Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (2)


napsal Vladimír  Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

Bůh není člověk“ (2)

Tonda konec roku 89

Antonín Soukup v bílém kimonu s černým páskem se zlehka rozhýbával a pozoroval členy oddílu, jak se klaní ve dveřích tělocvičny a pomalu se trousí dovnitř. Většina už někde sehnala  kimona, i když některá byla džudistická, někdo měl tepláky, bylo tam na druhou stranu i pár barevných pásků, jeden dokonce hnědý, 1.kyu. Ten měla vysoká, krásná, tedy jemu to tak přišlo, na krátko ostříhaná blondýnka s nápadným, trošku zahnutým nosíkem, ne to nebyla vada na kráse, to bylo zdůraznění zajímavosti. Tonda chodil vždycky včas, hodně brzy, chtěl se v klidu soustředit, promyslet si co budou cvičit, tedy pokud mohl vůbec přijít, jeho práce mu to občas nedovolila, o to byl raději, když trénovat mohl. Někdy zalitoval, že není učitel, jenže v patnácti ho vůbec nenapadlo, že by jím chtěl být.

Měl ty lidi z oddílu rád, hlavně děti, bylo mu tam dobře, i když věděl, že mu říkají trapič a že mají radost vždycky, když nemá trénink, že si pak s radostí dají fotbálek místo rozcvičky, odbudou techniku a jen si trošku zablbnou při kumite, tedy při jakoby volném zápase, prostě proflákají trénink, nic se nenaučí, ale oni jsou rádi, jsou děti.

Tonda byl vysoký lehce nad 190, velmi štíhlý, skoro hubený, byl by vyloženě pohledný chlap, kdyby se usmál a zvedl hlavu, kdyby se podvědomě nesnažil, aby nebyl vidět, kdyby se pořád trochu nestyděl i ve svém věku pětatřiceti a přes to, co dělal mimo tělocvičnu, mluvil tiše a vystupoval velmi skromně. Jen při tréninku byl tvrdý, věděl, že jinak se nikdo karate nenaučí, nic se nikdo bez práce nenaučí a on tam přece byl od toho, aby je to naučil, aby je naučil bojovat, ale nejen to, chtěl je naučit slušnost, velkorysost, skromnost a pokoru, velcí mistři jsou pokorní, musí být, jinak by nebyli mistry, to mu řekl jeden z jeho učitelů, Japonec, se kterým se setkal před několika lety v Mnichově, kam se dostal jen proto, že dělal to, co dělal.

Potřeboval určit někoho, kdo by za něj dokončil trénink, protože musí dříve odejít a trénink vynechat nechtěl. Dnes to byla jednoduchá volba, nejvyšší pásek má Lenka, ta s tím hnědým páskem, přivolal jí k sobě, hned přišla s krásnými očima, se zářícím úsměvem se předpisově uklonila. Hrozná holka, pomyslel si, krásná, umí to a umí i velet, je chytrá, to určitě a snad je i hodná, není to moc najednou? Může to vůbec takhle existovat? Dokonalost dokonalá?

Lenko, prosím tě, musím odejít už v sedm, vezmi si tu zbylou půlhodinku, ano?“

Dobře, pro tebe všechno Toníku, co s nimi mám dělat?“

Rázem byli ostatní ti „oni“, podřízený houf bez práv.

Projeď první čtyři katy řady heian a pak je trošku uvolni, to bude stačit.“

Pozorně se na ní podíval:

Hele ženská, ty nemáš chránič na prsa, vždyť jsem ti ho sehnal, tak nedáš žádný kumite.“

Tedy Lenka měla co chránit, na tak štíhlou byla vyvinutá moc hezky, výborně cvičila a Tonda se jí evidentně líbil.

A tobě se nelíbí moje prsa?“

Mně se tedy líbí moc.“

Ozvalo se z druhé strany, to byl Matouš, který právě přišel a úklonou pozdravil trenéra a zároveň ho tím žádal o rozhovor, vlastně o možnost, něco mu říct.

Tondo, prosím tě, musím dřív odejít, asi tak v sedm, jde to?“

Co se to chlapi děje, kam všichni táhnete?“

Lenka byla ráda, že si mohla s Tondou, který před ní normálně utíkal, povídat, protože on dneska sám začal a teď prostě utéct nemohl, věděla, že je někde problém, že Tonda se holkám vyhýbá, ale líbil se jí, přitahoval jí, měl tajemství a to jí zajímalo a taky jí bavilo ho trápit, maličko, jinak byl bezva, zažila jiné trenéry, no vesměs nafoukaný paka, nebo že by byl na kluky? Na to nevypadal, no uvidíme.

