Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (4)


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

 

Václav, přebírání funkce, jaro 90

Václav si držel levou rukou tu pravou, třesoucí se, a těžko dýchal, bolelo ho na prsou a byl zoufalý, že to nebude procházka to tušil, ale že to bude taková síla, to by ho ani ve snu nenapadlo, vždyť ona na něj donášela i stará Juračková, babka nad hrobem, té je snad sto a on blbec jí vždycky táhne tašku s nákupem, když to nemůže unést a ona je jako med, pane inženýre sem, pane inženýre tam a šupky, hupky na StB hlásit, že si postěžoval na to či ono, hlavně aby řeč nestála. Bože, a ten můj kluk, že se distancuje, to by ho snad jedině omlouvalo, kdyby nevěděl, co to slovo znamená, ale to by zase byl pitomec, on to ví, je to vlastně pěknej parchant, milovanej parchant, kde jsem jen udělal chybu, a já je mám všechny dál objímat……

Všimnul si, že Mareš se vrátil od sekretářky a že čeká.

Prosím, povězte mi tedy to Vaše curriculum vitae.“

A Mareš začal vyprávět, o Volyni a Ukrajině vůbec, o rodičích, o poměrech za Stalina. Václava zaujala poznámka o sousedech, rodině Kašparových, a tak to Karel rozvedl:

To byl, jak mi rodiče říkali, technik tělem i duší, představuji si někoho, jako jste Vy. Oni to byli naši sousedi, měli jen maličko větší domek než my a ten náš byl maličký, dnes by se řeklo maličké 2+kk, původně ten jejich byl vlastně stejný, ale pak si nejdřív pan inženýr Kašpar přistavěl dílnu, pak jednu kancelář a pak ještě sklad, ale pořád nic honosného, to vůbec. Začal malou zámečnickou dílnou, až z toho postupně udělal ve městě takový malý kovozávod, tak asi 50 zaměstnanců, ale prý výborně fungoval, žádné dluhy a stále rostl, osobně jsem je neznal, jen jsem se maminky ptal, proč je ten domek vedle nás pořád prázdný. Tak mi to vyprávěla, jak nedlouho po revoluci přišla do té Kašparovy továrničky nějaká komisařka s třemi muži v černých kožeňákách, taková poznávací značka Čeky a kdo že je majitel, no Kašpar se přihlásil a ona hned:

Ke zdi!“

A tehdy se ozvalo několik dělníků, že je to slušný člověk, k dělníkům se chová jako k sobě rovným, dává práci, nepovyšuje se, jedná slušně, živí 50 rodin a vlastně nepřímo i další, on prý zrovna pan inženýr sám něco spravoval, protože byl prostě fanda na stroje a tak byl po lokty od šmíru a opravdu nevypadal jako továrník z příručky třídního boje, a jak se ti dělníci postavili kolem něj, tak jej nakonec ta komisařka nenechala zastřelit, ale pozvala jeho a zástupce sovětu z továrny na další den na okresní stanici Čeky.

A na to už Kašparovi nečekali, v noci zmizeli a nikdo už je ve vsi neviděl, jak jsem po létech zjistil, tak se jim opravdu podařilo dostat přes Polsko do Čech, měli obrovské štěstí, Poláci byli většinou k Čechům dost nepřátelští, a kdyby je byli vrátili, hrůza pomyslet, to by zabili všechny a ještě by je před tím mučili. Syn pana Kašpara se také stal inženýrem, a když jsem je našel, tak pracoval v ČKD.“

Václav odložil diplomacii a zeptal se na rovinu, protože tenhle chlap co to vlastně je za člověka, vypadá vyloženě sympaticky:

Dobře, ale já pořád nechápu, jak jste se mohl dát k bezpečnosti, tajné, která měla jediný velký vzor právě v té Čece, později slavné NKVD? Vždyť Vy jste, promiňte, žádným komunistickým ideálům přece nemohl věřit?“

