EU byl dobrý nápad


napsal Leo K.

 

Ten minulý čas je však na místě. Když vyšel můj článek „Umíme si představit lepší EU?,“ byl jsem vystaven spršce kritických mailů na téma „Buďme rádi za takou EU, jaká je.“ Nějak mi to hlava nebere. Slyším tolik stížností a najednou, prrr? Funguje EU tak, jak si to představujeme? Vylepšuje se skrze naše členství také postavení ČR ve světě? Objevují kritické hlasy k fungování Komise, Rady ministrů a dokonce k Evropskému parlamentu? Je to politizací Evropského ekonomického projektu?

Jean Omer Marie Gabriel Monnet měl nápad. Dvě války, které zatřásly (mimo jiné) Francií ho inspirovaly k prosazení plánu z roku 1947 na poválečnou obnovu Francie a

získání politické kontroly nad německou produkcí uhlí a oceli,

klíčovými válečnými surovinami. A byl to Boží nápad. Padl do noty zastáncům volného obchodu, atlantické aliance a federalizace Evropy. Monnet je považován za jednoho ze zakladatelů Evropského společenství a tedy i Evropské unie. Jenže – je federalizace shora vůbec možná? Existuje nějaký jiný federativní subjekt, který vznikl rozhodnutím shora? Vývoj evropské integrace se po dlouhou dobu ubíral jakými samospádem, na principu řetězce kroků, které ze sebe vzájemně vyplývaly a navazovaly jeden na druhý.

Původně mlhavá vize vyústění tohoto procesu do vzniku evropské federace se během desetiletí postupně rozplývala, společně s posilováním centrálních prvků v rozhodování. Vývoj integrace od počátku 90. let dále posílil rozpor mezi nárůstem kompetencí Společenství a jeho minimální politickou odpovědností.

S odstupem času už vidíme chyby vývoje EU. Dovedeme si spočítat, že EHS – později EU se topí v problémech, které byly viditelné už před 28. lety. Které to jsou? Především podřízení ekonomiky nedemokraticky založenému politickému centru, kterým je místo Rady Evropy – Evropská Komise. Dovedu si představit Evropskou komisi jako pracovní orgán, ale podřízený Radě Evropy.

Ač se neustále mluví o demokracii, v Evropské unii je jí opravdu pomálu. Spíše si na ní EU hraje. Zatímco v demokratických zemích (dokonce i u nás) rozhodují o zákonech zástupci volení přímo občany, v EU vzniká většina legislativy v Evropské komisi a v Radě ministrů Evropské unie. V nich zasedají lidé, kteří nebyli do svých funkcí zvoleni občany, nýbrž jmenováni vládami.

To, že Komise má exkluzivitu je asi ten nejhrubší faul, který vnáší rozpory do členských zemí. Její rozhodnutí sice podléhá schvalování parlamentem, ale ten, místo, aby zastupoval zájmy jednotlivých zemí, je tvořen bloky (nazývané stranami), které nemají v členských zemích obdobu. Domnívám se, že vytvoření politického centra a následná vůle sjednotit Evropu politickým rozhodnutím z tohoto centra bylo medvědí službou samotné myšlence sjednoceného kontinentu. Byla to ztráta drahocenného času, během kterého Evropa ztratila iniciativu. K sjednocovacímu procesu mělo dojít postupným vývojem… Ano, to už jsem psal v odkazovaném článku. Co jsem vynechal?

Pozoruhodnou skutečnost, že Evropa jako taková (včetně zemí ESVO a evropské části Ruské federace) představuje téměř dvojnásobný trh jakým disponují Spojené státy a přesto je ekonomicky v jejich vleku. To je ovšem hrubý úlet. Proč? Na to odpověděl už Václav Klaus, když jinými slovy (přesný citát si nepamatuji), kritizoval vznik společné měny, eura.

Evropa může úspěšně ekonomicky i politicky spolupracovat, ale nemůže stejně úspěšně vytvořit jeden politický celek. Není totiž ekonomicky dostatečně homogenní entitou a nemá takovou míru cenové a mzdové flexibility a mobility práce, aby to nevadilo.

Na ta slova se přímo vnucuje odpověď: „No ano, chce to evropskou federaci, chce to více Evropy!“ Proč by měly mít váhu výhrady?

Protože politicky sjednocený ekonomický prostor má své zisky a své náklady. Nerad to píšu, ale také schengenský prostor má své nedokumentované náklady.

