Smlouva INF – historie a její význam


napsal PH

Nedávno o  smlouvě INF  vyšel článek od  vlka. Dovolím si dnes na něj navázat s řadou konkrétních údajů a téhle přelomové mezinárodní dohodě.Věřím, že  vás budou zajímat a  mnohé objasní.

V průběhu poslední týdnů se dostalo do pozornosti médií i obyvatel Evropy prohlášení prezidenta USA Donalda Trumpa o záměru USA odstoupit od smlouvy INF. Starší čtenáři pamatují éru Ronalda Reagana a Michaila Gorbačova a jejich aktivity směřující k snížení tehdejší zbrojní horečky, pro ostatní je zde krátký popis procesu vzniku této významné smlouvy.

INF = Intermediate Range Nuclear Forces Treaty (INF Treaty) ve zkratce:

  • Smlouva mezi USA a SSSR o eliminaci jejich raketového arzenálu o dosahu 500 až 5500 km
  • Smlouva nařizovala zrušit všechny nukleární a konvenční rakety včetně jejich nosičů výše uvedeného dálkového dosahu; zakazuje vývoj, zkoušky a instalaci nových systémů
  • Smlouva se netýká leteckých a námořních nosičů – bombardérů, lodí nebo ponorek
  • Smlouvy byla projednána v Reykjavíku na schůzce Reagan / Gorbačov v říjnu 1986
  • Smlouva byla podepsána ve Washingtonu na schůzce Reagan / Gorbačov 8. prosince 1987
  • Smlouva vstoupila v platnost 1. června 1988 s termínem realizace do 1. června 1991

Zlikvidované zbraně:

Na základě smlouvy byly zlikvidovány následující zbraňové systémy (střely + nosiče):

Systém Dolet / km Počet

R 12 Dvina / SS-4 Sandal 2080 149

R 14 Čusovaja / SS-5 Skean 4500 6

TR 1 Temp / SS-12 Scaleboard 900 718

RSD 10 Pioněr / SS-20 Saber 5000 654

OTR 23 Oka / SS-23 Spider 480 239

RK 55 Relief / SSC-X-4 Slingshot 3000 80

MGM 31 A, B / Pershing I 740 169

MGM 31 C / Pershing II 1770 234

BGM 109 G / Gryphon 2500 443

USA zlikvidovaly celkem 846 systémů, SSSR zlikvidoval celkem 1846 systémů. Při pohledu na tabulku vás možná zarazí rozpor mezi definicí smlouvy (systémy o dosahu 500 – 5500 km) a systémem Oka / SS-23 Spider (dolet 480 km). V tomto případě vytvořily USA na SSSR nátlak a pohrozily odchodem z jednání, pokud do smlouvy nebude zahrnut i tento systém. SSSR nakonec souhlasil – i když se sebezapřením a řada sovětských generálů považovala tento ústupek za formu kapitulace. V každém případě byla tato smlouva jednoznačně výhodná pro USA – americká doktrína byla a je založena na dominanci ve vzduchu a na moři, kterých se smlouva netýkala – a naopak výrazně omezila pozemní systémy, kde dominoval SSSR a dominuje i jeho nástupce Rusko.

Situace před zahájením jednání o smlouvě INF

První kroky vedoucí ke smlouvě INF byly vykonány na začátku 80 let minulého století. V té době byla v platnosti smlouva SALT II, která stanovila minimální dosah pro mezikontinentální balistické rakety ICBM na 5 500 km. Sovětský svaz disponoval v té době v kategorii raket středního a krátkého doletu systémy SS-4 Sandal a SS-5 Skean, které měly řadu omezení – nízkou přesnost, omezenou nosnost (pouze 1 hlavice), dlouhý čas přípravy (nutnost natankovat pohonné hmoty), omezené možnosti ukrytí a minimální mobilitu. Tyto vlastnosti je vystavovaly riziku preventivního úderu ze strany NATO v případě plánovaného útoku.

Sovětské vedení si bylo těchto rizik vědomo, a proto konstruktéři pracovali na nové generaci raket, která by neměla výše uvedené nedostatky. Výsledkem byl systém SS-20 Saber, který eliminoval všechny nedostatky svých předchůdců. Raketa měla maximální kruhovou odchylku 500 m (pro jadernou hlavici bezvýznamnou), možnost nést 3 jaderné hlavice o 150 kT TNT, dosah 5 000 km, motory na tuhé pohonné hmoty (startovní čas se zkrátil na minuty) a byla uložena na kolovém podvozku s vysokou průchodností (průchodnost se blížila možnostem pásových vozidel).

