Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (5)


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Matouš únor 90 (pokračování)

Tak mladej, co byste chtěl? Dnes není úřední den.“

Víte, pane, já jsem nový tajemník, já bych se rád podíval do svojí kanceláře, prosím, dáte mi klíč a řeknete, kde to je?“

Ježíšmaria promiňte, pane tajemníku, já Vás neznám, určitě, jistě, hned, tady je klíč a je to v prvním patře, doprava chodbou a pak dveře vlevo je tam cedulka, tedy se jménem Vašeho předchůdce, ale je tam napsáno tajemník. Promiňte.“

Nic se neděje, neomlouvejte se, jsem tím tajemníkem půl hodiny.“

Matouše překvapilo, že vrátný nechtěl žádný doklad, nic, asi je revoluce a každý den všechno jinak, no co bych asi taky provedl v kanceláři tajemníka. Matouš šel krásnou budovou a kochal se. Našel svojí kancelář, nejdřív velikou kancelář sekretářky, jen do té by se ta jeho kancelář v početce vešla dvakrát nebo třikrát a pak otevřel krásnou, klenutou ještě o polovinu větší kancelář svojí. Se starožitným stolem, starožitnou vyřezávanou skříní a sedací soupravou, takovou neměl ani jejich podnikový ředitel, byla sice koženková, určitě se na ní nedalo dlouho sedět, tedy bez jistého pocení, ale nádhera.

Co Matouše zaujalo, byly dvě hromádky spisů na stole, na každé byl utržený kus papíru s rukou psanou poznámkou, tedy jedním slovem na každé hromadě, na jedné bylo „Nutné“ a na druhé „Ihned“. Sedl si ke stolu a otevřel první spis z „nutné“. Bylo to něco o bytech, vůbec to nechápal, něco někde teklo, nějaká oprava byla nepovedená, proboha co já s tím? Vzal do ruky druhý spis, podnik potraviny chce koupit starý hotel v centru, tedy neužívanou budovu, v podstatě ruinu, proboha proč? Zrovna Potraviny? Třetí spis byl zase o bytech, čtvrtý o studně, jeden si ji vykopal a druhý tvrdí, že teď nemá vodu, další byl o garáži na hranici pozemků, ale nebyla na ní přesně a soused chtěl kousek ubourat, všechny měly spoustu dokumentů, stanoviska obvodů a kdekoho. Letmo se podíval na další lejstra, mohlo to pro něj být čínsky, věděl, že na všechno jsou zákony, předpisy, ale než by je prolistoval, uteče měsíc, nebo dva a to ještě nebude umět rozhodnout.

Matouš zděšeně zíral, co já s tím, představil si, jak za ním ti lidé přijdou a budou to chtít řešit, ty dvě protistrany, proboha, to bude trapas, nechal spisy, zamknul kancelář a utekl, tohle já přece nemůžu dělat, vždyť vůbec netuším, která bije.

Celou noc nespal, no možná spal, ale pořád se budil a představoval si nejrůznější šílené situace kolem vyřizování spisů, protože o státní správě netušil ani ťuk, tak si všechno představoval trošku jako Vinetoua, ráno byl celý zpocený a vyčerpaný. Nesnídal, jen se postavil na hlavu, jóga je lék na všechno, a šoural se na trolejbus.

Když dorazil na radnici, paní Musílková byla v kanceláři sekretářky a usmívala se.

To jsem rád, že jste si to rozmyslela a nejdete na to organizační oddělení.“

No uvidíme, jak nám to půjde, dáte si kávu nebo čaj?“

Tak tohle Matouše zarazilo, taková péče, nikdy to nezažil.

Tak to rád, jestli Vás to neobtěžuje, tak to kafe.“

Když mu je přinesla, ukázala na ty dvě hromady lejster:

S tímhle bychom měli něco udělat, leží to tu už skoro měsíc, co tu naposledy byl tajemník, pak už se neukázal, správní řízení má lhůty a tak, teď je sice trochu revoluce, tak se na nějaký den nekouká, ale přece jen, vlastně už jsou termíny přošvihnutý.“

Já se na to díval, měl bych se přiznat, byl jsem tady už včera večer, po tom zasedání, jen tak se podívat, nikdy jsem tady ještě nebyl, myslím na radnici, vím, je to ostuda, ale horší je, že vůbec netuším co s tím, tedy tady s těmi papíry.“

Vykoktal smutný Matouš a skoro se jí bál podívat do očí, nakonec to udělal a viděl milý, lidský, tak trošku shovívavý úsměv, jen se bál, jestli ten úsměv není trošku posměšný, nedivil by se.

