Břímě českých Quislingů


napsal Leo K.

 

Sledoval jsem pořad Události, komentáře 7. ledna tohoto roku, kde na otázku moderátorky Daniely Písařovicové „Jsou výrobky Huawei prodlouženou rukou čínské špionáže?“ odpovídaly dvě dvojice – ředitel NÚKIB Dušan Navrátil a z nepochopitelných důvodů Pavel Telička. Stejně nepochopitelné důvody vedly ČT, aby k Radku Kotenovi, předsedovi výboru pro bezpečnost PS přizvala senátora, bývalého diplomata Pavla Fischera.

Ty nepochopitelné důvody zmiňuji proto, že čím toho tito „znalci“ méně věděli, tím razantněji vstupovali do diskuse. Pavel Telička sice alespoň přiznal „že na to nemá hlavu,“ ale vyhrožoval Daniele Písařovicové, že v 5G síti ovlivní chod její domácnosti skrze „haknutou“ ledničku. Pavel Fischer zase prohlásil, že je nutno okamžitě a bez váhání zakázat veškerý hardware firem Huawei a ZTE, dokud není pozdě.

Mírně zrozpačitěl, když zjistil, že jej téměř výhradně používají všichni operátoři, jak tuzemští, tak z blízkého zahraničí. Moderátorka měla mírně navrch, ale ani jednou nezasáhla proti vágním tvrzením „mohli by,“ „latentní riziko“ tím, že skutečně prokázané úniky dat nebyly z čínského zařízení, ale z hardware firem Apple a Cisco prostřednictvím programu PRISM NSA.

Kdyby to nebyl pořad na České televizi, tak by se člověk možná zasmál nad blbostí všech účinkujících, snad mimo Radka Kotena. Vždyť už úvodní otázka moderátorky je těžce manipulující, protože je jen částí obecnější otázky –

kterému výrobci hardware lze bez obav svěřit kritickou infrastrukturu státu?

Přece žádnému!

Jestliže někdo tvrdí, že bezpečnost dat v síti je určena výrobcem hardwaru, tak lže. Bezpečnost státní kritické infrastruktury (armáda, policie, energetika atd.) nemůže ležet v rukách žádného soukromého výrobce hardwaru, ať je z jakékoliv země. Kdo tvrdí opak, buďto neví co říká a pak by do toho neměl mluvit nebo je korumpován jinými zájmy, třeba i ideologickými.

Právě proto, že jde o primitivní manipulaci je vyjádření Pavla Teličky a Pavla Fischera odpornou lží, kterou naznačují, že diváci tohoto pořadu jsou stádem nemyslících hovad, které to spolkne. Podobné je to i s ředitelem NÚKIB, který se potil a kroutil aby náhodou neřekl něco „nevhodného“ a aby nezapomněl hlavně zdůraznit, že „nejde o důsledek obchodní války mezi Čínou a USA.“

Jako, že jde o jedinou logickou odpověď na klasickou otázku Cui bono. Asi bychom se těch dvou politiků měli ptát, čí zájem hájili?

Český zájem to rozhodně nebyl.

Jediným způsobem jak zabezpečit přenášení informací kritické infrastruktury je úplné oddělení sítí (tzv. intranet). A pokud už musí existovat stanoviště kde se stýká intranet s veřejnými sítěmi, tak je nezbytný nejen úplný monitoring datového provozu, ale především jeho řízení.

Prokázané úniky dat státní infrastruktury byly ve všech dokumentovaných případech způsobené lidskou chybou a nikoliv mystickým „haknutím.“ Ať to byli emaily Hillary Clintonové nebo Bohuslava Sobotky, kde došlo k záměně soukromých a služebních telefonů nebo dvacetiletého „hackera,“ který nedávno ve Spolkové republice pověsil na web osobní údaje politiků. Jak se dodatečně zjistilo, posbíral je z veřejně přístupných zdrojů.

Lidská chyba se týká i WikiLeaks,

kde objem získaných dat zcela vylučuje nějaký vzdálený přenos.

Tak mohutný přenos dat by totiž nemohl ujít pozornosti ani tomu nejprimitivnějšímu zabezpečení. Data musela být získána insiderem, zhruba stejným způsobem jako to bylo v případu Bradleye Edwarda Manninga.