Jenže ani jeden neměl chuť jí to vysvětlovat, oba něco zabrebtali o zařizování a Tonda si s úlevou všimnul, že minutová ručička elektrických hodin s cvaknutím padla na celou a zavelel:

Do řady“.

Všichni se seřadili sestupně podle technického stupně, s tím nejvyšším, tedy s jeho nositelem, se pak Tonda obřadně japonsky pozdravil. Omluvil se, že trénink opustí už v sedm, ne až v půl osmé, že má něco soukromého a že jej dokončí Lenka, začal rozcvičku, běhali kolem tělocvičny, skákali po jedné a pak po druhé noze a rozhýbávali se směsí gymnastiky a jógy. Dělal všechno s nimi a ještě jim dával pokyny, vytýkal chyby a napomínal projevy lenosti, to trestal sklapovačkami, dřepy s výskokem, kliky na zaťatých pěstích a podobnými lahůdkami stejně jako pozdní příchody. Byl při tom v klidu, nezadýchával se ani, když běhal a skákal a působil dojmem neunavitelného robota, ale docela milého, jen při kumite byl pěkně tvrdý. Vycházel z toho, že tam chodí, aby se něco naučili a tak, když měl pocit, že se jeho soupeř fláká, tak mu jich pár vrazil, což samo o sobě bylo vlastně správně, jenže problém byl u lidí, jako třeba Matouš, kteří se neflákali, ale prostě už nemohli a to Tonda ne vždycky rozlišil.

Tonda byl samotář, nejen v práci, ale i v oddíle, sice si se všemi tykal, ale nikdo o něm nic nevěděl, kamarádil se jen s Matoušem, ale ne že by spolu chodili denně do hospody, spíš si důvěřovali a celkem otevřeně, tedy skoro otevřeně, si povídali. Matouš sice nebyl nijak nadějný sportovec, prostě on už diplomy z pohárů nosit nebude, ale ta lidská chemie mezi nimi nějak fungovala. Ostatně Tonda také nepovažoval karate za cestu k diplomům nebo jen ke schopnosti dobře se rvát. Pro něj bylo karate mnohem víc, bylo cestou jak změnit karatistu, jak z něj udělat lepšího kluka či holku, jenže dovedl pochopit, že děti se do oddílu hlásí jen proto, že chtějí nahnat strach spolužákům.

S Matoušem si rád povídal po tréninku cestou na trolejbus, někdy se stavili na pivo, aby doplnili tekutiny tím nejlepším iontovým nápojem. Měli hodně společného, bylo jim oběma necelých 40 let, oba byli rozvedení, Matouš dokonce dvakrát, oba se báli nového trvalého vztahu, Tonda úplně panicky, proto ani moc nevyhledával kamarádky na sex, jasně, příroda byla někdy mocnější než přání a plány, ale pak rychle vycouval, to Matouš měl neustále nějakou přítelkyni a bordel v hlavě.

Tonda se ženám vyhýbal, protože svoje bývalé manželství považoval za takový průser, že nechtěl riskovat, že to bude opět stejná katastrofa, styděl se za to, že se tak hrozně spletl, netušil, že je to docela normální, a tak raději pracoval, cvičil a zase pracoval, a zaháněl tak myšlenky na ženské, což samozřejmě ne úplně fungovalo.

Tondovo manželství žádná zvláštní tragédie nebyla, prostě se vzali dva lidé, kteří se vzít neměli, nebýt naprosto nepravděpodobné shody okolností, nikdy by se k sobě nedostali, ani by spolu s Helenkou Horvátovou, nádhernou nechemickou blondýnkou, nezačali chodit a pokud ano, pak druhé rande by bylo poslední, jenže náhody zafungovaly a Tondovi se změnil život.

Helenka byla nepříliš vysoká, tak 165cm, nápadně hezká slovanská holka, krev a mlíko, žádné hubené ramínko na šaty teplých návrhářů. Všichni jí chtěli, vybírala si, bavila se, střídala kluky, občas se kvůli ní poprali, občas natloukli jí, protože to s tím střídáním trochu přeháněla a její partneři nebyli většinou z kategorie hodných kluků a neměli chuť nechat se jen tak odložit. K jedné takové mele se náhodou přimotal Tonda.

Dva grázlíci se napřed rvali spolu, ale pak zjistili, že jsou vlastně oběti a rozhodli se Helence namlátit její krásnou pusinku, protože napřed táhla s jedním, pak s druhým a pak zase s tím prvním a chlapce to trošku rozzlobilo. Když se jí Tonda zastal, považovali to za velikou legraci, takový nesmělý hubeňourek, vypadal jako studentík z Filosofské historie, jenže černý pásek měl už tehdy a rozdíl váhy a hrubá síla nezafungovaly. Dostali parádně namláceno a ještě ke všemu, jak Tonda viděl krev na Helenky tváři, nepřestal s výpraskem včas, dal jim dost do těla a problémy na sebe nedaly dlouho čekat.

