Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (1)


Napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

Vlkův úvod:

Letos bude  republika  slavit  30. výročí od  17. listopadu. Někdo bude mít  důvod k oslavě, někdo ne. Každý má pro svůj přístup k tomuto výročí dost svých důvodů. Vycházejících z toho, co si pamatuje  z  doby před a po Listopadu. Individuální záležitost a to zcela  správně. Prožitky  jsou sice  sdělitelné, ale nepřenositelné. V každém případě, až  se  kulaté výročí bude blížit, vypukne opět mediální šílenství. Tak jako loni v  srpnu a k Srpnu!  Kam se hrabal nějaký  Mnichov, založení  republiky nebo vítězný Úmor. Dá se očekávat,  že ta  nadcházející   třicítka  strčí do kapsy úplně  všechno.

Už  dost  dlouho  jsem si lámal hlavu,  jak to pojmu na Kose. Já nebo  ostatní  autoři. Pak se  celá věc  vyřešila  sama. Stačilo,¨abych  si ráčil vzpomenout,  že jeden z mých  dobrých známých  napsal svoji autorskou prvotinu – společenský román, řešící popřevratové  dění a já  mu  už  asi před rokem slíbil její vydávání na pokračování  na Kose. Až doposud  sliby  – chyby. Když  mi totiž byla  doručena, narazil jsem do zdi jejích  200 000 slov. A  stále jsem se nemohl odhodlat  tuhle obrovskou porci otevřít  a začít  s  ní pracovat. Až nyní. Jednak se sliby  mají plnit a jednak se  s autorem znám dlouho a dlouho.

Vím že  si mnohým prošel,  že má zkušenosti  z   /komunální/ politiky, vím, že  uspěl v  byznysu, vím, že  si   v životě  lecčíms prošel, vím  … no vím toho u  něm dost. Abych důvěřoval  jeho erudici a  schopnosti  vyprávět. Takže  dneškem počínaje  k  vám domů prostřednictvím Kosy bude  každý  týden, ve stejný den, pokud  dovolíte, bude  přicházet  vyprávění. Story   o nás, o světu, kolem nás, jak jsme  si ho stvořili a  jakou  roli jsme  sehrávali nebo spíš  selhávali a nebo možná  i vyhrávali po Listopadu.

Jestliže  nyní si  v  duchu  říkáte – no jo, to zas  bude nějaká  černobílá  agitka, kdy  dopředu bude jasné, kdo je klaďas a  kdo záporák, co bylo , je a  bude  správné a co špatné, však to známe, ztráta  času, tak jste  úplně ale úplně vedle. V době, kdy  píši tento úvod, mám za  sebou jen první tři kapitoly, ale  mohu zodpovědně  sdělit, že  je  to docela  jízda! Heslo  z Brdečkova Limonádového Joa – gauner nebo hrdina, všichni jedna  rodina v praxi.  Redigovat  články  mne normálně  z  duše nebaví. U tohohle  je to jinak. těším s ena  každé další pokračování. Věřím, že  budete  i vy.

Takhle si Kosa připomene  těch minulých 30 let. Bez dalších speciálních  článků. Myslím, že nebudou třeba.   Pokud  by  vám nějaký  díl unikl, nevadí.  V postranním přehledu složek je  jedna  s názvem -Četba na pokračování. Tam  najdete zaručeně  všechny díly. Takže  můžeme  začít – pohodlně  se  posaďte a jdeme  na to. Já  také  jsem teprve na startu. Jako vy.

„Bůh není člověk“ (1)

Motto: To si takový pán sedne a celé měsíce píše román, nechápu ho, nebylo by lepší vejít do knihkupectví a koupit si za pár korun něco hotového? (Julian Tuwim)

Toto je román, vymyšlený příběh z vymyšleného města, jakákoli podobnost s čímkoli skutečným je náhodná.

Prolog – jaro 2012

V obývacím pokoji ve druhém patře krásného byť skoro stoletého činžáku v Praze Bubenči stál opřený o knihovnu vysoký štíhlý muž, skoro hubený, kdo jej neviděl v pohybu nebo nejlíp při plavání nebo cvičení nemohl snad ani odhadnout, jak dobrou má fyzičku, ne mladý, určitě přes padesát, stále ještě husté vlasy spíš šedivé než černé, dost na krátko ostříhané, hlavu trochu nakláněl k levému rameni a usmíval se, ne moc vesele, posmutněle, skoro plaše.

