Těžce politicky nekorektní dějepis – BŘEZNOVÉ IDY 1939


napsal Slim

Vlkův  úvod:

Tenhle  článek se váže k březnovým událostem 1939.  Přiznávám, že  ideálně  by by seděl předevčírem.  Jenže  mi v poště  dorazil 14.3.  ráno, kdy  už  jsem měl Kosu  k výročí 15.3.1939 dávno zkoncipovanou a  zredigovanou. A  sami jste  s e mohli přesvědčit, že  úplně  jinak, než  kdokoliv  jiný. Na  základě  faktů, kterými veřejnost , zejména  ne  s nástupem  nových časů – nikdo neobtěžuje. Naopak, jsme  vystaveni  těžkému přepisování dějin a zapírání skutečností. Tohle prostě  nešlo vyhodit a  nahradit  to  dnešním textem. Ne proto,  že  že  jsem to psal  já, ale protože  „soužití  českého a německého etnik, míním to skutečné a reálné, pokládám  za  mimořádně  důležité. Abychom nezapomněli  a nebyli zapomenuti.

Na dnešek byl původně  dlouhodobě  plánován jiný  text  – prominte  Řezníčku z Brna, že  jste  to opět odnesla  už  podruhé jste odsunut, ačkoli  chcete  upozornit  na mimořádně zajímavou knihu. Omlouvám se vám  veřejně, ale  prostě  články  vážící s e k přesnému datu  , mohou  vyjít  jen právě k těm výročím…

Pokud  někoho  právě napadlo, že  si těžce protiřečím, protože  březen  1939 je   15. březen a dnes  je  17., vyvedu  ho rychle z omylu.  Ostatně  vyvedl jsem i sám sebe. Ten článek dnes vychází  aktuálně. Protože  všichni, kteří kdykoli  píší o tomhle  tragickém výročí /včetně mne/ se  soustředili vždycky  jen  přesně  na ten tragický  jediný den  obsazení zmrzačené ČSR  Němci. Nikoho  nebo skoro nikoho nenapadlo zajímat se o to, co  se  důležitého dělo v několika málo  následujících dnech….   Ačkoli je  to možná, pro dnešní dobu  důležžitější  než  samotný 15. březen  1939.  A pro úplnost dodávám, že Slim není totožný se slimmem, který zde také jednou publikoval.

Nyní už má slovo Slim.

Na 15. březen připadaly ve starém Římě Březnové idy. V roce 44 př. n. l. byl v tento den v Senátu zavražděn Julius Caesar.  Od té doby název symbolizuje významnou, přelomovou událost.

15. březen 1939 si pamatujeme jako den národní hanby. Němci vpochodovali do Prahy a v hnusné sněhové plískanici čelili nepřátelským pohledům Pražanů.


Fotografie z /1/. Ulice na druhém záběru vypadá jako Vodičkova.

Předehra

Událost měla ale i mezinárodní důsledky, a to přelomové.

Cesta k 15. březnu začínala v Mnichově. Když přijížděl z konference domů, bál se Daladier, že bude vypískán, ale v Le Bourget ho vítaly jásající davy. Podobně Chamberlain byl na letišti v Hestonu vítán nadšenými zástupy. Král ho dokonce pozval do Buckinghamského paláce, kde pózoval s královskou rodinou na balkóně. Britům spadl kámen ze srdce, ještě před dvěma dny byli přesvědčeni, že začíná válka. 

Nadšení ale začalo vyprchávat překvapivě rychle. Zdá se, že sám Chamberlain byl zmítán pochybnostmi. „Do tří měsíců to nadšení zmizí“, řekl při příjezdu Halifaxovi.

Zprávy přicházející z Německa britskou veřejnost zneklidňovaly. Způsob obsazení Sudet byl brutální a Němci pobrali ze sporných území, co mohli. (Zde je dobré si připomenout, že mnichovské ořezání území ČSR se nevztahovalo jenom na Sudety. Brzy se o své nároky na území jižního Slovenska přihlásilo i Maďarsko. Po Německem a Itálií soudcované vídeňské “arbitráži” přišla republika v listopadu 1938 o dalších 12 000 km2 (vč. Žitného ostrova, Košic a podkarpatského Užhorodu) a asi 1,1 mil. občanů.