Nevěřil jsem té praxi, ty ideály, ty nejvyšší, ty vlastně byly krásné, neříkejte, že ne, ale to, proč a jak jsem se ocitl tady, tak to je jedna z mála věcí, o které nechci mluvit, promiňte, nemám se, myslím, za co stydět, no přesně se to dozvím, zda se mám stydět nebo ne, až zaklepu na nebeskou bránu, ale opravdu nechci o tom mluvit, prostě ne, nastoupit jsem nechtěl, opravdu ne, odmítl jsem tu nabídku dvakrát a to se nedělalo, je omyl myslet si, že StB měla nedostatek lidí, měla vždy frontu zájemců o práci, vždy, až do loňského roku si mohla vybírat nejlepší absolventy nejlepších škol, ale pak jsem dostal nabídku potřetí a to byla, jak se píše v Kmotrovi, nabídka, která se nedá odmítnout, promiňte, více ne.“

Takže na Vás něco věděli, že?“

Vidím, že se rychle učíte, pane inženýre.“

Václav si najednou vydechl a rozesmál se, jako kdyby mu spadl kámen ze zad, nevěděl proč, vždyť je to všechno takové smutné a musel si přiznat, že Karlovi začíná věřit, skoro se toho pocitu lekl, podíval se na jeho spis, ale on mu četl myšlenky.

Tam to samozřejmě není, tam je, že jsem byl v roce 45 přijat na vlastní žádost a protože jsem měl hromadu medailí a všechny možné a nemožné předpoklady, byl jsem přijat. Podívejte, i v této firmě, jak nám říkám, jsem si zachoval relativně čisté svědomí, jasně, nesu kolektivní vinu, nebyli jsme po všech stranách dobrý spolek, často naopak, ale jednak všechny zpravodajské služby se chovají stejně, vyjde to na stejno jestli vás vyslýchá, tedy mučí, Rus, Američan nebo Žid, časem to zjistíte, já sám jsem vždy pracoval v zahraniční rozvědce a nikdy nebyl u nějakých surovostí zdejšího vnitřního, které se hlavně v padesátých letech opravdu děly, na to mě totiž nepotřebovali, to je prosté, násilníky, kteří s chutí mlátí spoutané lidi, těch je vždycky po ruce hromada. Mě potřebovali, protože jsem už tehdy mluvil plynně rusky, ukrajinsky, německy a jidiš, mluvil jsem tak, že Němec z Bavorska poznal, že nejsem z Bavorska, ale ne, že nejsem Němec, stejně žid z Jeruzaléma viděl, že asi nejsem ze Svaté země, ale že jsem žid z Ruska, to mi uvěřil, odhadli, že mi půjdou i další jazyky a pak jsem měl štěstí a podařilo se mi ještě za války a pak u pohraničníků, několik drobných akcí, akcí spíš vymyšlených než vybojovaných, vyhráli jsme několikrát chytrostí a to chtěli, proto si mě přitáhli, ne na nějaké násilí, ta základní parta surovců k StB nastoupila od gestapa už v roce 45, těch měli dost.“

Dobře, ale co na Vás mohli vědět, když zdůrazňujete to čisté svědomí?“

Teď se usmál Karel.

Vidím, že budete dobrý šéf zpravodajské služby, prostě omlouvám se, opravdu nechci říct nic konkrétního, mám docela čisté svědomí, samozřejmě relativně, ale byl jsem přesto vydíratelný, přesto jsem někdy udělal něco, co se dá vyložit špatně, záleží na pohledu, jak se na věc díváte a úmyslu, čeho chcete dosáhnout, tehdy jsem prostě neměl volbu, také je třeba si uvědomit, že v té době jsme nebyli právní stát, i když to bylo ještě před rokem 48, což je teď datum, od kdy tady prý bylo bezpráví.

Mimochodem, jsem zvědavý, jak dalece právní stát budeme nyní, až se naplno chopíte moci, to, co slyším z vašich jednání v Praze, vypadá podivně, nezdá se, že by převládal názor, že právo v první řadě, že stát bez rovnosti a spravedlnosti nemůže být, že je třeba chránit slabé, budovat, či vlastně udržet solidární společnost.“

Václav se opět zarazil, co to ten člověk říká, jak to ví? Proboha! Oni to pořád řídí?