Ten největší byla vlastně Helenka – té se to líbilo, všimla si ho sice už dříve, ostatně kolik bylo tehdy v krajském městě míst, kam mohla mláďata chodit se bavit, ale považovala ho za takového nekňubu, stydlivku, co postává v koutě a jen kouká, možná zamilovaně, jenže jí přitahovali právě spíš ti grázlové, byla s nimi sranda, to jí přišlo, že je život, tyhle hodný kluci to je nuda, jenže tenhle výprask byl jak z americkýho filmu, který občas někdo připašoval na kazetě, a hlavně byla dost chytrá, aby poznala, že to Tonda opravdu umí.

Taky si už několikrát říkala, že by nebylo od věci se vdát, holky kámošky se postupně vdávaly, některé měly prcka v kočárku, proč ne? A tenhle kluk by možná šel, o těch svých kámoších věděla na jisto, že tedy ti na manželství ale fakt nejsou. Možná si to takhle neřekla hned, ale brzy ano a Tonda byl ve své nezralosti bez šance, zamiloval se šíleně a ihned.

Ovšem zmlácení chlapci napochodovali na bezpečnost, měli tam určité kontakty, byli to docela lumpové, a aby neměli problémy, tak taky trošku práskači, tím se to jaksi vyrovnávalo, sami sobě navzájem dosvědčili, že si Tonda začal, že je napadl a ten měl na krku ublížení na zdraví, lékařské posudky vypadaly děsně, chlapci byli na rozdíl od něj protřelí, krásná pomsta.

Do hry se ale vložil Helenky tatínek, hřmotný chlap Josef, byl z ní nešťastný, chtěl mít spořádané vdané děvče, vnoučata a toužil po zeťovi, jako je Tonda. Takže nejen, že věc „vyžehlil“, ale rovnou nabídl Tondovi práci u nich „na správě“, na správě StB. A tak se Tonda oženil a zavázal, jak byl děsivě zamilovaný, byl by patrně upsal duši i ďáblu, což v případě Helenky trošku platilo, v případě té práce toť otázka, ani moc nepřemýšlel, nenapadlo ho, že tato poměrně neoblíbená, ale pro něj zcela neznámá, organizace si může dnes vybírat a že si vybírá a to, že jej vzali „z ulice“ nebylo jen tak, že by taťka Josef měl až takové postavení? Dlužno říct neměl, málem mu plán s umístěním „zeťáčka“ nevyšel, ale zašel za kamarádem ještě z války, za Karlem Marešem, ten nebyl nadšený, protože věděl o Helence své a považoval tenhle Josefův nápad za pitomost, ale s Tondou si popovídal a kluk ho zaujal, doporučil ho jako trenéra sebeobrany a postupně přetáhl k sobě, na zahraničí.

Tonda ale o těchto komplikacích nepřemýšlel, on v té době vůbec nemyslel. Zažil několik nádherných týdnů či měsíců, možná rok, když se jim narodil Davídek, už to trošku skřípalo, ale ten řvoucí uzlíček to opět na chvíli spravil, na chvíli.

Dnes s odstupem deseti let byl Tonda rád, že má Davida, svého syna, kluka, který byl chytrý, to tedy hodně a pěkný taky hodně a zlobil náramně, ale byl prostě báječný. S Helenkou vycházel docela racionálně, žádné boje, byla pořád krásná, potřetí vdaná, pořád taková, řekněme, společenská, určitě nebyla zlá, jen chtěla žít a užít a se slušnými luky byla nuda. A Tonda měl strach, že se podruhé stejně splete, neuvědomoval si, že ho do manželství s Helenkou dostala spousta náhod a ty se nebudou opakovat, ne, měl strach.

Trénink udělal hodně intenzívní, když se v sedm opět omluvil, že musí končit, ze všech teklo, kimona promočená a s Lenkou toho jasně moc nenacvičí, nejspíš počkají, až odejde ze sprchy a utečou taky, nevadí, ta hodina stačila.

Tondovo chování, jeho nesmělost až stydlivost, snaha o nenápadnost mu dělali dokonalé krytí v jeho práci, to ano, ale pro něj to byla často obrovská zátěž s tím bojovat, protože on takový opravdu byl.

