Padesát let s pochodněmi…. DOPLNĚNO! A ještě jednou NAPROSTO NEČEKANĚ A ZÁSADNĚ DOPLNĚNO!


Je  hrozně  těžké  napsat článek k dnešnímu  půlstoletému výročí a  nebýt šablonivitý až  stádní. Povinně  dojatý a sentimentálně světodějný, atd. atd. Toho nepochybně bude plný český mediální mikrokosmos. Takže  co s tím?

Nezbývá, než to zkusit jinak. Tak jak naznačuje titulek. Podívat se na minulých  50 let… Od okamžiku kdy  Jan Palech před muzeem škrtl sirkou….

Ti  z  vás, kteří nyní  minimálně polootráveně  konstatují,  vlk zase  dává  historickou lekci, nemají pravdu. Ani tohle  dneska nebude. Nebo jen velmi okrajově.

Fakta o Janu Palachovi jsou notoricky  známá. I  když nově se  před pár  dny  objevila například informace,  že  si opatřil zbraň a v  Srpnu 68  uvažoval o tom, že  ji použije proti okupantům. Naštěstí mu to buď  někdo rozmluvil nebo včas přišel na to, že  individuální vraždění  nic  neřeší. Možná  v  tomto okamžiku dospěl  k nápadu,  že  chce li něco v zemi změnit, nevede  cesta  k té velké změně  přes obětování  cizího nýbrž  vlastního života… Možná. Nikdo neví.

V každém případě o půl roku později udělal to, co měl za správné a žádoucí. Pamatuji to velmi dobře. Ten otřes. Doma, ve škole, mezi lidmi. Upálení se… Děs, hrůza a  přirozeně  apel…

Pamatuji v  detailu i smuteční tryznu za  Jana Palacha u nás v Plzni v kostele Na Nebevzetí Panny  Marie  ve Františkánské ulici. nikoli u sv. Bartoloměje na náměstí, tedy hlavní plzeňské  katedrále, ale  v  bývalém františkánském svatostánku, sloužícím celá staletí dříve  mnichům tohoto  řádu z připojeného kláštera. Bylo nabito  jako hádám nikdy potom. Kdykoli jsem potom měl co do činění s Jiráskovým Temnem /stačilo ten pojem jenom zaslechnout…/ okamžitá asociace  byla  tato tryzna  za  Palacha.   Zvláštní věc  – Pochodeň č.1 vzplála  proto, aby  blížící se normalizační temno zahnala. Vyburcováním obyvatelstva  a probuzením tehdy  už  kapitulujících politiků.

Vyburcování  obyvatelstva…. Inu pamatuji  i tohle  – pohřeb a  cestu průvodu Prahou. sice nikoli jako přímý účastník,  ale  televizní přenos  nebyl krácený, ani nijak normalizačně ohýbaný… A politici?  I ti, co je lid  vzýval  už byli součástí Temna.  V době, kdy  Palachova  svíčka  života ještě  skomírala  v nemocnici, oni  už připravovali pendrekový zákon! Například.

Kromě zarezonování o obyčejných lidí, které skončilo více méně  spolupobytím v pohřebním průvodu nebo na  místní smuteční tryzně, s  vrcholem účasti na  spontánní protiokupantské   manifestaci k prvnímu výročí, kterou  tehdy mimořádně brutálně, včetně  střelby ostrými do lidí /kam se hrabe  za tímhle  Srpnem 69 Národní 89!/ rozehnali nikoli Rusáci, ale  tehdy  už  zmobilizovaní jejich čeští slovenští pohůnci z Lidových  milicí…

Následovalo dvacet  let, kdy  jsme si sice připomínali Jana  Palache, ale  pěkně  potichoučku, v soukromí, aby nikdo nevěděl. Parafrázováno s nadporučíkem Lukášem .. Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. … Vlastně – jsme proti Rusákům, ale nemusí to nikdo vědět... Takže  celých  20 let nikdo nevěděl. Až do Listopadu. To už jsme se  zase  k češství a Palachovi a jeho oběti -přihlásili. Asi bude správnější, když  to opravím z toho plurálu na  to už  jsem byl zase  Čech a k Palachovi a jeho oběti jsem se přihlásil…. Vás, ani vás nebo vás  se moje předchozí replika  netýká.

