Lidská práva a humanismus naruby


napsal Leo K.

Pozdním požadavkem humanity reagoval svět na hrůzy světové války 1939 – 1945. V roce 1943 vznikla Komise spojených národů pro vyšetření válečných zločinů, do níž byl exilovou vládou ČSR delegován gen. JUDr. Bohuslav Ečer. Z jeho úst zazněl výrok:

Vládní představitelé evropských demokratických mocností měli jet místo do Mnichova do Moskvy, což by ušetřilo mnoho krve.“

Generál Eisenhower dne 26. dubna 1945 telegramem pozval členy Komise do koncentračního tábora v Buchenwaldu, aby na vlastní oči viděli hrůzy, které nacisté spáchali. Stále zde žilo asi 3000 Čechů, Ečer se dokonce setkal s některými starými přáteli z brněnského zastupitelstva. O dva dny později vysílal z Londýna do Čech své zážitky z koncentračního tábora a jmenoval československé občany, kteří přežili. Vzhledem k tomu, že v té době ještě nebyla osvobozena Praha, nejmenoval však jména svých pražských přátel, neboť se obával, že by se Frank mohl pomstít na jejich příbuzných i v posledních dnech války.

Členové Komise se po návštěvě Buchenwaldu shodli na tom, že generálu Eisenhowerovi poskytnou spoluúčast na stíhání válečných zločinců. Ten nabídku přijal a žádal vyslání národních vyšetřujících komisí. Za Československo byli vyslání Bohuslav Ečer, dr. Fanderlík, dr. Hochwald a dr. Schwarz.

Na základě mezinárodních dohod vznikl Norimberský mezinárodní tribunál, který konal celkem 13 procesů, v nichž hlavní se zabýval stíháním špiček hitlerovské vlády a vládních orgánů a ostatní procesy se zabývaly různými nacistickými organizacemi. Norimberský mezinárodní vojenský tribunál soudil celkem 199 osob a u 12 vyslovil rozsudek smrti, 38 osvobozující rozsudky a u zbývajících tresty vězení. Měl přinést jakousi katarzi – nikdy více.

Stejně jako v Komisi, zpočátku panovaly rozdílné názory na zřízení mezinárodního soudu pro válečné zločince, stavěly se k této otázce různě jednotlivé spojenecké státy. Churchill již v roce 1943 prohlásil, že pro německé válečné zločince se řádný soudní proces nehodí a navrhoval, aby vedoucí němečtí činitelé byli prohlášeni za „světové psance“, kterým bude poskytnuto pouze krátké formální řízení, po němž budou maximálně do šesti hodin od dopadení zastřeleni.

Podobný názor sdílel lord Simon, vrchní poradce britské vlády, který nepovažoval soudní řízení za příliš vhodné, neboť to dávalo byť jen malou možnost zločinců na osvobození. Dle jeho názoru bylo jedinou možností nejdříve střílet a pak se ptát. Britský ministr zahraničí Anthony Eden pak prohlásil, že by s válečnými zločinci naložil tak, jak naložily spojenecké mocnosti v roce 1815 s Napoleonem, když přijaly rychlé politické rozhodnutí.

Důvodem proč se někteří britští politici, jako byl lord Simon, přikláněli k rychlému politickému procesu byly obavy, že by se sami mohli stát obviněnými a stanout před soudem. Simon byl jedním z tvůrců Mnichova a umožnil tedy Hitlerovi obsadit celé Československo. Z výpovědi Hanse Gisevia, německého diplomata a zpravodajského důstojníka vyplývá, že Chamberlainova vláda byla informována o tom, co se v Německu děje, že Hitlerovi nejde o Sudety, ale o celé Československo. Chamberlain se však s Hitlerem chtěl dohodnout, a to i za cenu Československa.

Spojené státy se zpočátku k věci stavěly podobně jako Velká Británie. Henry Morgenthau, Rooseveltův ministr financí vypracoval plán, ve kterém navrhoval, aby byli váleční zločinci po jejich dopadení a zjištění totožnosti postaveni před popravčí četu. Roosevelt nebyl proti. Americký ministr války Henry Stimson se však postavil proti s názorem, že takový postup by neprospěl americké právní tradici a apeloval na Roosevelta, aby protestoval proti zamýšleným paušálním popravám.

