Anatomie dezinformace, fake news, konspirace a účelové difamace I.


V  českém , ale  řekl bych vůbec  celém  západním mediálním prostoru létají pojmy dezinformace, fake news, konspirace a difamace  jako  blesky   při bouři  charakteru  tropického  přívalového deště. S  tím rozdílem  že  soustavně a  bez konce. rozhodl jsme s e napsat  miniseriál,  kde uvedu dva konkrétní příklady, které hodlám tvrdě  přezkoumat na pravdivost, konfrontovat s doložitelnou skutečností  a  tudíž  roztrhat  na kusy, jak jsem  zvyklý. A  to metodou padni komu  padni. Kos a seká na  všechna strany a  měří všem stejně.  Budou nejméně  tři díly.

První dva  se budou  týkat článku z  nového českého vševědného „informačního serveru“  jménem Deník N.  Ano jde o siamské dvojče  stejnojmenné  “  hvězdy slovenské  nezávislé žurnalistiky“, které začalo působit  u nás  v Česku.  Aby  se nám rozsvítilo a  abychom nepodléhali dezinformacím, fake  news , konspiracím a  účelovému utrhání na cti, ostouzení a  pomlouvání, což je  význam slova  difamace, jak dobře  víte. Na  tenhle  případ  budu  potřebovat  dva  díly, protože musím přetisknout  celý původní  článek. neboť  Deník N je  v plné verzi dostupný jen v placené verzi. Takže  na  dostupném linku  uvidíte jen asi třetinu textu.  A já si zakládám na  tom, že  vám čtenářům  vždy  dokládám celý zdroj z  kterého čerpám. Abych nemohl  být protistranou  obviněn, že  účelově  cosi  vytrhnu  z  kontextu a  tím pádem  zkreslím  význam, tak jak  ke  svému závěru potřebuji.  Díky jednomu  z čtenářů, který mne na  text upozornil  už   při poslední Hodině  vlka, mám k dispozici  celý text. Což ovšem znamená, vzhledem k jeho rozsahu,  že  dnešní díl bude  jen přetiskem té hlubokomyslnosti a teprve  zítra  jej začnu  pitvat. Pro ty kteří by mi chtěli nadávat a  hledali v následujícím  textu potvrzení  mé nezvratné duševní nedostatečnosti, opakuji důrazně  – jde o přetisk z Deníku N, nejde tedy o můj  článek a  hodlám na něm popsat anatomii  zejména dezinformace, fake news a  konspirace. A to u těch, kteří proti ní bojují, bojují a  zase  bojují. Až  do úplného ubojování….

Západ přenechal ruským tajným službám nástroj, jímž by ho mohly totálně rozklížit. Spěme klidně dál
Alexandra Alvarová
Analýza Alexandry Alvarové: Slyšeli jste někdy anglický termín „reflexive control“? Ne? Nic si z toho nedělejte. Já o něm také neměla tušení až do roku 2016, kdy jsem začala psát knihu Průmysl lži o hybridní válce, kterou vede Rusko proti Západu.
„‚Reflexive control‘ (v češtině se nám nepodařilo nalézt adekvátní výraz, pozn. aut.) je vojenská a zpravodajská metoda, jak přimět partnera nebo oponenta prostřednictvím speciálně připravených informací k přijetí takových rozhodnutí, která si přeje iniciátor akce. Tato teoretická zbraň byla v Rusku nepřetržitě zkoumána, rozvíjena a zdokonalována již od šedesátých let minulého století. V roce 2001 začal v Rusku vycházet vojensko-vědecký časopis Рефлексивные процессы и управление (http://www.reflexion.ru/Journal.html) (Reflexivní procesy a řízení). V jeho dozorčích a poradenských radách tehdy seděli kromě ruských vědeckých a vojenských kapacit také členové ruské Federální agentury pro vládní komunikaci a informace (FAPSI), jeden Kanaďan a dva Američané.“ Takto metodu popsal (http://impiousdigest.com/wp-content/uploads/2017/08/Thomas_2004.pdf) americký analytik Timothy L. Thomas v časopise The Journal Of Slavic Military Studies.