Vysvětlete mi, prosím, odkud to víte? Nebo, proč si to myslíte, vždyť tam nechodíte, to jsou uzavřená jednání.“

Jsme zpravodajská služba, a vždy jsme jí byli, jak už jsem Vám řekl, měli jsme v řadách disentu řadu spolupracovníků, otevřeně řečeno byl vydatně infiltrovaný našimi lidmi, ti lidé nespáchali hromadnou sebevraždu, prostě existují dále, smazali stopy, snažili se o to, s nimi také mnozí spolupracovníci, kteří si to včas vyjednali, říkal jsem Vám přece o spálených svazcích. Takže jednoduše řečeno – informace stále proudí, ale prosím, ono to není špatně, nová vláda strašně potřebuje informace, pokud chce vládnout dobře. Ti lidé, kteří ty informace poskytují, možná jen doufají, že to něčemu pomůže.

Teď se vytváří nová vládnoucí struktura, houfy lidí se derou k moci a majetku, vy- jako OF nebo jinak řečeno, noví šéfové této země, přece potřebujete vědět, co to je za lidi. Dnes jsou všichni antikomunisti, nikdo nespolupracoval, každý lump zavřený za krádeže bude říkat, že byl politický vězeň, jak to rozlišíte? Tady máte organizaci, která je připravená pracovat, tady jsou chladní profesionálové, nikdo tady nebyl z lásky k partaji a Sovětskému svazu a takové ty blbosti, bavila je ta práce. Vezměte to jednoduše, na příkladu – my tu máme počítačové experty, nejlepší z nejlepších, proč je nevyužít?

A jen tak na okraj, nic mi do toho není, ale co Vám ti hoši v Praze dávají za úkoly, jasně je to přísně tajné, ale jen tak rámcově?“

Václav chvilku váhal, trochu byl na rozpacích, ten člověk se ptal dobře, bolestně dobře:

No tajné to je a mělo by zůstat, protože je to asi dost špatně, v podstatě to je obecný blábol, to co mi ukládají, to i já vidím a v podstatě když to shrnu – nechtějí po nás nic, mám to tu udržet, až by to někdy potřebovali.“

Pak buď této zemi Bůh milostivý, jak by řekla babička, ta se tu narodila v roce 1852, odešla jako malá holka se svými rodiči do Volyně a pak tady v roce 49 zemřela, když se sem dva roky před tím vrátila, šťastná, že je doma.“

Matouš, únor 90

Matouš chodil pilně na jednání Občanského fóra a postupně se seznamoval s lidmi, kteří tvořili krajskou radu, rozdělil si je na idealistické tlachaly a pragmatiky, tím ovšem nebyla dána hranice sympatií, s těmi tlachaly se hezky povídalo, byl si jist, tehdy, že to myslí dobře, ale evidentně nevěděli co dělat dál, mluvili o volbách, ale jak je zorganizovat, co vlastně konkrétně měnit a jak, to netušili, ale moc hezky se s nimi povídalo, byli to celkem vzdělaní lidé, pár profesorů středních škol, ti byli dost postrašení, jeden dva redaktoři, dva tři doktoři a pak pár lidí nejistého zařazení.

Ti pragmatici to všechno řídili, především Arnošt Rosendorf ještě se dvěma advokáty, ale ti dva chodili stále méně a méně, až přestali vůbec, takže šéfoval Arnošt, pak tam byl, pro Matouše to bylo velmi nemilé překvapení, jeho spolužák ze základní školy, tedy o rok starší, Petr Nosek, který na té základce dělal předsedu pionýra a pak ČSM a shodou okolností, když přijímali na konci osmých tříd děti hromadně do ČSM, byla to skoro formalita, tak se tehdy Petr postaral o to, že Matouše do toho ČSM nevzali. Což mohl být velký průser, naštěstí byl rok 67 a výjimečně se to nebralo moc vážně. Na gymnáziu, tehdy se to jmenovalo SVVŠ, Matouše hned do ČSM přijali a bylo to, nikdy ovšem nezjistil, proč to vlastně Petr udělal. Teď z něj byl velký pravičák a držel se Arnošta a snažil se do všeho motat. Ale byl příliš vyčůraný na to, aby se hned v prvním kole nechal uvrtat do nějaké funkce, správně odhadl, že z toho koukají jen průsery, vyčkával, až přijde něco opravdu zajímavého.

V praxi to vypadalo tak, že zatím co ostatní tlachali o obecnostech, kluci z pragmatické party chodili s návrhy, které pak všichni schválili, protože ti ostatní neměli protinávrh, třeba proto, že nevěděli, že se to či ono vlastně řeší. Demokracie tedy spočívala v tom, že teoreticky mohli ostatní nesouhlasit. A taky a především, jak se celá ta parta dala dohromady, to bylo u Boha.

