O církevních restitucích a jejich případném zdanění


napsal jezevec

Církevní restituce a jejich  zdanění je nyní  horkým tématem. Mnozí o nich mluví, málokteří ovšem něco doopravdy o nich  vědí a znají. Takže  si dovolím  vysvětlit jejich historii, pozadí a  upozornit na  detaily, které nepochybně  sehrají zásadní roli ve  velmi pravděpodobném  střetnutí  před  Ústavním soudem. Aby  měl  čtenář Kosy možnost pochopit, jak  laciná  hra se s  ním hraje a  že politikům v  dané  kauze, zejména  těm, co  nový zdaňovací zákon protlačili, jde o úplně něco jiného, než říkají veřejnosti. A především – že  ji vodí za nos.

Tak za prvé- trochu historie.

Církvím, a to v největší míře církvi římskokatolické – bylo v roce 1948 sebráno  zhruba 2 500 budov, 175 tisíc hektarů lesa, a 25 tisíc hektarů orné půdy. Stát se tehdy zákonem zavázal platit náhradu za výnosy z tohoto majetku – jedná se o zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností. S platností od 14. října 1949 stát začal hradit platy, sociální zabezpečení a penze duchovních a kněží některých církví, cestovní náhrady, a také některé náklady na provoz a údržbu znárodněného majetku církví – jako náhradu za zabavený církevní majetek. I v dobách toho nejhlubšího komunistického temna nebylo pochybností o tom, že:

  1. Stát ten majetek sebral a ponechal církve bez výnosů, ze kterých se dosud spolufinancovaly samy
  2. Že církvím za to náleží vyplácení náhrad
  3. Plnění je explicitně definováno jako „náhrada za výnosy z tohoto majetku“

Církev tedy od počátku komunistického znárodňování  měla mezi ostatními stejně postiženými  (a budoucími restituenty) výjimečné postavení. Za odňaté výnosy ze zrekvírovaného majetku jim po celou dobu temna a dále až do roku 2013 náležela náhrada, exaktně formulovaná, a dokonce ustanovená zvláštním zákonem. Žádná privátní oběť vyvlastnění takovou výsadu neměla.

Geneze restituční legislativy vypořádání s církvemi po roce 1989.

Od roku 1989, úplnou odluku státu a církve v Česku si podle všech průzkumů přála většina občanů Česka, kraje, obce – i všechny registrované církve.

Zatímco v ostatních východoevropských zemích se s tím lid a stát nějak vypořádaly, ještě před koncem tisíciletí – u nás jediným zákonem, který se tohle před rokem 2013 pokoušel nějak řešit, byl tzv. Výčtový zákon ze dne 19.července 1990 – který církvím (převážně jen ŘKC) jednorázově převedl zhruba 200 budov, hlavně kláštery a řeholní domy. Mimo jiné a taky mediálně populární pozemek pod servisní budovou Národního Divadla – zázemí tohoto konkrétního úkonu neznám, nicméně nejednalo se o restituci, jednalo se o rychlý projev dobré vůle, výčet měl charakter jednostranně deklarovaného daru, kdy příjemce o předmět restituce nežádal (a nevybíral si ho), a ani neprokazoval původní vlastnictví.

Od té doby se čtvrt století vedla nekonečná jednání s nulovým výsledkem. První vládní návrh narovnání majetkových křivd s církvemi předložila vláda Miloše Zemana v podobě návrhu na vytvoření fondu, do nějž by se církevní majetek převedl, a z jehož výnosů by se hradil církevní provoz, a církve samé by nedostaly nic. Takové řešení ale přijato nebylo.

V roce 2008 vytvořila Národohospodářská fakulta VŠE, na objednávku parlamentní komise PSP, cenovou analýzu – podle které byly výdaje státu na plnění ze zákona 218/1949 za období 1949-2008 přepočteny (na srovnatelnou cenovou bázi) na 42 miliard, přepočtenou hodnotu tehdy ukradeného majetku na 135 miliard, a čisté výnosy státu z tohoto majetku (za období 1949-2008), očištěné o investice na správu a údržbu těchto majetků, na 168 miliard. Čísla způsobily naprostý poprask, zejména proto, že je nikdo nedokázal účinně zpochybnit. Studie má dvacet stran a je dosud k dispozici.