Ale to je jednoduché.“

Jednoduché, Bože můj, já o bytech a studnách, a králících co smrdí, tedy nevoní, nic nevím, a proč by měl podnik Potraviny kupovat rozpadající se hotel, kde dvacet let nikdo nebydlel a dneska tak snad Bílá paní, to už nechápu vůbec.“

To se dělá takhle, byty – to dáme vyřídit na bytový odbor, studna na stavební a potraviny na místní hospodářství, pak na organizační, protože to se bude probírat na radě, to se, pane tajemníku, neřeší, to se rozdělí. Vedoucí odborů jsou celí nervózní, že nemají co dělat, aby třeba nebyli propuštění jako zbyteční no a taky, že se prošvihnou správní lhůty. Klid, oni to umí, od toho tu jsou.“

A když tedy všechno udělají ty odbory, tak tajemník dělá co?“

Matouš si řekl, že když už předvedl, jak nic neumí, že se alespoň pořádně vyptá, za většího blbce už snad nebude. Netušil, spíš neuvědomil si, že paní Musílková už toho zažila dost, že dobře věděla, že chytrý se zeptá, kdežto blbci je všechno jasné, jak říká stará česká moudrost, frajerů, kteří se vytahovali a nic neuměli, zažila už spoustu a ostatní noví funkcionáři mezi ně, bohužel, asi patřili taky, což ovšem Matouš ještě netušil, ale sekretářky to zjistily poměrně rychle a mezi sebou si to hned řekly, měly z toho smutnou legraci – tak kvůli těmhle blbcům jsme fakt cinkat klíči nemusely, když nám tehdy ještě zdejší komunisti nadávali, jak nás vyrazí, hned jak se to uklidní.

Tajemník je řídí, kontroluje, hodnotí, zda plní včas a dobře úkoly, jak spolupracují s obvody, zodpovídá za chod celé radnice, to je děsně věcí, materiály do rady a pléna, na všechno jsou sice odbory, ale ty se často a rády nedomluví a je na tajemníkovi, aby to včas srovnal, než nastane malér. Buďte v klidu, tady se nudit nebudete. Mimochodem, hlásí se k Vám vedoucí odboru obrany, to by ovšem chtělo panáka, ne kafe.“

Co je odbor obrany, co to má na starosti a proč je tady obrana, vždyť je armáda, bezpečnost?“

Tyhle filosofické otázky zodpovědět neumím, já jen vím, že to byl strašně důležitý odbor, všechno je tajné a svolávají radu obrany, té předsedá primátor a Vy jste tajemníkem rady, což v praxi znamená to co všude – primátor je důležitý a pokud je třeba něco udělat, uloží se to Vám.“

A já to uložím šéfovi odboru obrany.“

Jasně, a támhle za závěsem máte tajnou bednu, přísně tajnou bednu, od té dostanete klíče, to je jako klíče od Svatováclavské kaple ve Svatém Vítovi, kvůli tomu se sem plukovník Krtička hlásí. Nepodceňovat, prosím, to byste ho strašně ranil.“

A to je to hodný člověk, že nechcete, abych ho ranil?“

Matouš, jak byl dobrák až dobrý vůl, tak si vyloženě oddechl, že si může s paní Musílkovou normálně lidsky povídat, i když v hloubi duše pořád měl strach, že něco zvoře, že si udělá ostudu, že ho za chvíli vyženou, jako bývalého bolševika a měl pocit, že by měl být rázný, rozhodný, žádné kamarádíčkování, odstup, jenže to mu nešlo, vůbec, nikde, ani v početce, a na paní Musílkové bylo vidět, že si také docela oddechla, což ovšem Matouš moc nechápal, čeho se bála? Ona přece nebyla žádná důležitá stará struktura, ta asi ani nemusela být v partaji, tak co jí hrozilo, je to všechno sametové, či ne?