Překvapivě to byl právě Sovětský svaz, který prosazoval zřízení soudního tribunálu. Stalin při Churchillově návštěvě v Moskvě v říjnu 1944 prohlásil, že nesmí dojít k žádným popravám bez soudu, jinak by si svět řekl, že se bojí soudit. Sovětský svaz měl v tomto ohledu již zkušenosti, když 15. prosince 1943 zahájil v Charkově proces se třemi nacistickými zločinci Langhledem, Retzlawem, Ritzem a Bulanovem. Soudní řízení však brali spíše jako formalitu, jež má vést k určení, jak velkého provinění se zločinci dopustili a jak velký trest jim bude udělen, přičemž vina již byla automaticky předpokládána.

Po Rooseveltově smrti a nástupu Harryho S. Trumana bylo jisté, že Spojené státy jsou rozhodnuté pro soud. Truman jako bývalý soudce se rozhodně stavěl proti okamžitým popravám. Ve svém projevu 2. května 1945 prohlásil: „Je naším cílem co nejdříve ustavit mezinárodní vojenský tribunál a zajistit soudní postup, který bude svou povahou rychlý a neumožní žádný únik ani odklad – avšak takový, jenž bude dodržovat naši tradici spravedlivého zacházení s lidmi obviněnými ze zločinu.“

Velká Británie se dlouhou dobu snažila přesvědčit spojence, že mezinárodní soud není nejvhodnějším řešením. Ještě 11. ledna 1945 se v britském deníku objevilo oficiální prohlášení britského zahraničního úřadu, v němž zpochybňoval praktické možnosti a potřebnost zřízení mezinárodního soudu. Nakonec však vláda podlehla tlaku Spojených států a Sovětského svazu a také tlaku veřejného mínění a na Postupimské konferenci bylo potvrzeno zřízení mezinárodního soudního tribunálu. 8. srpna pak podepsali čtyři mocnosti oficiální dohodu zřízení mezinárodním vojenském tribunálu s přiloženou Londýnskou chartou (podle místa, ve kterém došlo k jejímu vypracování), stanovující úřední postupy, povahu soudu a formulující hlavní obvinění.

Než se začalo se samotným obsazováním Mezinárodního vojenského tribunálu, vyvstala otázka, kdo má být členem soudu. Objevovaly se názory, že pokud by se staly členy soudu vítězné mocnosti, nelze předpokládat jejich nezaujatost. Nejednalo by se pak o výkon spravedlnosti, ale pouze o soud vítězů, či pomstu.

Hlavní americký žalobce Robert H. Jackson se však nechal slyšet že rozsah a trvání německé agrese způsobil, že již prakticky neexistuje neutrální strana. Ponechání trestání válečných zločinců například Švýcarsku by byl nesmysl, neboť by soud soudil cizí státní příslušníky, kteří nespáchali zločiny na švýcarském území, ani proti švýcarském obyvatelstvu. Řešením je tedy buď soud sestavený z vítězných států, nebo souzení německými  vlastními soudy. Výsledek takového řešení je však nechvalně znám z trestání válečných zločinců po první světové válce.

Přestože se původně počítalo s variantou, kdy všichni členové Spojených národů budou zastoupeni u mezinárodního soudu, nakonec bylo přijato řešení, kdy pouze čtyři hlavní velmoci měly u soudu své soudce a sestavily sbor žalobců.

Rozsudek Mezinárodní vojenského tribunálu se stal základem pro mezinárodní katalog lidských práv, chráněným společenstvím civilizovaných národů. Vedení útočné války, které dosud nebylo kategorizováno jako válečný zločin, bylo oficiálně postaveno mimo zákon. Byl definován pojem zločinů proti lidskosti a zločinů proti míru. Byla prolomena zásada trestní imunity hlavy států a bylo dosaženo zásadní nemožnosti obhajoby uposlechnutí rozkazu nadřízeného.

Bylo tu však několik ale. Vítězové soudili zvrhlost holocaustu, největšího prohřešku proti lidským právům v dějinách západní civilizace, ale odmítli soudit ty, kteří to umožnili. Osvobození Hjalmara Schachta bylo bianco šekem mezinárodnímu kapitálu. Ostatně 19. října 1946 vyšel článek amerického soudního psychologa G. M. Gilberta, v němž popisuje příhodu, kdy Schachtovi naznačil, že se připravuje proces proti těm, kteří finančně a materiálně umožnili Hitlerovi vést útočnou válku. Schacht se rozesmál se slovy, že v takovém případě budou muset zažalovat i mnoho amerických průmyslníků.

