Jádro pudla


napsal Leo K.

Doktor Faust si v Goethově podání jednou vyšel na procházku. A tu se k němu přimotal černý pudl. Pletl se mu pod nohama a nedal se zahnat. 

Jsem duch, jenž všechno popírá / a právem, neb co vzniká, vše / by zahynulo, hodno je / proto by bylo líp, nic kdyby nevznikalo. / A ve všem tom, co u vás kdy se zdálo / hříchem či zkázou, zkrátka zlem / tam jsem já v pravém živlu svém,“

říká ďábel v pudlí podobě. 

Čoklík šel s Faustem až domů, uvelebil se v jeho pracovně, zalezl si za kamna, a tam začal růst a měnit podobu. Vyklubal se z něj Mefistofeles, který si přišel pro učencovu duši. 

A víte, co mu na to doktor Faust řekl?
„Das also war des Pudels Kern!“,
tedy „Tak tohle bylo to jádro pudla!“ nebo také „Tohle je pravý smysl ďábelského podvodu!“

Proč píšeme články, které zpochybňují NATO; diskriminaci zástupce Tchaj-wanu; bytovou politiku; senátorské schválnosti; problémy s Maláčovou, či Klausem ml.; maistreamové články k výročí, postupně 1918, 1938, 1939, 1968 či 1989?

Úmyslně vybírám jenom články, které nějak hodnotí vnitropolitickou situaci a tedy vyjímám i bruselské, německé, rakouské a slovenské události, byť je pociťujeme jako velmi blízké. Výše uvedené články mají objasnit, kde se stala v uvažování chyba, ať neúmyslná nebo naopak drzý a podlý faul, kterým si s námi kdosi zahrává. Je dobře, že je můžeme zatím uveřejňovat.

Proč to podmiňuji slovem „zatím?“ Takzvaný lex Facebook Václava Klause mladšího, ukázal jak se strany s adjektivem liberální snaží (bohužel úspěšně) potlačovat svobodu projevu přinejmenším na sociálních sítích a jak falešný je jejich výsměch Číně, že chce „vychovávat“ svoji populaci. O akci „Svobodu Tibetu!“ nemluvě.

Být svědkem něčeho v sobě vždy obsahuje apel na svědomí – nelze zalhat, čeho jsem byl svědkem bez odporu svědomí. Non possumus je latinská, katolická, náboženská fráze, která se překládá jako „nemůžeme“ a kterou katolická církev zdůvodňuje neposlušnost vůči státu.

Je odvozena z odpovědi apoštolů Petra a Jana radě rabínů, která když viděla odvahu Petrovu i Janovu a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli- poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem.

A když viděli, že ten uzdravený člověk tam stojí s nimi, neměli, co by na to řekli.  Poručili jim, aby opustili zasedání; pak se mezi sebou radili: „Co s těmi lidmi uděláme? Bůh skrze ně způsobil zřejmý zázrak. Všichni, kdo bydlí v Jeruzalémě, to vědí, a my to nemůžeme popřít.Aby se to však příliš nerozneslo v lidu, pohrozíme jim, že už Ježíše nikomu nesmějí zvěstovat.“ Zavolali je tedy a přikázali jim, aby jméno Ježíšovo vůbec nerozhlašovali a o něm neučili. Ale Petr a Jan jim odpověděli:

Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.“

Toto „nemůžeme mlčet“ je morální povinnost svědectví. Cílem této fráze nebylo vyjádřit neschopnost, ale naopak absolutní morální odhodlání přinést svědectví. To naráží na problém morálního arbitra, tedy osoby, která rozhodne, co je svědectví a co už je udání. Ten, kdo „nemůže mlčet“ je často veřejností vnímán jako udavač a donašeč.

Tento nepříliš příznivý přístup je pochopitelný, když jakákoliv forma informátorství byla považována za kolaboraci, ať už s nacismem nebo komunismem. Jenže organizační struktuře mafie tato dehonestace (jsou to práskači) nejvíce vyhovuje. Od ostatních forem zločinu se mafie liší nejen svou strukturou, ale také infiltrací do státní administrativy – mafie má své členy nebo lidi jí nakloněné na místech státních úředníků, politiků, soudců a policie. Ne nadarmo tomu Američané říkají Deep State Díky tomu se jí daří nejen prosazovat své zájmy, ale také krýt svou činnost. My, co jsme zažili základní vojenskou službu si pamatujeme hlášku: „Nejdříve splňte rozkaz a potom si stěžujte…“

Ze známé trojice Julian Assange, Chelsea Maning, Edward Snowden se v poslední době mluví hlavně o Julianu Assangeovi, spoluzakladateli serveru WikiLeaks, který je sedmým rokem asylantem v Ekvádorském velvyslanectví v Londýně.