No on určitě Krtička není zlý, na druhou stranu je to takový typický plukovnický posera, který neublíží, ale asi ani nepomůže, prostě Krtička zo Zvolena.“

Zakončila po slovensky.

Krtička byl toporný, jasně měl strach, ještě asi nechtěl do penze, rada obrany, taková blbost, ale Matouš byl hodný, měl pocit, že musí, když to slíbil paní Musílkové, Krtička bude asi patřit k menším průserům, předání klíče trvalo pár minut, strčil jej pod koberec vedle tajné bedny, tam jej snadno najde, možná.

Pak byla porada, představení, s vedoucími odborů. Asi dvacet lidí, trochu s obavami Matouše pozorovali, byl tou revoluční silou, která možná vymete bolševiky, tedy je všechny, on si na druhou stranu říkal, že buď tihle lidé budou dobře dělat, to, co mají, nebo on bude v průseru. Měl trošku strach, aby mu, třeba z legrace, někdo z nich zlehka nenastavil nohu a on si parádně, nejlépe někde veřejně, nerozbil držku a tak se všichni společně trochu báli.

Nevěděl co říkat, tak říkal pravdu, netaktické, ale to byl on, za zelena utržený:

Netuším, jak funguje tenhle úřad, a vím, že vy to víte, ale tenhle úřad fungovat musí, chci si Vás tady nechat, abyste dělali tu odbornou práci, kterou já dělat neumím, doufám, že budete pracovat profesionálně, nemám důvod si myslet něco jiného, doufám, že budeme vycházet korektně, netuším, jak dlouho tady budu, mám v kanceláři horu spisů, které vám rozešlu a pak vás budu po jednom navštěvovat, abych se něco naučil, máte něco vy ke mně?“

Matouš měl pocit, že slyší oddechnutí, pár se jich i usmálo, hrozně doufal, že se nikdo nepřihlásí, jenže přihlásila, taková hezká štíhlá, třicítka? Čtyřicítka?

Jsem Krýdová, bytový odbor, moc bych potřebovala přijít brzy na řadu s tím povídáním, ideálně ještě dneska, promiňte, je to asi drzé, ale ženou se sem cikáni, tedy Romové, s žádostmi o byty a berou to hodně rázně, měl byste mít argumenty, až na Vás vtrhnou.“

Matouš se vyděsil. Vtrhnou? To nezní dobře, co tím myslí? Snad přijdou, no ohlásí se a tak, úřední rituál, on k tomu pozve jí a třeba technického náměstka, ať si důchodce užije, no ona je asi nemá ráda, ale trochu ho mrazilo, s cikány vlastně nikdy nejednal ani nemluvil, prostě žili ve městě, jasně, s jedním chodil dva roky do školy, ve třetí třídě k nim propadl a v páté zase propadl od nich, neměl k němu žádný vztah, trochu se mu vyhýbal, ostatně všichni, na vědomí Jožu vzali jen když bylo potřeba někoho zmlátit, to Jožu angažovali, Matouš měl pocit, že se to Jožovi nelíbí, ale nikdy mu to neřekl natož aby si s ním pokecal, teď se cikáni ale docela rojili, ve městě jich najednou bylo vidět hodně, večer jich bylo na náměstí vždycky aspoň dvacet, na lidi pokřikovali, to je fakt, co se policajti stáhnuli, tak cigoši vylezli, zatracenej Havel, udělal z policajtů lumpy co honili disidenty a teď aby se člověk bál jít večer domů, ani se tý ženský nedivím, že je nemá ráda, a k němu se žene dvacet Jožů, no potěš.

Uvědomil si, že všichni na něj zvědavě koukají, nějak se odmlčel na dlouho.

Promiňte, nechápu, proč se ženou, jak říkáte, na mě, proč? Snad na Vás, Vy jste bytový odbor nebo na nějakou komisi, já snad, přece, doufám, nerozděluji byty?“

Byty rozděluje rada na základě doporučení komise, to máte pravdu, ale oni vychází z toho, že je revoluce, tak přece dostanou byty hned, nevím, zda vrazí zrovna k Vám, ale možné to je a docela i pravděpodobné, jen chvilku, prosím.“

Matouš zabloudil očima k paní Musílkové a ta neznatelně kývla hlavou.