Pozoroval pobíhající takřka nahou krásnou ženu, svoji ženu, měla jen podprsenku a žluté tričko s krátkými rukávy, a tak tam poletovala, jak se chystala jít do práce, snažila se vypadat ještě lépe, což ovšem bylo trošku kontraproduktivní a při tom řídila rodinu, tedy jeho, diktovala mu, co má říct nejmladšímu synovi, pokud ho uvidí a co má koupit, pokud to stihne. On si zatím prohlížel její krásné tělo, byla také vysoká, na ženu dost, když si vzala vysoké podpatky, nemusel se při líbání, pokud k němu došlo, ani trošku ohnout a to bylo co říct, nádherná žena, dávno ne holka, ale stárnula krásně, dlouhé rovné černé vlasy, no teď spíš na černo než černé, jako vždy rozdělené uprostřed pěšinkou, postava italských filmových hvězd šedesátých let, ne anorektické ramínko na šaty, měl na ni hroznou chuť, teď a často, skoro pořád, jako před lety, ale věděl, že nedá, tedy na 99%, ale přesto to zkusil, když proklouzávala kolem něj chytil jí za boky a přitáhl jí k sobě, nechala se, zlehka zadkem zakroutila, nádhera, ale hned do něj tím kouzelným, nikoli ovšem úplně malinkým zadečkem drcla, bez zloby utrousila:

Klid, starouši, teď se to nehodí.“

A hnala se dál, škoda, že „se to“ hodí tak málokdy.

Měl jí rád, roky, ostatně znali se přes dvacet let, měli spolu patnáctiletého syna a byli deset let manželé, pořád jí chtěl, sex s ní byl báječný, život trochu jiný než chtěl, ale byla to jeho třetí žena, tedy třetí partnerka, po rychlém pádu prvního manželství a odjezdu druhé, velké lásky, do Ameriky bez pozvání, aby jel taky, přestal hledat svůj ideální vztah a čekal, co či koho život přinese a byla to tahle dlouhovlasá černovláska, tehdy dávno spíše štíhlá, teď trošku plnoštíhlá.

On byl typ, co dával srdce na dlani, tedy svým láskám, v práci nemohl, a čekal totéž, chtěl znát její sny a spolu s ní o ně usilovat, jenže ona chtěla svůj život, jen její a pokud její duše byla jako cibule s hodně, hodně, pevnými slupkami a tak pronikl po těch létech jen pod několik málo vrstev a hodně jich zbývalo, mrzelo ho to, ale žil s tím, měl jí rád, ale nebyl si vůbec jist co cítí ona k němu, měl o ní strach, obyčejný lidský strach o ženu, kterou měl rád, pohybovala se mezi divnými lidmi, mezi boháči a politiky, jedna hnusná banda, znal je a proto se bál.

Když opět vyběhla z ložnice, měla na sobě o kalhotky více, přitažlivost to nesnížilo, jen troška celulitidy byla zakrytá rudou krajkou, do háje-  tý to tak sluší, představoval si, jak to vrací do původního stavu, no snad večer, snad, pokud se ovšem potkají dřív, než jeden z nich usne, jako kdyby četla jeho myšlenky:

Budeš odpoledne doma? Saša se vrátí ze školy asi ve dvě a pak jde na ten zatracenej balet, mohl bys ho zkontrolovat.“

Prosím tě, holka moje zlatá, co mám kontrolovat? Pokud ho zahlédnu, tak se dozvím, že všechno je v poho a abych byl v klidu. A to tancování není balet a vůbec není zatracený, furt lepší než kouřit, pít, fetovat, dělat grafiti a spoustu jinejch věcí, který jeho vrstevníci dělaj, on jen tancuje.“

Nejsi zodpovědnej, ty ne, tancováním se neuživí a mezi těma teploušema se z něj taky stane jeden takovej.“

Ale houby, Saša je náramně normální, buď v klidu, je naprosto v pohodě, vždyť chodí na gympl, učí se dobře, děvče moje, mnohem víc se bojím o tebe než o toho kluka a všechny naše děcka dohromady, oni potkají zlodějíčky, pár feťáků a sem tam dealera, to ty se pohybuješ mezi opravdovými bastardy, pořád ti to říkám.“

Zasmála se, a jak kolem něj probíhala, už oblečená, tedy narvaná do džín a pruhovaného lehkého sáčka, převládala v něm hlavně tmavá zelená, bezvadně to šlo všechno dohromady, prostě to potvoře sluší, tak mu lípla lehkou pusu a s počítačovou taškou přes rameno a kabelkou v ruce bouchla dveřmi.

