Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (9)


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Promiňte, mám spoustu práce, dost starostí a za chvíli mám další schůzku, omlouvám se, paní Musílková s Vámi dohodne termín, ano?“

Matouš se snažil uniknout, byla krásná, ale jemu se nechtělo s nikým mluvit.

Přece jste si nenechal v rozvrhu na tuhle poradu jen dvacet minut? To určitě ne, teď jste jich nejméně čtyřicet ušetřil tak mě jich deset věnujte, prosím.“

To byla pravda, zatraceně, hezká a chytrá, tak to musí být potvora, tak věnoval.

Zrzavé kudrliny se posadily s vítězným úsměvem v Matoušově kanceláři, rovnou si vybrala sedačku v koutě, která každému trošku zvedala nohy nahoru, s její krátkou sukní to byl ovšem šíleně těžký úkol, soustředit se a dívat se jí jen do očí, ale věděl, že prostě v prvním kole vyhrála, opět Matouš zalitoval, že tak zanedbává Dášu, jenže to spojení a ta domluva, to je tak složité, volat do práce, všichni ho poznají po hlase, pro Dášu malér, domů jí volat je taky riziko, i když měla výjimečně telefon, že by zedníci měli u spojů přednost? Bída, bída a teď cítil, že by bylo dobře, kdyby na tu zrzavou kočku neměl ale tak hroznou chuť, jenže měl, o tom žádná a tak jen ty oči, koukat jen do nich, no taky pěkný.

Taky jste tu jediný v produktivním věku, jak se říká, že jo? Jak válčíte s těma důchodcema? Je to sranda, u nás se vůbec nechytají, ale starosta si při tom myslí, že ho na podzim zvolí, blázen, to musíme na OF zařídit, aby vůbec nekandidoval, jsou potřeba mladý lidi, jako my, ne?“

Začala rovnou bez úvodu, nebo to byl úvod?

Ještě jsem na podzimní volby nemyslel, nějak nevím kam dřív skočit, asi to je chyba, měl bych si chystat kariéru.“

Matouš se jí díval do očí a měl pocit, že v nich čte, že kdyby chtěl, tak snad i hned, ale to si možná namlouval, protože ale začal propadat tomu, jak jí chtěl, musí zavolat té Dáše, ale to je taky blbost, měl pocit, že by tuhle touhu nezvládal, ani kdyby nebyl tak zoufale vyhládlý, děvče zatím mlelo něco o bolševicích na úřadě. Prohlížel si jí a neposlouchal, měl těchhle řečí plné zuby, ostatně taky byl bolševik a měl tolik práce, nebo lépe řečeno – bylo tady tolik práce, jenže koho to kromě něj ještě zajímá.

Tak pomůžete mi, pane tajemníku?“

To se zeptala docela důrazně a Matouš si uvědomil, že jednak neví, s čím má pomoct, především že je nutné se rychle rozejít, teď něco zkoušet je šílenost, ostatně ty nohy nahoru a zdánlivá ochota, pokud za něj nemluví hlad, tak ta ochota není projevem sympatií, ta něco chce a on to přeslechl. Musílková za dveřmi, může vejít dovnitř a zrovna ona, před tou nechce vypadat jako blbec a ta holka by nejspíš jen dráždila, konec, rychle.

Úplně jsem nerozuměl, s čím mám pomoct?“

Vy jste myslel na něco jiného, to bylo vidět, jak se mi díváte do očí tak můžu sledovat, když se Vaše oči rozostří, chápete, to je vidět, že jste někde jinde, to fakt není slušné, tak vám to zopakuju, potřebuji pomoci vyhodit jednoho hrozného chlapa, neposlouchá, samozřejmě stará struktura a ještě ke všemu jeho manželka je estébačka, ještě tam pořád je, tedy ta jeho žena, na tom úřadě, jak se teď jmenuje, ochrana ústavy nebo jak, nevím jak ho vyrazit, dobrovolně odejít nechce a směje se mi do očí, Vy jste vlastně nejvyšší personalista, ne?“