A teď si ukažme, jak to může fungovat v praxi.
Šachovnice číslo 1
Před třemi lety se mezi Německem, Tureckem a Velkou Británií začala odvíjet podivná souhra náhod, která nakonec vyústila v jednu z příčin davového omylu zvaného brexit. Na jaře roku 2016 se elitní německý komentátor a bavič Jan Boehmermann rozhodl ke kroku, který vyvolal obrovský skandál. Jeho kolegové si v satirickém pořadu konkurenční televize vzali na paškál tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana, jehož „nechali“ v jedné scénce koněm kopnout mezi nohy. Německá politická satira je velmi odvážná a ve svobodě vyjádření tradičně hodně neomezená. Jenže to náladový turecký státník odmítl akceptovat. Hned druhý den si dal předvolat německého velvyslance v Ankaře a požadoval, aby byl záznam dotyčného pořadu odstraněn.
Operace „reflexive control“ jsou zpravidla dobře utkanou simultánní šachovou hrou s mnoha šachovnicemi. I my tedy musíme přeskočit na jinou šachovnici, abychom pochopili širší politický kontext.
Šachovnice číslo 2
Na jaře roku 2016 zuřila v Evropě naplno migrační krize. Znepřátelené strany v Sýrii masakrovaly civilisty, před válkou prchaly miliony lidí a směřovaly do sousedního Turecka. Bašár Asad, Rusy podporovaný syrský diktátor, je alavita, tedy příslušník muslimské náboženské skupiny, která patří do šíitské větve islámu. Většina obyvatel Sýrie jsou naopak sunnité. Přirozeně tedy utíkají do nejbližšího sunnitského státu, který je bohatý a poskytuje neobyčejně velké kapacity pro uprchlické tábory. Ano, mluvím o Turecku.
Jenže turecký premiér Erdogan není demokrat, naopak je velmi tvrdým a často náladovým mezinárodním vyjednavačem. Záhy se daly do práce zločinecké pašerácké gangy na turecko-řecké námořní hranici a začaly ve velkém vybírat peníze za ilegální převoz uprchlíků na člunech přes hranice do Evropské unie. Pokračování příběhu znají lidé z celé Evropy. Nejdříve z ruských propagandistických kanálů na sociálních sítích, pak i z oficiálních. Hordy valící se do Evropy!
Většina uprchlíků chtěla do Německa, nejblahobytnějšího státu Evropy, který poskytuje záruku regulérního procesu žádosti o azyl. Média, i ta seriozní, pěstovala toto téma po celé dva roky jako událost dne. Tmavé tváře zubožených prchajících lidí děsily z obrazovek národnostně homogenní Čechy, Slováky, Maďary a jiné vnitrozemské národy střední a východní Evropy. Přes jejich území nikdy tak exotičtí lidé ve velkém necestovali. V Německu začala posilovat extremistická, Rusy podporovaná, extrémně pravicová strana AfD.
V téhle situaci si německá diplomacie potřebovala Turecko naklonit, aby spolupracovalo na snaze omezit pašování lidí do Evropské unie. Bylo třeba zadržet uprchlíky na tureckém území, aby vyděšený evropský elektorát nezvolil proruské nacionalisty. Proto potřebovala německá kancléřka veškerou možnou spolupráci Recepa Tayyipa Erdogana.
Zpět na 1. šachovnici
A jsme zpět na šachovnici číslo jedna a vidíme, jak nám němečtí satirikové tlučou hlava nehlava do labilního tureckého autoritáře. Na scénu vstupuje Jan Boehmermann. Ve svém satirickém pořadu udělá věc, která zvedne ze židle polovinu evropskych médií, celou německou diplomacii, tureckou vládu a spustí bulvární část brexit podporující kampaně pod heslem Vote Leave neboli Volte odchod. Myslíte, že přeháním? Ale kdepak. Takhle začala aféra „kozopich“. Bohužel neexistuje jiná možnost překladu, přijměte prosím omluvu za vulgarismus.