Stoupnul si do arkýře, dříve tak někdy sledoval děti, jak šly do školy a teď zamyšleně vyhlížel jí. Než se zelené sáčko objevilo na ulici, vzpomněl si na schůzky, které ho čekaly, celý život se zabýval informacemi, nejprve zpravodajské služby, teď malá agentura, která se jim věnovala, bezpečnostní informace byly postupně nahrazeny ekonomickými, ale ne zcela. Život nenápadně udělal ze špičkového bojovníka, černé pásky v karate a judu, obávaného auditora a ekonomického poradce.

Zahlédl jí, jak běží po chodníku, tedy popobíhá, co se holka honí, vždyť ti parchanti rádi počkají, oni potřebují jí, ne ona je, ale je taková, všechno na plný pecky, ještě že ten sex taky, už se mu ztrácela, ještě přejde čtyřproudovou ulici před ministerstvem obrany a zmizí úplně, zahlédl jak mávnutím poděkovala řidiči transitu, který jí v pravém pruhu přibrzdil, čtyřproudovka tam začínala, až k té křižovatce byly proudy jen dva, tady leckdo využil možnost, rozjel to a předjel několik aut, zdálo se mu, že zahlédl stín černého auto, které právě tak vyrazilo a zmizelo za už skoro stojícím transitem, ztuhnul, doufal, že zastaví auto nebo žena, ale nezastavil ani jeden, jen viděl jak letí kabelka, taška s počítačem i postava v zeleném saku.

Jeho tělo reagovalo po létech služby jako stroj, proletěl bytem, v běhu vzal telefon, klíče a vklouznul do sportovních bot, jak skákal jedno patro na tři kroky tak při tom volal na tísňovou linku, nehoda nejspíše s těžkým zraněním, už to věděli, no to bylo rychle, ale nemusí to nic znamenat. Někde jakoby vzadu v hlavě ale věděl, že by byl zázrak, kdyby náraz přežila, a jak si promítal poslední dvě vteřiny, měl pocit, že slyšel motor toho druhého auta, jak přidal anebo se mýlí?

Když doběhl na přechod, viděl hned, že zázrak nenastal, jeho žena se při pádu udeřila do hlavy o obrubník prostředního ostrůvku, vzadu z hlavy tekla krev, slabě, slaboučce dýchala, zorničky nereagovaly, cítil, že jí život opouští, snažil se jí volat zpátky, četl to v knížkách, ale jen viděl, jak slabě vydechla a její tělo se uvolnilo.

Svědci kupodivu neodešli a její počítač tam nebyl, zloději nemohli být daleko a byla jen jediná možnost, kudy mohli utíkat, aby je nebylo hned vidět, ale nechal to být, nemohl jí opustit. Slunce zašlo za mrak, v jeho hlavě, zafoukal studený vítr, možná byla opravdu zima, zapomněl, jak se zlobil na její schůzky a práci a jak ho celé ty dlouhé roky nechtěla pustit do svého světa, aby jí chránil a on by to byl dost uměl, ne, měl jí rád a ona mizela, pryč, daleko.

Měl pocit, že ho bolest zavalila jako balvan, ale při tom jeho roky, desetiletí trénovaná hlava pracovala, zahlédl vzájemný pohled obou řidičů, to jak klidně někomu ten viník, možná viník, telefonuje, věděl, co on sám udělá, musel, jinak by se zbláznil, pokud to nebyla náhoda, bude je hledat, ty, co to objednali, pokud to tak ovšem bylo, neví, co udělá pak, nebyl zabiják, ale věděl, jak na to, děti, proboha, děti, až teď mu začaly téct slzy.

Část I. podzim 89 – jaro 90

Matouš konec listopadu 1989

Matouš Chlumský seděl ve své kanceláři, malé a hodně skromné kanceláři vedoucího výpočetního střediska a držel si hlavu v dlaních. Věděl, že to, jak se teď rozhodne, nejspíš ovlivní celý jeho život. Petice, taková nová věc, někoho to napadlo, vlastně to nějak vyplynulo, když se bavil s vedoucím programátorem, že by měli napsat petici, že to, jak zmlátili studenty na Národní třídě v Praze, bylo moc špatně, že je to třeba vyšetřit a bla bla, jako to dnes píše kdekdo, no kdekdo asi ne, ale už to prý někdo napsal a snad i podepsal.

