LEDEN A JEDEN VELKÝ PREZIDENT


napsal Xaver

 

Jako prevenci proti jedné z nejohavnějších nemocí stáří nutno praktikovat následující „předepsané“procedury: dostatek pohybu (mohl bych přidat), správná životospráva (ujde to), žádná izolace, nýbrž vydatná komunikace s rodinou, přáteli, s okolím, a hlavně průběžné namáhání, zatěžování, zaměstnávání mozku (píši články, řeším těžké sudoku, trochu opakuji cizí jazyky a přiměřeně sleduji dění kolem sebe – doma i ve světě).

V rámci toho posledního jsem zase vyhledal události a osobnosti, jaké se váží k měsíci lednu; abych si „věci“ oživil, zavzpomínal, příp. se poučil, což zvláště s ohledem na osobnosti nabízí tento měsíc neuvěřitelně širokou paletou velkých jmen (jak dále uvidíte).

K těm událostem a jejich výročím: k 1. lednu 1993 vznikla samostatná Česká republika, avšak marnotratný výprodej národního bohatství (označovaný jako velká privatizace) naplno pokračoval. A kvůli katastrofální neschopnosti všech dosavadních politiků je to k nezastavení…Jak například dokazuje rod největších pobělohorských zbohatlíků, Lichtensteinů, kteří za hubičku „odkláněli“, přesněji konfiskovali lukrativní statky exulantů, a dnes si vzpomněli, že jim patří málem polovina Moravy, již si žalobami na stát nárokují. Lze se s takovou nadít i toho, že nějaký pravnuk habsburského levobočka bude chtít „vrátit“ celé Hradčany. Chytřejší Slováci, Poláci, Maďaři si takové problémy ušetřili!

Tento bod jsem musel poněkud rozvést, u dalších už to nebude tolik zapotřebí. Vzhledem k mému záměru by byl článek příliš dlouhý.

26. ledna 1993 byl Václav Havel zvolen prezidentem. 16. ledna 1969 se upálil Jan Palach (k jeho poctě byla 16. tohoto měsíce odhalena na staré budově VŠE, kde studoval, pamětní deska). 23. ledna 1890 byla založena ČSAV. 28. ledna 1919 byla založena Masarykova univerzita. 21. ledna 1896 vznikl fotbalový klub Slavie. A 5. ledna 1887 byly v Čechách po prvé použity lyže.

10. ledna 1920 proběhla ratifikace Versaillské smlouvy. 25. ledna 1924 byly zahájeny první zimní olympijské hry. 14. ledna 1943 byla v Casablance zahájena britsko-americká konference, projednávající další vedení války. 30. ledna 1933 se jeden rakouský psychopat z Braunau u Lince stal německým (!) kancléřem. Konečně 8. ledna 1949 vznikla Rada vzájemné hospodářské pomoci. (Už dávno zrušená, leč některými „znalci“ vzývaná jako milá a hodná předchůdkyně diktátorské Evropské unie, aniž si hlouběji prostudovali podstatu obou…).

Osobnosti narozením spojené s lednem: je mezi nimi tolik významných, že většina by zasluhovala k danému datu delší zastavení, resp. článek. Mým cílem však je věnovat se dnes pouze jednomu velikánu mezi nimi, kterým je bývalý americký prezident Franklin Delano Roosevelt, jeden z největších státníků a politiků 20. století. Nejdříve tedy ale přehled všech osobností, které jsou datem narození v lednu připomínány.

Umělci (spisovatelé, malíři, hudebníci, herci): Jan Karafiát, Josef Suk, Umberto Eco, Ivan Olbracht, Václav Vydra, Nicolas Cage, Elvis Presley, Karel Čapek, Jack London, Kevin Costner, Paul Cézane, Edgar Alan Poe, Jana Brejchová, Eva Olmerová, Nastasia Kinski, Jiří Lábus, W. A. Mozart, Adina Mandlová, A.P. Čechov, Norman Mailer, Franz Schubert, Bovan Atkinson (Mr. Bean), Eduard Manet, Boris Rösner a další. (Pořadí odpovídá posloupnosti dat v měsíci.)

