrétní formy každodenní spolupráce s režimem. Důsledkem bylo to, že hranice mezi vládci a ovládanými probíhala každým jednotlivým občanem – neboli, jak to poeticky řekla osoba, kterou jsem jednou interviewovala v malém pohraničním českém městě České Velenice: „Hranice mezi dobrem a zlem nebyla tak jednoznačná. Proč by měla být? To nikde není, ani v životě. Lze udělat tlustou čáru? To nejde.“ 

Kdo, u sta hromů, přišel na nápad nahradit požadavek humanismu  očíslovanými lidskými právy? Ten pitomý nápad sebou  nese  zapomnění,  že  jakákoliv  práva jsou bonusem povinností. Když byla v roce 1948 přijata Všeobecná deklarace lidských práv, tak se Československo hlasování velmi správně zdrželo.

Máme v Evropě velmi staré a osvědčené tradice ke kterým můžeme vzhlížet i když jejich původně náboženský obsah pro nás není dávno aktuální. Ale  vtloukání  dětem,  ženám,  menšinám,  že  mají  práva aniž by se zmiňovali povinnosti, je hloupé, protože ve skutečnosti téměř žádná nemají, dokud si je nezaslouží.

Starobylé  učení,  že  člověk  se má ke společnosti chovat tak, jak by chtěl, aby se společnost chovala k němu – tuhle zásadu ještě nepomíjí. Ale teprve z toho poznání vychází respekt  k  druhému…  což  je  věc, kterou bezduchá a ryze administrativní lidsko-právní agenda úplně zničila.

Masarykův program humanity neměl hranice, listina základních lidských práv je diskrétní (nespojitá) a omezená množina; proč není lidským právem třeba střecha nad hlavou, čistý vzduch?

Stále vidím v médiích tvrzení, že prezident Miloš Zeman rozděluje společnost. Mám k tomu dvě poznámky.

Ta první zní – kde vzal komentátor jistotu, že politika nemá rozdělovat?

Neustále meleme, že demokracie má oporu mimo jiné ve svobodných volbách, v pluralitě názorů a ve svobodě slova. A ze sváru názorů se v deliberativní diskusi má rodit řešení. Pluralita názorů tu existuje, ale diskusi si každý představuje jinak. Někteří svolávají lid a napomínají je, aby nezapomněli sebou vzít vidle.

Druhá poznámka – rozděluje nás spíše ten, kdo o tom píše. Žádný politik není bez chyb a je pochopitelné, že chyby prvního úředníka státu patří k těm nejviditelnějším.

Zemanovu poznámku o rezervoáru 200 000 lidí, které by šlo použít v pracovním procesu, beru jako úlet. Protože vím jak je z hlediska statistiky pracovních úřadů definován nezaměstnaný. Máme ale také něco k milionu osob zatížených exekucí. Z toho minimálně třetina (ale spíše více) unikla do šedé ekonomiky a tedy mimo statistiky, protože je pro ně výdělek nad 20 000 Kč hrubého příjmu nevýhodný – nezvětšuje se totiž nezabavitelná částka.

Vedle toho existuje jistá kvóta, možná 100 000 neregistrovaných pracovníků (zpravidla Ukrajinců), kteří se ve statistikách vůbec neobjeví, protože jsou to ilegálové. Nevyvede mě z míry ani Zemanova poznámka, že nepokryje-li výdělek životní náklady, má si ten člověk obstarat druhé zaměstnání. Ač mě takový názor uráží, protože i o otroka se pán musel (byl na to ve starém Římě zákon) starat tak, aby otrok neztrácel sílu, tak ze mě nedělá jeho nesmiřitelného nepřítele.

Takových názorů jsem za život poznal hodně a kdyby všichni jejich nositelé měli být mými nepřáteli… Spíš jsem si vzpomněl na situaci, kdy americký president Bush mladší podepisoval zákon o řízené péči a komentoval to slovy, že v Americe se musíme všichni starat a když výdělek nestačí, musíme přibrat další úvazek, „že madam“…a ta žena řekla: „Já už mám tři zaměstnání.“

Ocenil jsem prezidenta, který neztratil úsměv a okamžitě reagoval: „Tři pracovní úvazky? Toto je pravá Americká žena. Hrdinka.“

Zahraničních „spanilých jízd“ prezidenta bych se na druhou stranu neobával, je to dobrá příležitost vytvořit spolucestujícím podnikatelům určité legitimní prostředí dané státní návštěvou. Tato nezanedbatelné výhoda je zvláště účelná při jednání v autokratických společnostech i když samotné výsledky vlastně nezáleží na prezidentovi.

Jestliže to ovšem takto prezentuje, jde jenom o nestoudné vychloubání. Stěžuje-li si prezident, že je sněmovna nevýkonná, což pozoruje na malém počtu podepisovaných zákonů, jde o nečekanou hloupost, protože sbírka zákonů není (by neměla být) hromadou hnoje na kterou se stále přihazuje. Naopak tvorba nových zákonů by měla probíhat s vážností odpovídajících váze zákona. Nejpomalejší tvorbu zákonů mají ve Švýcarsku, kde je demokratický proces nejpropracovanější.

Ne, hloupostí slyším od „státníků“ dnes a denně přehršel a dovedu se s tím smířit. Jestli někdo opravdu polarizuje společnost, jsou to komentátoři, kteří si přisvojují právo určit co je pravda. Ani argumentace ohýbáním demokracie není zcela na místě, protože mlčky předpokládá tu demokracii.

Demokracie tady existuje v tak silně zmrzačené podobě, že neplní svůj základní účel, kterým je, že se na své vládě mohou podílet všichni občané.