Ten nadpis  článku není zvolen náhodně  – ano padesát let s pochodněmi. Nic  na tom osobním dvacetiletém  ponoření se do bahna  normalizace, čemuž přesně  chtěl Palach sebeobětováním zabránit, nezměnily  ani dvě  rychle následující další pochodně. Už 20. ledna vzplál u nás  v Plzni dělník Josef Hlavatý a  na  výročí Vítezného Úmora  69 v Praze  na  Václaváku  student  Jan  Zajíc… Tyhle dvě pochodně  vzplály a zase zhasly. V podstatě  bez jakékoli   odezvy….

Byl to tenkrát  ještě  děs  z  hrůzy té první pochodně v nás  všech? Nebo už byli komouši tenkrát propagandisticky  nachystaní? Nejspíš od obojího trochu. Mediální pokrytí už bylo silně  regulované a  informace podávány  tak, aby  v podstatě nevzbudily  emoce. K  národu promluvil tehdejší prezident Svoboda a  člověk vlk tak nějak podvědomě  cítil, že  do ničeho stejně nepůjde….

Navíc Hlavatý byl problematický pro tehdy ještě neorganizovaný disent. Měl co do činění s alkoholem. A  jeho obraz  se prostě k tomu Palachovu nehodil. Ačkoli byla zaznamenána  jeho ústní výpověď, že  škrtnul na protest proti okupaci a že  inspiroval právě Palachem. Pro tehdy ještě neexistující disent  byl obrazoborcem  a zátěží,  Palachovým znesvěcením –  nebyl on náhodou taky alkáč nebo tak něco? Čehož přirozeně  defamačně  využil jakž takž se vzpamatovávající  režim

Za pochodeň č. 2 byl „uznán“  až Jan Zajíc. Ten už opět pasoval do obrazu  ušlechtilého bojovníka proti režimu.  Kterým také byl. Jenže  národ  už byl minimálně  částečně pod  normalizačními sedativy.   Ačkoli jeho  dopis na  rozloučenou

Maminko, tatínku, bratře, sestřičko!

Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí víc a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna.

Pozdravujte kluky, řeku a les.

je  jedna  z  nejsilnejších a nejlidštějších  věcí, které jsem kdy osobně  četl…

Jenže  Zajíc  už nikoho nezajímal. Byl až druhý! Kdo si dnes pamatuje Buzze  Aldrina?   Nikdo z něj  neudělal černobílý  vzor. Ačkoli jít  na  smrt  jako další, při možnosti se jí vyhnout, navíc  umírat nesmírně  trýznivě… Kdo by měl odvahu? Respektive  – tohle  chce  násobnou  dávku  té odvahy, co měl „průkopník“.

O Janu Zajícovi nikdo nebude točit  filmy, psát knížky. O Josefu Hlavatém nehovoříc..  Proč? Jejich smrt byla  snad  méně  drastická a  méně protestní?  Prostě z nějakého důvodu méněcennější než Palachova?  Za mne nikoli! A  konstatuji to s plnou  vážností!

Nejde mi o to zeslabovat  onu  zář kolem Jana Palacha!  Ani trochu. Nastavil nám zrcadlo. Chtěl abychom jím prošli za ním do Země  divů jako Carollova  Alenka. Zůstali jsme v  hrůze  před  ním a radši se  ani do  něj  20 let nepodívali a  dělali, že neexistuje .. eh, opravuji, zůstal jsem 20 let před ním, ani do něj nemrknul a  dělal, že  ani neexistuje!  Stejně  jako  všichni současní hrdinní komunistobijci, ať  už  jsou třeba různými  poslanci, ministry,premiery, či prezidenty nebo kýmkoli jiným.   A  už se těším, jak tihle  půjdou  pokládat kytice a věnce k Palachovi. V Hlavatému nepřijde nikdo z nich a myslím, že  ani k Zajícovi…. Proč. To nebyly  naše/vaše/ moje pochodně. A jejich nikdy.