9. listopadu vypukla v Německu Křišťálová noc, která evropskou veřejnost pobouřila. Chamberlain si v dopisech své sestře (Hilda byla jeho důvěrnicí a psal jí prakticky každý večer) od listopadu stěžuje, že věci se obracejí k horšímu.

Británie a Německo si vzájemně vyčítají urychlené zbrojení (britské výdaje na zbrojení od roku 1937 začínají akcelerovat). Z vyslanectví v Berlíně přicházejí horší zprávy, nikoliv náhodou od října, kdy velvyslanec Henderson, známý appeaser, odjede domů na několikaměsíční zdravotní dovolenou. Bez jeho „redakce“ depeše najednou znějí mnohem hrozivěji. V polovině prosince přiváží do Londýna tajemník velvyslanectví  Kirkpatrick zprávy – obdržené od tajné opozice v Německu – o plánech útoku proti Británii, což vzbudí velký rozruch. 

Ani rok 1939 nezačíná dobře. Tvůrce polské zahraniční politiky, ministr Józef Beck je 4. ledna u Hitlera na Obersalzbergu a tam slyší ve vůdcově řeči „nové akcenty“. Ty ho silně zneklidní. Začíná chápat, že jeho orientace na lavírování mezi Ruskem a Německem, s patrným příklonem k Německu možná nebude fungovat. Nicméně zůstane pevný a o Gdaňsku odmítne jednat. Vzájemné styky obou zemí se začnou zhoršovat, od dubna už prudce. 

18. ledna 1939 propuká tzv. „holandská krize“. Rozvědka (SIS, známá jako Intelligence Service) předá vládě informaci, že Německo plánuje v blízké budoucnosti útok proti Holandsku. To vzbudí poplach, ohrožení Nizozemí Británie vždy chápala jako casus belli. Chamberlain to také vzápětí sdělí kabinetu, zatím bez publicity. A 6. února deklaruje ve sněmovně, že v případě ohrožení Francie jí přijde Británie na pomoc. Je to neobvyklé vybočení z linie britské zahraniční politiky, která se vždy vyhýbala pevným závazkům do budoucnosti (stačí si vzpomenout na případ Belgie a zdráhavý vstup VB do první světové války). Stálý tajemník Foreign Office Cadogan to hodnotí jako „bod obratu“. /2/

Do předjaří roku 1939 se nálada anglické veřejnosti, politických kruhů i tisku zkrátka obrací, myšlenka appeasementu ztrácí vliv. V kabinetu přichází Chamberlain o svůj původně dominantní vliv a sílí pozice ministra zahraničí Halifaxe. Sílí ovšem i vliv  kritiků vládní politiky, jmenovitě Churchilla.  

15. březen

Vpád do Čech nebyl nečekaný (i když je zároveň pravda, že Hitler byl vrcholně oportunistický a v plánování a časování akcí pravidelně improvizoval podle okolností, takže se historikové dohadují, kdy přesně se rozhodl vpochodovat do Prahy).

Emil Vachek ve své slavné (devítidílné) knize /1/ často cituje zpravodajství francouzského vyslance v Berlíně. /4/ Počátkem ledna 1939, v komentáři k Beckovým rozhovorům v Berchtesgadenu Coulondre píše: „Podrobení Československa je již hotovou věcí“. V únoru se dotazuje německého Zahraničního úřadu ohledně záruk pro zbytkovou ČSR (nedostane odpověď). 13. března hlásí do Paříže že „divise už dostaly rozkaz k pochodu“. Vachek cituje toto jeho zhodnocení celé události:

Nejlépe a nejsouhrněji vystihl události a jejich význam Coulondre v rozsáhlé zprávě své vládě, ve skutečnosti dokonalé to studii plastického umění popisného i analytického, poslané 16. března.