Jeho šéf mu dnes dopoledne řekl, aby se zašel podívat do učiliště Potravin, kde bude jednat místní OF:

Jen se podívej, nemám pro tebe konkrétní zadání, řekneš mi, jak to na tebe působí, co je tam za lidi, prostě dojem, detailní monitoring dělají ti z vnitřního, od tebe chci dojem, pocit, já tam nemůžu, poznali by mě, klid, tam se snadno vetřeš, oni o sobě navzájem nic nevědí, jasně, jsi na zahraničí, nevadí, naopak, ti, kteří spolupracovali, tě tím pádem nepoznají.“

Tonda si říkal, že udělal dobře, když označil za důvod zkrácení tréninku „soukromé“ důvody, protože teď pojede s Matoušem na OF, nejspíš, to by byla opravdu velká náhoda, takže nebude vypadat jako lhář, Matouš neví, kde Tonda pracuje, takže případně nějaká nenápadná výmluva, ostatně nejlepší je vzít iniciativu do svých rukou a tak se rovnou zeptal:

Nejedeš na jednání toho občanského fóra? Víš o tom něco?“

No jedu a nevím nic, mě jen jeden kolega řekl, abych tam přijel a tak jedu, netuším, co bude, kdo to je, co je to za lidi, v práci jsme napsali petici a mám celkově pocit, že si zadělávám na průser.“

Na ten sis zadělal, když jsi před rokem podepsal tu přihlášku do partaje, říkal jsem ti, ať to neděláš.“

Tonda už tehdy tušil, či spíše věděl od šéfa, že změny přicházejí, ale konkrétně toho moc nebylo a hlavně o tom nemohl mluvit ani s kamarádem, takže když to Matoušovi vymlouval, měl jen hodně obecné argumenty.

Asi jo, asi jsi měl pravdu, oni mě udělali vedoucím, ta práce byla trošku o průseru a pak mě to nabídli, tedy dali podepsat, to není o přemýšlení, to je čest, tedy byla, vždyť víš, jak na to lidi čekali, já byl v tý frontě kandidátů na kandidáty snad osm let, co mě tehdy povolili aspiranturu, byla to výměna, já slíbil, že vstoupím a oni mi povolili studování, to by byla bývala legrace to odmítnout, no už jsem to podepsal tak uvidím, snad si nějak vydělám na alimenty a na nájem.“

Matouš se na chvilku zamyslel a pak se Tondy zeptal:

Hele Tondo, myslíš, že to v tý nový době bude velkej průser, když byl člověk v partaji, nebo jako já tím kandidátem? Vždyť jsem nic neprovedl, ani nemohl, nemohl jsem ani hlasovat na schůzi, musel jsem platit příspěvky, chodit tam a jenom poslouchat.“

Nevím, jestli to bude malér a jestli budou komunisti pronásledovaný, nemyslím si to, je jich moc a je tam spousta chytrých lidí, ty nemůžou odstavit, jen to je prostě přítěž, ty bys bez toho mohl dělat politickou kariéru jako hrom, umíš mluvit, jsi chytrý, ale s tím znamením bolševika je to těžší, i když se říká, že je to sametové, tedy zatím se to říká, kdo ví. Ale to, že jsi nic neprovedl, to nic neznamená, to se nepleť, lidi se budou soudit jen podle toho, kdo kde byl členem, kdo kde pracoval, ne podle toho, co kdo konkrétně dělal, ale především takováhle věc se použije až tehdy, až se to bude někomu hodit, až prostě budeš sedět na židli, kterou by někdo rád a pak tě semelou, no upřímně ono je skoro jedno za co a jestli to vůbec je pravda, to nikdy v historii nebylo jinak.“

Matouš trochu zesmutněl, bylo to najednou těžký a složitý a tak raději změnil téma, když byli jednou docela dost otevření, tak to Tondovi prostě říct musel:

Tondo, něco už tě dlouho chci říct, jako kamarádovi, když jsme u toho, kdo udělal nebo dělá blbost, tak uznávám, já dělám blbosti často, ale ty blbneš teď s tou Lenkou, to je krásná, chytrá a snad i hodná holka a chce tě, tak co? Nebudeš prostě do smrti sám jen proto, že jsi se, jako kdekdo, blbě poprvé oženil, chlape, to je fajn holka, na to dám krk. My to děláme s těma ženskýma oba blbě.“

Tonda najednou cítil, jak zrudnul, do háje, to je tak neprofesionální, ale možná dobré krytí, jak by řekl jeho šéf, agent, který se červená, to je přece úžasné, ale teď nevěděl co říct a najednou si připadal hloupě nejen kvůli Lence a svému pitomého vztahu k ženám, ale měl najednou výčitky svědomí, že Matoušovi neřekl a neřekne, že na tu schůzku OF jede služebně, ten kluk je fajn a beztak se to brzy provalí, tedy možná provalí.