Pokud  si nyní myslíte, že  jsem právě s  tímhle  textem hotov, hluboce  mýlíte!

Zjevně  jste  zapomněli,  že  jsme pořád  v roce  1969. Při tom v  titulku stojí Padesát let s pochodněmi!

Pak pochodně  skončily. Bylo to bahnité temno, kam jsme my  všichni, pardon – kam vlk  zalezl.  Až přišel Listopad. Bez potřeby pochodní. Zaplať osude, zaplať!!

Zpívalo se, že moc  se k tobě lide navrátila. A Jan Palach v tom byl namočen. Přes tzv. Palachův  týden. Ten   vlastně zahájil přelomový rok devětaosmdesátý. Takže  nakonec  Palach přeci jen dokázal to, co si předsevzal. A  s ním i ti dva  další, jakkoli nebyli  nikdy ani připomenuti, natož jmenováni. Zkrátka  ten režim, který  zadusil plamen jejich pochodní,  už  mlel z posledního a temno ustupovalo až  ustoupilo docela.

Dveře  se nám otevřely  dokořán. Vypadalo to, že  každému a  nejspíš  také  opravdu asi všem. Minimálně  na chvíli. Ovšem ani  zdaleka  ne všichni jimi uměli projít, odvážili se projít, dokázali projít, či vůbec  poznali, že nějaké dveře  odněkud někam jsou a že na nich není zámek. Někteří byli k nějakému vykročení někam příliš  líní, jiní  příliš  bázliví, příliš  pomalí.   Protože  dokořán otevřená  křídla  nezůstala  otevřena  navždycky a  pro všechny. Začala  se poznenáhlu a nepozorovaně uzavírat. A nejen to,  najednou  se ukázalo,  že  ta  báječná  zem hojnosti a neomezených možností za těmi dveřmi je  z principu  jakási  nakloněná rovinou. Což  znamená,  že řada z těch, co se přes  otevřené dveře dostali, se neudrželi a těmi otevřenými dveřmi propadli zpět.Mezi ty, co se  nedostali ani  do těch vrat.  Ty  dveře  nejsou totiž  obyčejné, nebo normální. Dnes  jsou zavřené a  lze  je  otevřít  velmi a velmi nesnadno. Ne že  by to nešlo vůbec. Kdo má  dostatek vytrvalosti , pracovitosti a štěstí, stále prochází. Nebo když  se  dobře narodí. Ale  pro většinu  jsou jednosměrné – fungují jen z  té  zářivé strany, od nakloněné roviny  – ven! Vykutálíš se, ani nevíš  jak. Mezi ty, co zůstali před nimi.

Těžko si na  to zvykat. Zejména těm, co pamatují tu komunistickou šedivou, neatraktivní zemi  za komoušů. S jejími křovinami, skálami, balvany  a  trním v cestě a  teplým bahníčkem. Tam  se snažili rozsvítit Palach Hlavatý a  Zajíc. Tak, až  sami shořeli. Nicméně  ta  smutná zem nebyla  ani nakloněná  a  nevypočitatelná.

Dnes jsme  v roce  2019, třicet  let od  rozkopnutí těch speciálních dveří. Už  víme kdo jimi prošel na trvalo i kdo před nimi navždy  zůstal. Netušíme kolik lidí propadne  v  čase ještě  zpět  a kolika  nejlepším nebo nejšťastnějším se podaří prorazit  zdánlivě  uzavřeným průchodem .