Události, které dospěly s drtivou rychlostí k tomuto rozuzlení, jsou typické pro mentalitu a methodu hitlerovských vůdců. Přinášejí poučení a závěry, jež musí bez odkladů vyvoditi všechny státy dbalé své bezpečnosti tváří v tvář Německu.. Operace, jejíž obětí se právě stalo Československo, obsahuje v míře ještě větší než předchozí násilné činy nacistů specifické znaky hitlerovských podniků: cynismus a perfidnost v rozvrhu, tajuplnost v přípravě a surovost v provedení.‘

Bystrovidný Francouz tu dává svému šéfovi na paměť, jak Němci v Mnichově lstivými manévry, mezi nimiž nechybělo ani přesvědčování, že nechtějí přivtěliti k Říši živly jiných národů, docílili toho, že jim pražská vláda postoupila území převážně německá. Coulondre pak pokračuje:

Arci dnes se již nemluví o oddělení Čechů od Němců. Docela obracejíc, Německo obnovuje německo-český amalgám, ač loni v září prohlašovalo jeho složky za neslučitelné a dokazuje nutnost toho dějinami a hospodářskými a zeměpisnými nezbytnostmi

Tak dochází Coulondre k závěru, asi nelibě znějícímu uším jeho šéfa, že mnichovská dohoda byla pro nacistické vůdce jen prostředkem k odzbrojení Československa, než bude pohlceno a že Německo znovu projevilo pohrdání ke každé písemné smlouvě, dávajíc přednost postupu surového násilí a fait accompli. “

Nejasno o situaci neměly zpravodajské kruhy. V předvečer okupace prchá, za pomoci britského rezidenta SIS, z Prahy do Londýna skupina čs. zpravodajců v čele s plk. Moravcem. (Moravcova soupeře plk. Havla, šéfa analytiky ovšem v Praze jaksi zapomněli.) Jako rodinné stříbro sebou vezou kontakty na agenturní síť, především na agenta A-54.

Archívy čs. armády a policie taky Němce zajímají hned po příjezdu, v Dejvicích na MNO jsou už v 9 hodin ráno. Právě tak jsou objektem zájmu trezory Národní banky a měnové zlato.

15. večer přijíždí na Pražský hrad Hitler a 16. tam vydává dekret o zřízení Protektorátu. 17. jede vlakem přes Olomouc do Brna, kde mu holduje tamní německá menšina. (V té době Hitler vůbec pilně cestuje; už 21. 3. vjíždí na křižníku do litevské Klajpedy (něm. Memel) a přístav připojuje k Říši.)

* * *

V kapitole Poučení E. Vachek (roku 1946) shrnuje tři zásadní závěry z událostí 15. března, tři problémy pro budoucnost:

-problém českých Němců,

-problém Slováků a problém mravnosti v politice. Povšimněme si jen druhého bodu, problémů se Slovenskem, ten je také stále aktuální.

Poté co popsal vývoj vzájemných vztahů a protičeské agitace na Slovensku, uzavírá:


Je zřejmě úkolem naší doby vytvořiti stav politický, právní, správní i citový, který by zabránil opakování těchto osudných a trapných událostí. Je na Češích, aby se dívali na Slováky právě tak realisticky, jako se Slováci dívali a dívají na Čechy. Blouznivé lásce z období kolem roku 1918 jest asi navždy odzvoněno a jest to konečně také dobře, neboť správný vztah mezi národy nemůže vzniknout z blouznivé lásky, hlavně je-li jednostranná.“

Vlkův  vstup: to, co jste  právě  četli  je opravdu jen předehra k toho, proč  tenhle  článek vychází a proč  především DNES! To, co následuje  si  sotva někde přečtete, vyjma  specializovaných odborných pramenů.Ačkoli bychom to  měli mít  na paměti! Ale slovo opět patří  Slimovi!