Slabší ekonomiky, v jednotném prostoru nechráněném cly, se zákonitě dostávají do role dodavatele subdodávek,

výrobků s nižší přidanou hodnotou, náročnější na práci, a jednotný trh nabývá podoby centra a periferie. Centrum, tvořené Francií a Německem, přetváří periferii ve vztah vazalské závislosti, ze které je velmi těžké se uvolnit.

Mluví-li někdy Ilona Švihlíková o koloniální závislosti, vyjadřuje se přesně. Je to postavení Sibiře vůči Ruské federaci, Commonwealthu vůči Velké Británii atlantických „spojenců“ vůči USA. Různé úrovně „řeší“ Brusel strukturálními fondy, které by měly být kompenzací „hospodaření v integraci.“ Zda jsou správným nástrojem, je zatím velký otazník. Proto neplatilo, že za dvacet let dohoníme Rakousko. Naopak, proces konvergence je ve světle výsledků jižních zemí eurozóny i nadále nejistý.

Při bližším pohledu, jak si vedeme. jako malá exportní ekonomika, nemůžeme být naplnění optimismem. 86% zahraničního obchodu směřuje do EU – především k sousedům: do Německa, Rakouska a Polska. Z toho až příliš velká část tvoří výrobky automobilového průmyslu. Někdy to připomíná bývalou United Fruit Company jiné části světa. 20 největších exportních partnerů za rok 2017 najdete zde. Přímá exportní expozice ČR vůči zemím, které budou zpomalovat růst světové ekonomiky (Čína, Německo, Itálie a Británie) dosahuje takřka 45 procent. Nějak nás neutěšuje, že jsme na tom podobně spolu s Rakouskem, Polskem a Maďarskem.

Jedinou cestou jak z toho ven, je diverzifikace exportu mimo EU. Těžká úloha pro zemi, která je svázaná politicky Bruselem, který je zase skrze svůj nejvlivnější stát, Německo, politicky svázán s USA.

Pokládám prohlášení, že státy zbrojí a zasahují v cizích zemích za důsledek toho, že čelí společným hrozbám, pokud zbrojení a invaze do cizích států může tyto hrozby odvrátit. Společné hrozby prý sbližují Německo a USA. Společná studie zveřejněná výzkumným střediskem PEW a nadací Körber Stiftung ukazuje, že i když mají Němci a Američané rozdílné názory na svoje vzájemné vztahy, shodují se na několika otázkách – zejména na společných hrozbách.

Podle průzkumu provedeného v roce 2018 pouze 24 % Němců věří, že mají dobré vztahy se Spojenými státy. V roce 2017 bylo toto číslo téměř dvojnásobné. Američtí respondenti naopak v roce 2018 viděli vzájemné vztahy s Německem pozitivněji – sedm z deseti je označilo dobré.

Obyvatelé obou zemí však velmi podobně vnímají globální hrozby. Kybernetické útoky, teroristická organizace Islámský stát a celosvětová změna klimatu patřily pro respondenty v obou zemích ke třem nejvýznamnějším hrozbám. Němci se však více než Američané zajímali o změnu klimatu.

Opravdu lze těmto hrozbám předejít ještě větším zbrojením?

Už se ale nedivím ničemu. Je to sice off topic, ale v této souvislosti nutné. Verena Brunschweigerová nedávno způsobila bolení hlavy rodinám v německy mluvících zemích. Z důvodu klimatických změn, je údajně přímo zločinem přivést na svět dítě, tvrdí publicistka. Dítě je, podle jejího mínění, nejhorším počinem pro životní prostředí, vysvětluje autorka. Každé nenarozené dítě totiž podle jejího propočtu znamená úsporu asi 50 tun CO2 za rok.

Pokud někdo může spolknout takovou neuvěřitelnou insinuaci, tak se nedivím, že se najdou lidé oslavující šestnáctiletou školačku, která nechodí do školy, protože protestuje proti klimatické změně a už vůbec se nedivím, že věří na úspěšný boj proti výše uvedeným hrozbám americkými základnami v Evropě.

Jenom z politických preferencí vyplývá povinnost dodržovat sankce proti Ruské federaci, proti Sýrii.

Zvlášť v Sýrii, kde jsme se angažovali svým diplomatickým zastoupením v Damašku po celou válku – a teď máme utřít nos? Čí zájem hájí slogan „Asad musí jít!“ Který konkrétní zájem EU vyjadřuje slogan, který zdůvodňuje sankce proti Sýrii? Zač stojí suverenita země, která v lokajském převleku drží stráž proti vlastnímu zájmu?