Dobře, prosím, tak hned po poradě.“

Nikdo další nic nechtěl, zjevně je paní Krýdová pokusný balónek, ostatní jí pak vyzpovídají, jaký je Matouš člověk na osobní jednání. Ukázalo se, že paní Krýdová je taky Hana a JUDr., zjevně chytrá a umí při tom jednoduše popsat věc, přinesla rovnou několik spisů, tedy několik odpudivě tlustých desek plných papírů, ale ke každým deskám, tedy ke každé cikánské famílii stručný výcuc.

Ta shrnutí si byla podobná jako vejce vejci, první byt dostali tehdy a tehdy a takový a takový, nastěhovali k sobě tolik a tolik dalších lidí, byt zničili tak a tak (spálili parkety v kamnech, vytrhali a prodali kanalizační stupačky a podobné úžasnosti), další byt dostali a ti jejich příbuzní dostali takový byt a tak pořád dokola. Vykládala jasně a stručně.

Když to shrnu, teď chystáme na radu návrh na rozdělení dalších 15 bytů, které teď město dostavuje, všechny nejspíš dostanou cikáni, ať se vymyslí jakákoli kriteria, vždycky vyhrajou, je jich v příšerných bytech spousta, třeba dvacet lidí v dva plus jedna, byt je neobyvatelný, před tím samozřejmě nebyl neobyvatelný, to žádný bílý netrumfne, promiňte, pane tajemníku, že to říkám tak na rovinu.“

Matouš zíral, vida, není to jen o rozdělování spisů. Hezká právnička čekala, co z něj vypadne:

Přijdete ke mně na to jednání, tedy pokud přijdou ke mně? Až se ohlásí, tak paní Musílková dohodne termín, aby nám to oběma vyhovovalo.“

Děvčeti škublo v koutku, bylo vidět, že má co dělat se nesmát nahlas.

Promiňte, proto jsem řekla, že vtrhnou, oni se neobjednávají, prostě přijdou a vynutí si jednání, usadí se třeba u paní Musílkové v kanceláři a budou tam, dokud je nepřijmete, nebo přijdou rovnou sem do Vaší kanceláře, není šance je vyhnat, zavolat na ně policii by byl nejspíš politický průser, lidská práva a tak, to musíte znát, OF o tom furt mluví jak dřív špatně a teď dobře, no a já mám kancelář v jiné budově, je to asi kilometr, to mě bude trvat 15 až 20 minut i když poběžím, ale také tam být nemusím, mám hodně jednání mimo, radši buďte připravený, pokud si vyberou Vás, nebo, upřímně, může je sem někdo nasměrovat.“

Proč by je k němu někdo směroval? Aby se tomu sám vyhnul? Oni se dají směrovat? Před tím to znělo, že ne? Na Matouše padala depka, ale nebylo všemu konec.

A je tu ještě jeden problém, budete muset na radě rozhodnout, zda těm 15 cikánským rodinám dát byty v jednom paneláku anebo třeba v deseti různých, ošklivě řečeno – má být bordel v jednom domě nebo v deseti? Tím, prosím, nechci říct, že bordel dělají všichni cikáni a jenom cikáni, jen zkušenost je prostě špatná, řekněme statisticky, no a tohle rozhodnutí, to prostě nemůže být na našem odboru. To už není samospráva, natož státní správa, to je čirá politika.“

Matouš si představil, jak k tomuhle bodu bude primátor nadšeně tlachat, co asi doporučí? No nejspíš nic, jen bude hodinu tlachat, jemu to přišlo jasné:

Já bych je dal do jednoho vchodu, bude bordel jen v jednom domě, pokud je opravdu nutné, aby všechny ty byty dostali cikáni, aby je zničili.“

Ale, promiňte, to je politicky průser, musím znova vzpomenout na ty všechny lidsko-právní křiklouny, ti se zblázní a cikáni sami, ti nebudou chtít bydlet dohromady, no ještě si to rozmyslete.“

Dobře, rozmyslím, ale ještě se vrátím k tomu prvnímu bodu, že se sem možná přiřítí několik skupin cikánů, proč by nešli za primátorem, proč říkáte, že vtrhnou na mě, já nejsem, abych tak řekl, politický šéf, já jsem úřada, já snad nejsem první na ráně?“