Petice, vždyť to je něco nemyslitelného, posledních dvacet let se psaly jen závazky, jak úžasně splníme pětiletku, a teď že je něco špatně. Jenže co bude za pár dní? V roce 68 byl kdekdo hrr, revoluční, kritický a demokrat a pak si to většina z nich pěkně odnesla. Měl strach, byl mnohem zranitelnější než nějaká děrovačka nebo paní z výstupní kontroly, co by jim kdo mohl udělat, ale on byl šéf, tedy malinký šéf 40 lidí, ale přece jen šéf a ještě ke všemu před rokem podepsal po létech čekání přihlášku do partaje, tedy do KSČ a stal se kandidátem členství. Roky strávil před tím ve frontě kandidátů na kandidáty, jak se tomu říkalo a loni mu to nabídli, bylo to jako státní vyznamenání, jeden kolega závistivě prohlásil, že formulář přihlášky do partaje je nejcennější kus papíru v zemi, tak, a on jim teď podepíše petici, nejen to, on to celé v podstatě zorganizuje. Měl strach, normálně se bál.

Do dveří strčil bez klepání plešatou hlavu Josef Vojta, vedoucí programátor, tedy vedoucí pěti programátorů pracující hodně často za ně, hubený padesátník s trvalým, nepochopitelným, přebytkem energie.

Hele synku, tak jsme něco sesmolili, no vlastně nevíme, jak se petice píše, ale ono je to nejspíš jedno, jde o to, vystrčit hlavu ze zákopu a ty, jak ses rozhodl, průseráři?“

Jo, podepíšu to.“

Odpověděl Matouš, tedy velmi zkroušeně.

Odsereš si to, chlapče, hodně, ale je to, myslím, dobře, velice dobře, že to podepíšeš, protože když to podepíšeš ty, tak všichni, nebo skoro všichni.“

Ukaž, dej mi to, než si to rozmyslím, mám strach jak hrom.“

Znali se dlouho, nemělo cenu něco předstírat, Matouš rychle načmáral podpis, nečitelný klikyhák, ale charakteristický a k nezapření, do druhé kolonky hned za Pepu a ten šel sbírat další podpisy. Přesto, že podpisy shání Pepa, odnese si to Matouš, o tom žádná, oba to ví.

Matouš upadl do stavu tupého zírání, představoval si a nemohl přestat, jak strašně dopadne, znal spoustu lidí, kteří po roce 69 dopadli pěkně zle a to se ani nijak extra neangažovali, jen někde něco řekli špatně, nebo se jen někomu pletli do cesty, někdo chtěl jejich práci, prostě smůla a často i průser pro celou rodinu na dvacet let.

Ozvalo se zaklepání, takové nesmělé a do dveří strčila hlavu krásná Evička a pak se protáhla dovnitř. Programátorka, inženýrka, nejmladší ze všech. Její dvě kolegyně, dámy kolem čtyřicítky, jí upřímně nesnášely, holka byla nesrovnatelně hezčí, než ony byly před 15 lety a 20 kily, ale Matouš jí platonicky miloval, jak byl starý trouba, tak si nikdy nic nezačal. Ne snad, že by nebyl na ženské, to tedy velmi, ale když některá měla na stole fotografie dětí a manžela a pořád mlela o rodině, tak do toho nešel, tedy ne sám od sebe.

Neruším tě?“

Začala nesměle

Ne, to je dobré, potřebuješ něco?“

Ne, jen se ti chci omluvit, víš, já to nepodepíšu, já se bojím, tátu vyhodili v 69 z partaje a bylo to zlé, tak se, prosím tě, nezlob.“

Matouš se smutně usmál, Evička nevypadala, že by nějak strádala, byla inženýrka, takže vystudovat jí nechali, ledaže by byla původně chtěla na medicínu, to by možná bylo nešlo, tak je možná z „donucení“ inženýrkou, tohle strádání bych snad vydržel.

Nezlobím, buď v klidu, sice jsi mě teď moc nálady nepřidala, ale alespoň máme s Pepou naději, že až nás oba odvolají, tak nás zaměstnáš jako programátory, protože ty pak budeš šéfka.“

Evička zrudla, div se nerozbrečela, tenhle humor jí vlastní nebyl, Matouš jí ublížit nechtěl, jen byl na nervy a tak se omlouval a ona se trochu vyděšeně vytratila. Tak vida, vlastně s Pepou udělali dilema všem, nejen sobě, jak myslel jen na sebe, jako vždycky, neuvědomil si, že oni dva teď vlastně trápí všechny ostatní, každému položili otázku hodně na tělo s možná dost nebezpečnou odpovědí. Ten, kdo dnes nepodepíše je posera, ale to se prostydí, ten kdo podepíše je dnes trošku, trošičku za hrdinu, ale zítra možná v pěkném maléru.