Byla tu obrovská šance změnit běh dvacátého století, kdyby vítězové přistoupili k soudu s pokorou, kdyby uznali, že hranice, která je odděluje od poražených, je velmi tenká. Na poválečných troskách naší civilizace bylo třeba říci – „Nikdy více!“ Vítězové ale mlčeli, začaly závody v nukleárním zbrojení a lidská práva zplesnivěla. Následná ideologie lidských práv nastolila novou epochu chaosu, násilí a svévole vítězů, kterými se cítí být „Západ.“

Stačí několik málo pohledů, které u soudu chyběly, když Hermanu Göringovi předhodili Coventry. V noci z 9. na 10. března 1945 vzlétlo 333 B-29. Jako první se nad Tokio dostala značkovací letadla která v cílové oblasti vyznačila obrovský ohnivý kříž v kruhu o rozloze asi 20 km². Potom nalétly hlavní svazy a ve vyznačených sektorech rozpoutaly peklo. V Tokiu se chvíli před náletem zvedl silný vítr který napomohl šíření plamenů. Poslední letouny musely kvůli obrovskému žáru vystoupat výš (podle pozdějších vyšetřování teplota v centru překračovala 1000°).

Podle přeživších v cílovém prostoru vyschly všechny menší řeky a kanály, ve větších voda vařila a místy se tavily železné konstrukce. Mnoho obyvatel Tokia se v hrůze shromáždilo v chrámech kde uhořeli při motlitbách. Komu se nepodařilo uniknout v prvních minutách, ten neměl šanci na záchranu. Posádky letounů po návratu hlásily, že se jim bylo ze zápachu spáleného masa na zvracení a mnoho jich muselo lékařské ošetření kvůli otravě kouřem.

A jaké byly výsledky útoku? Americký úder se vyrovnal přírodním katastrofám. Podle pozdějších zpráv byl ničivější než největší zemětřesení té doby (San Francisko-1906, Messina-1908, Yokohama-1923) a dvojnásobně převyšoval i pozdější jaderný úder na Hirošimu. Když se po mnoha hodinách podařilo uhasit požár neexistovalo už 267000 domů v centru Tokia na ploše téměř 40 km². Více než milion obyvatel přišlo o střechu nad hlavou.

Celou oblast pokrývaly hromady ohořelých těl, v řekách plavala další která se ve vodě doslova uvařila. Podle úředních zpráv jich bylo pohřbeno 83793. Mnoho obětí však shořelo na popel a celkové ztráty se odhadují na 130000 mrtvých, nemocnice a stanice první pomoci ošetřily přes 160000 zraněných.

Britští plánovači náletů zase usoudili, že Hamburk kvůli své husté zástavbě představuje vhodný cíl pro bombardování civilního obyvatelstva zápalnými pumami.  Od 24. července do 3. srpna 1943 byly na město vedeny čtyři velké noční nálety RAF a dva denní útoky těžkých bombardérů USAAF, které se poprvé zapojily do společné operace s britskými spojenci.

Akce skončila zničením celých čtvrtí v centru města a obrovskými oběťmi na životech, zejména civilního obyvatelstva. Celkem bylo na Hamburk svrženo více než 8 000 tun bomb. Bylo zcela vypáleno 20 čtverečních kilometrů, zabito bylo okolo 40 000 lidí (uvádí se 42 500, podle některých odhadů dokonce 60-100 000 lidí) a dalších 750 000 zůstalo bez přístřeší nad hlavou.

Pforzheim. 23. února 1945 se město stalo cílem ničivého spojeneckého kobercového bombardování. Tehdy zahynulo kolem 17 000 lidí a bylo zničeno kolem 83% městské zástavby.

Drážďany. 13 – 15. února 1945. Ve čtyřech náletech shodilo 769 těžkých bombardérů britské RAF a 527 strojů USAAF přes 3 900 tun výbušných a zápalných pum. Drážďany byly v té době přeplněné uprchlíky unikajícími před postupujícími sovětskými vojsky. Následná ohnivá bouře zničila plochu 6,5 km² městského centra.

Červenou záři nad severním obzorem jsem s otcem pozoroval až z Plzně. Otec se domníval, že jde o polární zář, teprve náhodný kolemjdoucí ho upozornil na omyl.