Zkusila jsem se dostat k primátorovi, ale nemá čas, oni nejspíš začnou tam, to jasně, ale dost možná skončí tady, je to můj odhad, nebo náš odhad, možná se pleteme, tak abyste věděl a byl trochu připravený.“

Matouš sklopil hlavu, bylo mu zoufale zle, netušil, co si s těmi cikány počne, pokud tedy dorazí, připadal si jako kdysi na tělocviku, kde trénovali házenou, jeho postavili do branky a ostatní házeli a on byl okamžitě otlučený jako boxerský pytel, nejdřív chytal, pak si jen kryl hlavu a břicho, pak utekl za síť, kde je tady ta síť? Proč sem lezl? Co má s nimi dělat, může se jí na to zeptat?

Mezitím doktorka Krýdová evidentně zmateně čekala, až velký šéf ukončí jednání a on vypadal, že usnul, zvedla se v rozpacích ze židle, že se slušně rozloučí, když se na ní znovu podíval, bylo jí ho skoro líto:

Promiňte, nevyznám se, co s nima, proboha, mám dělat?“

Opět se posadila se a usmála, byla hodně hezká a ten úsměv byl milý, to nebyl výsměch, on se nadechl a pomalu dokončil, co chtěl říct:

Neměl jsem sem vůbec chodit, tedy nechat se zvolit, nehodím se na to, můžete mi poradit, co s nimi mám dělat, pokud sem jak říkáte „vtrhnou“? Já jim přece nemohu nic dát nebo poskytnout, co bych jim vlastně mohl slíbit, vždyť jako osoba o ničem nerozhoduju, oni si ty byty možná zaslouží, možná ne, to neumím posoudit, ti lidé z toho Vašeho seznamu si nic nezaslouží, leda na zadek, jak by řekla maminka, tyhle bych nechal zaplatit opravu těch bytů, ale to je teď jedno, co s nimi, až tu budou?“

Dívala se na něj chápavě, a kdyby nebyl v takovém stresu byl by si všimnul, že v tom pohledu je dost sympatie a to by ho bylo hodně těšilo.

To také nevím, jsem z nich vždycky zoufalá, oni jsou jiní, to snad ode mě není rasismus, ale ten náš systém je blbě nastavený a oni jej dost cynicky využívají, ale při tom jim v tom také není dobře, myslím, my sami nejsme schopni ty pravidla pružně přizpůsobit, takže se dějou ty podivný věci jako teď, že všechny nové byty dostanou černý, promiňte.

Mohu-li poradit, tak jim nic neslibujte, pamatují si to a pak to vymáhají těmi svými metodami, jako že si Vám přijdou sednout do kanceláře a budou tady, dokud to nesplníte, tedy v praxi, dokud je šedý mor nebo bezpečnost neodvede, někdy vytahují nože a tak. Vyslechněte je a jednejte s nimi tvrdě a na rovinu, to mi říkal můj předchůdce, mě to moc nejde, bojím se jich, ale učím se, nic jiného mi nezbývá, nechtěla jsem na byty, chtěla jsem na majetek, ale tam nebylo místo.“

A proč jste jako právnička chtěla na národní výbor, promiňte osobní otázku, omlouvám se?“

Neomlouvejte se, normální otázka, vidím, že na rozdíl od svého předchůdce a jeho předchůdců nestudujete kádrové spisy, můj manžel je voják, letec, byl přidělen na zdejší letiště a jak je v zemi zvykem, manželky následují manžely a manželky vojáků jdou pracovat na národní výbor, často, velice často.“

Matouš jí poděkoval, chvilku si vysvětlovali, že to poděkování nemyslí ironicky, že je fakt rád za ty stručné přehledy, které si nechal, a celý nervózní a trošku zrudlý jí vyprovodil, dost jí to slušelo a byla fakt hodně sympatická, taková pěkná ženská a taková blbá zpráva, představil si, jak k němu napochoduje dvacet naštvaných cikánů, tedy asi nebudou naštvaný právem, ale nebudou milí, no to bude hukot a možná i budou v právu, kdo vlastně ví.