Několikrát Petrovi něco nabízeli, protože prostě nebyli lidi, byl únor 90, vlastně se nic nedělo, sice se obměnilo federální shromáždění a česká národní rada, ale to bylo daleko a lidi se doposud o tyhle instituce nestarali, proč taky, donedávna o ničem nerozhodovaly, jasně, byl úžasný prezident Havel, to ano, ale v továrnách seděli dál bolševičtí ředitelé a celý rozdíl byl v tom, že už to nebyli soudruzi ředitelé, ale páni ředitelé. A tak se lidi báli. Takže se nakonec obrátili i na Matouše. Nejspíš to zorganizoval Jirka Kulhánek, který své nástěnky opravdu zanedbával a jen šmejdil po městě, nebo fakt nikoho neměli.

Matouš se zrovna snažil pochopit slušovické počítače a alespoň trošku se je naučit programovat, zatím pořád jediné snadno sehnatelné PC v Česku, sice už se dalo něco dovézt, ale komplikace úžasné. Třeba taková disketa, byly to desetipalcové, pružné, snadno se poškrabaly a data byla v háji, tak pro ty musel Matouš přejet hranici do Německa, v prvním městečku je v nějakém elektru koupit za marky, které soukromě vykšeftoval, pak s disketami přejet zpátky, ještě že už celníci na všechno kašlali, většinou, diskety pak prodat do bazaru a tam obratem oficielně diskety pro podnik koupil. Jinak neřešák, na podniku, kde seděli stále stejní lidé, mu jen zlomyslně říkali – neměl jsi chtít ty malé počítače, mohli jste mít další velký sovětský, na ten by bylo všechno jednoduše přes Kancelářské stroje. Matoušovi nedošlo, že kdyby tuhle operaci dělal maličko ve větším, mohl božsky vydělávat, to ho ve snu nenapadlo, za zelena utržený, řekl by klasik maminka.

Takže Jirka nezastihl Matouše nijak naplněného optimismem, protože mu to programování prostě nešlo a nebavilo ho to, ale to Jirka přehlédl a vybalil to bez úvodu.

Čau chlape, hele vole, nechceš jít na magistrát dělat tajemníka?“

Matouš se k němu obrátil od obrazovky, kde kurzor trpělivě blikal a čekal na správnou odpověď, kterou ovšem Matouš netušil a nechtěl se pořád toho Pepy Vojty ptát, on mu rád všechno řekne, ale Matouš si připadal jako děsný trouba a tak bojoval:

Cože, proboha, co to je za nápad? A co vlastně ten člověk dělá? Proč já?“

Ty vole, vždyť to víš, nejsou lidi, kluci advokátský ti to vzkazujou, prostě teď předělávají radnici, dávají tam nový lidi, jsou tam ale ochotní jít jen důchodci, ti nemají celkem co ztratit, ale ten kdo je mladej, ten si drží svojí práci jako čert. No ten tajemník to je snad něco jako ředitel, šéfuje ten úřad, tam je spousta lidí a ten primátor ten klade věnce k pomníkům a gratuluje babičkám k devadesátým narozeninám. Ty seš schopnej organizátor, to nekecej, že nejsi, vykašli se tady na to, večer zajdi do advokátní kanceláře za Arnoštem Rosendorfem, ten dělá krajskýho kádrováka, jak přece dobře víš, už obsadil většinu úřadů, přes soudy všech stupňů až po náčelníka hasičů, tedy nejspíš, jen ten tajemník mu chybí, prý to je o práci, ne o politice, já nevím.“

Jirka se culil, pro něj to byla asi jen hra.