Jan Bohemermann neudělal nic menšího, než že se postavil za kolegy z pořadu Extra 3 a ve svém vlastním pořadu odpálil ještě větší bombu. V prastaré německé legislativě, v zákonících ještě z doby před druhou světovou válkou, vyhrabal paragraf 103 o zákazu hanobení hlav cizích států, který nikdy de facto nepřestal platit. Ověřil si, že je tato část německého práva dosud funkční, a přímo v živém vysílání ji ocitoval jako „recept na vlastní žalobu“ pro Erdogana. Vzápětí poté zarecitoval patrně nejvulgárnější rýmovačku, kterou kdy kdo o státníkovi přečetl v televizi. V pamfletu je uráženo Erdoganovo mužství a je mu mimo jiné přičítán sex s kozou.
Efekt se dostavil téměř okamžitě. Erdogan skutečně zareaguje podle očekávání a žaluje Boehmermanna podle tohoto paragrafu u německých soudů. Němci tureckého původu, kterých je asi tři a půl milionu, se rozdělí na dva tábory. Jedni hájí svobodu projevu ve své nové vlasti, druzí Erdogana. V zemi vypukne skandál roku. Onen paragraf 103 starého trestního zákoníku navíc požaduje, aby souhlas k trestnímu stíhání pro urážku hlavy cizího státu dala vláda, do čehož se jí samozřejmě moc nechce, takže se Berlín ocitá na prahu diplomatické války s Ankarou…
Kancléřka Angela Merkelová v tu chvíli zoufale potřebuje zastavit příliv uprchlíků z Turecka. V Evropě se rozjíždí protiuprchlická propaganda. Proudy muslimů táhnou přes po zuby ozbrojený Balkán. Vláda v této situaci chtě nechtě musí dát souhlas s trestním řízením podle dosud platného paragrafu. Jedním dechem ale dodává, že ihned zahájí kroky ke zrušení paragrafu 103 a komentátoři vcelku správně prorokují, že soud musí skončit v Boehmermannův prospěch.
Začíná se hrát na 3. šachovnici
A máme zde šachovnici číslo tři. Velká Británie. Brutální vulgarismus vůči hlavě muslimského státu je z mediálního hlediska asi jedinou zaručenou senzací, která vám zvedne sledovanost z nuly na sto. Když si pročtete evropská média z jara 2016, zjistíte, že jediný, kdo se pokoušel zprostředkovávat informace o skandálu seriózně a bez zbytečných vášní, byli němečtí novináři. Všichni. I ti bulvární. To bulvár ve všech ostatních státech tuto aféru vytěžil do mrtě. Lidé ten den kupovali noviny jak šílení.
Ve Velké Británii se schylovalo k referendu a stoupenci Vote Leave pod vedením pěti miliardářů a tří politiků se šikovali ke kampani za vystoupení z Evropské unie. Před tímto ekonomicky sebevražedným krokem varovaly všechny světové finanční instituce, banky, analytici, poradenské společnosti… Jenže kampak na lidské podvědomí. Slyšíte to lákadlo? Kozopich! Taky to nemůžete dostat z hlavy, že?
Co mají Britové opravdu ve velké úctě? Svobodu slova. A co odjakživa historicky nesnášejí? Němce. Dar z nebes se snesl i s červenou mašlí. V Německu, vůdčím státě Evropské unie, pošlapávají svobodu slova kvůli muslimům! Nic lepšího si propagátoři Vote Leave nemohli přát.
Britský bulvár, rozhlas i televize se předháněly v popisování předpotopního německého práva, nebylo občana, který by nevěděl, že Němci chtějí soudit ubohého novináře, který řekl hlavě těch odporných muslimů, že je… ehm.