Pozoruhodným způsobem bombardování Drážďan komentovat německý Američan Kurt Vonnegut. V zimě roku 1944 se během ofenzívy v Ardenách jako desátník 106. pěší divize ocitnul odříznut od zbytku jednotky, až ho 14. prosince, po několikadenním bloudění za nepřátelskou linií, zajaly jednotky Wehrmachtu a převezly do Drážďan, kde se stal svědkem ničivého bombardování města. Vonnegut byl jedním ze sedmi amerických válečných zajatců, kteří bombardování přežili v podzemním krytu místních jatek. Jatka za války sloužila jako zajatecký tábor. Administrativní budova tohoto tábora měla adresu Schlachthof Fünf (Jatka č. 5). Do úvodu stejnojmenné knihy, vydání v roce 1976, napsal:

Pečlivě naplánované a nepředstavitelně drahé drážďanské zvěrstvo bylo tak bezvýznamné, že jen jeden člověk na celé planetě z něj měl prospěch. Ten člověk jsem já. Napsal jsem tuhle knihu, která mi vydělala spousty peněz a přinesla reputaci, tak to je. Tak či onak, za každého mrtvého jsem dostal dva nebo tři dolary. Tak to chodí. Na přiloženém obrázku: Takhle vypadá hromada cca 18 000 mrtvol.

10. prosince 1948 byla Valným shromážděním Organizace spojených národů schválena Všeobecná deklarace lidských práv jako logická reakce na hrůzy světové války a na soud vítězů. Československo se tenkrát zdrželo hlasování.

Existují dvě vysvětlení. Prvním bylo obvinění, že jsme se zdrželi hlasování po boku Sovětského svazu a jeho vazalů z „povinnosti.“ Druhé vysvětlení je, že humanita je podstatně širší pojem než číslovaný katalog lidských práv. Když ale v roce 1975 Sovětský svaz souhlasil s požadavkem věnovat pozornost lidským právům výměnou za požadavek nevměšování, dostal se zmiňovaný katalog i do českého práva.

„Dne 13. 10. 1976 byla ve sbírce zákonů ČSSR zveřejněna, vyhláška č. 120/1976 Sb. Vyhláška ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech,
které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976.“ Na návrh federální vlády v listopadu 1975 parlament a prezident ČSSR oba mezinárodní pakty ratifikovali. Tím se staly 23. března 1976 pro Československo závazné. Závazky v nich obsažené bylo nyní možno mezinárodně reklamovat, tedy diplomaticky i mediálně se domáhat jejich plnění.

Nic na tom nemění ani skutečnost, že jsme tuto oblast změnili – tuším v roce 1993 a přes odpor V. Klause (proč si zaplevelovat Ústavu) se stala Listina základních lidských práv a svobod částí ústavního pořádku.

Problém lidských práv není v jejich existenci, ale v universalismu, který jim připisujeme. Ještě se vrátím k osmašedesátému roku. Zásadní rozdíl oproti dnešku byl v tom, že tehdy byla demokratizace opravdu chápána jenom jako jedna součást, jako podmínka humanizace celé společnosti. Vlastní substancí, cílem byla tedy ta humanizace. Zatímco dnes dochází k úplnému převrácení významů slov; máme-li demokracii a lidská práva, jsme to my, kdo máme vždy pravdu. Ten umožňuje používat lidská práva výběrově tam, kde se nám to hodí. A to je problém.

Pro humanismus je zločin zločinem, ať se ho dopustí jakákoliv strana. Skutečný humanismus se staví rovněž proti zločinům a excesům jakýchkoliv ideologií a politických režimů. Pro zastánce systému lidských práv je stejný zločin zločinem jenom tehdy, kdy se nám to hodí. Tak je tomu i v české politice lidských práv namířené proti státům, které jsou současně trnem v oku USA.

Lidská práva se tak stávají ideologií. Tedy brýlemi, které nám rovnají zrak jistým, předem určeným způsobem. V případě spojenců jsou klopýtnutím, v případě nespojenců jsou zásadní vadou práva a ohrožením demokracie. A ideologie je to, co rozděluje, co vytváří nepřítele namísto oponenta. Politice založené na klacku lidských práv, hrozí její vnímání jako účelové a nevěrohodnotné.

Dokonce jsme vedeni k tomu, že je správné prosazovat lidská práva násilím!

Není divu, že takto nucený „příjemce“ lidských práv v tom procesu vidí projev kolonialismu. Těmto pastem bychom se mohli vyhnout tak, že ta práva definujeme jako dílčí součást tradičního českého humanismu, jehož nejvýraznějším národním představitelem byl Masaryk.

To je hlavní důvod, proč se pořád vracím k Masarykovi a jeho humanitním ideám.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.