17. březen

Britská vláda nejprve v reakci na obsazení ČSR zaujala pozici „mrtvého brouka“ a ze záruk daných v Mnichově se pokusila vykroutit poukazem na odtržení Slovenska. Ministr financí Simon sněmovně vysvětloval, že není možné dostát zárukám státu, který přestal existovat. Ale neklid vzrůstal, a jak píše slavný historik A.J.P. Taylor: „možná parlamentní whipové varovali vládu, že v zadních lavicích [tj. u „backbenchers“] narůstá reptání. Možná lorda Halifaxe budily v noci výčitky svědomí“ [silně nábožensky založený Halifax totiž něco takového zmiňuje ve svých pamětích] /3/. Rozhodně si všichni konečně uvědomili, že Hitler porušil své sliby z Mnichova, že chce zpět jen německé krajany. Na ranním zasedání vlády prohlásil ministr války Hore-Belisha, že začíná Drang nach Osten (H. B. byl více protihitlerovsky vyhraněný, než jeho kolegové, byl také žid). Chamberlain se pokoušel kritiku potlačit, ale hned následující den propukla „rumunská panika“.

Rumunský velvyslanec Tilea totiž oznámil ministru zahraničí Halifaxovi, že Německo plánuje ovládnutí Rumunska (a Maďarska), a že dalo Rumunům ultimátum, požadující monopol na rumunské zemědělské vývozy. Následně zasedal generální štáb a ve vládě se probírala možnost britských garancí Rumunsku. Později se ukázalo, že podobně jako u holandské paniky v lednu šlo patrně o cílenou dezinformaci, ale obojí dokumentuje neklidnou atmosféru prvních měsíců roku 1939.

Za této situace odjížděl Chamberlain 17. odpoledne do rodného Birminghamu, kde býval starostou a kde měl pronést projev k místnímu sdružení Konservativců. Byl zřejmě pod Halifaxovým tlakem, „aby se něco udělalo“ a ve vlaku si začal dělat poznámky k alternativnímu projevu.

Večer nakonec odložil připravený projev a začal improvizovat. Přitom byl, jak píše Taylor, silně „hecován“ živým ohlasem ze sálu /3/.

Zpočátku se snažil omlouvat předchozí vlažnou reakci vlády: „Neměli jsme čas pozkoumat zprávy a učinit si dobře uvážený názor… a museli podat jen opatrný výklad událostí… ale postupně přitvrzoval.

Každý muž a žena v této zemi, vzpomínaje na osud židů a politických vězňů v Rakousku musí být dnes naplněn zlými předtuchami. Kdo necítí, že jeho srdce bije soucitem s hrdým a udatným národem, jehož svobody byly omezeny a jehož státní nezávislost zanikla? Co zbylo z prohlášení o „žádných dalších územních ambicích“? Co zbylo z prohlášení „nechceme Čechy v říši“?

Události tohoto týdne nás musí podnítit, abychom se sami sebe tázali: je to konec starého dobrodružství, či počátek nového?“ Je to poslední útok na malý stát, či budou následovat další? Je to ve skutečnosti krok, směřující k pokusu o světové panství?“ …

Světové Demokracie se musí postavit každému pokusu ovládnout svět silou“.

Taylor píše „Chamberlain obrátil svou zahraniční politiku vzhůru nohama.. nicméně válka se mu stále zdála naprostým neštěstím.

Jak napsal ministr S. Hoare, ‚poučení z Prahy nebylo ani tak v tom, že další snahy o mír jsou bezvýsledné, jako spíše, že pokud nejsou podpořeny větší silou, nemají dohody s Hitlerem trvalejší význam‘.

Stejně kostrbatým a zdráhavým způsobem, plným protikladných záměrů a kroků se zahraniční politika Británie i Francie vyvíjela dál. V Británii se např. diskutuje o zavedení (omezené) branné povinosti. Dynamiku situace měl ovšem v rukou Hitler. Když 22.3. připojil k Říši litevský přístav Klajpeda, dále zesílil neklid Polska. Britská politika dospívala k – pro sebe – bezpříkladnému kroku, bezpečnostním garancím pro Polsko.