Doktorka Hanka měla zatraceně pravdu, potvrdilo se to už druhý den, logicky, v úterý byli zvoleni noví funkcionáři, především nový primátor, tedy z pohledu lidu, hned ten den to říkali v rádiu, ve středu to napsaly místní noviny, ve čtvrtek vyrazila první cikánská rodina na radnici. Matouš seděl u sebe v kanceláři a učil se od šéfa organizačního odboru, jak to chodí, vztahy, kompetence, postupy, logika v tom byla, ale bylo toho hrozně, z Musílkové kanceláře se ozval hlasitý, hodně hlasitý hovor, brzy křik, pak paní Musílková vklouzla k němu do kanceláře:

Je to tady, jak říkala doktorka Krýdová, primátor s nimi nechce mluvit a oni chtějí nějakého funkcionáře.“

A co náměstek, technický, ten má přece Byťák a bytový odbor má odborně?“

Matouš trošku zadoufal, ale tušil, že to nepůjde, představil si pana náměstka Maříka, který při své výšce 160 ani nedosáhl nohama ze židle na zem, alespoň v zasedačce, kde byly takové parádní židle, no to samo o sobě sice neznamenalo, že by ty cikány nezvládl, ale buď před nimi uteče, jako primátor, nebo je ještě víc naštve, no Musílková vrtí hlavou a šéf organizačního je už úslužně u dveří, že jako přijde později, fakt vám všem děkuju.

Nebylo jich dvacet, jen sedm, ale byli rozohněný a hlasitý, jenže zarazili se, když jim Matouš vyšel naproti do Musílkové kanceláře, představil se, každému podal ruku, pozval je k sobě a ještě se zeptal, jestli nechtějí kafe, čaj nebo vodu, to se jim asi ještě nestalo, jejich vůdce, postarší, snad padesát, ale kdo ví, takový podsaditý, vlastně docela tlustý chlap tu společenskou odbočku zarazil:

Helejte, my nechceme kafe, my chceme byt a hned, nejsme žádný blbečkové, bysme tu lítali od dveří ku dveřím.“

Aha, někde je vyhodili, Matouš před tím seděl u jednacího stolu, byl tak pro osm až možná i deset lidí, byl přiražený doprostřed širší strany jeho starožitného mohutného psacího stolu a ještě na tom jednacím stole měl kafe, nikdo si k tomu kafi nesedl a tak si Matouš sedl mezi ně, zkusil to, to určitě taky nečekají a nečekali, koukali, on taky, jak byl mezi nimi tak těsně, tak velice dobře a silně cítil, že mají jiný čuch, tedy smrdí jinak, ne hrozně, tedy ne moc hrozně, ale jinak, ale trošku měl iniciativu, no pomoz Bůh.

Takže vím, co chcete, ale nevím, kdo vlastně jste? Ještě jste se nepředstavili.

Cingroš, Emil Cingroš.“

Matouš se zvedl a obešel stůl, na psacím stole si vzal složku od doktorky Krýdlové, jasně, nepletl se, Emil tam byl.

Ale vždyť Vy byt máte, pane Cingroš, necelé tři roky, když jste ho dostali, byl zrenovovaný, proč byste měli dostat další byt?“

Nedá se v něm bydlet.“

Tohle Cingroš prohlásil už ne tak ostře, asi ho zarazilo, že má Matouš informace a taky už na něj to cestování po radnici bylo dlouhé, ale nadechla se jeho sousedka u stolu, snad manželka, taková plnoštíhlá, ještě že židle neměla ty područky, nevešla by se, ale energii měla:

Tak podívej, mladej, hele je ta revoluce, tak žádný bolševický kecy a vůbec, pudem si stěžovat na to fórum či jak se to jmenuje, na tu novou partaj, že se s náma primátor jako že nebude bavit, tak to teda ne, my máme koupelnu plnou hoven a hajzlík taky a je nás tam dvanáct v tom bytě, tak dejte nový, víme, že máte a dejte dva, je nás dvanáct, a koukejte dělat, kdybysme nebyli cikáni, tedy romové, už bysme bydleli.“

Ale Vy máte nový byt, tedy docela nový, máte jej něco přes dva roky a dostali jste ten byt pro Vás čtyři, vy dva a dvě vaše děti, jakých dvanáct lidí a proč je v tak špatném stavu?“