Tou dobou Británie bojovala s nehoráznou lží, kterou vypustil tabor Vote Leave a jeho lídr Boris Johnson. Tvrdilo se v ní, že Britové platí týdně do Evropské unie 350 milionů liber. Televizní vysílání se hemžilo finančními experty, kteří složitě vysvětlovali tok výměny peněz mezi EU a Londýnem a uváděli lež na pravou míru. Málokdo to pochopil. Složitá pravda je mrtvá pravda.
Šach mat na všech frontách
Tehdy přišel britský Spectator se soutěží na podporu svobody slova v Německu. Neznámý dárce věnuje tisíc liber tomu, kdo vymyslí nejurážlivější báseň na Erdogana. V podmínkách stálo, že verše musí být absolutně obscénní a vulgární. V soutěži zvítězil přední protagonista brexitu Boris Johnson. To je mi ale náhodička!
Britové prostě nemohli zůstat ve stejné unii s těmi tupými Němci, kteří obětují svobodu slova a podlézají Turkům, že? Ostatně jednou z dalších lží, kterými lidé z tábora Vote Leave strašili Brity, bylo, že Turecko bude už brzo přijato do Evropské unie. Do pravdy to mělo daleko… Ale koho to v době postfaktické zajímá?
A kdopak nám asi obstaral aféře Goatfucker reklamu a publicitu na sociálních sítích? No ovšem, naše stará známá. RT (dříve známá jako Russia Today), státní vícejazyčná ruská televizní síť. Dokonáno jest. Britové ztrácejí soudnost a jdou k volebním urnám ukázat Němcům a Turkům, zač je toho loket.
Šach mat. Na všech třech šachovnicích. Proud uprchlíků do Německa zesílí, AfD posiluje, Evropa se hlasitě směje Turecku, které vlastně zoufale potřebuje, a Britové páchají ekonomickou sebevraždu s písní na rtech.
Více než stoletá ruská tradice
A teď se znovu vraťme k „reflexive control“ a k tomu, jak funguje.
Rusové se ve vývoji této techniky zdokonalují nepřetržitě již od šedesátých let. Základy oboru formuloval Vladimir A. Lefebvre, slavný ruský psycholog a matematik. V šedesátých letech začínal svou kariéru statistickým modelováním konfliktů, kde zavedl jako první pojmy reflexivní systém a reflexivní řízení. Zabýval se možnostmi hledání vyústění vojenského konfliktu jiným způsobem, než je tradiční matematické modelování v teorii her. Jeho propojení znalostí humanitní vědy s matematickým modelováním dalo vzniknout novému vojenskému oboru (https://psy-journal.hse.ru/data/2017/01/12/1115348371/12_Smolyan_Lefefru_-_80.pdf).
Rusové pochopili vojenský potenciál humanitních věd poměrně záhy. Už v roce 1904 vznikla škola, kde se vyučovala takzvaná maskirovka. Její dřevní doby zahrnovaly prvky, jako jsou klamná operace, maskování, šíření falešných informací, podvody, diverze a podobně.
Rozvíjet maskirovku začali po válce, motivovaní ještě čerstvou válečnou zkušeností, která ukazovala na nezastupitelnou roli propagandy ve válečném úspěchu jinak vojensky zuboženého Ruska.
A učili se u svých nepřátel. Stalin dal kvůli vojenské lsti německé vojenské rozvědky Abwehr popravit svého největšího armádního stratéga Michaila N. Tuchačevského, a to dokonce v předvečer války. Tuchačevský patřil k hlavním mozkům sovětské armádní strategie a modernizace. Zbavit Rusy tohoto lídra byl od Němců geniální tah. Nepřipravená Rudá armáda a celá válečná mašinérie pak musela spoléhat na ochotu Rusů umírat díky perfektní propagandě. Dodnes je v Rusku naprosto tabu tuto tragédii zbytečných ztrát připomínat jinak než jako velké vítězství Stalina.