Dopady obsazení Čech a Moravy, jistě i spolu s řadou dalších důvodů změnily výrazně evropskou politiku, naivní důvěra appeaserů k Hitlerovi zmizela.

* * *

Hned 16. března se také vrací do politického života dr. Beneš, který v té době učí na Chicagské universitě. Vydává prohlášení čtené na krajanském shromáždění, píše dopisy představitelům VB, Francie a Společnosti národů, konstatující porušení Mnichovské smlouvy atd. . Známou fotografii, na níž E. B. vychází z kaple university jsem na webu nenašel, zato tam bylo krátké, unikátní video z té doby.

Status nového státního uspořádání formou Protektorátu odmítly postupně uznat vlády SSSR (17.3.), Francie a VB (18.3.) a USA (20.3.)

Epilog

Ministr Beck 26. března prohlásil, že německý pokus změnit jednostranně statut Gdaňska jako Svobodného města spravovaného Společností národů by pro Polsko byl důvodem k válce. Beck byl pozván současně k jednáním do Berlína i do Londýna. Berlínské pozvání nepřijal a odjel do Londýna.

Nyní Chamberlain udělal něco nečekaného: 31. března oznámil ve Sněmovně britské i francouzské záruky pro Polsko „v případě akce, která by jasně ohrožovala polskou nezávislost“. Beck hrdě trval na tom, že garance musí oboustranné, a tak i Polsko garantovalo své západní garanty.

Smlouva se zemí ve východní Evropě a v době míru bylo něco neslýchaného v britské politice (vždyť právě na britském odporu ztroskotala v r. 1925 myšlenka „východního Locarna“ tedy garance východních hranic Německa). Ne náhodou se okamžitě ozvaly hlasy, že jde o „blankošek“. Duff Cooper, který na protest proti Mnichovské smlouvě vystoupil z vlády, pronesl známý výrok: „osud britské říše byl svěřen do rukou hrstky neznámých lidí v Polsku“. O důvodu pro poskytnutí záruk vznikla řada teorií, jedna z nich, kterou zmiňuje už Vachek a která perpetuuje v historických pracích dodnes, je ta, že Chamberlain se obával, že jinak by se Poláci mohli dohodnout s Němci. V každém případě tyto garance nakonec vedly k vypuknutí války jako (nejprve) evropského konfliktu. Polsku bezpečnost nepřinesly (i když podle toho, co dnes víme, Poláci by šli do války i sami). Paradoxně ale prospěly spíše nám, protože obnova ČSR by byla stěží možná bez velké války.

Duben patřil Rooseveltově iniciativě. Americký prezident poslal 14. 4. poselství Hitlerovi a Mussolinimu, ve kterém se dotazoval, mohou-li dát záruky, že nenapadnou vyjmenované země; jeho seznam, kromě evropských obsahoval i země Blízkého východu, celkem 30 zemí (připomeňme, že Italové se 7. 4. vylodili v Albánii). Hitler Rooseveltovi odpověděl před Reichstagem 28. 4.

William Shirer, který pro CBS tento projev z Berlína živě komentoval do USA, později ve své známé knize napsal, že Hitler byl toho večera na vrcholu svých řečnických schopností. Německý vůdce ironizoval Rooseveltův seznam vyjmenováváním těch zvlášť vzdálených zemí, a potom, kromě jiného, vypověděl polsko-německou smlouvu o neútočení z roku 1934 a také britsko-německou námořní dohodu.