Jo, já vím, připadám si jak malej kluk, zatraceně, já si vlastně celej život připadám jako blbec.“

V klidu brácho, vítej do klubu, ani nevíš, jak závidím těm sebejistejm lidem, tak konec řečí a ty zavolej Lence, dneska večer a neptej se mě, ty dvoumetrovej kolohnáte, co máš říct, je to jedno co řekneš, jde o to zavolat, tedy pokud Lenka má telefon, pokud ho nemá, tak v pondělí je další trénink, a to je tvůj poslední termín.“

A Máťo, (tak říkala Matoušovi jen maminka, ale Tonda to nějak zjistil a občas použil) co ty a tvé kamarádky? Neměl bys taky konečně žít s některou řekněme normálně, nebo prostě se ještě jednou oženit, nebo mít trvalou partnerku?“

Matouš začal vyprávět svůj vztah k Dáše, zamotaně, taky se začervenal, ale v té tmě to nebylo vidět, byl rád, že to má komu říct, včetně těch všech svých nejistot, třeba jestli si teď náhodou opět nešlape po štěstí.

Od konečné trolejbusu šli špatně osvětlenou ulicí mezi vilovou čtvrtí a průmyslovou zónou. V šeru viděli dalších několik lidí, kteří šli stejným směrem a působili dojmem, že tady ani nebydlí a ani nepracují. V učilišti se svítilo jen na chodbě a v jídelně, nedalo se ztratit. Tonda se nenápadně oddělil od Matouše a sedl si stranou, nechtěl, aby je spolu zbytečně lidé viděli, kdo ví, kdo ho zná. Viděl dva kolegy z práce a několik lidí, o kterých věděl, že jsou spolupracovníky. Moc ho to nepřekvapilo, je prostě normální, aby policie případně informační služba infiltrovaly zájmové skupiny a je jedno, jestli se jedná o dealery drog, pasáky nebo disident, chartisty, lidi co podepsali „Několik vět“, to všechno byli takové skupiny a tak byly infiltrovány.

Organizace schůze vázla, nikdo nevěděl, kolik lidí a kteří vlastně přijdou, lidé se navzájem neznali, proto někdo položil na stůl u dveří papír, kam se všichni podepsali a napsali jméno a bydliště případně zaměstnání, ten papír si pak Tonda odnesl, sbalil ho už během jednání, když se, jako, šel vyčůrat. V přední části sálu někdo udělal ze čtyř jídelních stolů jakýsi předsednický stůl a tam se usadilo pět mužů, Tonda znal dva advokáty a jednoho dalšího spolupracovníka, jeden z advokátů schůzi vedl, asi to bylo štěstí, protože alespoň uměl mluvit.

Prohlásil, že je bezva, že bolševik končí, oni, těch pět, že jsou rada OF ve městě a pak stručně řekl, jak bude OF přebírat moc ve státě. Mluvili o kooptacích poslanců do Federálního shromáždění, do České národní rady a všech stupňů národních výborů, říkali, jaké mají problémy najít lidi, jak se všichni bojí a jak nikdo nechce riskovat, opustit práci a jít třeba na radnici. Tonda pozoroval lidi a snažil se je odhadovat, co jsou zač, pomáhala mu diskuze, kde se pár lidí představilo. V duchu se usmíval, tohle je tedy spolek, pár idealistů, pracovně jim říkal bláznové, třeba Matouš a většina ale byli chytráci, kteří cítili příležitost.

Tonda se málem nahlas rozesmál, když se Matouš pustil do diskuze, obul se totiž docela ostře do té rady OF, že se mluví o demokracii a kde tedy je? Kde se vzala ta rada? Kdo vybral ty poslance, co byli kooptovaný? Advokát, který schůzi řídil, byl profesionál, okamžitě se obrátil do pléna a řekl:

Vidíte, tady pán je zapálený, navrhuji, abyste ho zvolili za člena rady OF.“

A než se Matouš nadál, byl v radě, ale žádnou odpověď na svoje otázky samozřejmě nedostal.

Tonda na úplný konec akce nečekal, jak vázla organizace, tak se přítomní rozdělili na vlažné a ti postupně odcházeli a na stále menší a menší kroužek zapálených, tak se vytratil a jel do práce za šéfem.