Vzápětí se ozvalo další klepání a objevila se Dáša z výstupní kontroly. To byly dvě základní profese ve výpočetních střediscích, děrovačky a výstupní kontrola, jedna práce horší než druhá. Děrovačky pořizovaly data, donedávna, do děrných štítků, později na kazety jako z magnetofonu, to poslední dva roky, obrovský „pokrok“, ale stejně blbá práce, snad ještě horší, štítek se dal „skouknout“, tedy prohlídnout, zkušená děrovačka chybu viděla, na kazetě vidět nebylo nic. Výstupní kontrola podle dokladů kontrolovala, co děrovačky popletly, kontrola v počítači byla sice teoreticky možná, ale jak zkontrolovat, zda šroubků bylo 7 nebo 8? Jasně, kontrolní součty a tak, jenže to byla teorie, z které byl Matouš kandidát věd, ale v praxi to jaksi nešlo. Prostě zoufalá práce, oboje, a k tomu pokuty za chyby, u děrovaček za naděrované u kontrolorek za propuštěné, takže pěkná řehole za malé peníze.

Dáša to bylo něco jiného než Evička, sice taky šťastně vdaná, snad šťastně, ale ta Matouše chtěla, měli pletky, tedy spali spolu.

Ahoj blázne, tys tomu dal, všichni žasnou, že ses podepsal, nejvíc je nadšený Jirka Hlaváček, ten jen skáče radostí.“

To se nedivím, už se vidí na téhle děsně pohodlné židli, parchant jeden, no je mu přáno, dobře mu tu nebude.“

Hlaváček už přihlášku do partaje podepsal dávno a už byl léta členem, nejen kandidátem, byla to ostatně jeho zásadní kvalifikace, maturita na šéfa střediska podle tabulek nestačila a vysokou prostě nedal a to ani přes vlivného tatínka a svoje osobní velké svazácké angažování, dvakrát skončil v prvním semestru na matice, jednou na strojní, podruhé na ekonomce. Jeho tatínek byl velmi významný náměstek na nadřízeném podniku. Jenže Hlaváček, náš malý tlouštíček, jak mu Matouš říkal, byl taky velký přizdisráč. Když se koupil před pár lety další počítač, tak dosavadní vedoucí střediska sám od sebe odstoupil, vyjednal si takovou malou trafiku na „podniku“, aby měl klid, on to byl ostatně vyučený pekař a počítačům ale opravdu nerozuměl, a vlastně to byl slušný člověk, když to, že tomu nerozumí, aspoň sám sobě přiznal a jeho touhu po klidu všichni chápali.

A tehdy dostal Hlaváček přece jen nabídku, aby šel dělat vedoucího, protože byl zástupce a partajně „kvalifikovaný“, no tu vysokou si jednou dodělá, snad, jenže on měl strach, nechtěl mít odpovědnost za všechny zmatky, které nutně nastanou, možná se bál, že jej v tom programátoři nechají vykoupat, protože na ně sice znalostmi neměl, ale léta se na ně vytahoval a dělal důležitého a teď by ho hladce mohli nechat ve štychu, jaksi náhodou. Možná taky hrál na to, že jej soudruzi nahoře budou prosit a on by pak mohl říkat – já to nechtěl, vy jste mě nutili.

A tehdy někoho napadlo, naprosto nečekaně, tedy pro Matouše, že tady máme mezi programátory toho soudruha matematika, co už je nejen doktor, ale i ten kandidát věd, tak mu to dáme, a dali, a Matouš tak znenadání „udělal kariéru“ a zmatky si odnášel on, do práce si nastěhoval spací pytel, aby tam mohl být přes noc, když zpracování dat na počítači padalo a padalo a za nějakou dobu mu přinesli tu přihlášku, což brali jako vyznamenání nejvyšší.

Hele Matoušku nechceš přijít na jiné myšlenky? Franta má ranní a já mám pár hodin napracovaných, prostě za půl hodiny můžu být sama doma a to nejmíň do půl třetí.“

Matouš na jiné myšlenky chtěl přijít, a to moc, s Dášou vždycky a ostatně teď už nic nevymyslí.

Nadšeně se usmál a kývnul:

Mažu za tebou.“

No jen mě nepředběhni.“

Zasmála se Dáše a zmizela.

Bydlela necelý kilometr od střediska v krásném družstevním domě, měli nádherný stometrový byt v prvním patře. Její manžel Franta byl zedník a u svépomocného družstva tedy velmi vážený člen a byt si mohl vybrat. Inženýři, doktoři a různí úřadové, říkalo se jim THP, ti byli v družstvech jen pomocné síly a všichni se na ně dívali svrchu, to řemeslníků bylo potřeba. Ale vůbec nejváženější ze všech členů družstva byl zásobovač, to byl jejich soused, ten si byt vybíral jako první. Ten kdyby nesehnal materiál, nebylo by z čeho stavět.

