Připusťme si_že za Babiše můžeme


napsal Leo K.

Připusťme si, že za Babiše můžeme, i když ne všichni, ale většina určitě.

Když vyšel 22. ledna článek „Ne Kalousku, ne, za Babiše opravdu nemůžeme všichni!“ sáhl jsem po pěti hvězdách (excelent), protože vlk nezapomněl (snad mimo Kalouskův rétorický talent) na nic. Přesto bych rád něco k článku dodal i když v době, kdy to píši nevím, co vlk ke Kalouskovi dodá ve slíbeném pokračování.

Jde mi totiž o širší rámec zmíněných příběhů Miroslava Kalouska a Andreje Babiše. Všichni, ale první jmenovaný zvláště, své počínání rámuje a vysvětluje pojmem demokracie a činí tak přesvědčivě, že tomu většina dokonce i věří.

Jádro pudla je v tom, že demokracie je sice (jediným) systémem, který umožňuje správu věcí veřejných všem občanům, ale se zamlčeným předpokladem, že se také všichni zúčastní. Jenže už Masaryk – omlouvám se, že to jméno neustále opakuji – říkal: „Práce je to, co nikdo nechce dělat.“

Zkusme to rozebrat na příkladu České republiky. Tipněme si (bez nároků na přesnost), že podle volebních výsledků nejsledovanějších voleb, se aktivita oprávněných voličů dá rozdělit přibližně v poměru 20:40:40. To znamená, že asi 20% voličů je pevně a víceméně dlouhodobě rozhodnuto volit určitou stranu nebo hnutí. 40% elektorátu se rozhoduje jednak podle druhu voleb a za druhé podle momentální nálady a obecně podle pocitových iluzí a posledních 40% tvoří směs občanů, kteří nejsou volbami motivovaní. Jednak těch, kteří se odmítají zabývat politikou se zdůvodněním, že je to věc zastupitelů a za druhé těch, kteří nevěří demokracii.

Ve zvlášť vyhraněných případech se obě tyto skupiny mohou zúčastnit volebního procesu, ale jenom v marginálním množství. Jenže bez zájmu (občanů) o stát, se republika stává de facto státem aristokratickým, byrokratickým, státem menšiny – forma sama nerozhoduje o podstatě státu – nechci opakovat koho cituji.

No dobře, můžete namítnout, souvislost s Babišem je jasná, ale jak to souvisí s Kalouskem? Kvůli odpovědi se musím zeptat:

„Je Miroslav Kalousek (z hlediska voleb) běžným občanem jako jsem já, vy a vaši bližní?“

To slovo „běžným“ jsem zdůraznil proto, aby byl zřetelnější rozdíl mezi M. Kalouskem, od roku 1990 do roku 1998 ve státní správě (1990 – 1992 na Úřadu vlády ČR; od ledna 1993 do ledna 1998 působil na Ministerstvu obrany ČR) a od roku 1998 dodnes ve volené funkci – a mezi běžným občanem majícím právo volit a být také zvolen.

Celou dobu – už je to 29 let – je placen z veřejných prostředků, všichni se mu skládáme na plat a je tedy z definice našim zaměstnancem. A celou tu dobu je jeho úlohou nám sloužit. A naší úlohou (jako jeho zaměstnavatelé) je kontrolovat, zda svou práci vykonává svědomitě a vymezit se proti němu, není-li tomu tak. Čili na shora uvedenou otázku mohu opatrně odpovědět, že zcela běžným občanem není ačkoliv, na rozdíl třeba od Marka Bendy, se nikdy otevřeně nestavěl do pozice „elity.“

Nelze mu upřít jisté charisma a rétorické schopnosti, takže Miroslav Tullamore Kalousek se obratně orientuje i tam, kde je ostatním blivno a zvlášť dobře se mu daří poštvávat kohokoliv podle momentální potřeby, jak se mu zalíbí. Jestliže zkoumám tuto jeho charakteristiku, chápu proč je nebezpečné, když zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“

Chtěl bych k tomu dodat, že právě analogie politiků se zaměstnanci mě vede k tomu, že zavedení demokracie jakou ji tady máme, skutečně potřebuje změnu. Zaměstnavatel i když uzavře se zaměstnancem pracovní smlouvu na dobu určitou (analogicky s poslanci na 4 roky), má přece právo dát zaměstnanci výpověď jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by (podle ZP) s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.

Proč to nejde u politiků? Jenom mimochodem upozorňuji, že v minulém totalitním režimu ta možnost alespoň formálně existovala (hlava první, článek 3, odst.3). Na námitku, že by za existence takové možnosti vznikl chaos a neustále by se odvolávalo tvrdím, že ta námitka je lichá, protože se dá regulovat souborem pravidel, která je nutno dodržet.

Zrovna tak si dovedu představit existenci jakéhosi lidového veta, jako poslední možnost jak zabránit zastupitelům(?) přijmout nějakou zrůdnost. Opět s pravidly, která zabraňují zneužití.

