Propast mezi generacemi – existuje, nebo je to jenom neporozumění?


napsal Leo K

 

Ivo Šebestík píše s hlubokým historickým záběrem přes stovky generací, že celou historickou dobu byl proces vývoje pozvolný a i když v každé historické společnosti bylo módní hořekovat nad nastupující generací (…mladí neznají staré Římské ctnosti…Decimus Iunius Iuvenalis)

…stále měl věk svoji váhu, zkušenost se ctila a respektovala, vládla nad nezkušeností. Nové generace vstupovaly do života tím, že se snažily naučit tomu, co znali jejich předkové. Osvojit si řemeslo předků znamenalo projít iniciací a postavit se vedle nich do doby, než mladí zaujmou místa starých. Tatáž místa úplně nebo téměř beze změny.

Ještě v polovině dvacátého století bylo běžné, že dědeček mohl přinést vnukovi svoji oblíbenou knížku, verneovku nebo mayovku a měl skoro úplnou jistotu, že ho vnuk s knížkou nepošle někam, ale že si ji přečte a procítí podobné okouzlení dalekými kraji verneovek a pohádkovou spravedlností od Karla Maye. Ostatně, někdy chodil vnuk i do téže školy jako jeho děd, nakupoval chleba u téhož pekaře jako otec a léčil ho i starý dobrý rodinný lékař, který už vypsal úmrtní list nejednomu z příbuzných. Svět byl vskutku nechutně stabilní a odporně nedynamický. Živnosti stály tam, kde byly před sto lety zřízeny, taktéž krámy, a chleba voněl vnukovi úplně stejně jako dědovi před padesáti lety a policajt ve čtvrti znal každého podle jména.

Pak se ale náhle tempo změn ve společnosti prudce zrychlilo. Nastal věk počítačů a mobilních telefonů, tisícinásobně se zvýšil objem komunikace a nastala exploze vzájemného sdílení, jež hravě prorazilo těsné hradby rodin a domácností a uniklo z nich ven natolik, že se původní domovy, ony bašty bezpečí, řádu, trvání, důvěry, respektu a stability, staly jen místem přenocování. […] Trvání a stabilita se staly nadbytečnými pojmy a postupně přešly do sféry neznámého a nepotřebného. Na jejich místo nastoupila posedlost novinkami a změnami. Každá věc, jež trvá příliš dlouho, patří na smetiště. Kariéra, peníze, zábava, obrovská míra spotřeby a uspokojování všemožných potřeb i těch, které nejsou zapotřebí, toť hesla nových časů.

A v tomto novém světě dochází k dějinné změně první velikosti, jaká ale téměř zcela uniká pozornosti. Poprvé v historii lidstva se role generací obrací. Zatím se stále ještě učí mladé vlče od starého vlka, neboť tak to je v přírodě zařízeno univerzálně, ale mezi lidmi tohle už neplatí.

Poprvé v dějinách se mladí orientují ve společnosti lépe, dokonce mnohem lépe, než jejich rodiče a prarodiče. Ti se postupně ocitají v postavení mimo hru nebo docela v autu. Uplynulých třicet let, díky nové vědeckotechnické revoluci a úpadku tradičních kulturních a ideových schémat, vyhloubily mezigenerační propast, jakou předchozí dějiny nedokázaly vykopat ani za tisíc let.

Prostředí člověka narozeného v roce 1950 a jeho vnuka, jenž spatřil světlo světa v roce 2000, dělí skutečných nefalšovaných tisíc let! Za dalších padesát let budou již děd a vnuk potřebovat mezi sebou tlumočníka, neboť nejenom že jejich jazyky si budou navzájem vzdálené, ale hlavně způsob, jakým se jednotlivá slova v mozcích skládají. U starších půjde ještě snad i o myšlenky a citová hnutí, u generací narozených kolem roku 2050 zřejmě už jen o algoritmy, čísla, posloupnosti a symboly.