Matouš sice v poznámkách odpovědi měl, ale zkusil, co budou říkat, nemůže je vyrazit hned, možná by se nedali a co pak? Nebudou se prát? Volat bezpečnost? Opět se slova ujala matka pluku:

Dcera má malé, je tam její kluk, to není otec toho malého, nejspíš, ale bydlí u nás a pak ještě je s námi moje sestra s mužským a dvěma dětmi, přišli ze Slovenska a manželovo synovec s holkou a to mám ještě mamu na Oravě, tam je to tak hrozné, nemůžu jí tam nechat, to kdybyste viděl.“

Já nemůžu za to, jak vypadají cikánské vesničky na východním Slovensku, to nemám na starost, já se starám o tohle město, teď zrovna, prostě a jednoduše – vy jste dostali byt a vytrhali kanalizační stupačku a prodali ji do sběru, proto vám letí obsah kanalizace z horních pater do vaší koupelny a na záchod, to jste si udělali sami, kupte si nové roury a zasaďte je tam a nebudete mít nepořádek v koupelně.“

Trošku se zarazili, nemysleli si, že bude vědět. Ale matka rodiny se nechtěla vzdát.

Podívejte, od teho je byťák, aby spravoval, ne my a i tak, je nás tam moc, na to je vyhláška.“

Matouš měl pocit, že ustupují a oddechl si, jen jestli není přání otcem myšlenky.

Byťák je od toho, aby spravoval co se časem, stářím, porouchá, ne aby dával nové roury, když vy je prodáte do sběru, že je od vás vůbec vzali a proč jste to prodávali, zatraceně?“

Nebylo na mlíko, mladá přestala mít mlíko a muselo se jít koupit, nebylo na to, mimino musí mít mlíko, to snad víš, gadžo.“

Jasně že vím, jenže vy přece taky chodíte někam do práce, tak něco vyděláte, holka má mateřskou, mlíko stojí málo.“

Cikánka se rozohnila, cítila, že ten gadžo získává vrch a vztekala se.

Ten blbec všechno prochlastá, já mám pár korun a musím koupit všechno, syn je na vojně a dcera se stará o malé, co dostává mateřskou to je na plíny a oblečky a kočárek.“

A co otec, tedy to malé má taky tátu, ten musí vydělat na mlíko.“

Byla to absurdní diskuze, Matoušovi se ale začala líbit, jen nevěděl jak to skončit, a taky si vzpomněl, že něco slýchal, jako že má každý v kapse nožík.

Táta není, nevíme který to je.“

Ani mladá to neví? Byla u toho, ne, když ho udělali, to malé.“

Neserte mi, ste jak malej, chlape, jasně že byla u teho, ale jak má vědět, kerej dostřík nejdál, kurva.“

Tak tohle je nádhera, ale jak to skončit, jak?

Podívejte, byty se budou někdy na jaře rozdělovat, ale vy máte novej byt, šance malá, zařídím na byťáku, ať vám to opraví, až zase prodáte roury do sběru, nechám vás zavřít za krádež, ty roury jsou moje, tedy města a až budete potřebovat prachy na mlíko, tak si stoupněte před fabriku, kde dělá váš starej, při výplatě a hezky mu jí seberte a budete mít na mlíko, a teď jdeme domů.“

Matouš vstal a otevřel dveře, zjistil při tom, že byli pootevřené, takže Musílková všechno slyšela, Bože můj, trošku trnul, jestli vstanou taky a odejdou, ale oni se poslušně zvedli a pomalu šli, starej se škaredil, to s tou výplatou se mu nelíbilo, jestli to stará zkusí? Když šla kolem Matouše matka rodiny, podal jí ruku, zarazila se a pak mu jí stiskla, on zmáčknul taky a silou:

Mějte se dobře paní Cingrošová a držte tu famílii pevně v ruce.“

Jasně gadžo, přijď na slivovicu, až jí přivezeme ze Slovenska.“

Dobře, ale nevozte při tom deset příbuzných, nemáme pro ně byty.“

Odcházeli se smíchem, když za nimi zaklaply dveře, sesul se zpocený Matouš na židli pro hosty v Musílkové kanceláři a ta se rozesmála jak malá holka.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.