Od svého spuštění se server stal známý tím, že zveřejnil různé tajné dokumenty, zejména Spojených států amerických. Dokumenty se týkaly války v Afghánistánu, války v Iráku či diplomatických úřadů Spojených států ve světě. Všechny zveřejněné dokumenty byly proto tajné, že jejich zveřejnění ukázalo na nízké pohnutky americké administrativy, které byly oficiálně překryty ujišťováním o partnerství, nezištnosti a oboustranné výhodnosti. Nepravidelně veřejně vystupuje s tématy jako jsou svoboda tisku, cenzura a také investigativní žurnalistika.

Také za svoji práci s WikiLeaks obdržel několik novinářských ocenění (např. cenu UK Media Awards od Amnesty International), v červenci 2010 ho The New York Times označil za „nejvýznamnějšího světového novináře“ a ve stejnou dobu se Michael Huckabee, bývalý republikánský guvernér Arkansasu vyslovil pro smrt Assangeho a řekl, že „cokoli méně než poprava by bylo příliš vlídným trestem.“  Assangeho postoj k serveru Wikileaks a jeho úloze v dnešní společnosti lze v širším kontextu vyčíst z jeho eseje State and Terrorist Conspiracies („Státní a teroristická spiknutí“), ve které Wikileaks vidí jako jakýsi prostředek informační války proti stávajícímu počínání vlád a neokorporativistického chování, proti kterému má smysl bojovat.

Mezinárodní mezivládní organizace Interpol ho umístila 30. listopadu 2010 na tzv. červený seznam hledaných osob Interpolu, protože je stíhán ve Švédsku za podezření ze „znásilnění, sexuálního zneužití a nátlaku.“ 2. prosince Assangeho obhájce potvrdil, že švédští vyšetřovatelé jeho klienta nestíhají za znásilnění, ale tzv. sex bez kondomu, který je ve Švédsku přestupkem, nikoli trestným činem. Údajné znásilnění se mělo odehrát 11. srpna 2010 ve Švédsku, kam Assange přijel na seminář, a figurují v něm 2 švédské ženy. Assangeův zástupce, Mark Stevens, je přesvědčen o nevině svého klienta a tvrdí, že u obou šlo o „konsensuální styk, který se ex post změnil na nekonsensuální.“ Mezitím o vydání Assangeho požádaly i Spojené státy.

Díky Wikileaks jsme svědky ztráty tváře politiky „lidských práv“ například v Afghánistánu či Iráku, ale i na Ukrajině. A vlastně už v únoru 2016 se celosvětový orgán, komise Rady OSN pro lidská práva, usnesla, že je Assange ve Velké Británii svévolně zadržován v rozporu s mezinárodním právem. S vědomostmi, které máme, měli bychom svědčit?

Jaké Non possumus pro nás platí v tomto případě? Dali by se za „nemůžeme mlčet“ považovat práce Kmenty, Slonkové, Kroupy či Šídla? I my se totiž chováme podivně a v rozporu s historickou zkušeností. Jsme členy vojenského seskupení obsahující státy, která nás v roce 1938 zradily. Svědčí (= upozorňuje) na to někdo? Co nás opravňuje doufat, že by tomu, v případě nějaké hrozby, bylo jinak? Je to, že tak rozhodli naši zástupci v parlamentu, projevem vůle lidu?

Od samého počátku v sobě zastupitelská demokracie obsahuje rozpor, svrchovaný lid, který v parlamentu tvoří zákony, a lid, který musí být těch zákonů poslušen, nejsou tím samým politickým subjektem. Svrchovaný lid je celek, který se zjevuje jako „obecná vůle“ jen skrze své zastupitele a to ještě ne přímo, ale skrze černé schránky politických stran. Reprezentativní funkce, kterou připisujeme politickým stranám, je vždy fikce a ta, jak známo, musí být na rozdíl od reality přesvědčivá. Je to svého druhu Matrix, který ve svém virtuálním příběhu spojuje v jeden politický subjekt jak reprezentanty svrchovaného lidu, tak i lid poslušný svrchované moci.

Jednání, které usiluje o dosažení cílů, jejichž uskutečnění závisí na konsensu a spolupráci druhých není bez rizik a proto musíme mít pro jednání a dohadování připravenou strategii. Ke každému takovému jednání tak patří sféra reality – naše cíle – a sféra fikce, která tu realitu částečně překrývá. (Zajistíme vám plnou síťovku – podepsán Petr Nečas; Chceme, aby se za nás děti nemusely stydět – podepsán Andrej Babiš) Všechny hodnoty například jsou fikce, kterými se snažíme zajistit si souhlas či aktivní účast druhých na našich plánech. Fikce nám získávají důvěru druhých, a umožňují nám tak jednat jako celek.