Není divu, že zkušenost starších generací z hlediska mladších prudce devalvuje, neboť jí bylo dosaženo ve „středověku“. Je to zkušenost s úplně jiným myšlením, jinými pravidly, jiným způsobem života, trávením volného času, chápáním vzdělání, vnímáním kultury, umění a podobně. Je to zkušenost z „včerejšího“ světa…

Je to esej, není to vědecká práce, ale některá tvrzení jsou tak rozšířená, že je nutné je přezkoumat.

Vědeckotechnická revoluce posledních třiceti let není nic jiného než módní mýtus.

Od konce šedesátých let minulého století nebyl objeven žádný nový princip, žádný nový vynález, který by měl nějaký větší dopad na společnost. Poslední z velkých vynálezů dvacátého století byl laser (jehož princip popsal už Albert Einstein v roce 1917) a prakticky využitelný byl sestrojen až v roce 1960, čili téměř před šedesáti lety.

Ale Ivo Šebestík měl určitě na mysli rozvoj rozhlasu, televize, videa, různých přehrávačů, satelitních přijímačů, dálkových ovládání, digitálních hodinek, náramkových snímačů, mobilních telefonů, vysílaček, GPS, digitálních fotoaparátů, počítačů, tiskáren, monitorů, PDA čili smartfonů, autonomních automobilů, autopilotů, a různých lékařských, vědeckých a měřicích přístrojů.

Jenže to jsou pouze nové a nové aplikace vynálezu polovodičového tranzistoru v roce 1947 a integrovaného obvodu v roce 1958. Nic víc.

Pokud někdo zmíní třeba mikrovlnou troubu, ta má svůj počátek ve vynálezu magnetronu (generátoru mikrovln) v roce 1920 a v použitelné podobě od roku 1940. Jinými slovy, kolo na hřídeli se dá použít nejenom k trakaři, ale vybaví-li se lopatkami a vybuduje se k němu náhon, tak také jako pohon mlýna. Od té doby nic nového nepřišlo, jenom se miniaturizovalo a vylepšoval se jsoucí vynález. Stále větší (až miliardový) počet PN přechodů, omylem nazývaný „tranzistory,“ se nedosahuje nějakým novým vynálezem, ale zpřesněním tisku leptaných šablon.

Celý mýtus vědeckotechnické revoluce se smrskne na marketingový efekt trhu, kde podobně jako dříve Komunistická strana si osobuje trh monopolní postavení a všechno ostatní si podřizuje…klidně jsem citoval Karla Kosíka.

Typická ukázka:

…U čipsetu pro Galaxy A9 je to hodně zajímavé. Samsung využil i v Evropě netradičně čipset od Qualcommu. A to Snapdragon 660. Jedná se o skvělý čipset pro střední třídu, který má dostatek výkonu pro každodenní použití, 3D hry a je navíc úsporný. Jenže je tu problém s cenou Galaxy A9. Telefon koupíte za 15 tisíc, tedy v ceně, za kterou se dají koupit telefony, které již mají ty nejlepší mobilní čipsety. V AnTuTu telefon získal hodnocení 141 079 bodů. Výkonem stačí na každodenní práci, zahrajete si například i PUBG Mobile… 

Konzum má ve společnosti naprostou prioritu. Trh se stává monopolem, popírajícím vši skutečnou pluralitu. Trh a jenom on přiřazuje hodnotu všemu, i člověku, a činí tak jen podle svých vlastních měřítek. Ti, kteří umějí vydělat více, jsou více lidmi než ostatní. To oni „prokázali přirozenou, tj. od přírody danou nadřazenost a v laskavé velkorysosti dávají neschopným nebo méně schopným nuzákům práci.“

Zakazujeme z humánních podnětů herny? Nevadí, technologie zařídí, že můžete mít svou vlastní hernu ve 14 nanometrové technologii v kapse, za „únosný“ měsíční poplatek. Kde zůstali smartfony s 20nm technologií? Nový přístroj má tloušťku pouhých 6 mm a lépe se drží v ruce.