Jeho přímým nadřízeným byl současný krajský náčelník StB, správně náčelník správy StB krajské správy SNB, plukovník Karel Mareš, zvláštní postava na správě. Ostatně náčelníkem byl sotva tři měsíce, když se jeho předchůdce, dlouholetý náčelník Havelka dozvěděl, co přijde a že určitě, sbalil si věci z kanceláře a odešel do důchodu. Celkem logicky funkci nikdo nechtěl i když otevřeně nikdo neřekl proč a tak ji na tu chvilku vzal Mareš, přestože se vnitřním nikdy nezabýval, vždy byl na zahraničí a vůbec měl dost zvláštní postavení, nikomu nikdy nic nevysvětloval, krajský náčelník SNB nejspíš něco věděl a asi věděl i to, že Karla řídí lidi z ministerstva a nejspíš přímo Rusové, jak se polooficiálně říkalo, prostě všem bylo jasné, že je to na pár dní, ani Tonda, který k němu měl blízko, netušil, co se odehrálo, co se děje a co bude, netroufl se zeptat, obzvlášť na to, proč to šéf vlastně vzal, vždyť to bylo jen a jen nevděčné.

Na správě se tradovalo, že Mareš byl do roku 69 v Praze na ministerstvu hodně vysoko v zahraniční rozvědce a pak prý měl problém při prověrkách, ale nebyl vyhozen, pouze přišel o frčku a jako pouze podplukovník byl odejit na podivnou trafiku k nim na kraj. Tonda si myslel, že kdyby se zeptal, že by se něco dozvěděl, ale neptal se, když bylo potřeba, Mareš řekl.

Tonda přišel do kanceláře náčelníkovy sekretářky a zůstal překvapeně koukat, v kanceláři byly místo jedné kopírky dvě, a to v té době byla kopírka naprostá vzácnost, to jen tak nějaká firma neměla, u jedné byl Mareš osobně a u druhé jeho asistentka paní Hladíková, jeho dlouholetá sekretářka, vzal si ji sebou na těch pár týdnů kdy náčelníkoval, a oba kopírovali hromadu spisů. Stačil letmý pohled, aby viděl, že se jednalo o osobní materiály spolupracovníků.

To je skvělé Toníku, že jsi tady, prosím tě odnes ty kopie do auta, jsou to tyhle tři prádelní koše, tady máš klíče, je ve dvoře, je to ta světlá Volha kombík.“

Přivítal ho s úsměvem Mareš a Tonda začal nosit v prádelních koších spisy. Když dodělali poslední kopie a byly jich nakonec ty koše čtyři, vida, k čemu se hodí veliký kufr ve Volze, Mareš poprosil paní Hladíkovou o tři kafe a sedli si k němu do kanceláře ke stolu. Všichni měli výborné kafe z takové podivné konvičky, kterou nikdo nikde neviděl, jen Mareš jí přivezl z Itálie a naučil s ní Hladíkovou pracovat, to kafe byla třída, skoro jako z těch obrovských kafestrojků v drahých hotelích, Hladíková se usmála a ozvala:

Šéfe, slíbil jste mi vysvětlení a tady Toníka by to taky jistě zajímalo, co to tu vlastně provádíme, řekla bych, že jsme porušili tak padesát interních přepisů a kupu zákonů a kde co ještě?“

Tu ženskou Tonda obdivoval, inteligentní, příjemná a docela hezká, stále vypadající pod padesát, do očí by jí řekl čtyřicet, chytrá jako opice, naprosto diskrétní, všichni na správě z ní páčili informace o Marešovi, který vždy vzbuzoval zvědavost, ale ona byla prostě němá, ale teď byla zvědavá, a zeptala se před ním, zjevně Tondu řadila mezi důvěryhodné a ostatně Mareš ho také zatáhl do tohoto podivného podniku a hlavně, měla k „šéfovi“ za ta léta tak blízko, že se prostě mohla zeptat.

Tak dobře, slíbil jsem vysvětlení, tady ho máte, možná vás nepotěší. Probíhá předávání moci, to co bylo, nebude a bude nějaký jiný stát, těžko říci jaký, prostě ti lidé, kteří teď tu vládu přebírají, nechtějí, aby se dala dohledat, tedy snadno dohledat, jejich dřívější spolupráce s námi, samozřejmě spolupráce jen některých z nich. Takže zítra zničíme ty originály, před nimi, aby tomu věřili, ty kopie to je takový můj malý šprajc proti téhle podivnosti, nelíbí se mi to.