Politici lžou ve všední den i ve svátek. Za největší prokázanou lež na světě se v současnosti považuje tak zvaný „dopis osmi.“

To je text, který vyšel jako otevřený dopis osmi evropských státníků 30. ledna 2003 ve Wall Street Journalu (jiné zdroje uvádějí The Times, podle dalších byl text vydán souběžně v řadě evropských deníků) pod názvem United We Stand neboli česky Jsme sjednoceni. Pod textem mělo být podepsáno osm státníků – odtud jeho název.

Uvádí se, že dopis byl reakcí na neochotu Francie a Německa podpořit vojenský zásah USA a NATO proti Iráku a deklarací podpory části států Evropské unie této vojenské akci. S iniciativou údajně přišel španělský premiér José María Aznar, v jehož úřadu měl dopis vzniknout. Jiné zdroje uvádějí, že ho původně navrhl Mike Gonzalez, zástupce vedoucího redaktora listu The Wall Street Journal Europe. Dokument vyvolal řadu protichůdných reakcí na domácí i mezinárodní politické scéně, zejména po následné válce v Iráku, kdy se nepodařilo žádný z oficiálně uváděných důvodů pro tento konflikt prokázat.

Začínal tak hezky:

Skutečné pouto mezi Spojenými státy a Evropou tvoří hodnoty, které sdílíme: demokracie, osobní svoboda, lidská práva a vláda práva… Vlády i národy ve Spojených státech i v Evropě hájily tyto zásady s veškerou rozhodností, a tím dokázaly sílu jejich přesvědčivosti. Transatlantické svazky jsou zárukou naší svobody.“ Podepsáni:

José María Aznar, Tony Blair, Silvio Berlusconi, Leszek Miller, Péter Medgyessy, Anders Fogh Rasmussen, José Manuel Durão Barroso a Václav Havel.

Tereza Spencerová to vystihla správně, když napsala:

Na Evropě mi nezáleží,“ prohlásil na prvním letošním zasedání své vlády Donald Trump. Zopakoval svou mantru, podle níž jsou Spojené státy ve vojenské oblasti „rukojmím“ evropských spojenců, kteří odmítají navyšovat výdaje na zbrojení. A když padla otázka ohledně jeho mizivé obliby mezi Evropany, konstatoval, že je mu „jedno, co si Evropané myslí.“

[…]Svým způsobem bychom měli být za Trumpovu rétoriku i postoje vděční. Americké administrativy po celé dekády zdůrazňovaly „transatlantické partnerství“ jako základ svého „strategického partnerství“, to vše symbolizováno především Severoatlantickou aliancí. A taková rétorika po dekády ve skutečnosti jen zakrývala realitu, tedy fakt, že Evropané nejsou pro Američany rovnocennými partnery, ale spíš (byť možná „lepšími“) vazaly. A sebestředný a prostořeký Trump tuto realitu dnes jen pojmenovává nahlas.

Dopis vyzývající k nezákonné(!) válce začínal krásně, ale měl na svědomí více než milion mrtvých, za cenu 720 milionů $/denně. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz spolu s kolegyní Lindou Bilmesovou tvrdí že sečteno, jen Ameriku to stálo skoro tři biliony. Zbytek světa na ni doplácí stále zhruba stejnou částkou. Kolik to bude stát Irák, nikdo zatím nespočítal.

Tři biliony vypadají takhle: 3 000 000 000 000.
Je to 25 800 tun stodolarových bankovek.

Je to tolik peněz, že za šestinu té částky by podle Stiglitze Amerika dokázala ucpat díry v systému sociálního zabezpečení na pětasedmdesát let dopředu.

A zase stejná (protivná) otázka. Cui bono? Těžila z toho americká společnost? Dovolím si tvrdit, že nikoliv.

Tak takové obří lži v Česku nehledejme. Na ně nemáme peníze…tedy peníze jsou, ale také způsoby jak je přečerpat do soukromých kapes jsou mnohem komornější. Připomeňme si cigaretového manažera, zakladatele „neziskovky“ Aspen Institute Prague, autora výroku, že nás Rusové v roce 1945 neosvobodili, ale dobyli, mluvčího Topolánkovy vlády pro radar, Tomáše Klvaňu. Nemám v úmyslu hledat informace, kolik ta akce „radar Americké armády v Brdech,“ stála. Stačí mě reakce Jiřího Dienstbiera staršího, který napsal:

Češi, vzpamatujme se

Vláda spustila hysterii kolem radarové základny, když pár hodin po schválení sněmovnou sdělila, že o ní USA žádá a okamžitě prozíravě zjistila, že „zvýší bezpečnost České republiky a Evropy“ a že „nebude mít negativní dopad na obyvatelstvo okolních obcí, kvalitu jejich života ani životního prostředí.“ Nazítří určila, na kterém kopci bude stát a přemlouvala starosty postižených obcí, aby neodporovali.