Hele a proč tam nejdeš, Jirko, třeba ty? Ty jsi disident, tedy řekl bych, nebyl jsi u bolšánů jako já a nemáš teď co dělat, nástěnky nefrčí.“

Jsi blázen, já umím namalovat obrázek, udělat transparent s fáborkama, to už ale asi nikde neprodám, ale řídit úřad, to vůbec.“

Ale já vůbec netuším, co tam ty lidi vlastně dělají, nemám ani zdání, co si s nimi počnu?“

Klid, především klid, všude se dosazují lidi, kteří nemají zdání, ten úřad poběží dál, jak běžel, ty to jen budeš zlehka hlídat a pak budou někdy volby a pak bude všechno jinak, ostatně prezident říkal, že se každý musí obětovat, tak se obětuj a maž na radnici, tady to pošlape i bez tebe, a žádnej strach, že bys to nezvlád – tady to taky dřív nešlapalo a teď to funguje, což říkají i ti, který tě ale vůbec nemají rádi.“

Matouš přestal hledat chybu v programu a jen tupě zíral, večer vyrazil za Rosendorfem do advokátní poradny, ta byla v zadním traktu krásného secesního domu na náměstí, připadalo mu to vždy, když tam šel, trošku symbolické, zepředu krásné, vevnitř ale velká bída.

Tak prej to bereš, to je bezva,“

přivítal ho Arnošt, vypadalo to, že snad má opravdu radost,

Čekáme jen na toho tajemníka, hned svoláme plenární zasedání národního výboru, tam kooptujeme nové poslance, tedy i tebe a pak vás navolí.“

Prosím tě, Arnošte, rozmysli si to, já nejsem ideální volba, jsem bolševik, podepsal jsem přihlášku, předloni, ještě nejsem člen, ale už jsem kandidát, to se přece nehodí, tedy já už vystoupil, ale byl jsem tam. A především já vůbec netuším, co tam ten tajemník dělá, já nevím, co dělá ten úřad.“

Podívej, pro tebe mluví třeba to, že se vůbec zajímáš, co ten úřad dělá, ostatní rafnou funkci a ptají se jen, jestli bude auto s řidičem, a ta partaj, je to sametový, ty vole, klid. Zavolám ti, až bude termín toho zasedání, já budu asi taky poslanec, nebo jak se tomu na městě říká, ještě nevím, buď v klidu, budeš mít oporu, řeknu ti lidi, kteří budou v tom plénu a kteří tě na zasedání vždycky podrží a do toho se rychle dostaneš, to není složitý. A mimochodem, proč jsi to ty vole v roce 88 podepisoval? Vždyť bylo jasný, že to jde do háje, Gorbačov to rozpouštěl, celej ten spolek.“

Nestaral jsem se o politiku, slíbil jsem, že to podepíšu, když mi povolovali aspiranturu, to se mi ptali, jestli jo nebo ne, dělal jsem jí z ekonomie a tam to povolení musel dát krajský výbor partaje, to je snad osm let, celou tu dobu jsem byl ve frontě kandidátů na kandidáty a na politiku kašlal, já jsem Gorbačova zaregistroval, líbilo se mi, co říká, četl jsem si ruský ekonomický magazíny, psali o jejich ekonomice úplně jinak, než se to dělalo tady, ale nějak jsem si to nespojil, prostě jsem to nejspíš podělal a politika půjde mimo mě.“

Nic jsi nepodělal, klid, tam tě prosadíme, udržíme tě tam a hlavně to tam neposer, kromě tebe tam na tu radnici jdou jen důchodci, ti jsou úplně mimo, no a zůstane tam bývalý primátor Poláček jako jeden z náměstků, ten ví, jak to chodí, on je to asi docela slušnej člověk, nikdo neví o žádným jeho průseru, ale primátorem zůstat nemůže, to by blbě vypadalo, když že je ta revoluce, tak kdybys něco potřeboval vědět, ten ti poradí. Takže jsme domluvený?“

Tak jo, Bože, já mám strach.“

Díky brácho, opakuju – to je v zásadě dobrý znamení, že máš strach.“

Za čtrnáct dní zasedalo plénum národního výboru, Matouš si vzal tmavý oblek a vyrazil, nervózní víc, než když dělal rigorosní zkoušku a to byl nervózní hodně. Velký sál secesního městského klubu byl plný, úředníci zajišťovali prezenci a všechny postrkovali na jejich místa, rituál fungoval, Matouš nikdy nic takového neviděl a nezažil, měl stále silnější chuť utéct. Nesměle přišel ke stolku s prezencí, kde se na něj zpytavě podívala černovlasá, no možná na černo obarvená paní těch neurčitých let kolem padesáti, nebo čtyřiceti, tedy určitě o něco víc než Matoušovi, ne ta je starší o víc, určitě. No docela jí to slušelo, přesněji byla vyloženě velmi elegantní a vypadala rázně:

Vy budete nový tajemník pan doktor Chlumský, že ano?“

Jo, tedy ano, to jsem já.“

Já jsem Musílková, jsem sekretářka bývalého tajemníka a možná budu i Vaše. Tak, tady se podepište, tady máte program, jděte si sednout do první řady, až dojde na Vaší volbu, tak Vás řídící schůze, to je předseda Národní fronty, zavolá a Vy půjdete na pódium a řeknete o sobě pár slov.“

A co jako mám říkat?“

Vyhrklo z Matouše, paní Musílková ne úplně úspěšně potlačila úsměv.