Matouš počkal čtvrt hodiny, oznámil své nejbližší kolegyni, která byla sice oficielně provozní programátorka, ale v praxi děvče pro všechno a taky Matoušova sekretářka, že jde „na podnik“ a vyrazil. Lež to byla jen trochu, protože šel vlastně kolem podniku, bylo to na jednu stranu vhodné – jde dobrým směrem a na druhou nebezpečné, když někoho potká, možná bude muset blufovat, což moc neuměl, nepotkal, výborně.

Ani si nepamatoval, kolikrát tou ulicí už šel, či napůl běžel, jednak se nemohl dočkat, jednak často spěchal, protože to bylo vždycky časově napnuté, většinou se scházeli dopoledne, když měla Dáša volný byt, ale i tak riziko velké. Začali spolu spát asi před třemi lety po jednom MDŽ, což byla vždy velké akce, firmou organizovaný a mohutně dotovaný večírek. Matouš se vždycky snažil, aby se věnoval všem kolegyním, tedy zatancoval si s nimi a dal si panáka, jenže bylo jich přes třicet, takže to v praxi nikdy pořádně nezafungovalo. Ale snažil se a „holky“, málokterá byla mladší než on, tu snahu docela oceňovaly, řada šéfů to tak nedělala, otevřeně kašlali na to, že ta pitka je vlastně kvůli ženským.

Prostě Matouš byl ke konci oslavy v podstatě nepoužitelný, snažil se sice holky přesvědčit, že jim pití zaplatí, ale sám pít nebude, ale většina zlomyslně trvala na tom, že s ní se prostě napít taky musí a tak jej nakonec zachraňovalo tancování, že aspoň trošku alkoholu spálil. Na konci toho tehdejšího MDŽ je asi ve dvě v noci hospodský vypakoval ven a v tu chvíli se do něj Dáša zavěsila, že jí musí doprovodit domů, neprotestoval, byl hodně, hodně unavený a byl docela rád, že s někým půjde, protože nevěděl kde je, byl v té hospodě poprvé a zapomněl, jak se tam dostal. Dáša se mu líbila, tancoval s ní a dali si panáka a pusu na tykání, dobře, tak Dáša.

Netušil, kde bydlí, ale bylo mu to fuk, ona je povede a on možná cestou pozná, kde jsou, aby pak našel cestu domů, do své malého panelákového 1+1. Cestou hned zkusil zopakovat pusu na tykání, a protože Dáša byla velice svolná, pusa byla vášnivá, jazyk do pusy až se hlava zatočila. Hned jí vklouzl rukou pod kabát a pak pod sukni, ani tomu nebránila, jenže ta zima, v březnu je vždycky a tenkrát, hrůza, dodneška si na to vzpomíná, nerad, oba chtěli, ale ten chlast a ta zima, prostě špatně, jestli tehdy od něj něco čekala, tak musela být velice velmi zklamaná. Čekal, že u ní už další šanci nedostane, jenže omyl, pozvala ho k sobě domů a tam už to pak šlo a moc hezky a pak se tam sešli ještě mockrát.

Dům, kde bydlela, byl v krásném koutě nad řekou vyloženě na okraji města a byl postavený tak, že se dál už prostě stavět nebude, protože není kde, z jedné strany stará zástavba malých rodinných domků z první republiky a z druhé strany sráz k řece, paráda. Když Matouš dorazil, zazvonil u dveří, bzučák se ozval hned, snad u něj stála. Vyběhl do prvního patra a protáhnul se pootevřenými dveřmi do chodby bytu. Bylo to malé bezpečnostní opatření, o něco se snižovala pravděpodobnost, že jej uvidí někdo ze sousedů, ale celkově riskovala Dáša hrozně, jenže k němu do paneláku nechtěla, no byl plný podnikových bytů.

Čekala hned za dveřmi a hned ho chytla kolem krku, jen se potáceli do ložnice, jako vždycky, žádné dlouhé povídání. Když se pomilovali podruhé a leželi vedle sebe a Matouš si začal říkat, že je čas letět zpátky Dáša řekla:

Uvědomuješ si, že teď je to pro nás dva špatně ať to dopadne jakkoli?“

Jak to myslíš?“

No když budeš mít průser, možná tě vyhodí a čert ví, kde budeš a pokud to projde, tak budou možná nějaké veliké změny a ty jako hrdina poletíš nahoru a taky tedy čert ví kde budeš, prostě ke mně budeš mít daleko, pokud na mě rovnou nezapomeneš. Ale to ty neřešíš, že ne, ty lumpe?“

Neřešil, zarazilo ho to, už delší dobu měl pocit, že to jejich scházení bere Dáša mnohem vážněji, než jen jako sex, tedy vážněji než on, sakra, je to přece bezva ženská. Zakoktal něco jako – jasně že na svou velkou lásku nezapomenu a vůbec předbíháš – a dal honem Dáše pusu, několik pus a znovu se s ní chvilku mazlil, ale přesvědčivě to nepůsobilo a zoufale se těšil, až bude před domem.