Ale zpět k rozdělení 20:40:40. Přesvědčovat přesvědčené je s největší pravděpodobností zbytečné a tak je k demokratickým změnám reálně k dispozici maximálně 47% elektorátu a to za velmi nepravděpodobného předpokladu jednohlasnosti. V tom se asi příliš nelišíme od Francie a proto, když tam nepomáhají petice, jsou východiskem žluté vesty.

Tuhle možnost ze své celoživotní zkušenosti v České kotlině vylučuji a tak nezbývá než se věnovat a trpělivě vysvětlovat těm 40%, které prakticky k volbám nechodí, že chtějí-li řešit problémy, které je bezprostředně pálí (problémy s chudobou, s lichvou, s bydlením, se změnou zákona o zbraních, s úplatkářstvím atd.), tak to bez střetu s politiky, kteří zastírají svoji nečinnost marginalitami typu sňatku stejnopohlavních párů, které se týkají maximálně 5% populace, ale tvoří hlavní náplň „politických“ diskusí, prostě nepůjde.

Jestliže nás trápí dvojí metr v soudnictví, vrstva občanů, pro kterou právo jakoby neexistovalo, není jiné cesty než skutečná demokracie. Demokracie bez přívlastku…„není panováním, nýbrž prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je matematika humanity“ – říká klasik.

Demokracie je mravní závazek a podíl každého na správě společnosti.

Jsou mezi námi lidé, nechci používat to Zemanovské „lepšolidé“ a tak mi nezbývá než použít slovo „elity“ v uvozovkách, kteří říkají: „Máme demokracii, svobodné volby, vládu práva a lidská práva…“ (např. Petr Kolář), jako, že něco prostě existuje a demokracie to jako nebeská klenba zaklenuje. Jakoby demokracie byla něco daného.

Jenže demokracie není nic statického, je každodenním procesem. Bez neustálého dohledu o ní snadno přijdete jako Výmarská republika šest let před Hitlerem. Jen z nějakého úředního rozhodnutí, se žádná demokracie nezrodí, ani nevytrvá. Bez neustálého dohledu každého z nás se zároveň nemůže nikdy mravní a tvořivá energie společnosti naplno rozvinout a uplatnit. Bez soustavného budování demokratických struktur nevznikne ani plnohodnotná občanská společnost. Jedno tedy musí jít ruku v ruce s druhým.

Jakmile ji přestaneme vnímat jako proces, okamžitě nám ji „elity“ začnou ukrajovat, umenšovat. Nikoliv lidská práva, ale tvrdá povinnost si tu demokracii ohlídat je náplní života v demokracii. Protože „elitám“ jde o moc. Už na počátku 20. století Robert Michels v knize Zur Soziologie des Parteiwesens in der modernen Demokratie představil „železný zákon oligarchie,“ podle kterého oligarchické struktury nakonec dominují jakékoli politické strany, nezávisle na její politické orientaci.

Platí to ve světě, platí to u nás a vylepšil to Andrej Babiš, který se vyhnul zákulisnímu jednání a zaplatil si svoji vlastní stranu, kde nemusí k oligarchizaci docházet, protože ji sám oligarcha ustavil.

Když už jsme ale Babiše ve svobodných a jakž-takž demokratických volbách zvolili, měl by dostat příležitost ukázat jak řeší problémy, které společnost pálí. A samozřejmě pečlivě sledovat každý jeho krok jestli se neprohřešuje proti pravidlům. Zatím jsme jenom svědkem, že se mu vyčítají hlavně věci z minulosti a zcela se opomíjí současnost. Jestliže reaguje na poslanecké návrhy tak, že je shodí (mocí svého zastoupení) ze stolu s tím, že napíše vládní návrh a ten je horší než původní poslanecký, jde určitě o vážnou věc, která by zasloužila více pozornosti.

Pokládám za pokrytectví vyčítá-li se mu spolupráce s STB a pomíjí se jeho současná tvorba ve sněmovně. Protože nikoliv jeho korunové dluhopisy, ale jeho současná činnost může (ale nemusí) ohrožovat budoucnost.

Tu, která už není naše, ale našich dětí a vnuků.

P.S.

Činnost pána na hradě jsem nezahrnul, protože se mé názory liší od vlastníka Kosy. Nikoliv diametrálně, také říkám, že Miloš Zeman je mstivý a vzhledem k viditelným změnám jeho vzhledu jsem doufal, že druhý mandát nenastoupí, anebo – vzhledem k jeho povaze – nastoupí, ale po kratší době abdikuje. Nicméně si na rozdíl od vlka myslím, že jeho osobitost je v takovém kontrastu s opakem u pana Drahoše, že bychom se v případě vítězství p. Drahoše utápěli v nesrovnatelně hustším a mrtvějším normalizačním bahnu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.