Zřejmě napříště budeme my a naši spolupracovníci označováni za ty špatné nebo dokonce za ty nejhorší, nepřítel se vždy hodí a ti ostatní budou ti dobří, netvrdím, že mezi námi nebylo docela dost pěkných grázlů a pitomců, jak oba dobře víte, ale stejně dobře víte, že většinu lidského neštěstí způsobili lidi mimo bezpečnost, ti co nařizovali, případně hodně dávno ze svazu a moc často zlí a závistiví obyčejný lidi, sousedi, kolegové v práci, to byli oni, kdo práskal, aniž musel, ti nejsou v seznamech a teď budou jistě nejvíc křičet, jak trpěli.“

Hladíkové to nestačilo, usmívala se, ale chtěla vědět víc:

A šéfe, to co se děje, teď tady, to OF a tak, řekněte mi podle Vás, je to dobře nebo špatně? A budeme se tedy za pár let mít tak dobře jako dnes v Německu?“

Tonda se pro sebe usmál, to je ženská, ta se umí zeptat, tu měli kooptovat do toho parlamentu, jenže ta má teď blbý profil, sekretářkovala na bezpečnosti a ještě k tomu v té její nejhorší části.

Tak to Vám paní Hladíková nepovím, nevím, víte pro mě je rozhodující, abych si pro sebe řekl – dobře či špatně – to, aby netekla krev, aby se ta moc předala v klidu, zatím se to daří a teď už snad násilí nepropukne. Pokud toho dosáhneme, budu spokojený, já už žádné zabíjení vidět nechci. A to Německo, no to bychom tady jednak museli rychle najít nějakého Konráda Adenauera a udělat ho předsedou vlády a pak makat jako Němci po válce, takže se asi jako oni jen tak mít nebudeme, mezi těmi lidmi, které už jsem za OF viděl, a za ostatní spolky taky, tak tam, myslím, žádný Adenauer není a jak moc budeme ochotni makat, to taky nevím, no jedna možnost by tu byla, ale té se bojím, že se Němci začnou mít hůř.“

Hm, to nevypadá na jednoduchý povídání tak poslední otázka, co nevidět přijde nový šéf, náčelník nebo ředitel či jak mu budeme říkat. Kdo je to? Jaký je? Toho jste vybral Vy?“

Mareš se trochu smutně usmál:

Jmenuje se Václav Tačner, je to inženýr, bývalý vedoucí konstruktér ve zdejších strojírnách, vynikající technik, po roce 69 problémy, chartista, z našich záznamů a mojí zkušenosti bych řekl slušný člověk. Já jsem jej nevybíral, ale tak trochu doporučil a to, prosím, jste už zapomněli.“

Mareš se odmlčel a Tonda měl pocit, že ještě něco řekne a Hladíková si nejspíš myslela také, protože mlčela a čekala a měli oba dobrý odhad.

Víte, oni, tedy to OF a ti lidé kolem, mají kromě mnoha jiných taky jeden problém, oni o sobě navzájem skoro nic neví, oni vědí tak maximálně kdo jak je dobrý filosof, kdo je dobrý herec, kdo velký opilec, kdo pořádá báječné mejdany a sexuální hrátky, ale pořádně netuší, kdo z nich pro nás pracoval, to samo o sobě nemusí být špatně, ale oni ani neví, kdo byl opravdu grázl, kdo práskal je samotné aniž musel a kdo práskal na sousedy – ten člověk pomlouvá socialismus a jeho dítě chce na vysokou, udělejte s tím něco – však víte jak to chodilo, tak jsem chtěl, aby se sem nedostal takovýhle póvl, vždyť zpravodajská služba je strašně důležitá.“

Chvilku zůstali zticha, zamyšlení a pak se Tonda zvedl a poklepal paní Hladíkové na rameno:

Jedem paní, šoupnu Vás cestou domů, aby Vás neukradli.“

Když jí vyložil před panelákem, kde bydlela s manželem, vyrazil směr západ, až do Abertam v Krušných Horách, kde měl šéf chalupu, tam odnosil kopie do komory, jak mu to Mareš vysvětlil a otočil auto zpátky, domů přijel ráno, nařídil si budík na dvanáct a padnul. V jednu klepal na paní Hladíkovou, že kdyby šéf potřeboval, je připravený u sebe.

Mareš jej zavolal za chvilku:

Toníku, za chvíli přijdou, má jich být tak pět, ale zničených spisů má být patnáct, nedáme ty spisy z ruky, ale před nimi je spálíme, vybral jsem místo, tam, kam se sype popel z teplárny, spálíme to a popel z teplárny to za pár hodin zasype, chci, abys byl se mnou, ne jako tělesný strážce, to snad nebude potřeba, ostatně trošku se prát ještě umím, ale nějak s nimi nechci být sám“.