Tato nová ideologie oprašuje starý sociální darwinismus, jeden z ideových zdrojů nacismu, v němž budoucnost patří mocným a úspěšným, které sama příroda předurčila k jejich výjimečnému postavení. Těm ostatním „zbývá pouze jedno: děkovat mocným, že je vůbec nechají žít.“ Dnešní vládní ideologie je takto eklektickou směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti.“

Technologie negeneruje generační propast. Za ní jsme zodpovědní pouze my. Protože jsme nejprve rezignovali na humanismus a přijali systém nesmyslných lidských práv a potom jsme rezignovali i na výchovu s pohodlnou výmluvou, že „volná“ (to jest žádná) výchova je bližší lidské přirozenosti. Není pravda, že se mladí orientují ve společnosti lépe, dokonce mnohem lépe, než jejich rodiče a prarodiče, jak tvrdí Ivo Šebestík,

jenom to tak vypadá, protože téměř naprostý deficit výchovy způsobil, že se „nosí“ módní nápodoba.

Mladí obecně – a teď nepřípustně generalizuji – neovládají soudobé technologie lépe než jejich rodiče. Ovládají je bezostyšně, to je ovšem něco jiného, protože si nejsou vědomi množství práce v nich obsažené a ovládají je pouze ke své zábavě. Tam připouštím jejich suverenitu. Ale zadejte jim úlohu, kterou nemohou najít na internetu. zadejte jim úlohu, kde musí zapojit svoji hlavu a která není řešitelná v řádu minut. Rychle zjistíte, že nepomůže-li Google a nenajdou-li aplikaci, program, který by úlohu řešil,

nejsou ve své většině schopni vytvořit a dokonce ani jen navrhnout, algoritmus řešení.

Ideologie devadesátých a miléniových let, „liberální demokracie“ se nám strašlivě vymstila. Její dědictví se stalo strašlivou (Gorgonou) Medusou jejíž pohled zabijí. Ignorace skutečnosti, že pouze cca 16% populace je schopno se vypořádat se špičkovou znalostí, potřebnou k absolvování vysokoškolské látky nám odebrala rozum, protože jsme na školách snížili požadavky. Už nevím jestli jsem četl na blogu fyzika Vladimíra Wágnera nebo na blogu mikrobiologa Václava Hořejšího příhodu z přednášek. Na konci se přednášející ptal na případné dotazy k přednášce. Po dlouhých a nesmělých ohlasech vyšlo najevo, že studujícím 1. semestru na vysoké škole nejsou jasná

procenta!

Přednášející se zmohl jenom na poznámku, že jde o látku základní školy. Okamžitá reakce:

„Právě! Víte jak je to dlouho?!!!“

Odvrácení od humanismu, akceptace systému číslovaných lidských práv, nás zase zbavila solidarity. Už nepřemýšlíme v kategorii MY, ale pouze JÁ. Už v jednom z minulých článků jsem napsal, že ignorujeme formu státu, že nerespektujeme, že res publica znamená věc veřejná, věc společná. Místo toho tvrdíme:

Mám právo…“

Vůbec si nedělám patent na nějaké prozření. Psal o tom už Karel Kosík, Milan Valach…abych jmenoval alespoň ty, jež jsou mi blízko. Snad jenom malou část z eseje Milana Valacha „Osamělost, Kosíkovské inspirace v pozdním kapitalismu.“

Vztahy mezi lidmi i jejich obec ve své fakticitě stále existují a nemohou neexistovat, neboť život každého člověka je na nich závislý, a proto je vždy nutně tvoří, ale již nejsou prožívány jako „moje vztahy“ a „moje pospolitost“, ale jako něco vnějšího, jsoucího mimo mne a mně cizího. Prožitek vzájemných interakcí je za podmínky svobody prožíván jako můj autentický vztah k druhému a jeho autentický vztah ke mně a jako takový je zvnitřněn a zapamatován[…]

V důsledku této skutečnosti není nikdy svobodný člověk jen sám sebou, ale je současně i druhým a druhými, nakolik se tito stali součástí jeho já a naopak. Je to tedy živá přítomnost obce ve mně a pro mne. Tento zvnitřněný prožitek opakovaných interakcí je základem našeho citového vztahu ke konkrétnímu druhému, ale i k druhým lidem obecně, nakolik je každý jednotlivý člověk reprezentantem obce, již společně tvoříme.