Na konto této analýzy schválila Topolánkova vláda v roce 2009 návrh, podle kterého by se církvím vrátila třetina majetku ve výši cca 40 miliard, zbylé dvě třetiny byly hrazeny finanční částkou ve výši 83 miliard, rozloženou na dobu 60 let. Ani tento návrh neprošel.

Další návrh vytvořila v roce 2012 vláda Nečasova, kdy církvím by mělo být vráceno 56 % majetku, především zemědělské pozemky, a zbytek by měl být opět nahrazen finanční částkou ve výši 59 miliard korun, splácenou po dobu 30 let. V důsledku takto provedené restituce též mělo dojít k zastavení financování církví ze státního rozpočtu. Ani tento návrh se nedočkal podpory.

Poslední verze zákona byla přijata v podobě vydání ukradeného majetku v hodnotě zhruba 75 miliard, přičemž bude vracen pouze tzv. původní majetek, o který církve přišly v období od 25.února 1948 do 1.ledna 1990. Dalších cca 59 miliard má být vyplaceno postupně během 30 let jako náhrada za majetek, jenž nemůže nebo z různých důvodů nebude vrácen; a také jako náhrada za zrušení zákona č.218/1949, kterým jsou některé náklady církví hrazeny ze státního rozpočtu.

Podle komise VŠE je hodnota tehdy ukradeného majetku, přepočtená na ceny roku 2008, vypočtena na 135 miliard, výnosy státu z tohoto majetku za období 1949-2008 na 168 miliard – celkem tedy se jedná o přiznanou škodu přes 300 miliard (v cenách roku 2008), ale podle zákona 428/2012 se vrací jen (75+59) 134 miliard, tedy ani ne polovina.

Výnosy státu z majetku v období 2008-2013 jsou z režimu zákona blazeovaně p(r)ominuty.

Z toho v naturální podobě stát vrací pouze 56% – vlastnická práva v období mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 musí ovšem žadatelé ještě konkrétně prokazovat. Například jedna z největších našich církví takové vracení ani nepožádá, protože takový majetek jí odňat nebyl.

Odškodnění ve výši 59 miliard finančních náhrad za nevydaný majetek a náhradu mezd duchovních činí pouze 44% jeho hodnoty – přičemž třicetileté splátky nebyly sjednány z vůle církví, ale jako jejich ústupek, protože stát si prostě nemůže dovolit vrátit to tak rychle.

Zákon o církevních restitucích.

Zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ze dne 8. listopadu 2012 – je podstatně složitější právní norma, než se na první pohled zdá. Nazývat tuto normu jen „církevní restitucí“ je silné zjednodušení.

  1. Předně netýká se jen vypořádání státu s církvemi, ale taky s náboženskými společenstvími, řeholními řády, a židovskými obcemi.
  2. Díky tomuto zákonu a navazujícím smlouvám dojde také k úplnému vypořádání všech nároků na původní církevní majetek – pro nezasvěcené upřesňuji, že se to v úplnosti samozřejmě týká pouze těch církví, které jsou smluvními stranami dohod uzavřených podle tohoto zákona.
  3. Od čtvrtého roku platnosti zákona bude také postupně o 5% ročně snižován státní příspěvek na provoz církví a náboženských společností, až po 17 letech přestane stát provoz církví financovat úplně, a tím v roce 2030 dojde k úplné odluce církve od státu. Zajištění mezd duchovních státem v současnosti ročně činí cca 1,4 miliardy korun.

Toto ustanovení bylo umožněno výjimečným  pochopením  ŘKC, která se zřekla 20% svých uznaných nároků ve prospěch menších církví a židovských společenství, kterým bylo přiznáno právo na financování ze státního rozpočtu zákona 218/1949. Zákon o majetkovém vyrovnání toto právo bez náhrady ruší. Specificky zde se tedy vůbec nejedná o restituce. Finanční náhrada má charakter daru a představuje odškodnění za to, že se tyto církve a náboženské společnosti dobrovolně vzdávají zvláštního práva, které jim bylo státem přiznáno. Mezi beneficienty proto patří i kongregace, které vznikly až po roce 1949, nebo po roce 1989, a nic jim sebráno nebylo.

