PAMĚTNÍK


napsal Xaver

Na základě své vlastní životní cesty zjišťuji, jak šalebně (to je přiléhavější než relativně) rychle se člověk stane pamětníkem s věkem dobrých osmi desítek roků, které odnesl čas. (Nic na tom nemění a nezmění klamavě sentimentální vzpomínkové návraty na dobu studií, vojny apod.) Obzvláště když má zvídavé děti a vnuky, kteří tu a tam přijdou s dotazem, „jak to bylo, když…?“Hlavně, pochopitelně, k dávným rodinným událostem, na ty „veřejné“ mají zdrojů dost.

Musím se k něčemu přiznat a zároveň něco doporučit: zjišťuji totiž, že jsem se za mlada sám málo vyptával těch, kteří pro mě tehdy představovali pamětníky, zájem o mnohé, co mi dnes schází, odsouval tak dlouho, až – až už tu nebyl nikdo, kdo by odpovídal. Dokonce ani některé scény a rodinné události na zašlých fotografiích neumím interpretovat, což je z pohledu následných generací velká škoda. Pro vnuky a pravnuky mám už ale vlastní věrohodný pramen v podobě rodinné kroniky, do které vtěluji každoročně pár shrnujících záznamů, které jim nejednu otázku zodpoví.

Z této mé vlastní zkušenosti vyplývá zřejmý závěr: ptejte se starých a starších, dokud jsou tu s vámi, vaši potomci to ocení. V matrikách, které se postupně digitalizují, najdete „od stolu“ (s větší či menší dřinou vzhledem k druhům písma) o svých předcích jen to základní: data narození a úmrtí dotyčného, jeho rodiče, příp. kmotry, povolání a jméno faráře. Avšak to je jen základ pro ty, kteří chtějí znát a vědět víc…

Nicméně tím úvodem jsem tak trochu odbočil od tématu, já jsem totiž pamětník dnes ve zcela jiné, specifické souvislosti. Městečko, kde jsem strávil krásný úsek svého mládí, má totiž gymnázium; a to gymnázium oslaví letos 70. výročí od svého založení, u něhož jsem šťastnou shodou okolností byl. Jinak řečeno patřím ke „gründerským“ ročníkům, z jejichž absolventů nás už mnoho nezbývá – bohužel.

Je jisté, že se to bude slavit; budou srazy, proslovy, možná publikace, vzpomínání nejen těch „zakladatelských“, ale i následných generací maturantů, včetně prezentace práce současných studentů a jejich profesorů a profesorek atd. Přemýšlel jsem, co bych těm mladým asi tak vyprávěl, kdybych byl tou nabídkou poctěn a zjistil jsem, že by to nebylo vždy „pěkné“, jak vyplyne z dalšího. Asi to není zcela vhodné publikovat zrovna tady, kam asi moc mladých číst nechodí, ale snad takový „návrat“ a připomenutí osloví třeba ještě některé starší…Pochopitelně zůstanu jen v rámci doby, kdy škola vznikala, neboli doby, jejíž 70. výročí se bude připomínat, a spojím to trochu s vlastní cestou studenta „zakladatele“.

Vyprávěl bych o tom tímto způsobem mimo jiné i z toho důvodu, že žádný ze současných pedagogů školy ji osobně nezažil tak, aby ji přitažlivě a zajímavě současným studentům přiblížil. Zda ji páni profesoři studovali a do jaké hloubky, neumím přirozeně odhadnout.

Začnu něčím zásadním, co my jsme jako gymnazisti a ještě i dlouhá léta potom nepoznali a co současní studenti přijímají jako samozřejmost: mám na mysli svobodu, otevřený svět a podmínky k plnému prožití mládí, o nichž se nám ani nesnilo. Naše studium totiž připadlo na počátek chmurných padesátých let, kdy právě etablovaný komunistický režim potlačoval jakýkoli náznak opozice. Soudy s tak zvanými protistátními živly a skupinami (v našem regionu například Světlanou – 10 rozsudků smrti), většinou infiltrovanými zrádci a provokatéry, probíhaly jak na běžícím pásu.