V mediální masáži se nám tvrdí, že základna bude chránit nás, ačkoli vidíme na všech mapách na internetu, že bude chránit USA; že bude součástí systému NATO, ačkoli ho odmítla Kanada a na deriváty hvězdných válek pohlíží s nechutí většina evropských členů; že radary jsou lepší než rakety, přestože víme, nikoli jen z minulosti, ale z válek v Zálivu, v Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku, že první útok je vždy veden na radiolokátory. Dokonce slyšíme, že základna přispěje k rozvoji české vědy.

Na propagandě se podílejí i většinou seriózní novináři, kteří chtějí, „aby Česká republika byla známá jako spojenec Spojených států,“ protože Bush odejde, ale spojenectví zůstane, píší o odpovědnosti za ohrožení naší bezpečnosti, kdybychom radary odmítli. K čemu ten spěch? Obávají se ve Washingtonu, že americkými voliči odmítnutá dobrodružná politika Bushovy administrativy, rozvracející Střední východ, poškozující euroatlantické vztahy a zhoršující bezpečnostní atmosféru ve světě by nemusela stihnout uplácat si další drahou a zbytečnou bábovičku?

Co vede ke spěchu některé české politiky, kteří zatím příliš nevědí, o co jde, lze obtížně zjistit. Jasný je jen postoj těch, kteří jsou jako Saša Vondra přesvědčeni, že pro „země v geopolitickém prostoru mezi Německem a Ruskem“ jsou potřebné zvláštní vztahy s USA. Když si umí dokonce představit posílení článku 5 Washingtonské smlouvy o založení NATO na dvoustranném základě, vstupuje do říše snů.

Článek 5 stanoví, že útok proti jedné členské zemi NATO bude považován za útok proti všem a každá z nich pomůže napadeným akcemi, které bude považovat za nutné, „včetně použití ozbrojené síly, s cílem zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru.“ Jakou ozbrojenou silou by mohla Česká republika přispět napadené supervelmoci? Mohl by se o tom vůbec bavit americký Kongres a něco takového ratifikovat? Odkud by mohl přijít útok? I kdyby Írán nebo severní Korea chtěly zaútočit na Evropu nebo Spojené státy, trvalo by desítiletí než by získaly ekonomické zázemí pro dostatečný jaderný a raketový potenciál.

Evropu ani USA neohrožuje žádné nebezpečí, jemuž bychom měli čelit sestřelováním mezikontinentálních raket. Základny ve střední Evropě v blízkosti Ruska mohou vést k posilování jeho zbrojních systémů. Polsko se chce jistit americkými raketami Patriot. Závody ve zbrojení, které se dařilo v devadesátých letech omezovat, se znovu rozbíhají. Čína předvedla, že umí sestřelit družici. Avšak konflikt světových mocností je bez zcela radikální změny světových mocenských poměrů nepředstavitelný.

Je to 12 let, co byl tento text uveřejněn, ovšem na webu Rady pro mezinárodní vztahy a nikoliv na iDnes, Novinkách či na Aktuálně. Ač bývalého prezidenta Václava Klause nemusím a vyčítám mu tisíceré hříchy, tak jeho reakci na Tomáše Klvaňu mohu podepsat:

V prvé řadě se domnívám, že opozice vůči radaru by se měla respektovat. Je reálná. Nikdo si ji nevymyslel. Průzkumy veřejného mínění, které se uskutečnily, nikdo nezfalšoval. Za druhé – jaký důvod lidé mají? Myslím si, že jsou dva. Lidé mají vlastní historickou zkušenost a vždycky budou proti tomu, mít za zády velkou vojenskou základnu. Je to přirozené a velmi lidské. Nemůžeme tím být překvapení. A pokud navíc někdo všechny tyto argumenty trivializuje a zjednodušuje, jako to dělá vládní koordinátor pro radar Tomáš Klvaňa, pak dělá medvědí službu všem snahám domluvit se.“

Klaus dále řekl, že politici selhávají – nevyvíjí dost snahy lidem vysvětlit možná rizika radaru. „Vysvětlit stupeň rizika se tady nikdo nesnaží,“ řekl Klaus. Škoda, že jenom na webu RFE (Radia Svobodná Evropa).