Politici: Gustáv Husák, Nicolas Sarkozy, Franklin Delano Roosvelt a další.

Sportovci: Michael Schumacher, Muhamad Ali, Petr Korda, Ivan Hlinka, Dominik Hašek.

Různí: Jana z Arku, Jan Palach, Eliška Přemyslovna, Sv. Anežka Česká, Juraj Jánošík, Magdalena Dobromila Rettigová a další.

Pestré, ale  jeden  ční nad  všemi:

Osobnost F. D. Roosevelta (30. ledna 1882 – 12. dubna 1945) není u nás (nejen) nazírána zcela jednoznačně, přesněji zcela pozitivně. V mých očích však zanechal po sobě minimálně jeden obrovský milník, který stručně zmíním a pro který zasluhuje nejvyšší úctu a ocenění. Nejdříve ale ještě několik údajů a zajímavostí z jeho života.

– Manželkou mu byla sestřenice Eleanor Roosevelt.

– Byl čtyřikrát zvolen prezidentem, jehož úřad zastával nejdéle (až podnes) ze všech amerických prezidentů.

– Přežil jeden atentát, při němž zemřel starosta Chicaga Antonín Čermák.

– Už ve třicátých letech minulého století hlásal na svou dobu „revolučně“právo na práci, vzdělání a zdravotní péči. V té souvislosti prohlásil:“ Nemůžeme být spokojeni, ať už je všeobecná životní úroveň sebevyšší, pokud část našich občanů – ať už je to jedna třetina, pětina nebo desetina – trpí nedostatkem jídla či oblečení, nemá střechu nad hlavou či žije v nejistotě.“ ( co by  asi tak řekl o americké společnosti dnes)

– V polovině třicátých let se tvrdě postavil proti tomu, aby stávka v jedné velké továrně byla potlačena silou. Muselo se vyjednávat!

– V souvislosti s politikou usmiřování s Hitlerem řekl: “ Nikdo nemůže z tygra udělat koťátko tím, že ho bude hladit.“

– Zemřel na mozkovou příhodu právě v době, kdy ho malířka portrétovala.

Tím zásadním činem a hlavně jeho zásluhou bylo, že přivedl Ameriku do války proti státům Osy, bez jejíž účasti by průběh války i dějiny světa vypadaly s velkou pravděpodobností jinak. Americká veřejnost byla totiž téměř jednomyslně proti vstupu do války a dalšímu obětování svých mužů za Evropany. Zejména když Francie tak rychle a nepříliš statečně podlehla německým hordám. Až japonský útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941 dal prezidentovi do ruky „vítaný“ trumf, který sám o sobě přesvědčil Kongres i váhavé obyvatelstvo. Dodnes se ovšem spekuluje o tom, zda na tento draze zaplacený trumf bylo nutné čekat v podobě, v jaké proběhl.

Jen stručná rekapitulace: prezident totiž už 6. prosince znal od odposlechové služby překlad depeše pro japonského velvyslance, aby vyhlásil 7. prosince ve 13 hodin USA válku. Na základě toho mohl tedy ještě před útokem na Havaj vydat tajně nebo otevřeně rozkaz k okamžitému uvedení vojsk do pohotovosti na všech amerických základnách.( Japonští diplomaté cíleně doručili listiny o vyhlášení války až po zákeřném útoku, dokonce až ve 14.20 hodin, návštěvou u ministra zahraničí Cordella Hulla, který s nimi nediplomaticky „vyrazil dveře“.) Jenže vrchní velitel amerického námořnictva Harold L. Stark byl ten večer 6. prosince údajně v opeře a prezident tedy odložil poradu k dané věci, až na další – osudový den. Což je právě příčina toho historického sporu o „vině“ prezidenta Roosevelta, který podle kritiků nevydal okamžitě příslušné rozkazy a varování.

(Jaká podobnost?! Při invazi do Normandie 6. června 1944 scházely Němcům posily, jimiž disponoval pouze Hitler; ten ale až do 11 hodin spal, když v té době už byly všechny pláže kromě Omahy dobyty a spojenecká vojska budovala předmostí.)