Tento systém umožnil účinně zasáhnout vojenské instalace v Evropě včetně cílů ve Velké Británii. Pro USA nebyl tento systém hrozbou – nemohl zasáhnout území USA – a navíc byl kompenzován možnostmi mezikontinentální raket a leteckými silami s nukleárními zbraněmi. Jinak tomu bylo v Evropě – síly NATO neměly možnosti a schopnosti, jak se těmto raketám bránit. Proto evropští představitelé tlačili na USA, aby přijali symetrické řešení k sovětskému systému. Americká administrativa přijala takzvané dvojité řešení – začala sice se sovětskou stranou vyjednávat ohledně omezení počtu jaderných hlavic, na druhé straně přistoupila k posílení svého arzenálu – stávající rakety Pershing I byly nahrazeny modernějšími Pershing II (Německo) – 108 nosičů a nově byly instalovány rakety GLCM Gryphon (Belgie, Itálie, Holandsko a Velká Británie) – 464 nosičů. V případě raket Pershing byla 1 raketa na nosiči, v případě raket Gryphon byly 4 rakety na 1 nosiči (rakety Gryphon byla pozemní verze námořních Tomahawků).

V Evropě tak nastala situace, kdy obě strany disponovaly raketami s doletem až 5 000 km, které mohly zasáhnout cíle protivníka v řádu minut, proti kterým neexistovala obrana a kde nebylo možné rozeznat rakety s konvenční nebo jadernou hlavicí. Každý omyl nebo technická chyba mohla odstartovat jadernou konfrontaci, která by v hustě osídlené Evropě znamenala miliony civilních obětí – stačí se podívat na statistiky Hirošimy a Nagasaki. Evropské obyvatelstvo nechtělo být číselnou položkou v plánech generálních štábů a formou protestů tlačilo politiky k jedinému možnému řešení – pokračovat v jednání a dosáhnout dohody, která omezí nebo zcela odstraní vzniklé riziko.

Vznik smlouvy INF

Neoficiální jednání byla zahájena v Ženevě v říjnu 1980 a pokračovala formálními rozhovory v listopadu 1981. Jednání bylo vedeno na principu stejné redukce arzenálu pro obě strany, který navrhla ještě administrativa prezidenta Cartera.

Krátce po zahájení jednání přišla administrativa prezidenta Reagana s návrhem nulové varianty = zlikvidovat veškerý arzenál v dané kategorii. Znamenalo to zastavit zavádění systémů Pershing II a GLCM Gryphon a kompletní vyřazení systémů SS-4, SS-5 a SS-20. Přes nízké vyhlídky na úspěch byla tato varianta příznivě přijata evropskou veřejností. Jednání byla velmi složitá – Američané chtěli zachovat část jaderného arzenálu v Evropě, Sověti chtěli dostat do smlouvy i letecký arzenál. V období 1981 až 1983 proběhlo 6 kol rozhovorů zástupců obou stran. Byla zvažována řada variant, ale finální dohody nebylo dosaženo a celý proces ukončila dodávka raket Pershing II do Evropy v listopadu 1983.

Do jednání na bodu mrazu pozitivně  zasáhl neočekávaný prostředník – britská premiérka Thatcherová. Na konci roku 1985 došlo k posunu v jednání o omezení INF systémů v Evropě a Asii. V lednu 1986 Sověti předložili návrh na zmrazení jaderných zbraní včetně INF systémů do roku 2000. Američané tento návrh odmítli a předložili protinávrh na postupné omezení zbraní INF v Evropě a Asii na nulu v roce 1989. Uvažovaná redukce se neměla týkat britských a francouzských jaderných zbraní.

Po sérii jednání došlo k schůzce Reagan – Gorbačov v Reykjavíku v říjnu 1986. Zde bylo dohodnuto odstranit systémy INF z Evropy a dosáhnout globální hranice 100 INF hlavic. Jednání pokračovala a podpořilo je rozhodnutí kancléře Kohla odstranit společné americko-německé systémy Pershing I. Finální text byl odsouhlasen v září 1987 a podepsán v prosinci 1987 s ratifikací v květnu 1988.

Realizace smlouvy INF

Do smluvního termínu 1. června 1991 bylo zničeno 2 692 raket – 846 amerických a 1 846 sovětských plus 289 amerických a 825 sovětských odpalovacích zařízení. Obě smluvní strany prováděly průběžně inspekce prováděných likvidací. Každá strana si mohla ponechat 15 raket a 15 odpalovacích zařízení pro statické ukázky.

V následujících letech byly zlikvidovány zbývající systémy Pershing I v armádě sjednoceného Německa a zbývající systémy Oka / SS-23 Spider v armádách bývalé NDR, Československa a Bulharska. V polovině 90 let byl evropský kontinent zcela zbaven dvou kategorií zbraní – řízených raket krátkého a středního doletu s jadernými hlavicemi.

Smlouva INF měla pozitivní dopad na Evropu i celý svět – byl to další krok ve snížení nejničivějšího arzenálu v lidských dějinách – balistických raket s jadernými hlavicemi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.