Umíme si představit lepší EU?


napsal Leo K.

 

V článku The Myth of Europe’s „Democratic Deficit“ píše Andrew Moravcsik:

Všude dnes slyšíme, že Evropská unie trpí „demokratickým deficitem.“ Postrádá určení odpovědnosti a legitimitu. Vytváří obraz vzdáleného technokratického nadstátu provozovaného mocnými úředníky srozuměnými s národními vládami, k obcházení národní politiky s politováníhodnými důsledky pro demokracii.

Američan Andrew Maitland Moravcsik je profesorem politologie na katedře Evropské unie Princetonské univerzity. Je znám svými studiemi o evropské integraci, mezinárodních organizacích, lidských právech, metodách americké a evropské zahraniční politiky, o teorii liberálního mezivládního myšlení a o jeho práci na liberálních teoriích mezinárodních vztahů.

Proto se pravděpodobně cítí být kvalifikovaným rádcem Evropské unie.

Nicméně v těch třech větách trefil hřebíček na hlavičku. Demokratický deficit lze definovat jako situaci, kdy základní politická rozhodnutí nejsou činěna orgánem reprezentujícím lid nebo demokratickou účastí samotných občanů. V případě Evropské unie je způsoben přenosem části suverenity na evropské instituce na úkor národních parlamentů.

Toto omezení svrchovanosti (suverenity) nám, v postkomunistických zemích, připomíná Brežněvovu doktrínu omezené suverenity, kterou se řídila sovětské zahraniční politiku od roku 1968 do Perestrojky. Generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Iljič Brežněv považoval hrozbu, že by se některá socialistická země odvrátila od socialismu ke kapitalismu, za problém nejen této země, ale i všech ostatních socialistických států. Sovětský svaz si tím vlastně vyhradil právo intervenovat v libovolné zem východního bloku, ve které by existovalo takové nebezpečí. Podobně si byrokratický aparát Bruselského centra uzurpoval právo intervenovat v zemích, které se dobrovolně sdružili ve svazek EU.

Je to zvláštní jev, omezená nebo částečná suverenita. Buď totiž svrchovanost je, nebo není. Částečná svrchovanost je, podle mého mínění, protimluv. A to nemluvím o tom, že princip subsidiarity – jakoby se někam ztratil. Brusel chce řídit všechno.

Demokratický deficit (dovoluji si citovat z diplomové práce Mgr. Terezy Tomášové) se projevuje existencí podstatné nerovnováhy v evropském rozhodování a netransparentními a příliš komplexními procedurami přijímání rozhodnutí. Demokratické základy orgánů je možné měřit podle toho, zda je možné jejich legitimitu vystopovat zpět k občanům členských států jako nositelů suverenity. Proto je také Evropský parlament považován za hlavního aktéra, který může přinést EU demokratickou legitimitu. U Evropské rady není demokratická legitimita zpochybňována, ale nemá legislativní pravomoci, jen stanovuje agendu.

Zato Rada ministrů je netransparentní, zřizuje neodpovědné komise operující tajně, není známo jak jednotliví ministři hlasují. Skrze Komisi technokratické a byrokratické elity utvářejí evropské rozhodování, protože je nezávislá na členských státech, vedle toho také zranitelná vůči zájmovým skupinám. Je jediným orgánem s pravomocí navrhovat legislativu a není pod kontrolou států – přípravná fáze legislativního procesu probíhá bez kontroly demokraticky legitimizovaných orgánů.

Podle některých přístupů by institucionální odpovědnost měla být oddělena od demokratické legitimity. Z těchto důvodů je dlouhodobým trendem v historii evropské integrace posilování Evropského parlamentu jako jediné instituce s přímým vztahem k občanům. Přesto je možné hovořit o dominanci exekutivy (Evropské komise a Rady) nad legislativou. Evropský parlament nemá pravomoci odpovídající jeho poslání – pokud tedy vycházíme ze srovnání s vnitrostátní situací. Nad pravomocemi přenášenými na evropskou úroveň měly kontrolu parlamenty členských států, které jí ztrácejí – v exekutivě pracují členové vlád nebo úředníci jmenovaní vládami, kteří ale nejsou pod stejnou kontrolou „svých“ parlamentů, vlády mohou i jednat v rozporu s postoji vlastních parlamentů při jednání a rozhodování v rámci institucí EU.