Ve volbách například jde o křesla v parlamentu, strany ale tuto realitu překrývají volebními hesly. Jak dalece fikce překrývá realitu a z čeho je udělána? To jsou praktické otázky, které se týkají všech druhů jednání. Prozrazené e-maily, náhodou zapnutý mikrofon, přeřeknutí a další „zdroje“ mají na nás stejně demystifikační dopad jako debaty politologů, kteří naivnímu publiku odhalují jak funguje demokracie „reálně,“ tedy pod nánosem fikcí, kterými je pro nás neodborníky překryta.

Tak například uniklý rozhovor, v němž poradkyně ministerstva zahraničí USA Victoria Nuland (Fuck the EU) shrnuje v rozhovoru s velvyslancem Geoffreyem Pyattem svou představu o politice vůči Rusku, bez ohledu na EU. Jinde (v odpovědi na slyšení v Kongresu), kde říká: „Investovali jsme do změny režimu na Ukrajině 5 miliard dolarů,,,“ je jejím evidentním cílem prezentovat Rusko jako pouhou regionální mrzutost, která nemůže stát v cestě unilaterální vizi mezinárodní politiky, řízené USA.

Obrovské množství uniklých zpráv na Wikileaks rozkrývá pohádky právních a ideologických fikcí v mezinárodních vztazích a nutí nás vidět současnou mezinárodní politiku v jejím „reálném fungování“ jako „obnažený“ boj o imperiální moc.
Julian Assange, Chelsea Maning, Edward Snowden jsou v principu lidmi stejného ražení jako hacker Neo z Matrixu, který po sérii událostí zjistí, že všem byla do mozku vpuštěna umělá „realita,“ iluzorní svět v němž lidé zdánlivě žijí své životy. A chtěl o tom podat svědectví.

Nejsme-li ochotni se přirovnávat ke kultovnímu sci-fi, můžeme se obrátit k právnímu sytému. V historických i moderních právních systémech platí, že občan, který něco důležitého o sporné věci ví, je povinen svědectví poskytnout. Výše uvedeni svědectví poskytli a svá tvrzení podložili věcnými důkazy. Reakce rychle následovala:

Myslím, že by měl být Assange zavražděn… Tohle k ničemu dobrému nevede. Obama by měl vypsat odměnu nebo použít bezpilotní letoun,“

řekl například americký politolog Tom Flanagan.

A co teprve různé vyprázdněné lebky amerických volebních cirkusů. Liší se to snad nějak podstatně od fatwy Rúholláha Chomejního, ve které autora Satanských veršů Salmana Rushdieho odsoudil k smrti?

Jmenovaná trojice přinesla svědectví, které delegitimuje politický systém jako takový. Náš mainstream se však drží stranou a dojde-li přesto ke konfrontaci, tak nesmrtelného doporučení psychiatra a publicisty MUDr. Miroslava Plzáka:

„Zatloukat, zatloukat a když to praskne, zatloukat…“

Dobře, to se týká zahraničních vztahů, ale proč tedy píšeme články, které zpochybňují NATO; diskriminaci zástupce Tchaj-wanu; bytovou politiku; senátorské schválnosti; problémy s Maláčovou, či Klausem ml.; maistreamové články k výročí, postupně 1918, 1938, 1939, 1968 či 1989? Co je společným jmenovatelem všech těch kauz, kauziček a sociálních problémů? Kde je jádro tohoto pudla? Asi nejlépe na to odpověděl francouzský autor útlé knížky „Rozhořčete se!“ Stéphane Hessel, když byl v roce 2012 v Praze:

Především […] říkám, že už nežijeme v demokracii. V takové demokracii, jakou založila generace vzešlá ze druhé světové války. Generace, která se během války účastnila odboje. V té době v nás byla silná touha po osvobození od závislosti pouze na materiálních hodnotách. Chtěli jsme nezávislý tisk, chtěli jsme sociální jistoty pro všechny.