Dá se to říci i jinak. Za komoušů  bylo dělení  snadné  – oni a my, podle přesně  definovaných  a nepřehlédnutelných  znaků.  Dneska  to ani zdaleka  nefunguje. Ohledně znaků nastalo jejich  totální  zmatení. Jsou sice  stejné, stejně  je vidíme, ale změnily nejspíš  význam nebo jsme  si ho změnili  my. Nikoli  objektivně, jen každý má nějakou  svou podivnou čítanku. Co  je pro jednoho kaktus, je  pro druhého ježek, a pro třetího jehelníček a  pro čtvrtého dětská  hračka. A  každý vnucuje  své vidění  těm zbylým třem.  A to i tehdy, je li  když někdo disponuje  třeba  úředním potvrzením, že  jde o ježka.  Za  bolševika  by  se  nám tohle  nestalo.

Co by  tomu a si  řekl Jan Palach?  Tomu zmatení  vjemů, symbolů a pojmů.  Když ve světle  jeho znovu rozžaté pochodně, respektive  její  laudácio iluminace  by  se nikdo neměl mýlit?

Nevím a  hrozně moc  by mne to zajímalo. Stejně jako to, co by  té naší nové době, bez komoušů, bez okupantů a bez Rusáků  řekli  Josef Hlavatý a  Jan Zajíc. Jak by se  s ní vyrovnali oni….Ale  to už  se nikdy nedozvíme. Pochodně  přeci  neumí mluvit. Umí jen osvětlovat  a plát.

Jenže  se  událo i cosi, co mne  přimělo k napsání napsání dnešního sloupku tak, jak právě  čtete.  Matně  jsem měl v hlavě, že k nějakému  upálení  došlo  někdy po roce 2000 a blikalo mi jméno  student  Zdeněk Adamec….

Ale jen blikalo,  nic  víc.  Původním můj  autorský  záměr  se ubíral směrem k tomu zkusit komparaci  těhle  dvou  jmen a  zkusit posoudit, proč jeden a proč  druhý. Když  přece  ve svobodné společnosti,  se  značnou mírou  materiálního blahobytu, možností cestovat a studovat, atd. atd……  Jaké  mohly  být okolnosti, které  19-ti letého kluka v roce  2003 přiměly  znovu škrtnout  sirkou a  stát  se  další pochodní???  Čtvrtou….

Chyba  lávky!  Jakmile  jsem  do tohohle  tématu píchnul, následovalo zjištění,  že  takhle snadné to nebude!  A komparace  se konat nebude. Pokud  nad  textem nechci  strávit nejméně  týden a nemá li mít  nejméně  5 pokračování!

Proč?  To byl  život  toho Adamce tak  barvitý  a  plný zvratů, že  to vydá na  ságu?

Nic takového! Asi  bych  to zmákl rychle. Oficiální vysvětlení  bylo, že  byl nejvíc  ze  všeho tak trochu blázen. Že  sice zanechal politické prohlášení, že  mu  vadí  současné poměry, zejména konzumní způsob  života   a nehodlá je  snášet, ale  kdo by věřil takový motiv nějakému  klukovi, jehož  koníčkem je z recese  odpojovat  elektrický proud  tu  veřejnému osvětlení, tu sousedům, tu.. A  psát o tom  na  svém specializovaném darkerském serveru jak je  to cool… ČEZ dal podnět policii, aby  ho začala  šetřit, policie  vyhověla. někteří tvrdí,  že  si ho měla podat  tak,  že Adamec  vzal benzín a sirky… Jiní  úplně  něco jiného. A  další opět mají diametrálně odlišnou verzi. Prostě  Kaktus, ježek, jehelníček, dětská hračka.

Ale i tak bych to  byl rozvinul podle  zamýšleného záměru  celkem  rychle a   komfortně. To umím. Jenže…

Jenže  já s hrůzou zjistil,  že  Adamec  zdaleka  nebyl jediný, kdo po převratu  škrtnul  sám sebe!