Přišli přesně, Tonda je znal od vidění a také byli všichni na té poradě v učilišti, bylo jich opravdu pět a vedli je ti dva advokáti, ti se tvářili trošku nejistě, snad jediní chápali prekérnost situace, ale byl s nimi taky jeden bývalý spolupracovník, nechvalně známý, to byl prostě práskač všech práskačů, donášel furt a na kdekoho, nikdo ho nemusel nutit či pobízet, přestože Tonda byl zahraniční, tak tohodle chlapa znali všichni, teď měl zřejmě velkou chuť ukázat, kdo je tady pánem, to je ale sranda, Tonda se snažil vzpomenout, jak se ten chlapík jmenuje, honem – Putna, Pytlík, Průcha, Pátek, ne a ne.

Dobrý den pánové, posaďte se a řekneme si, jak to provedeme.“

Přivítal je Mareš, a ten Putna či jak se jmenuje, se hned nepřátelsky ozval:

Jaké povídání, Vy nám dáte spisy a my půjdeme, není o čem mluvit, vy už o ničem nerozhodujete, co si s Váma budeme povídat.“

Pane Prošku, zatím rozhoduji já, je dohoda, víme o ní všichni, jinak bychom tady nebyli, dohoda o zničení, do ruky nikomu nic nedám, to byste měl pochopit, ve spisech nejsou jen Vaše jména, ale jsou tam i jména dalších lidí, někdy sice lehce šifrovaná, ale zjistitelná, to vylučuji, pokud se Vám to nelíbí, dobře, ničení nebude. Co nevidět nastupuje nový ředitel, váš ředitel, a jsem zvědavý, jestli jeho první krok bude ničení spisů.“

Hele ty jeden zatracenej estébáku dej mi můj spis nebo si ho vezmu sám, teď tady rozhodujeme my.“

Prošek bouchnul do stolu a vyskočil ze židle, kde seděl sotva minutu a možná by se byl do Mareše pustil i fyzicky, kdyby ho nezarazili, jednak Tonda, který si mu stoupl do cesty a pak rázné okřiknutí jedním z advokátů, tím zjevně „větším“, Tonda si vzpomněl, že se jmenuje Rosendorf a odkud ho zná:

Nechte toho, prosím Vás, pan náčelník má pravdu, je dohoda, zničit a to přece stačí.“

A kde budu mít jistotu, že je to všechno? Že je tam všechno? Že nemají kopie?“

Nikde, jistotu mít nebudete a nemůžete jí mít.“

Mareš měl klidný, trochu unavený hlas.

Musel byste projít všechny spisy, tady, v Praze, i v jiných krajích, pokud jste byl hodně aktivní, mohou být o Vás zmínky v jiných spisech, všechno máme písemně na papíru, jen minimum je na počítačích, takže nějaké vyhledávání v počítačích nepřichází v úvahu, bylo to v plánu, ale ještě k tomu nedošlo. Prostě dnes zničíme podstatnou část, nejspíše všechno, kopie nejsou. Nebo nezničíme, záleží na vás, jak se rozhodnete.“

Dobře jedeme to spálit.“

Rychle uzavíral doktor Rosendorf, Tonda si vzpomněl, čím se na správě proslavil, při rozvodu jednoho z místních důstojníků, nijak sympatického náfuky, kterého zastupoval, dosáhl svěření dětí do péče otce, matce natruc, ta se z toho chudák sesypala, byla to pěkná krutost, a to zjevně jen jako pomstu za to, že netolerovala děvkaření svého manžela. Pan doktor byl profík, dříve náš nejlepší přítel a dnes v čele revoluce, tedy té místní.

Ničení materiálů bylo provázeno napětím a nedůvěrou, Tonda si oddechl, když zjistil, že Mareš nakonec přece jen do akce z části zasvětil další dva lidi, kteří s pálením pomohli, jinak by nebylo možno uhlídat, aby si někdo z těch pěti něco neodnesl, taky si Tonda všimnul, že dokumentů které vezl Karlovi na chalupu bylo mnohem víc, než těch pálených, neptal se, šéf může všechno, ale proč, no asi si o některých dalších myslel, že by taky mohly zmizet, v plamenech nebo jinak a nebo ho prostě zajímaly, vida.

Tonda si zvykl pozorovat a nikdy se nikam nedral, když se večer vrátil domů, bylo mu z té revoluce docela smutno, věděl hodně o tom, co v téhle zemi do teďka bylo a spousta se mu toho nelíbilo, ale ti lidé, kteří to teď zjevně povedou, tedy alespoň někteří z nich, no potěš. Najednou si při tom vzpomněl na Matouše a pak na Lenku a honem jí zavolal, musel to udělat hned, nebo by si to rozmyslel. Měla telefon, tedy její rodiče, u kterých bydlela, zjistit to pro něj byla samozřejmě hračka.

Pokračování příště

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.