Výkonná rada ODS v červenci 2007 ale potvrdila postoj premiéra Topolánka a referendum o radaru i přes velký tlak veřejnosti odmítla (co na to demokracie?). Někteří poslanci vládní koalice však takový názor nesdíleli a hlasování o radaru komplikovali, takže k němu nikdy nedošlo. Mezi takové patřil  lidovecký  poslanec  Ludvík Hovorka, který si přál referendum.

Poté, co republiková rada SZ vydala doporučení svým zákonodárcům, rozhodli se i poslankyně Věra Jakoubková a Olga Zubová, za stranu Zelených, radar nepodpořit. Tehdejší senátor a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg naopak vyjadřoval radaru velmi silnou podporu. V únoru 2007 však delegáti SZ podpořili „proradarové“ vedení strany a nabídku USA tak neodmítli – citováno z Wikipedie. Americký prezident Barack Obama nakonec od vybudování radaru ustoupil.

A zase Cui bono? Čí zájmy hájili Mirek Topolánek a Karel Schwarzenberg?

Důvody pro výstavbu radaru v Česku a raket v Polsku byly proklamovány jako: ochrana bezpečnostních zájmů USA a jejích spojenců v Evropě před společným nepřítelem, kterým má být Írán nebo KLDR. V minulosti se však objevily informace,

že ani jeden z těchto států neměl potřebné technologie k výrobě mezikontinentálních balistických raket, které by ohrozily evropský kontinent.

Byl to Český zájem? Určitě ne. To si nemohl myslet ani Topolánek, který byl mimořádně jednoduchou osobností. Nechci tu žádné nefér argumenty ad hominem, ač by to v jeho případu bylo mimořádně jednoduché. Zato jsme od něj slyšeli, že máme závazky vůči americkým spojencům, že odmítnutí základny by bylo projevem naši neochoty podílet se na vlastní a společné bezpečnosti nebo rovnou projevem zbabělosti.

My jsme ale neměli a nemáme bezpečnostní závazky nebo dohody s USA.

Máme je s USA jenom v rámci NATO. Nebezpečí dvoustranných dohod, které je zvlášť aktuální i nyní za prezidenta Trumpa, je ve vnášení napětí do vztahů mezi evropskými státy.

Tedy paradoxně v oslabování NATO a potažmo i Evropské unie.

Svými sklony ke kapitulantsví před mocnými se stále chytáme do stejné pasti. Sebevědomé české NE pochybnému protiraketovému systému mohlo přispět k posílení našeho vlivu na evropské a mezinárodní scéně. Dnešní neférový a pochybný útok na hardware firmy Huawei je stejného ražení. A opět to vypadá na filosofii sluhy. Rychle zapomínáme. Mirek Topolánek se už oklepal a celkem nedávno si nárokoval kandidaturu na prezidenta republiky. Vzpomenu-li si na jeho éru dostaví se mi pocit ne nepodobný kocovině.

Není to výhradně česká specialita. Nedávný případ přepadení brémského politika Franka Magnitze z AfD je skvělou ilustrací práce médií. Nejprve přinesly fotografii z nemocnice, která ilustruje roztržení pokožky na hlavě. Ta je bohatě prokrvená (znám z vlastní zkušenosti) a tak je kaluž krve pochopitelná. Ale již druhého nebo třetího dne se objevily snímky z bezpečnostních kamer. A na základě těch snímků media začala tvrdit, že si Frank Magnitz přepadení vymyslel, protože snímky ukazují jenom úder loktem do krku. Hm – a kůže na hlavě praskla sama od sebe?

Násilí se nedá ospravedlnit ani v případě AfD.

Kdo bojuje nenávistí s nenávistí, nakonec nechá nenávist zvítězit. Pryč s nacisty, ale v rámci metod našeho právního státu! To napsal (ani v případě AfD) o registrované politické straně šéf německých Zelených, Cem Özdemir. Proti tomu je Mirek Topolánek ještě genius humanity.

Můžeme opravdu čestně věřit, že současný systém majetkové nesouměřitelnosti, gigantické manipulace a nestyďme se říci lží, že systém kterému říkáme „Západ,“ je přesvědčivým příkladem spravedlivé demokracie?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.