Bruselský aparát rozšiřováním Unie a politickou angažovaností dostatečně ujasňuje, že mu nejde o ekonomickou integraci, ale že Evropská integrace je a vždy byla politickým projektem, pro který ale Evropa nemá a ani nemůže mít kompetence. Může být, že se ozvou hlasy:

A co má být? Potřebujeme k životu národní hrdost? Prosazujme jednotnou Evropu, zvolme si jeden jazyk (třeba angličtinu) a staňme se nadstátem Evropa s jednou centrální autoritou, jednou měnou, jedním trhem a jedněmi zákony  a soudní soustavou.“

Co myslíte, že se změní? Myslíte, že se zvýší intelektuální produkce (patenty, vynálezy)? Jestliže je Česko neokolonií, tak v případě sjednocené Evropy s jednou centrální autoritou bude provincie (nebo region) Česko opět jenom ta slabší část. Bohaté Spojené státy mají svůj Rust Belt (Rezavý pás) a 60 milionů chudých. Bohaté Německo má ke 13 milionům chudých a problém s se svým východem. V Žitavě si občané Liberce kupují domy za cenu bytu na české straně. Znám v Německu stařenu, řidičku kamionu, která nemůže zanechat jízd, protože její starobní důchod je 510€ a ještě splácí hypotéku.

Často slyšíme, že Čína zahájila svůj rozvoj tím, že její pracovníci se spokojí s miskou rýže a slova sociální zabezpečení se v čínštině nevyskytují. Není tomu tak. A proto bych chtěl uvést na pravou míru řeči o sociálním zabezpečení v Číně.

Čínská lidová republika zavedla svůj vůbec první sociální systém v roce 1951. Od té doby jej velmi často mění, ruší a zase zavádí zpátky, neb jeho funkčnost byla vždy diskutabilní a to především mimo velká města, na vesnici. Pátá a zatím poslední změna je platná od 1.7. 2011 a vůbec poprvé přesně definuje, jak do systému začlenit zahraniční pracovníky. Cizinci s pracovním povolením se ve věcech sociálních stávají rovni čínským občanům a jako takoví jsou také povinni přispívat do systému sociálního pojištění.

Výše odvodů se může výrazně lišit. Např. v Šanghaji je zaměstnavatel od 1.7.2011 povinen odvádět 37% podíl ze zaměstnancovy mzdy, zatímco v Pekingu „pouze“ 32%. Strop odvodů je stanoven na trojnásobek průměrného místního platu za uplynulý rok. Tedy např. v Šhanghaji, kde se průměrný měsíční výdělek v roce 2010 pohyboval okolo 3.900 RMB, činí maximum, které zaměstnavatel za svého pracovníka odvede, 11.700 RMB. Pracovník sám do státního fondu přispívá 11% podílem a strop je opět stanoven na trojnásobek měsíčního průměrného platu.
Nový zákon pokrývá pět oblastí sociálního pojištění a vztahuje se prakticky na všechny legálně zaměstnané:

  • sociální důchodové pojištění
  • sociální zdravotní pojištění
  • pojištění pokrývající úrazy na pracovišti
  • pojištění v nezaměstnanosti
  • sociální podporu po dobu mateřské dovolené

A tak jedinou vyspělou zemí, která postrádá sociální empatii, zůstává USA.

Americkému zaměstnanci nenáleží ze zákona žádná dovolená – tu sjednávají pro svoje členy odbory. Dále v USA neznají pojem placená mateřská dovolená.

Státní starobní důchod je nejnižší ze všech zemí OECD. Zdravotní pojištění funguje tak, že naprostá většina občanů USA je pojištěna prostřednictvím soukromého zdravotního pojištění, které je rozděleno do určitých celků, které nakupují zejména firmy na pokrytí zdravotního pojištění zaměstnanců. Tak zvaná řízená péče pak může odmítnout úkon proto, že není zahrnut v daném celku. Soukromé zdravotní pojištění si může hradit i jednotlivec, ale to je z finančních důvodů přístupné pouze nejmajetnější části obyvatel.