To byly hodnoty, které v nás zrály během války, v odboji.
Po válce jsme je pak vepsali do Všeobecné deklarace lidských práv. A já jsem měl to štěstí být jedním z těch, kteří pracovali na zpracování tohoto skvělého textu o nejvyšších hodnotách člověka a lidstva. Jsem přesvědčen, že v naší době potřebujeme mít ty základní hodnoty znovu před očima. A když jsou porušovány – a ony jsou porušovány řadou států, takzvanými demokraciemi, které přestaly být demokratické –, musí nás to rozhořčit, pobouřit. […]

Ve skutečnosti politici podlehli ideologii volného trhu. Tedy: nechte trhy, ať samy řeší všechny naše problémy, a zejména nedopusťte, aby do toho zasahovaly vlády, nechte svobodně působit, jak to doporučuje Milton Friedman, tržní a finanční síly, a uvidíte, jak z toho budou mít všichni prospěch. Neosvědčilo se to. Dnes prožíváme nejhorší krizi za posledních padesát let, což je nepopiratelný fakt. Nemůžeme z toho přitom vybřednout jinak, než že znovu nastolíme demokratické hodnoty…

Stále tvrdíme, že máme demokracii, ale když chce Klaus jun. prosadit zákon o svobodě projevu na sociálních sítích, tak se nenajde dostatek politické vůle případné nedostatky návrhu dopracovat a zákon schválit. Je úplně fuk, jestli tomu říkáme salámová metoda nebo Overtonova okna. Svobodu projevu už máme omezenou a to nikoliv trestním zákonem, ale snahou „nedopustit dezinformaci a manipulaci běžného uživatele.“

My to snad stihneme ještě dříve než Čína!

V závěru filmového dokumentu Kapitalismus: Příběh jedné lásky, Michael Moore symbolicky omotává budovy newyorských bank žlutou páskou s nápisem Crime scene! Do not cross! Ne bez důvodu. Po jeho filmu vzniklo hnutí Occupy Wall Street protestující zejména proti společenské a ekonomické nerovnosti, hamižnosti korporací a vlivu korporátních peněz a lobbyistů na vládu. Jde skutečně o místo činu v kriminalistickém významu slova,

protože jde o snahu finanční oligarchie zbavit se veškeré kontroly ze strany demokratických vlád a přenést na občany a státy důsledky své nezodpovědnosti.

Stát zachraňoval banky (u nás třeba Českou spořitelnu) a tyto banky si rozdělovaly tučné „výslužky.“ Setkáváme se s opovážlivým tvrzením, že stát již dále nemůže náklady na opatření ve prospěch občanů zajišťovat… Podobně se ptal Hessela Zdeněk Velíšek:

Evropa je také společenství sociální, sociální model. Model společnosti s tradicí sociálních jistot. Leckdo tvrdí, že je teď třeba opustit tento model. Obětovat ho boji proti zadluženosti?

To rozhodně ne. Tento sociální model je pýchou Evropy. V tomto ohledu jsme dál než ostatní velké světové civilizace. Je třeba hájit evropský model společnosti, a proto je třeba, aby se při disponování společnými prostředky nepřestávalo brát v úvahu sociální zabezpečení a životní úroveň všech občanů.[…] Měla by o to usilovat i Evropská komise, ale nevěnuje se tomu dostatečně a zůstává pod vlivem principů liberalismu. Orientuje svou snahu na udržení síly obchodních společností, ale o základní potřeby, po jejichž uspokojení volají občané evropských zemí, takovou starost nejeví.

K tomu dodává Václav Bělohradský: Obžaloba všeho a všech jako vládnoucí žánr současného mediálního prostoru a kolektivní „stav mysli“, jako rozhodující forma veřejného užívání rozumu, je reakcí na stále hrozivější příznaky rozvodu demokracie s kapitalismem.

Prvním z nich je prudké oslabení legitimnosti národních států, které globální oligarchie zredukovaly na nástroje k socializaci svých nákladů a privatizaci svých zisků.

Druhým je redukce volebních kampaní na marketing, neschopný generovat legitimní reprezentaci celku společnosti.

Třetím je rychlé znehodnocování lidské práce v podmínkách globalizované ekonomiky, které je neslučitelné s kulturní a politickou definicí práce jako „povolání“ a předpokladu integrace jednotlivců do společnosti rovných a svobodných občanů.

Té redukce plnoprávných občanů na spotřebitele se ovšem radostně chopila média, politický marketing a reklama, které tím bezpečně „zaplácli“ prostor pro diskusi a výměnu různých názorů v demokraticky založených a moderovaných diskusích.

Politickou práci a program nahrazuje bezmála nábožensky založená mytologie o podobě boje dobra proti zlu.

Slepé posluhování místo aktivní úlohy mediálního mainstreamu ovšem vytváří ideální podmínky pro krizi morálky.Vidíme na vlastní oči něco jiného než se nám předkládá. Je to „morálka“ z doby normalizace. „Zlatý poklad národa je v jeho lidu,“ řekl prý Gustáv Husák. Divíte se, že kvete populismus? Jak to řekl Stéphane Hessel?

Nemůžeme z toho přitom vybřednout jinak, než že znovu nastolíme demokratické hodnoty…

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.