Z toho důvodu zůstal Pearl Harbor na útok zcela nepřipraven, protože nebyl informován o nějakém nebezpečí. A za katastrofu 7. prosince 1941 nakonec Washington učinil zcela nespravedlivě odpovědným velitele základny admirála Husbanda Kimmela. Z rozhodnutí příslušné komise mu byla snížena hodnost o dva stupně a v roce 1942 byl propuštěn do civilu. Rehabilitován byl až posmrtně (zemřel v roce 1968) Senátem v roce 1999. K tomu ještě jedna zajímavost: v roce 1964 prohlásil admirál Chester Nimitz a vítěz Midway – Stalingradu Tichomoří, který velel všem operacím Američanů v Tichomoří, že při střetu celé flotily z Pearl Harboru na širém moři (pokud by vůbec stačila v řádu pár hodin vyplout) s tehdejší gigantickou přesilou a taktickou vyspělostí Japonců, by ztráty na lodích i vojsku byly ještě vyšší. Při jeho zkušenostech z bojů v Tichomoří měl nepochybně pravdu…

Největší radost ze vstupu Ameriky do války měl těžce zkoušený britský premiér W. Churchill. Ve svém díle Druhá světová válka III. díl k tomu píše:

Žádný Američan mi jistě nebude mít za zlé, prohlásím-li, že mít Spojené státy na naší straně pro mě znamenalo obrovskou radost…Vyhráli jsme válku. Anglie bude žít, Společenství národů a impérium bude žít. Hitlerův osud je zpečetěn. Mussoliniho osud je zpečetěn. A pokud jde o Japonce, ti budou rozdrceni na prach.“

V jednom bodě se však tehdy optimismem přetékající premiér mýlil: impérium už nikdy nepovstane v původní podobě. To přesvědčený demokrat a zastánce svobody národů F. D. Roosevelt věděl a otevřeně nepodporoval. Byl to jeden z mála stínů na jejich nanejvýš přátelských vztazích. Vážnější rozpory mezi nimi však vyvstaly hlavně po jaltské konferenci v únoru 1945, z důvodu rozdílného pohledu na politiku J. V. Stalina, kterého mezi sebou a ve vzájemné korespondenci familiérně nazývali strýc Joe.

Jaltskou konferenci obracejí amatéři i profesionálové slovo za slovem ze všech stran a z toho se zrodil z nejasných příčin dvojí mýtus: že tam došlo k rozdělení sfér vlivu a že bez vědomí W. Churchilla to F. D. Roosevelt posvětil (eufemismem „prodal“) za slib Stalina zapojit SSSR do války proti Japonsku po boku USA. Nic z toho nevyplývá ani z jediné věty, které na Jaltě za těch osm dnů rozhovorů či v závěrečném dokumentu padaly.

Závěrečné prohlášení Velké trojky se v úvodních kapitolách věnuje výlučně Německu: jeho porážka, okupace a reparace. Jedna kapitola pojednává také o vzniku Organizace spojených národů. Avšak dvě jsou nejobsáhlejší: Prohlášení o osvobozené Evropě a samostatná věnovaná pouze Polsku (hranice, složení vlády, svobodné volby, zahraniční pozorovatelé při nich aj.). Při studiu jaltských dokumentů a například při četbě díla Druhá světová válka od W. Churchilla se zdá, jako by se státníci sešli výlučně kvůli Polsku. Dokazuje to ostatně i fakt, že se o něm diskutovalo na sedmi z osmi plenárních zasedání!

Pro další „pojaltský“ vývoj je zásadní ona kapitola o osvobozené Evropě, kde se kromě vznešených, oficiózních vět o pomoci osvobozeným národům, o právu zvolit si vlastní formu vlády apod. zejména proklamuje: vytvořit prozatímní vládní orgány, v nichž budou zastoupeny všechny demokratické složky obyvatelstva a které budou povinny vytvořit co nejdříve na základě svobodných voleb vládu odpovídající vůli lidu.“