Jestliže  za prvních  dvacet let  mezi Janem Palachem a  Listopadem 89 byly  tři pochodně /nevylučuji, že jich mohlo být  i více a  že  se to povedlo bolševikovi ututlat, ale oficiálně jsou známé  každopádně „jen“ tři/, pak za  30 let  od převratu je jich nejméně  ŠESTNACT!!!! Ano, nejméně 16 vážení….

Respektive a přesněji  – těch  16 pochodní  je  vztaženo na prvních  14 popřevratových let. Na období mezi léty  1989- 2003!!!

Dále než  do roku 2003 jsem nehledal. Nevidím důvod. Takhle  hrůza, která se na mne vyvalila v podstatě  hned na začátku gůglení, bohatě  stačí, abych skončil s  hledáním!

Děsivý přehled:

prosinec 1990 – 36letý muž se na náměstí v Nové Pace polil benzínem a zapálil; utrpěl těžké popáleniny na 30 procentech těla, přežil

květen 1992 – vojín základní služby se polil benzínem a zapálil na Masarykově náměstní ve Vyškově; o tři dny později zemřel; příčinou byla údajná šikana

únor 1996 – 52letý bývalý železničář se upálil v parku na Husově náměstí v Táboře; zemřel na místě

květen 1997 – 40letý Slovák se kvůli osobním problémům pokusil upálit v Brně; přežil

březen 1998 – 26letý řidič prostějovské záchranky se před prostějovskou radnicí polil benzínem a zapálil; vážným popáleninám o dva dny později podlehl

červenec 1999 – 41letý muž se upálil před budovou Komerční banky v Uherském Hradišti; zřejmě kvůli osobním problémům; na místě zemřel

srpen 1999 – 23letý muž se v centru Mariánských Lázní polil ředidlem a zapálil se; o den později zemřel

březen 2003 – 19letý mladík se polil benzínem a zapálil na Václavském náměstí v Praze; zemřel po 40 minutách

březen 2003 – duševně nemocný 21letý muž se pokusil v Poličce na Svitavsku o sebeupálení; lékaři ho zachránili

březen 2003 – na brněnském Ústředním hřbitově nalezli uhořelou 50letou ženu; polila se benzínem, sedla si na lavičku a zapálila se; byla pacientkou psychiatrické léčebny

duben 2003 – jednadvacetiletý vysokoškolák se upálil na parkovišti na Karlovarské třídě v Plzni; zemřel na místě; důvod sebevraždy popsal v dopise na rozloučenou, má jím být nespokojenost se současným stavem společnosti

duben 2003 – 42letý muž se upálil ve Velké Chyšce na Pelhřimovsku; bál se nastoupit do vězení

duben 2003 – pacient Psychiatrické léčebny v Jihlavě se pokusil upálit; způsobil si popáleniny na 30 procentech těla

červen 2003 – stejně si na život sáhl 45letý muž v jednom českobudějovickém zahradnictví; lékaři jej zachránili

červen 2003 – 52letý muž se zapálil v Jankovicích na Kroměřížsku; svým zraněním podlehl

červenec 2003 – 21letý narkoman se upálil ve sklepě ve Frýdku-Místku, kde žil

Zdroj: ČTK

Jsem  tzv. Homo polituicus. Snažím se  sledovat co nejdůkladněji  dění u nás  i ve  světě, nějak si ho pro sebe  utřidit, zařadit a  dobrat se vždycky  nějakého závěru, co možná  nejuchopitelnějšího.

Ale  zjištění, že  po změně  režimu zde vzplálo NEJMÉNĚ  dalších  16 pochodní? To mne úplně  ohromilo. Vlastně ochromilo.

Jak je možné, že mezi rokem  1990 a  2003 to byla  víc  než jedna pochodeň v  roce?  Jak si mám vysvětlit  to, že  mi to nějak muselo uniknout, že  jsem si tenhle děs  běs nepamatoval?