Zdůrazňuji to slovo mohou. Povinná účast na volbách není skutečně tím lékem, který by neduhy „naší demokracie“ odstranil. Prvním a zcela zásadním požadavkem demokracie je totiž především diskuse pluralitních názorů, která se v parlamentu (parler je francouzsky mluvit) děje jen zcela výjimečně, když se celá sněmovna shodne na navrhovaném řešení. V opačném případě se v praxi vedou jen ideologicky motivované monology a nikoliv diskuse.

Diskuse předpokládá, že se účastníci na optimálním řešení shodnou!

To vyžaduje jednak vůli se shodnout a za druhé jistou intelektuální úroveň se věnovat věcné podstatě diskutovaného problému. Oponent v diskusi nemá nikdy prohrát K.O. Tenhle zcela zásadní požadavek je naplněním toho Masarykova „demokracie je diskuse“ a musí odolat, ať už formálním ukotvením v jednacím řádu nebo jinak, polovzdělaným buranům vyhlašujícím „nulovou toleranci“ či jiná podobná opatření.

Dalším protidemokratickým jevem je, že ač žijeme v společnosti, kde má každý dospělý občan teoreticky stejnou moc ovlivňovat politiku a vstupovat do ní, je jasné, že ti, kteří disponují značnými finančními prostředky, mají tuto moc mnohem větší. Plasticky to vidíme na Andreji Babišovi, který si za své peníze „pořídil“ zcela soukromou politickou stranu, kde platí (proti všem demokratickým pravidlům) jen jeho hlas.

Ještě zapeklitější situace je s lobbingem „neziskového“ sektoru, který stát svým uznáním (například Člověk v tísni, Nesehnutí, Liga lidských práv a další) učinil součástí exekutivy přesto, že jde o nevolené a nedemokraticky vzniklé nátlakové skupiny, které nejsou ani produktem občanské společnosti, za kterou jsou vydávány.

Stát je legitimuje jako součást exekutivy i tím, že jim poskytuje nemalé prostředky na činnost.

Vzhledem k této podpoře mohou pak psát a také poslancům skutečně píší rozsáhlé „studie“ (skrytý lobbing) a tak se vměšují i do zákonodárného procesu čímž bourají nezávislost zákonodárných a exekutivních zdrojů demokratické kontroly ve prospěch nejasných a často zahraničních záměrů.

Hlavním účelem služebního zákona je neutralita vůči politické reprezentaci a z toho vyplývající míra jistoty státní byrokracie nezávisle na politickém hemžení. V demokracii nemůže státní úřad zasahovat do politického dění. V nedávném článku jsem ukázal jak se americká FBI (čili státní úřad) angažoval v politickém boji na straně demokratů tím, že nasadil do republikánské strany svého „krtka.“ Nedělá něco podobného naše BIS, když zveřejňuje (sice s ročním odstupem) své veřejné zprávy? Proč vůbec tajná organizace vydává veřejné zprávy?

Stejnou otázku položím ministerstvu vnitra: Jestliže bylo zřízeno Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, které se zaměřuje na oblast terorismu, útoků na měkké cíle nebo bezpečnostních aspektů migrace, extremismu, hromadných akcí, narušování veřejného pořádku a různé trestné činnosti či bezpečnostních aspektů dezinformačních kampaní se vztahem k vnitřní bezpečnosti státu, jakým právem se veřejně vyjadřuje k politickému dění?

Psal jsem na začátku, že žádní běsové nejsou noví, ale jenom restaurováním těch starých. Současný stav je jenom pozvolným vývojem revoluce v roce 1989. Té revoluce, ke které původně nemělo dojít (byl plánován pozvolný přechod moci). Když se ale ozvalo:„mlátí naše děti! Už zabili studenta Martina Šmída!“ a přidaly se i sdělovací prostředky, studenti a umělci a posléze i celý národ povstal.

Tím byly zaskočené disidentské elity, které s touto alternativou nepočítaly, A tak vznikl od obyčejných lidí dnes už polozapomenutý revoluční program. Rozhodně to nebyl návrat ke kapitalismu a prioritu nezískali ani ekonomické vztahy. Prvotním požadavkem bylo, aby se Československo navrátilo k slušným mezilidským vztahům.

Občané požadovali, aby je politikové u moci skutečně zastupovali. Politikové měli být pravidelně a často kontrolováni referendy. Pokud politik zradil či zklamal své voliče, měl být odvolatelný. Hlavní hodnotou revoluce byla lidskost. Revoluce se pyšnila tím, že je nenásilná (proto se ujalo „sametová“), že je založena na pluralismu, na dialogu a na přímé demokracii. Moc institucí měla být pravidelně kontrolována lidovým hlasováním. Na všech úrovních se měly konat volby, a to nejen v politice, ale i ve školství a v podnikatelské sféře. I ředitelé podniků měli být voleni jejich zaměstnanci.

Prostě rovnost, spravedlnost a lidová kontrola.

Tenhle spontánně vzniklý revoluční program, byl ale od počátku v rozporu s tím, co chtěly disidentské elity. A tak z počátku vypomohl pragmatický komunistický právník Marián Čalfa a v dalším dění zanechal svou stopu bezesporu talentovaný Václav Klaus and his boys. Jestliže dnes chceme lepší kontrolu politiků a možnost jejich odvolání a jako poslední „záchranný“ prostředek lidové veto zákonů, chceme jenom docela malý díl toho, co jsme si představovali v „sametové“ revoluci 1989.

Budeme zase volit „naše zástupce,“ kteří nám v tom budou bránit?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.