Přitom původní kontrola se nepřenáší na Evropský parlament, který není zdaleka tak silný jako národní parlamenty. Evropská komise je sice Parlamentu odpovědná, ale ten může jedině odmítnout Komisi jako celek, ne jednotlivé kandidáty. Při spolurozhodování je pozice EP srovnatelná s Radou, ale velká část legislativy je přijímána jinými procedurami, při nichž je moc Parlamentu podstatně menší. EP se podílí na schvalování rozpočtu, ale vliv má jen na nepovinné výdaje, které tvoří méně než polovinu rozpočtu.

Se způsobem utváření Evropského parlamentu souvisí faktická neexistence evropských politických stran. Ačkoliv formálně existují, nikdy neplnily všechny funkce politických stran. Nefungují jako prostředníci mezi veřejností a institucemi, nevybírají politické elity, neartikulují, ani se nepodílí na utváření postojů veřejnosti. Vedoucí orgány nemají téměř žádný vztah ke členům ve členských státech, aktivity stran jsou častěji příležitostí ke zviditelnění národních stranických vůdců. Absence mimoparlamentních organizací jako vazby mezi občany a poslanci přispívá k dojmu, že poslanci nejsou skutečně jejich reprezentanty. Neexistence zprostředkujících organizací mezi evropskými institucemi a veřejností, které v národních státech tvoří vedle politických stran i média, je úzce spjata s neexistencí evropského národa.

Lid je základem demokracie, bez něj není možná demokracie podle vzoru národních států. Absence jednotného volebního systému do EP znamená nerovnoměrnost zastoupení občanů, ale jednotné volby není možné za současné situace zavést. Další bod, související také spíše s občanským rozměrem EU než institucionální rovnováhou, je vzdálenost evropských institucí od občanů. Je způsobena omezenou možností ovlivnit exekutivu prostřednictvím voleb spolu s komplexností politického systému EU, jeho odlišností od politických systémů členských států a jejich pravidel. Instituce, jejich funkce, způsob získávání legitimity a fungování a vzájemné vztahy odpovědnosti jsou jiné než ve vnitrostátním prostředí.

Důsledkem rozšířenějšího hlasování kvalifikovanou většinou je častější zavádění opatření, které nemají podporu většiny obyvatel v řadě států. Vlády využívají evropskou úroveň ke schválení nepopulárních politik, čímž mohou obejít parlamenty a vyhnout se odporu veřejnosti. /Konec citace z diplomové práce/

Podle některých autorů dnešní problém s demokratickým deficitem vychází ze samotných počátků evropské integrace. Jean Monnet, obecně považovaný za jednoho z architektů evropské integrace, vycházel z vize „Evropy sjednocené byrokracií,“ a evropský integrační proces byl od počátku poznamenán technokracií a elitářstvím. Důsledkem je slabá, téměř nulová, legitimita Evropské komise a evidentní odpor k zapojování občanů, dobře doložitelný např. vyjádřením Komise k petici v době protestů proti TTIP. Zájem veřejnosti zprvu odpovídal technické povaze rozhodnutí přijímaných na evropské úrovni. V souvislosti se stále kontroverznějšími tématy však byrokracie přebírá stále víc dříve národních témat a EU tak opouští původní technickou agendu.