To je celkem fuk, oni Vás nejspíš nebudou poslouchat, volba je domluvená, prostě něco řekněte o sobě, lidi si udělají obrázek, spíš jak mluvíte a vystupujete, nejde o poslance, ti mají pokyny a zvolí Vás a je jim to jedno, většině, myslím, jde hlavně o nás, lidi z národního výboru a z obvodů, pro nás jste nový šéf, my jsme zvědaví. Tak až to řeknete, tak Vás zvolí a Vy si sednete, už na furt, na to pódium.“

A promiňte, jsem z toho takový vyplašený, pokud mě tedy zvolí, tak to jako nastupuju na tu radnici hned? A proč jste říkala, že budete možná moje sekretářka, proč možná?“

Tak to nastupujete opravdu hned, tedy stačí zítra ráno, no a já, no podívejte, prosím pochopte nás, máme z vás- nových lidí, trošku strach, tak jsem si vyjednala pro jistotu jinou práci na organizačním odboru, třeba kdybyste nechtěl starou strukturu, přesně řečeno starou bábu co je stará struktura, nebo si chtěl přivést svojí sekretářku?“

Ne, já si nikoho nepřivedu a moc potřebuji někoho, kdo alespoň trošku ví, jak to chodí a ostatně nejste stará bába.“

Matouš si uvědomoval, že by měl vystupovat sebejistě, jenže mu to nešlo, ale podle výrazu paní Musílkové měl pocit, že jí to snad nevadí, no asi si myslí, že budu snadno ovladatelný, no možná budu, Bože můj, že jsem sem lezl, zamyšleně se díval na vstupní dveře, ještě se dá utýct.

Sednul si na jednu židli v první řadě, už tam několik pánů sedělo, usmál se na ně, ale oni se tvářili smrtelně vážně, to budou asi ti náměstci a ten primátor, kdo pak je asi kdo? A co já jim budu vyprávět, mám říct, že jsem podepsal tu přihlášku? Vždyť to mě nezvolí, a když to neřeknu, tak se někdo zvedne a řekne – jsi bolševik, co tu chceš? Že já jsem nezůstal v početce, možná má Franta ranní a já mohl vyrazit za Dášou, já vůl.

Scénář byl domluven dobře, Matouše opravdu skoro nikdo neposlouchal, když koktal, že chce něco udělat pro rodné město, které má rád, nikdo mu bolševika o hlavu neomlátil, všichni byli pro a on se stal tajemníkem. Zjistil, kdo je primátor a kdo náměstci, všichni ho vyděsili tím, jak mluvili, jednak a především vůbec mluvit neuměli, no on sám mluvil tentokrát taky mizerně, ale snad ne tak moc mizerně jako oni, ale hlavně plkali fráze o demokracii a svobodě a nadávali bolševikům, ne že by nebylo dobře, že bolševik odchází, jasně, byla to s ním pěkná pakárna, ale nikdo z těchhle strejců v Jáchymově nefáral, a ke všemu – sál byl plný komunistů, kteří je teď zvolili tak to nadávání bylo trošku trapné a ta demokracie, kterou jsme se sem my dostali, tak ta byla parádní, no budiž, no potěš. Matouš ze zvolení a svého nového postavení nejásal, spíš se trochu styděl.

Konec nastal brzy a najednou stál na ulici a nevěděl co teď, něco ho táhlo k radnici, nádherné renesanční budově, nikdy tam nebyl, ostuda veliká, tak tam váhavě vyrazil. Když prošel klenutou vstupní halou, miloval staré stavby a tady to je fakt krásný, tak se dostal k vrátnici, kde se na něj usmál postarší vrátný, vypadal na prdůcha, neboli pracujícího důchodce:

Tak mladej, co byste chtěl? Dnes není úřední den.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.