Vachek shrnul jeho projev takto: „Hitler projevil nespornou obratnost ve způsobu, jak utlumil nebezpečnost Rooseveltova podnětu, neboť místo biblické řeči ano ano, ne ne od něho požadované, vrhl do světa nové hašteření a sváry, zahalené do závoje zdánlivé mírumilovnosti, takže jen kritický pozorovatel si odnesl tento obraz bilance:

  • Rooseveltův podnět obecného, dlouhodobého příměří byl odmítnut

  • Smlouva s Polskem a lodní dohoda s Anglií byly vypovězeny

  • Souběžnou diplomatickou akcí byly sousední státy zastrašeny, takže se ani neodvážily vítat Rooseveltův podnět

O několik dní později byl v Sovětském svazu zbaven místa ministra zahraničí Maxim Litvinov, dlouholetý proponent koncepce kolektivní bezpečnosti (proti dvoustranným smlouvám). Na jeho místo přišel Vjačeslav Molotov, který patřil do nejužšího stranického vedení. Obecně byl tento posun zaznamenán a správně komentován jako pozdní důsledek Mnichova a hledání nových cest pro SSSR. (Jen málokdo byl ovšem tak bystrozraký jako Robert Coulondre, který už v době svého moskevského pobytu (1936-38) opakoval v depeších pro Quai d‘ Orsay: „otázka není, půjde-li SSSR s námi, ale s kým půjde SSSR.“

A 7. května 39 po rozmluvě s jedním z Hitlerových důvěrníků, který ho upozornil, že Hitler se v posledním projevu nezmínil o „Rusku“, z Berlína telegrafuje Bonnetovi: „Hitler se dorozumí s Ruskem. Přijde den, kdy dosáhne svých cílů, aniž by spojenci měli důvod, nebo dokonce úmysl zakročit. Možná budeme svědky čtvrtého dělení Polska.“ /1/)

Józef Beck pronesl 5. května známý projev, v němž znovu odmítl německé požadavky (Gdaňsk a tranzitní dálnice Koridorem) a mj. pravil: Mír je drahocenná, žádoucí věc. Ale i mír má svou cenu, jako vše ostatní. My Poláci neznáme výraz mír za každou cenu.

Cesta k válce se otvírala.

Vlkův dodatek:

Tolik Slim.  Darebácký Mnichovský diktát, pokud  vůbec, měl jednu  jedinou  světlou stránku – velmoci garantovaly  nedotknutelnost II. republiky!!! Za  co ta  garance stála  ukázal 15. březen. A prohlášení, že  není možno plnit  bezpečnostní  záruku  státu, který zanikl !!!! Západní velmoci sice následně  odmítly  diplomaticky  uznat Protektorát, nicméně  například  Británie  vydala  Německu  část  českého  měnového zlata, deponovaného na  ostrovech… Klasický rozdíl mezi slovy  a činy. Nejen to.

Francie  a Británie  neměly  žádný  problém tenhle  Hitlerův slovenský  potvor diplomaticky  uznat. Britové  4.5.1939 a  Francie  14.6.1939…

Přesně  kvůli tomu, co se dálo,  ze strany  „garantů“  naší  svobody a  demokracie  tenkrát po 15. březnu, jsem tenhle  článek  otisknout  musel. Protože  tímto se ti,  kteří  mají monopol na  vnucování názorů, nás  nikdo „obtěžovat“  nebude. Protože  by  konzumenta  těchto informací mohlo napadnout   klást /si/  velmi a velmi nepříjemné otázky…

Slim ani já  vás jich, zcela  záměrně  neušetříme. Máme  totiž za  to,  že  výročí, která  jsou připomenuta  jen  kladením  věnců a prázdným žvaněním  a  povinnou úlitbou  těm, co  o nás nevěděli ani v  září 38 ani v  březnu 39, jsou těžce kontraproduktivní.

Prameny:

1/Emil Vachek, Německá válka, díl II. (V. Neubert, Praha 1946)

2/ Jiří Ellinger, Neville Chamberlain (nakl. LN, Praha 2009)

3/ A.J.P Taylor, English history 1914-1945 (Oxford Univ. Press, 1965)

4/ Robert Coulondre nastoupil jako velvyslanec do Berlína z předchozí Moskvy, v listopadu 1938. Byl důsledným odpůrcem politiky usmiřování Německa a zastáncem vytvoření účinné koalice Francie s SSSR.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.