Vznikla politicky a názorově více méně jednotná profesní a intelektuální metropolitní vrstva lidí nezapojených do svého národa a místa, světoobčanů, kteří se mohou kdykoli a kamkoli stěhovat, jsou doma všude i nikde a vnucují lidem svůj globalistický zájem, vizi multikulturní antidiskriminační společnosti abstraktních lidských práv. Paradoxně ale tyjí z práce těch obyčejných lidí – hasičů, policistů, zemědělců, dělníků, zdravotníků a všech dalších, kteří žijí mimo zdi chráněných exkluzivních čtvrtí boháčů, jsou závislí na svém domově a jeho stále okrajované kvalitě.

Trvale píšu na Kosu články o úmyslně vedené krizi hodnot. O způsobu, kterými nám vzdálili Masaryka, ideu národa a ideu humanity. Chybí nám víra (nemám na mysli jen náboženskou, ale například ve schopnosti nebo v budoucnost) a vzory. Dnes si utahujeme z Rychlých šípů, z Mirka Dušína, ale nikdo nezpracovává studie, jaké části populace sloužili za vzor. Stav, kdy nám chybí obojí, souvisí s krizí  identity. Čím více se po roce 1989 o identitě mluvilo, tím méně se identita utvářela. Opět to souviselo s nekritickým individualismem, který ale nedokáže vysvětlit ani nadšení nad výkonem Martiny Sáblikové. Identita se vyjadřuje jak slovem  JÁ, tak i slovem MY. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní. Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné skupiny, třídy, vrstvy, národa, ale současně se chápe jako neopakovatelné individuum.

Národní identita je povědomí o historickém  společenství, ke kterému patříme, o  jeho specifické cestě dějinami mezi  cestami jiných národů a spočívá v souhrnu  faktorů, které jsou pro ni  charakteristické.  Například území, řeč, někdy společné náboženství, společná historie a shodná hodnotová orientace. Vědomí národní identity se probouzí často v ohrožení, v konfrontaci s jinými národními skupinami. Brusel nám ale najednou imputuje skupinovou  identitu, už nikoliv k národu, ale k Evropě.  Znamená to, že identitu národní máme  odložit?  Čím jako Evropani budeme kulturně  žít, co budeme chtít,  v co budeme doufat? Příkladem nám mohou sloužit i naši europoslanci, kteří přijali schematizované bruselské vzorce myšlení, jako jsou kategorie demokracie s přívlastkem, nacionalismus, populismus a další, jak to říká například Pavel Telička:

Je obrovský průšvih, že se v této zemi rozleptávají některé klíčové principy liberální demokracie, bují tu populismus a nacionalismus, promítá se to i do postavení České republiky v EU…“

Jak jinak. Žije v Bruselu, žije v přeludu multikulturní liberální demokracie, placen výnosem z daní 450 milionů obyvatel EU.

Kdysi, někdy počátkem roku 2000, jsem si koupil CD RESPEKT ´90–00; deset let. To mi nyní umožnilo vrátit se zpět do roku 1991 a znovu si přečíst téměř 28 let staré úvahy na téma Evropa. Jeden z článků, respektive jeho zkrácený výtah zde přetiskuji:

/Poznámka: Protože se k jednotlivému článku není možné dostat přes https://www.respekt.cz/tydenik/1991/26, je článek v nekrácené podobě zde/

Francouzský ministr zahraničí Roland Dumas poskytl exkluzívní rozhovor Respektu

[…]Prezident Francois Mitterrand přišel s projektem evropské konfederace. Existuje už ovšem Evropské společenství dvanácti, je tu Rada Evropy, Západoevropská unie, helsinský proces a další evropské instituce. Co nového by evropská konfederace mohla přinést?

Obrysy konfederace přesně vymezil v úvodním projevu prezident Havel. […] A právě evropská konfederace, jak s ní přišel prezident Mitterrand, by měla vyjít vstříc všem těm novým potřebám, které se objevily po nedávných převratných změnách na našem kontinentu. Je tu spousta nových problémů.

Které nové problémy máte na mysli?