Veřejné zdravotní pojištění je určeno jen osobám, které splňují určité požadavky. Skládá se z programů jako Medicare (zdravotní pojištění pro seniory a jejich rodinné příslušníky, jednotlivce, kteří jsou doživotně zdravotně postižení, a pro osoby v posledním stadiu onemocnění ledvin),

Medicaid (zdravotní pojištění pro velmi chudé osoby), program státního dětského zdravotního pojištění (jedná se o pojištění, které poskytuje zdravotní pojištění dětem v rodinách, které vydělávají dost peněz na to, aby mohli využívat program Medicaid, ale přitom nevydělávají tolik, aby si mohli dovolit soukromé zdravotní pojištění). Liberální americký stát tak zdůrazňuje individuální odpovědnost jednotlivce za uspokojování sociálních potřeb.

Provozovatelem sociálního zabezpečení stejně jako třeba sociálních služeb jsou pak rovněž především soukromé instituce, stát zasahuje, pokud možno co nejméně a intervence státu přichází na řadu až v případě, že jednotlivec, rodina i trh v otázce sociálního zabezpečení, selžou.

V USA jsou sociální dávky určeny jen pro nízkopříjmové skupiny obyvatel a jednotlivce, přičemž za účelem přiznání nároku na dávky se testují majetkové poměry jednotlivce.

K přerozdělování finančních prostředků za účelem sociálního zabezpečení dochází minimálně, sociální pomoc je navíc chápána jako negativní či stigmatizující jev.

Ale vraťme se do EU. Veronika Sušová-Salminen v !Argumentu mimo jiné říká:

Čínský cíl, propojit asijský kontinent infrastrukturními projekty je záslužný a prospěšný. Bylo by ovšem naivní nevidět geopolitické důsledky Jednoho pásu, jedné stezky. Jeho účel není čistě ekonomický, píší FT. Je naprosto jasné, že se vše točí kolem Číny, to ona financuje a samozřejmě při tom zohledňuje vlastní zájmy. Je to pochopitelná strategie pro rostoucí velmoc, která se připravuje na to, že se stane největší světovou ekonomikou. Čína může mít velký prospěch, když soustředí infrastrukturu a produkční řetězce kolem sebe, asi jako to je dnes u Německa v Evropě.

EU sice může vítat krátkodobé přínosy Jednoho pásu a jedné stezky, ale nemůže ignorovat geopolitické následky takového projektu, protože může být v rozporu s evropskými zájmy, píší FT.

Peking se přitom soustředil na bilaterální vztahy s některými zeměmi EU a začal s těmi nejchudšími. Formát 16+1 slibuje zemím východní Evropy infrastrukturu, kterou intenzivně potřebují. Memorandum je již podepsáno s Řeckem a nyní Čína doufá, že se totéž povede s Itálií. Jistě to mohou být užitečné investice, ale v obou případech bude mít Čína navrch. V případě jednotné EU by byla pozice vyváženější.

FT upozorňují na to, že Malajsie a Pákistán již musely některé projekty přehodnotit a to kvůli nákladům financování.

A jedna věc jsou sliby, varují FT a jiná realita. Čína zatím toho moc v Evropě nepostavila, ale spíš schramstla atraktivní aktiva. Co se týká investic na zelené louce, pak jich jde mnohem víc z Evropy do Číny než obráceně.

To, že je projekt Jeden pás jedna stezka pro Evropu atraktivní jen zvýrazňuje její vlastní selhání. Bohatý kontinent s dostatkem úspor by se neměl dívat k Číně k financování jejich infrastrukturních projektů. Jenže v Evropě byla dekáda obsese deficity a peníze na infrastrukturu nebyly. Portugalský premiér pro FT jasně řekl, že v krizi to byla jediná Čína, kdo byl ochoten investovat v zemích periferie eurozóny.

A já dodávám: Není to Čína, nejsou to USA a už vůbec to není Ruská federace, která by bránila Evropě zastávat důstojné místo ve světovém ekonomickém prostoru. Je to bruselská mocenská kamarila, která chce rozhodovat nejen v Evropě, ale také v Mali, v Libyi, na Ukrajině, v Sýrii a v dalších státech. Je třeba snad jasnějšího příkladu, že EU se změnila na čistě politický projekt? Business is business, ale jak obchodu přiděláte politické okovy, je s ním konec.

Ještě se domníváte, že politická centralizace EU může ekonomice prospět?

Proto bychom měli v květnových volbách poslat do Bruselu takovou reprezentaci, která bude dbát na zanedbávanou subsidiaritu a tudíž hlavně na národní zájem.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.