Provokatéři také lákali mladé muže k „útěku za hranice“ nebo se nechávali pod smyšlenými příběhy hostit v nic netušících rodinách, a výsledek byl opět jen jeden: zatýkání, brutální výslechy, „třídní justice“ a dlouholeté vězení převážně mladých mužů v uranových dolech. Jindy také stačila provokace se zatýkáním oblíbeného kněze, kterého pobožní venkované bránili, a výsledkem byly opět desítky zatčených.

Byla to atmosféra podvědomého strachu, jenž nás nabádal k opatrnosti v chování, vyjadřování, oblékání atd. Tak či onak byl ohrožen každý, včetně svých bližních, kdo nectil jediný „správný“ světonázor.

Veškeré studium probíhalo v přísných ideologických rámcích, pro soukromou iniciativu nezbýval v podstatě žádný prostor. Dokonce i do repertoáru pěveckého souboru, který mimochodem vyhrával různé soutěže a měl řadu vystoupení, musel vedoucí zařadit pár tzv. angažovaných písní (například Kantátu o Stalině). Členství a funkce v jediné mládežnické organizaci ČSM , příp. práce vedoucích pionýrských skupin či zájmových kroužků bývaly takřka samozřejmostí.

Avšak navzdory tomu všemu: ta naše zakladatelská generace zde získala velmi kvalitní vzdělání, jež umožnilo velké části z ní absolvovat vysoké školy jako lékaři, inženýři, pedagogové, právníci, ekonomové, vědci, řídící pracovníci, veřejní činitelé a další.

Cestování na Západ bylo v podstatě nemyslitelné a také do tak zvaných zemí socialistického tábora provázeno řadou administrativních opatření. Například do NDR jsem jel až jako vysokoškolák ve skupině, k čemuž byl vyžádán posudek i od soudruhů z rodiště (mimochodem nedoporučující). Jednou jsem si u profesorky posteskl, k čemu je mi francouzština, když se do Paříže stejně nikdy nepodívám. S odpovědí dlouho neváhala: vy se tam ještě určitě podíváte, věřte mi a učte se jako doposud. Nejen pod Eiffelovkou po mnoha létech, ale velmi často jsem na cestách na ta slova vzpomínal.

Co do zázemí, materiální stránky, vybavenosti atd. začínalo gymnázium neuvěřitelně skromně. První čtyři roky sídlilo ve starých dřevěných budovách (říkalo se jim, tuším, nouzové) spolu s učňovskou školou a jejím internátem, kde nás mezi učni několik bydlelo.(Po roce se škola odstěhovala.) Na jídlo se chodilo kamsi přes celé město, klidu ke studiu bylo pomálu a k provádění hygieny sloužila ponejvíce umyvadla na chodbě a pumpa na ulici. Ta jediná tam jako památník na zašlé časy stojí dodnes…Na místě našich „dřevěnek“ totiž vyrostly miliónové vily.

Při zmínce o nenávratném vymazání původního gymnázia ze zemského povrchu bych mohl své vyznání a vzpomínání symbolicky uzavřít, a to krátkým „poselstvím“ dnešním studentům.

Nespoléhejte na vědomosti uložené ve vašich počítačích a telefonech a studujte se stejným úsilím jako ta naše „gründerská“ generace; která se navíc musela prodírat na vrchol překážkami a mimoškolními povinnostmi, jež jsem ve zkratce naznačil a které se vás už bohudík netýkají. A važte si toho, že prožíváte krásné mládí ve svobodě a z pohledu mých studentských let v neuvěřitelném blahobytu. Za našich skromných časů existoval ještě přídělový systém s tzv. lístky a body. A v roce 1953 proběhla měnová reforma, která dopadla drsně na všechny naše rodiny…Nenechte si tedy své mládí nikým pokazit, ale hlavně si je neničte sami zrádnými a záludnými lákadly a nástrahami dneška!

Tady jsme před 70 roky studovali, snili a milovali…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.