Tohle  a především tohle  je leitmotivem toho článku a  otázky.  Které to generuje. Váží se  k té, co už byla položena – co by Palach/Hlavatý/Zajíc  asi tak  řekli  dnešní realitě? Jak by na ni  reagovali? Netvrdím, že  je děsná a hrozná.  Ale zjevně  asi nebude ta  nejlepší  v historii a  už  vůbec ne celá  zlatá, když  z ní rezultuje  tolik sebeupálení, jak jsme  přesvědčováni! Prostě nemůže  být! Když  registrujeme  počty  sebeupálení jako v době  vrcholícího inkvizičního honu na  čarodějnice.

Ptám se  sám  sebe –  ty současné tryzny  za Jana  Palacha,  nepatří takhle  náhodou  i všem jeho následovníkům??? Všem!  Bez rozdílu. Nejen těm předlistopadovým, ale  i těm nejméně  16- ti po něm?  Za mne  osobně ano!

A zeptám  se dál – není takhle, nikoli náhodou, něco dnes hrozně  a hrozně  špatně, když víme, že  v  nových poměrech došlo k 16-ti sebeupálením? Nejméně 16-ti…

A jestliže  je,  zkusil s  tím někdo něco udělat?

Jak se s tím vyrovnají  ti oficiozní kladeči věnců a  sebedojímající  řečníci, včetně  těch úplně  nejvyšších?  Na  než  více než kdy jindy  bude platit Krylovo:

….Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,
je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet.
Pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,
ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou….

Odpovím si  sám -NIJAK. Ani ti oficiozní, ani ti  co si Palacha  přisvojí, respektive dávno přisvojili.

Pro ty první je  to pod jejich rozlišovací  schopnost, ti druzí to udělají stejně  jako v případě Josefa  Hlavatého – nezapadá  do  námi žádaného rámce bojovníka za  svobodu, do pouťově černobílých  kolorů,  kam jsme  si ho zasadili, takže  neexistuje!  A nebo když  ano, pak  musí  jít o pomateného magora, psychicky nerušeného,  který  neunesl tu  úžasnou lehkost bytí  nové svobody! Kolaterální  daň za její  získání  by to mohli nazvat.

Nemohu dnes  držet  pietu  ani s jedněmi. Doufám, že  pokud  ti první opět položí  dokonce estébácké  květiny a  budou držet tu pózou mistrnou a zkoušet  dojmout, nikoli zabrečet zabrečet, to neumí,  skončí jejich věnce  a květiny  opět v popelnici.  U tech druhých mi vadí  jejich   rozlišování  mezi pochodněmi. Podle nich plá a  pálí  jen některá! Ty, které nevrhají světlo jimi požadovaným směrem, ty  neberou na vědomí nebo prostě  dehonestují  jako blázny.

Na tohle  se dá  odpovědět  jen jedním způsobem – jak to, že  za bolševika  to blázni nedělali??? A  to mám ohledně  komoušů a jejich  systému naprosto a nezvratně jasno!

Asi je něco  vážně  hodně  v nepořádku. Netvrdím, že  je Temno. Ale nejspíš  nějaké Polojasno, řečeno s  bývalým studentským vůdcem Bartuškou, takto dlouhodobě  pověřencem vlády pro energetiku. Polojasno. S mimořádně temnými kouty. Do kterých si nejspíš  těch  nejméně  16 polistopadových  nešťastníků, potřebovalo pořádně posvítit a nic jiného, než pochodeň nebylo k dispozici. Jenže  jakmile  pochodeň zhasla, kout  se znovu stal temným. Zajímat se o něj může  jen blázen.

Jan Palach před 50- ti roky udělal neuvěřitelný a  gigantický  čin. Podobně  jako jistý Nazaretský se obětoval za  nás  za všechny. Podobně  jako on  měl učedníky  a následníky. My jsme  z  řady  z nich okamžitě  udělali  nehodné Jidáše, kteří místo 30 stříbrňáků  dostali svoje osobní pohnutí  v makovici. A  sdělované evangelium těch  zbylých jsme se ani nepokoušeli přečíst. Natož mu porozumět. Nehodí se!