Máme pak citový vztah nejen k lidem obecně, ale i k našemu vzájemnému (!) společenství. V tomto případě se významnou součástí mého já stává „MY.“ To má několik důsledků, z nichž si všimněme alespoň těch, jež se jeví významné v kontextu dalších Kosíkových úvah o naší současnosti. Především, v tomto sdíleném „MY“ nachází člověk smysl života.

Avšak, jak jsem již uvedl výše, toto „MY“ je jen zobecněné „TY“, opakované v osobách všech lidí, tvořících s námi společně toto společenství a rovněž jsou jeho součástí naše společné touhy, ideály, vzpomínky, sdílené hodnoty, tedy mnohost „TY“ ve složité síti vzájemných vztahů a v dějinách našeho společenství, v němž jako „TY“ vystupují i ti, co byli jeho součástí před námi, i ti, co zde teprve budou.

A to je právě to, co společně ztrácíme, když jsme připraveni o svobodu a podrobeni vůli jiných lidí. Toto zlhostejnění vůči bytostným vztahům k druhým, k lidské pospolitosti, tvořící základ obce, otevírá prostor pro znicotnění významu vlastního života. Nic, které ospravedlňuje lokajství, které nezná a zneuznává vše vznešené a tragické, se samo noří do banality a lhostejnosti. Projevem tohoto znicotnění, vlády onoho „nic“, je i relativizace dobra a zla.

Člověk, vytržený z podstatného vztahu ke světu, podrobený moci, zná jen dvě polohy – poslušnost a potrestáníhodnou vzpouru. Tato vynucená primitivnost myšlení, znajícího jen dvě krajní polohy absolutního dobra a absolutního zla, je v praktickém životě zneužita proti jeho vlastnímu masovému nositeli. A tak se uznává, že se nacisté dopouštěli zločinů, ale cožpak se jich nedopouštěla občas i druhá strana? Míra těchto zločinů, stejně jako příčina i následek jsou pominuty a mezi obránce a útočníky je položeno rovnítko.

Praktickým výsledkem tohoto smazání rozdílu je paradoxní zánik dobra i zla jako orientačních bodů našeho myšlení. Právě Václav Havel, prosazovaný částí sdělovacích prostředků jako morální vzor, přispívá k této demoralizaci nejen extrémně pokryteckým pojmem „humanitárního bombardování“, ale již v počátcích své politické dráhy po roce 1989 snahou představit nacismus jako menší zlo, jako jen autoritativní režim, ve srovnání s režimem skutečně totalitním, komunistickým. Místo autonomně stanovovaného obsahu pojmů dobra a zla nastupuje hlas autority, vytěsňující skutečnou lidskou morálku.. Výsledkem tohoto účelového moralizátorství je rezignace na vlastní morální hodnocení a v konečném důsledku, i popření možnosti takového hodnocení vůbec.

I my jsme ale vinni. Podle Kosíka jsme nejen byli svobody zbaveni, ale také jsme se jí vzdali. Symbolem tohoto vzdání se podstatného je mnichovanství. Událost, v níž nás zradili západní spojenci, byla následována kapitulací našich politiků. Jejím důsledkem je demoralizace, která následně propukla a pokračuje dále i po roce 1989. Obsahem této kapitulace je ustupování před agresívním zlem.