Vyrazil za chvilku, Dáša už téma nechala být a oplácela mazlení mazlením, jen oči měla docela smutné. Jestli se ta Dáša nechce rozvést a vzít si ho, to Matouše nikdy nenapadlo, byl trdlo, snad sobec a taky si nedovedl představit, proč by to dělala, ostatně co by jí on Matouš mohl nabídnout, Franta byl fešák chlap, vysoký, ramenatý, nejspíš hodný, vydělával dost, víc než Matouš, měl jistou, dobrou práci, i kdyby podepisoval petice každý měsíc. Matouš kromě průseru s peticí měl jen panelákový pidimidi byteček a platil alimenty na dva kluky, to přece holka chytrá nemůže chtít, nebo že by jo?

Dáša se mu fakt líbila a bylo mu s ní dobře, nejen při sexu, jenže společný život si nedovedl představit a tak na něj nemyslel, hlavně kvůli dětem, měla s Frantou dvě, holku a kluka, oba byli po něm, tedy vizuálně, takoví hezcí čahouni, ti by zůstali s mámou, tedy bydleli by s mámou a on s nimi, a on by byl ten chlap, který mámu odvedl od táty, no to by bylo peklo.

Měl s tím zkušenost, smutnou, byl dvakrát rozvedený, z každého manželství jednoho skvělého kluka a oba nesnáší své nové strýčky, tuhle roli Matouš hrát nechce, nebo že by jí hrál líp? Jde to vůbec? Není to prostě automaticky průser?

Obzvlášť ostře to bral Matoušův první syn – Tomáš, to je prostě řízek, ten se s tím nemaže a každému dá nálepku, která nemá chybu a začal s tím sotva uměl mluvit. S jeho matkou chodil Matouš na střední školu, tehdy se jí říkalo střední všeobecně vzdělávací, prostě gymnázium byl ideologicky závadný termín, Magda byla vysoká, spíš chytrá než krásná, ale milá a vlastně ho sbalila, u Matouše poněkud klasika. Během školy toho moc nezvládli, byty rodičů pořád plné, bída, ale jak šli oba na vysokou do Prahy, tak pak si na kolejích sex vychutnávali, jenže ne moc šikovně, Tomáš se narodil ve třeťáku. Tehdy se projevila velice otevřeně Magdina matka – paní Jiřina, do té doby samozřejmě Matouš netušil, jaká to je baba princmetálová, toto označení pro ní používala Matoušova máti, velmi distingovaná paní, která Magdy maminku znala a upřímně nesnášela, ale pomluvy se nedělají a kluk je zamilovaný, tak na to musí přijít sám, uvidíme, přišel, pozdě a ještě déle trvalo, než uvěřil teorii, že dcery jsou nejen po tatíncích.

Paní Jiřina zavelela potrat, Magdička musí dělat vědeckou kariéru a děti později, tehdy se jí ale poprvé v životě Magda postavila, jednoznačně, já ke komisi nepůjdu, vezmeme se a zvládneme to. Tak se bude o dítě starat ten trouba, co tě zbouchnul, ty seš vědec. No přesně řečeno byla studentka s lehce nadprůměrným prospěchem a Matouš se samými jedničkami na Matfyzu, jak byl trošku trouba, tak na to kývnul, šlo mu to studování docela snadno, ještě měl času dost, to se zvládne, myslel si a nenapadlo ho, že by ten vědec mohl být on, ale nelitoval toho.

Docela rád vzpomínal na období, kdy bydleli na manželské koleji a oba studovali, to šlo, paní Jiřina do jejich života moc neviděla, tedy nezasahovala, a bylo to docela hezké dobrodružství, Tomášek byl grázlík k pomilování. Když dostudovali, šel Matouš dělat programátora do ČKD, kde dostal byt, malý, v paneláku, ale jejich, a Magda se chytla, či maminka zařídila, v Ústavu makromolekulární chemie a začala dělat vědu, Matouš byl servisní pracovník starající se o mladou perspektivní vědeckou sílu a jejich Tomáše. Jinak to byl ale on, kdo vydělával. Tomáš ve svých třech letech odhadl rodinou situaci přesně – „já mám dvě babičky, babičku hodnou a babičku Jiřinu“, o rok později dodal – „tátu mám rád a maminku taky, ale víc ne“.