Prosím, věnujte těm , o nichž dneska Kosa je, úplně  všem, malou tichou vzpomínku!!!! Nejen Janu Palachovi. Ale nic nebrání tomu, aby speciálně pro něj  nebyla její největší část!

Díky.

P.S.

Umíte  si představit, co by následovalo dnes, kdyby někdo další škrtl zase sirkou?  Jak dlouho bychom čekali na  nějakého bystromozka, že  za  tím je  Putin a jeho  armáda  trollů  a čeští šiřitelé  fake  news? V roce 2003, kdy  přišla  celá serie  těhle  děsivých sebevražd, naštěstí nic podobného nešlo do světa  troubit. Ale  třeba  to nyní  Jakub Janda, spolu se  Smatanou a Lubošem Rosím pro jistotu  přezkoumají. Když a no , lze očekávat  jejich velký objev!

 

DODATEK z rána:

V článku  výše už při rekapitulaci prvních tří pochodní  jsem připustil,  že  nemusím vědět o všech pochodních,  které  bezprostředně po Palachovi v tehdejším Československu  vzplály.  Už proto, že  naprostá většina  obyvatelstva  měla povědomí jen o Palachovi a ještě tak Zajícovi. O Hlavatém už věděl málokdo. Dokonce  ani v  Plzni to nebylo běžné. Takže  kldině  mohla  existovat  jiná  samoupálení  jinde….  Dokonce mi to při psaní tohoto materiálu přišlo víc než pravděpodobné. Naprosto oprávněná opatrnost. Jedna  z prvních  reakcí, na  dnešní článek totiž  zní: 

Václav Houfek Na doplnění pochodeň č.4 z roku 1969 E.Plocek z Jihlavy: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ev%C5%BEen_Plocek
Děkuji panu Houfkovi za  informaci, jež mi je  50 let neznáma. Takže  ne  tři nýbrž  4 pochodně….
Pan Placek si rozhodně  zmínku a  vzpomínku  zaslouží. Tohle  byla jiná  kategorie  než studenti Palach či Zajíc. A  úplně odlišná od  Josefa  Hlavatého.  Ten odkaz  ve  WIKi  říká, že  šlo o  zralého muže, otce  rodiny, který se  vypracoval, tak říkajíc  od píky. A  stal se  nejdříve  odborářským, následně  stranickým funkcionářem, velmi se  angažoval jako progresivista  v Pražském jaru, byl delegátem Vysočanského sjezdu a zřejmě  chtěl bytostně  pohnout  stalinsko brežněvovským komunismem.  Když  zjistil, že  to nepůjde, vzplál.
Jenže  před tím než  to udělal, dal si zřejmě  pár  skleniček na kuráž. Což  zjevně stačilo k tomu, aby  zkrátka na věky nemohl být hoden Palachovy památky! Stejně jako Hlavatý…. Opět – ne dost dobrý  mrtvý.. Nerozumím tomu.  Osobně  se nedivím nikomu, že  do sebe  těch pár  panáků napral.  Zpochybnil snad někdy  někdo  smrt  vojáků za  války  kvůli tomu, že  jim před útokem na zákopy  nepřítele  rozdali  alkohol a nešetřili?  Proč u těch, co se obětovali  a  šturmovali  vlastně  sami nezdolatelnou pevnost  nepřítele nás  všech to neplatí?    Proč se o nich nemluví jedním dechem s Janem Palachem?  Proč  byli a jsou zapomenutí? Nerozumím, nerozumím, nerozumím!
Děkuji pane  Václava  Houfku,  že  jste  dal Kose možnost upozornit na pana  Plocka z Jihlavy!
DODATEK z odpoledne:
Po panu  Houfkovi se mi ozval další ze  čtenářů Kosy. Pan  AP. A poslal mi rovnou  tři odkazy. Jeden  zajímavější a důležitější  než  druhý,  k pochopení doby. Tehdejší i současné.  Ve  všech třech  jsou  informace, o které  jsem  dosud  nezavadil a  myslím,  že  ani vy. V  každém případě  se o nich  nedozvíte   z velkých sdělovadel.  Ani tehdy, kdy  valí  masu  informací , dojmů a  zamyšlení k  50-tému výročí  té obrovské oběti  Jana Palacha.
Tím prvním odkazem  je tři roky starý  článek  od Jana Koloce, který  žil ve  Všetatech a byl Palachovým vrstevníkem