Útočící zlo nenaráží na odpor a agresor i kapitulant se společně dožadují obětí: cti, společného soužití, čestnosti, svobody i samotné podstaty lidského bytí. Mnichovanství je smíření se zlem, je to triáda kapitulantství, agresivity a nestoudnosti. A v této triádě ztrácí vše podstatné význam, nastoluje se vláda banality a soukromých zájmů na přežití, po roce 1989 na blahobytné přežití.

Milan Valach se v psaném projevu pro Tvar dopustil nešvaru – mnohoslovnosti, která je zdůvodněna ve vědecké práci, ale nikoliv v popularizačním eseji. I když jsem krátil, co to šlo, je text ještě dost náročný. Ale určitě si vzpomenete (alespoň vy, starší), že za minulého, byť totalitního, režimu bylo slovo MY daleko frekventovanější. Postavíme kulturák (co na tom, že šlo o hospodu), uklidíme před panelákem, dáme dohromady nějakou grilovačku…

Muriel Blaive, francouzská historička, která se už 25 let zabývá moderní českou historií má pravdu, když říká:

Svět není jednoduše rozdělen mezi oběti a zrádce. Každý jednotlivý lidský život je nuancovaný a složitý. Mnoho, jestliže ne většina lidí, byla na určité úrovni obětí, zatímco zároveň s režimem na určité úrovni kolaborovala. Morální odsudek je lehký jen pro ty, kdo se nikdy neocitli v nemožné situaci, v jakých se jiní lidé při svém každodenním životě ocitali často. Minimální míra empatie pro individuální trajektorie často napomáhá porozumění chování lidí. To neznamená, že tím omlouváme komunistický systém  jako celek. Empatie, mimochodem, není špinavé slovo. Komunisté empatií pohrdali. Neodsuzujte druhé tak, jak to dělali komunisté.

Nevím jestli komunisté pohrdali empatií, ale je pravdou, že my jsme tu žili své životy a trápil nás nedostatek některých komodit, přehnaná rovnost, kde jsme si připadali jako uříznuté boty, uzavření v drátech socialistické soustavy, ale rozhodně nás netrápila základní myšlenka režimu:

budoucnost, jako život v beztřídní a spravedlivé společnosti.

Naopak nyní postrádáme onu společnost, postrádáme to, co zmizelo a ptáme se jak může existovat demokracie, vláda lidu, když to MY (ten lid) zmizelo?

Nejlepší výchovnou metodou je příklad. A zase selháváme. Schází vzory, empatie, schází solidarita. Společnost postrádá vizi, cíl a jestli se jí v úzce omezené lokalitě a časovém prostoru daří, tak se zvrhává jako ve filmu Vlk z Wall Streetu. Jestliže má plzeňský vlk oprávněně husí kůži z prognózy budoucnosti, která se mu jeví jako brána s nápisem: Zanech vší naděje, kdo vstupuješ… nemusí být ještě tak zle. Ledacos se ještě dá napravit. Když jsem četl zprávu o editaci genů dvojčat v Číně, tak jsem se dozvěděl, že jde o dr. Jiankui He, který pracoval na Stanfordské univerzitě v USA. Zpět do Číny se vrátil v rámci Pekingského plánu „Tisíce talentů.“ Ten si klade za cíl odvracet únik mozků do zahraničí.

Bez ohledu na to jak editovaná dvojčata dopadnou, jedno je jisté. První, kdo se odvážil sáhnout „bohům“ do řemesla, byl Číňan. A jistě se nevrátil z USA proto, že by obdivoval komunistickou myšlenku. Čína svým plánem Tisíce talentů udělala jenom to, co dělá USA už věky. V omezeném počtu škol vytváří takové podmínky, které se spolu se zelenou kartou nedají odmítnout. I českých vědců je v amerických prestižních laboratořích řada.

Jak se můžete podívat (přehled 80 nejlepších států světa na začátku roku 2019), nezáleží jenom na poměru HDP na člověka. Metodika, to jest váha jednotlivých kritérií je na této stránce.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.