  1. Do dvou roků od účinnosti zákona bude také zrušena veškerá blokace původního majetku, stanovená zákonem o půdě (§ 29), a jeho vlastníci tak s ním už budou moci volně nakládat.
  2. Povinnými subjekty k naturální restituci jsou pouze Pozemkový fond České republiky, Lesy České republiky, a příslušné státní organizace. Majetek v dnešním vlastnictví soukromých osob, navrácen nebude.
  3. Stejně jako nebude vydáván zestátněný majetek, který byl mezitím zastavěn, který je na území vojenských újezdů, národních parků a přírodních rezervací, katedrála sv.Víta na Pražském hradě nebo majetek který slouží pro dopravní či technickou infrastrukturu, nebo k plnění úkolů bezpečnostních sborů.
  4. Nebude rovněž vydáván církevní ani židovský majetek, který zrekvírovala protektorátní správa a během války byl rozdán zasloužilým nacistům a přisluhovačům říše, a po válce byl znárodněn podle Benešových dekretů jako majetek německý, přestože všichni zatraceně dobře věděli, jak se to v tech „německých“ rukou během války octlo.

Smlouvy a zdanění náhrad.

Statutárům církví muselo být v roce 2013 naprosto jasné, že rozložení závazku státu za nevydatelný majetek do třicetiletého období, s sebou ponese riziko zpochybňování ze strany budoucích politických garnitur. Asi nikdo ovšem nepočítal s tím, že se tak stane prakticky okamžitě. Shoda na tom, že řešení církevních restitucí nebude jištěno jen zákonem, nýbrž i bilaterálně signovanou smlouvou, se tak ve světle posledních měsíců ukazuje jako obdivuhodně smysluplná.

Vůbec nejzajímavější mi připadá, že smlouva není jedna – ale že každá církev, která podle tohoto zákona dosáhla dohody se státem – má svojí individuální smlouvu. Která není veřejným dokumentem, není součástí zákona, není založená ve Sbírce – a pro každou církev existuje v jediném, velice pečlivě střeženém a originálně signovaném exempláři (resp ve dvou parre, kdy stejnopis je na úřadu vlády), jehož obsah zná doslova jen pár lidí.

Ve smlouvě (pro jednoduchost předpokládám, že jsou všechny zhruba stejné) například stojí: „Ohledně vyplacení finanční náhrady má Česká republika postavení dlužníka, a církev postavení věřitele.“ Pokud je stát podle zákona i smlouvy dlužníkem, je zcela nepředstavitelné, aby se dlužník domáhal snížení dluhu jednostranným svým rozhodnutím. Třeba u hypotéky tohle nikoho ani nenapadne, změna smlouvy je možná pouze po schválení obou smluvních stran.

Jak už bylo řečeno, zákon řeší také postupné snižování příspěvku církvím podle zákona 218/1949. Při případném zdanění náhrad by se musel mimo jiné obnovit tento státní příspěvek, protože církve pro rozjezd samofinancování mají právo počítat s celou smluvně ukotvenou sumou.

Komunistické nápady, že zdanění náhrad se dosáhne  změnou jedné věty v zákoně beze změny smlouvy, jsou tedy zcela mimo realitu. A komunisté to přirozeně  vědí. Lidé nikoli. Takže  z jejich strany  jde v podstatě  o podvod  na  voličích.

Smlouva se odvíjí od znění zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, kde se mimo jiné výslovně stanoví, že „finanční náhrada není předmětem daně, poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění“ (zákon 428/2012; paragraf 15, odstavec 6),

Neuškodí také nahlédnout do ZDP: „u veřejně prospěšného poplatníka nejsou předmětem daně příjmy z bezúplatného nabytí věci podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“ (zákon 586/1992; paragraf 18a, odstavec 1f).

Last but not least: ve smlouvě je zapsáno doslova: vyplácení se bude řídit legislativou platnou ke dni 01.01.2013.

Tohle všechno  bude posuzovat  Ústavní soud. Dá se  soudit, že  bude mít celkem jednoduché rozhodování.

Příspěvek byl publikován v rubrice Jezevova nora se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.