Hned co se hospodářství týče: je myslím příliš brzy na to, aby východoevropské státy mohly vstoupit do Evropského hospodářského společenství. Z jakých důvodů? […] EHS klade vysoké požadavky: na druhé i na sebe. Vyžaduje určitou ekonomickou hladinu, zhruba stejnou životní úroveň pro všechny. Země střední a východní Evropy budou proto nutně potřebovat několik let, aby se mohly bez vážnějších otřesů plně připojit ke Společenství. Navíc jsou mezi nimi velké rozdíly v životní úrovni.[…] Dnes nelze samozřejmě říct, kolik času budou Polsko, Maďarsko nebo Československo potřebovat k tomu, aby byly vnitřně uzpůsobené do Společenství vstoupit. Navíc se dnes EHS velmi intenzívně zabývá vlastními problémy, spíše, než by vyhlíželo další zájemce. […]

A otevřít teď znovu dveře a přijmout další země, když se teprve pracuje na vnitřním uspořádání Společenství, by mohlo způsobit vážné těžkosti. Je myslím rozumné říci, že střední a východní Evropa rozhodně jednou do EHS vstoupí. Ale než k tomu dojde, budeme muset všichni společně vyřešit spoustu otázek. Jaký by tedy byl smysl evropské konfederace?

Při zachování naprosté svrchovanosti uskupit všechny tyto země do pružné konfederální struktury, kde by měl při probírání problémů každý stejná práva a stejný hlas.

Proto spíš než abychom navrhovali nějakou institucionalizovanou organizaci, mluvíme hned o konkrétních otázkách, o nichž víme, že dnes stojí před celou Evropou. Životní prostředí, spoje, doprava apod. Tohle všechno je třeba promýšlet v celoevropských dimenzích.[…]

Když říkáte všechny země, máte na mysli, že by členy konfederace byly všechny evropské země? A co Spojené státy?

Ano, myslím celou Evropu. A k vaší otázce: ve škole nás učili, že Evropa končí u Atlantiku. […] Dnes tyto země jako součást čistě evropského systému nevidím. Nic samozřejmě nebrání tomu, aby se s nimi časem nevyvinuly zvláštní kontakty kolem zcela konkrétních otázek, především životního prostředí. Nechceme je v žádném případě vylučovat, evropská konfederace by rozhodně nebyla nástrojem namířeným proti komukoliv. Měla by být prostě jakýmsi sdružením evropských států. Včetně Sovětského svazu. […]

Jak vidíte, pane ministře, možnost zajištění bezpečnosti pro střední Evropu? Naše státy se dnes ocitly v bezpečnostním vakuu…

Zcela souhlasím. Země střední a východní Evropy mají naprosto legitimní právo na bezpečnost. Kde ji hledat? Vstoupit do NATO? Každý ví, že to není řešením. Způsobilo by to další komplikace, tentokrát Sovětskému svazu. Nebo se zajistit dvoustrannými smlouvami, jak se to dělávalo kdysi?

Víme, k jakým koncům to vedlo, ani tudy cesta nevede.

Třetí řešení: vyvážená evropská organizace, v níž by měl své křeslo každý svrchovaný stát. Pokusem o něco takového je KBSE. […]

Říkal jste, že vstup do NATO nepřipadá vzhledem k Sovětskému svazu v úvahu. Myslíte, že by to SSSR nikdy nepřijal?

Byl by to pro ně problém. NATO je vojenským společenstvím, a i když brzy podstoupí výraznou proměnu, zůstane vojenskou aliancí. Kdyby do ní vstoupily všechny východoevropské země, znamenalo by to posun hranic vojenského souručenství až na sovětské hranice. A viděl jste, jaké obtíže přineslo sjednocení vašeho západního souseda a vstup sjednoceného Německa do NATO. Představte si, že by se něco takového podniklo se všemi bývalými členy sovětského bloku. Vznikly by stejné problémy, jen v daleko intenzívnější podobě. Rozhodně by to vyvolalo velmi silnou reakci v některých sovětských kruzích.

Reflex obklíčení nebo ohrožení by si dnes při uvolňování napětí a hledání nové rovnováhy nikdo nepřál.