Zatímco Rusové pracovali, Západ spal
Po rozpadu sovětského bloku a zániku bipolárního světa jako by všichni zapomněli, jak mohou být humanitní znalosti v kombinaci s technickým backgroundem užitečné. Ale Rusové nezapomněli. Svůj výzkum na tomto poli nikdy nepřerušili. Zatímco Západ fascinovaně investoval do vzdělávání programátorů a inženýrů, v Rusku rostli schopní historikové, psychologové, lingvisté, matematičtí lingvisté, sociologové a vůbec všechny ty „zbytečné obory“, které „nikdo nezaměstná, jen překážejí“.
Zatímco Západ rušil místa na univerzitách a škrtal granty a dotace do výzkumu širšího porozumění historii národů, etnografii či psychologii lidského vnímání, ruská vojenská mašinerie platila lidi v těchto oborech zlatem. Byla totiž správně přesvědčena, že právě tento okruh znalostí tvoří předpolí pro znovudobytí (bývalých) sovětských území.
Americkou sestrou „reflexive control“ je „perception management“. Termín začala jako první používat americká armáda, tamní ministerstvo jej definuje takto: „Akce zaměřené na dodání nebo odepření informací cizímu publiku za účelem ovlivnit jeho emoce, motivace a objektivitu rozhodování. To se týká ovlivňování zpravodajských systémů, politických lídrů a dalších faktorů, které vedou k rozhodování cizích subjektů a ke změně jejich chování tak, aby to prospělo cílům původce této akce. ‚Perception management‘ kombinuje znalost vícero technik naráz. Propagandu, operační bezpečnost, klamání protivníka a psychologické operace.“
Když přeložíme tento suchý jazyk definice do srozumitelné řeči, dospějeme k závěru, že „reflexive control“ i „perception management“ jsou kombinované vojenské psychologické techniky, jak zamotat protivníkovi hlavu a připravit ho o soudnost, uvážlivost a schopnost rozumně rozhodovat. Každý se do takového stavu pod vlivem událostí, emocí a strachu občas dostaneme. Cílem těchto technik je dostat do něj druhého tehdy, když chcete vy.
Problém euroatlantické civilizace je, že jsme tyto techniky nechali u ledu jako staré haraburdí. Prostě jsme se na ně začali dívat spatra. Dnes naši politikové podporují učňovské obory pro výrobu aut a historikové jsou všem na obtíž. Zatímco Rusové rozvíjeli tento zdánlivě „měkký obor“ komplexně a ve spolupráci s operacemi rozvědky, my jsme si po pádu železné opony dali „dvacet“.
Z příběhu Jana Boehmermanna a toho, co následovalo, vyplývá, že se řada zdánlivě nesouvisejících věcí odehrávala na mnoha místech naráz, jejich působení bylo multivektorové a dopad neuvěřitelně ničivý. Přesto jakoby ten proces nešel zastavit, proudy lidského podvědomí se daly do pohybu u milionů lidí a mediálních tvůrců tak silně, že na analýzu nezbyl prostor.
Berte prosím tento příběh jen jako ilustrační, protože dokonale ukazuje, jak operace vedené metodou „reflexive control“ mohou fungovat. Měli bychom vzít konečně na vědomí, že existují a že je Rusko používá nepřetržitě od sedmdesátých let minulého století.
Autorka je novinářka v současné době žijící v Kanadě. Dvacet let se zabývá marketingem, metodami přesvědčování a hybridními válkami. Napsala knihu Průmysl lži
.
Tolik vědma   jménem Alexandra  Alvarová… Jeden  by opravdu nevěřil, co všechno dokáže  semlít a vydat  ta opravdová, nejpravdivější žurnalistika…  No  já mám ovšem copyright na  daleko výstižnější termín – žumpalistika. A tady  sedí  dokonale. Zítra  doložím proč.
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.