Jan Palach a Všetaty

Jde  o velmi zajímavé  detaily z Palachva života, rodiny, okolí  podává obraz, co ho formovalo, než dospěl jeho život na konečnou s datem 16. 1.1969 . Už jenom soubor  těhle  vzpomínek, naprosto jedinečného charakteru, stojí  za pečlivé přečtení. Nicméně z mého pohledu  naprosto neočekávaný  úder   neznámých / pro mne  v každém případě!!!/ přišel v  závěru toho  textu. Stojí tam totiž  tohle:

….. Obrovský světový vliv československé samizdatové a exilové kultury v 70. a 80. letech, který vyvrcholil v roce 1977 masovým šířením Charty a v roce 1984 udělením Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi, byl z nezanedbatelné části dílem Jana Palacha. (A ovšem symbolicky i Jana Zajíce, Evžena Plocka, Josefa Hlavatého, Miroslava Malinky, Jana Bereše, Michala Lefčíka a dalších 22 Čechů a Slováků, stejně jako Poláka Ryszarda Siwiece, Maďara Sándora Bauera, Ukrajince Vasyla Makucha a Lotyše Iļji Ripsse, kteří se do dubna 1969 pokusili zabít ze stejného důvodu a stejným způsobem jako Jan Palach. Lotyš Ripss z nich byl jediný, kterého se podařilo zachránit…)….
Formulace  není zdaleka  precizní. Chtěl bych   daleko pečlivější. Aby  nebylo pochyb o jejím smyslu a měla  jednoznačný  výklad. Já tomu odstavci  rozumím  tak, že  mezi  16.1.1989 a  dnem udělení  Nobelovy  ceny  za literaturu  Jaroslavu Seiferetovi, tedy  do 10.12.1984  se mělo  v Československu upálit celkem 28 dalších lidí!!!!!!!! 
Neuvěřitelné, nepochopitelné, naprosto neznámé!!  Je li to pravda, pak nechápu, že  to nebylo dávno obecně publikováno a  že  informace o tom, je  na malém internetovém serveru, jehož návštěvnost je tak mizivá, že nejsem schopen ji  ani na hrubo změřit…. Sedí li ten údaj, pa zacházíme se svou  vlastní historií  jako s odpadem. Stačí nám Palach, protože  toho jsme  si svým způsobem zbožštěli, ostatní pochodně  se mohou ít  bodnout!  Proč????
Podobně je to s  druhým zdrojem, který mi byl doručen. Je  z  Britských listů a stojí v něm:

Na něj, Slováka jménem Jozef Aszmongyi, se „zapomnělo“ ihned — a vlastně dokonale. Tak schválně: kdo si jeho čin vybaví? Kdo o něm tehdy, v rámci klausovsko-mečiarovského budování svobodných a demokratických poměrů, slyšel někde jinde než v tiskovém orgánu komunistické strany, v Haló novinách?

Co dodat. Snad jen, že za tehdejší hrátky s ohněm platí naše společnost podnes…

A třetí odkaz  se  týká onoho Zdeňka  Adamce, pochodně z roku  2003. Toho, který mne od Jana Palacha  dovedl k těm ostatním jménům!  Psal jsem, že  prostě  byl  v podstatné části deklasován  za blázna.  Protože  jiná klasifikace  se přece nehodila tehdy  a pořád nehodí ani dnes! Jde o   dopis na rozloučenou, které činí jeho oběť varujícím protestem proti systémovému ničení planety pokryteckou liberální demokracií a proti útoku na Irák.

 

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.