[…] Cesta k bezpečnosti vede jistě jednak přes kolektivní organizaci, jednak přes zvláštní vztahy s NATO. Zahrnout však za současného stavu věcí všechny vaše země do vojenské organizace by nebylo možné. NATO je vojenskou, ale také politickou institucí. Francie není členem vojenské struktury Aliance, pouze její struktury politické, a cítí se přitom bezpečná. Nebyla by to cesta pro střední Evropu? […]A uvidí se, kam až taková politika může jít.

Zajímavý článek. Jak to, že se ta situace tak změnila? Bylo to politizací Evropského projektu? Je vůbec ještě možná demokratizace EU bez zásadní revoluce? Jean Omer Marie Gabriel Monnet byl francouzský politik, diplomat a ekonom a byl tvůrcem Monnetova plánu z roku 1947 na poválečnou obnovu Francie a získání kontroly nad německou produkcí uhlí a oceli, klíčovými válečnými surovinami.

Byl zastáncem volného obchodu, atlantické aliance a federalizace Evropy. Je považován za jednoho ze zakladatelů Evropských společenství a tedy i Evropské unie. Jenže – je federalizace shora vůbec možná? Existuje nějaký jiný federativní subjekt, který vznikl rozhodnutím shora? Vývoj evropské integrace se po dlouhou dobu ubíral jakými samospádem, na principu řetězce kroků, které ze sebe vzájemně vyplývaly a navazovaly jeden na druhý.

Původně mlhavá vize vyústění tohoto procesu do vzniku evropské federace se během desetiletí postupně rozplývala, společně s posilováním centrálních prvků v rozhodování. Vývoj integrace od počátku 90. let dále posílil rozpor mezi nárůstem kompetencí Společenství a jeho minimální politickou odpovědností.

Dnes už vidíme chyby na cestě vývoje. Víme, že EHS – později EU se topí v problémech, které byly viditelné už před 28. lety. Myslím, že vůle sjednotit Evropu politickým rozhodnutím z centra bylo medvědí službou samotné myšlence sjednoceného kontinentu. Byla to ztráta drahocenného času, během kterého Evropa ztratila iniciativu. K sjednocovacímu procesu mělo dojít postupným vývojem

a z rozhodnutí nadále svrchovaných institucí národních států.

Volný pohyb kapitálu, zboží a lidí lze vybudovat dokonce i bez centrální autority. To v Evropě ověřil svou praxí na území 3 států už BENELUX založený koncem 2. světové války.

Chyba politického rozhodování je nejlépe vidět na zavedení eura jako prostředku sjednocení(!)

Euro Evropu nesjednotilo. Proč? Na to odpověděl už Václav Klaus:

Evropa není ekonomicky dostatečně homogenní entitou (a nemá takovou míru cenové a mzdové flexibility a mobility práce, aby to nevadilo) a Evropa není a nemůže být entitou politickou (nevytváří ji jeden národ a není v ní pocit identity a z ní vyplývající solidarity)…

Jaké hodnoty stojí proti sobě? Na jedné straně vize sjednocené Evropy, na druhé straně vyzkoušený a přirozený princip národního státu.

Tedy vize podkopávaná lidmi bojujícími o moc

proti přirozenému principu, který evidentně funguje a nebyl zatím překonán. Národní stát lidi sjednocuje a vytváří sociální kapitál, tedy nezištnou angažovanost, která viditelně upadá s úpadkem národního vědomí. Proč národní princip řada intelektuálů opouští? Sami to zdůvodňují tím, že považují národní myšlenku za něco, co inspirovalo nacismus.

Nejsou schopni pochopit, že existuje vlastenectví, které se odlišuje od nacionalismu. Považují je za synonyma. Prohlašují se za bytostné demokraty a zapomínají, že demokracie neexistuje bez citového vztahu. K národu, který opustili.

Citově vyprahlí žijí pro iluzi, kterou si omlouvají svůj zákeřný boj o moc.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.