Jednoho dne večer, když vysledovali s Tomáškem večerníček, ten se napapal a Matouš ho uložil do postýlky zavolal Magdě, kdy přijde domů. Dozvěděl, dost odměřeně, že má moc práce a že pozdě, ani se nezeptala co piňďa a Matouš si uvědomil, jak strašně se mu to nelíbí, jak hrozně tenhle život nechce a protože si neuměl představit, že by od ní odešel, jen proto, že je taková protivná a nespí s ním a má děsivou matku, muž se přece musí starat o rodinu, nemůže jen tak odejít, tak se rozhodl s tím něco udělat a to hned. Poprosil sousedku, aby se mu podívala chvilkami na Tomáška a vyrazil pro Magdu do ústavu, výzkum jeden den počká. Bylo to nelogické, ale velmi šťastné rozhodnutí. Vrátný ho znal a pustil ho bez ohlášení dovnitř a tak Matouš došel klidně k Magdy pracovně, kde se zrovna na stole milovala s nějakým kolegou, tedy na stole byla Magda, kolega stál se spuštěnými kalhotami před ní.

Matouše překvapilo, že to první co cítil, byla úleva, pak stud a pak smutek ze ztráty Tomáška, ale ta zas tak moc nenastala, Magda byla vlastně docela mizerná máma, ta role jí prostě nebavila a tak měl kluka po rozvodu hodně často. Právě od něj věděl, jak jsou ti strýčkové pitomí a směšní a jak je úžasné je všelijak trápit. Jenže Tomášek byl nad věcí, ten by dobrého strejdu určitě rád přijal, ale Dáši děti by mohli nového tátu pěkně nenávidět.

Ale na druhou stranu by to tak ale nemuselo být, možná to u nich nefunguje, možná jí Franta mlátí, děti mlátí, možná chlastá, má ženský, tohle všechno měl vědět, měl se o tom s ní bavit, zatraceně, šoustá s ní už tři roky. Na jiné myšlenky návštěvou u Dáši tedy přišel, ale vlastně neradostné a tak se vracel do výpočetního střediska v docela ponuré náladě, je to zoufale smutné kino – krásná a milá ženská mu řekne, že jí na něm záleží a on je trouba skleslý.

Ty vole kde se flákáš?“

Lekl se, to byl tedy návrat do reality, měl podobu Jirky Kulhánka, reklamní oddělení na „podniku“, tedy v podstatě nástěnkář a zdobitel pódií na schůzích a tvůrce podobných pakáren jako byly transparenty na 1. máje, jinak delikvent, trošku opilec, trošku buřič, ovšem jen v mezích zákona, ale byla s ním legrace, čímž byl na podniku naprostou výjimkou, teď se ovšem tvářil vážně.

Celý podnik je kvůli tobě vzhůru nohama a ty nikde.“

No a shání mě kdo a proč?“

Já tě sháním, blázne, to je úžasné, že jste to podepsali a poslali, to je senzace, jste asi první ve městě. Soudruzi jsou úplně paf.“

Proboha, on to Pepa už poslal? To už to lidi podepsali nebo prostě poslal jen prvních deset blbců? Jak to stihl?

No já si spíš myslím, že se jen chystají, jak se mnou vymetou.“

Hele blbost, teď je čas dělat revoluci a ne lítat za ženskýma, nevykládej, že tímhle směrem máš něco služebně, ale to je jedno, večer zasedá občanský fórum tak koukej přijít, je to v osm v učilišti Potravin na konečný trolejbusu.“

Hele Jirko, ale kdo je vlastně to, to „Občanský fórum“, co to je za lidi? Kde se vzali? Co tam budu dělat?“

Moc se synku ptáš, přijď a budeš taky občanský fórum, možná tě vezmou do rady, zatím tam jsou pěkný paka a děsně s tím manipulujou, hele v osm tam koukej bejt, ta petice ti otevře dveře, to zařídím.“

Chtěl jsem jít na trénink karate, to možná budu dost potřebovat.“

Slabě zaprotestoval Matouš, ale věděl, že přijde a viděl, že Jirka už neposlouchá a někam maže, jak ten se k tomu nachomejtl?.

Napadlo ho, že snad Dáša měla pravdu, že se začal vzdalovat jejím černým očím a dobrému srdci a zabolelo ho to.

Pokračování příště

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.