A zde je zřejmě zárodek všech těch svárů a nedorozumění kolem Jalty. Stalin totiž neměl pokrytecky od počátku v úmyslu se „nějakou“ deklarací řídit, což dokázal už pár týdnů po tom, co se Velká trojka rozjela: doslova na tancích dal dovézt vlády povolných do Rumunska, Polska, Bulharska…a o svobodných volbách, zahraničních pozorovatelích atd. si všichni mohli na celá desetiletí jenom nechat zdát. Jinými slovy na to, co jsme prožili, neměla Jalta takový zásadní vliv, jaký jí přikládají mnozí vykladači. „Náš svět“ by šel víceméně stejnou cestou…

U tohoto došlo k největší roztržce mezi F. D. Rooseveltem a W. Churchillem, který navrhoval nezastřeně, aby vůči Stalinovi společně „bouchli do stolu“. Neuspěl a v dopise prezidentovi napsal (ten byl už od Jalty dle svědků v doslova zchátralém zdravotním stavu duševně i fyzicky, takže korespondenci už zřejmě vyřizovali lidé kolem ministra zahraničí):

Nechci prozrazovat názorové rozdíly mezi britskou a americkou vládou, ale bude jistě nutné, abych dal jasně najevo, že nás právě postihuje velký nezdar a naprosté zhroucení toho, na čem jsme se dohodli v Jaltě, ale že my Britové nemáme sílu nutnou k dalšímu prosazování této záležitosti a že jsme při podnikání praktických kroků dosáhli mezí svých možností.“ (W. Churchill, Druhá světová válka díl VI.) Prezident (?) odpověděl:

Nechápu, co míníte oněmi názorovými rozdíly mezi našimi vládami, pokud jde o vyjednávání týkající se Polska. Z naší strany se zajisté známky rozdílného politického přístupu neprojevují.“ (Tamtéž.)

Úsměvná poznámka: tento díl obsáhlé práce W. Ch. mám z antikvariátu, a po straně citované pasáže (je delší) čtenář přede mnou připsal: „FDR to podělal“.

Vážený, nepodělal, byl Stalinem normálně podveden (jako my všichni na několik generací), což – sice až po létech – dali Američané ústy viceprezidenta G. W. Bushe za administrativy R. Reagana rázně a srozumitelně všem na vědomí:

Především neuznáváme žádné právoplatné, legitimní rozdělení Evropy. Existuje mnoho nedorozumění, pokud jde o podstatu jaltské konference. Tehdy nedošlo k žádné dohodě o rozdělení Evropy na sféry vlivu. Velmoci se právě naopak dohodly o společné odpovědnosti všech tří spojenců za všechna osvobozená území.

Sovětský svaz se zavázal poskytnout plnou nezávislost Polsku a ostatním zemím východní Evropy a uspořádat tam svobodné volby. Porušením těchto závazků Sovětským svazem je hlavní a nejpůvodnější příčinou dnešního napětí mezi Východem a Západem.“ (Projev ve Vídni, září 1983).

Závěr: Bohužel, přes všechny argumenty se památka na F. D. Roosevelta ještě stále koncentruje zhruba do tří názorů: je vinen (?) útokem na Pearl Harbor, myslí si mnoho Američanů; budiž mu ale ke cti, zastávají zase milióny Evropanů i Asiatů, že „zařídil“ vstup jeho statečných krajanů do války na mořích, ve vzduchu, v pouštích i džunglích, a tím osvobození značné části lidstva ze jha zločinců; na druhé straně je mu však z mnoha stran vyčítáno, že přílišnou důvěřivostí vůči Stalinovi (byl však právník, ctící Litera skripta manet, a bytostný demokrat, který nepočítal s imperiální proradností Rusů) uvrhl (?) milióny do poroby jiným zločincům.

Nutno však objektivně dodat: s důvěřivostí vůči bolševismu, ideologicky podpíranému nereálným a neexistujícím proletářským internacionalismem a po srpnové okupaci Československa i odpornou brežněvovskou doktrínou o tzv. omezené suverenitě, se nepřepočítal pouze tento americký prezident, ale mnoho, příliš mnoho dalších na celém tehdejším světě…

Kdo z nás se s tím, co dnes víme, odváží jednoznačně a spravedlivě soudit?!

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.