Ne, to nejsem, Váš úřad je samostatný, jasně, platí zákoník práce, vyhodit je těžké, pokud ale jsou zákonné důvody, což říkáte, že jsou, nepracuje, neplní pokyny, tak pracovní poměr ukončit lze, náš souhlas nepotřebujete, a jestli chcete radu, tak pak potřebuji toho vědět víc, o koho jde, co nedělá a má dělat, jestli je to nějak písemně doloženo a tak, ale myslím, že nejlépe Vám v té věci poradí paní Luťáková, zdejší vedoucí personálního, ta to má zmáknuté dokonale a nejspíš toho člověka zná a teď mě prosím omluvte, fakt už mám práci.“

Honem se zvedl a podal jí ruku, aby se jí lépe vstávalo z trošku nemožného křesla. Ale děvče se nevzdávalo.

Ne, ta je určitě taky ještě z minula, Vy tu nikoho nevyhazujete, jste pro nás špatný příklad, bolševici by měli vypadnout, já si s tím nějak poradím, jen potřebuji, abyste se ho nezastal, on je to děsný chlap, vedoucí stavebního odboru, jde o stavební povolení, která nechce vydat, skandální to je, brzdí rozvoj města.“

Tam je spousta podmínek, možná ta povolení prostě vydat nejdou, řekněte mi jméno a o které stavby jde, podívám se na to.“

Nějaký Hladík, prý je inženýr, ale to nejspíš dostal na VUMLu.“

Myslím, že titul inženýra se na VUMLu nedával, tam dělali doktory, dobře, zjistím alespoň co je zač a pošlete mi něco o těch stavbách, které nechce povolit.“

Mezitím jí dovedl, spíš dostrkal ke dveřím, už sahal na kliku, když ona udělala malý úkrok a opřela se špičkou pravé boty o tu polovinu dveří, která se měla směrem k nim otevřít, takže otevřít nešly a usmála se něj:

Co kdybychom si tykali, Vy jste sice větší šéf a měl jste to tedy navrhnout Vy, ale já jsem ženská, tak to snad můžu navrhnout, ne? Já jsem Sylva.“

Zase ho dostala do kouta, zase si netroufne říct ne, podal jí ruku a usmál se, ne moc nadšeně:

Dobře, jsem Matouš.“

A pusu na tykání dostanu?“

Bože, tak proto drží ty dveře, to je liška, tedy tady nemám šanci s mým dlouhým vedením, smutně konstatoval Matouš a zlehka jí dal pusu na rty, jenže ona se k němu vzápětí přitiskla celým tělem a ta pusa, ta by probudila mrtvého, tiskla se k němu tak dlouho, dokud si nebyla jistá, že opravdu reaguje, no nebyla potřeba dlouhá chvilka, stál mu hned. Pak se s vítězným úsměvem odtáhla a otevřela dveře, udělala to tak rychle, že paní Musílkové poskytla pohled na tupě zírajícího Matouše, který se z té pusy, tedy francouzáku jako hrom, teprve vzpamatovával.

Paní sekretářko, prosím, napište panu tajemníkovi na zítra náš obvod, právě jsme se dohodli, že k nám přijede.“

Sylva tedy jela, jen zíral. Jenže paní Musílková té myšlence, naštěstí, nebyla nakloněná:

Pokud Vám to pan tajemník slíbil tak jistě, ale měl by být dopoledne v Praze u Prašné brány na vnitru a pak jste chtěl jet do Benešova, kde máte setkání tajemníků velkých měst a předsedů ONV, což je na dva dni a začíná to pozítří ráno a doporučeným příjezdem zítra večer. Takže já se domnívám, že nejdříve u Vás může pan tajemník být v pátek, pokud zpřehážeme trochu jeho program, jestli to u Vás opravdu tak spěchá.“

Sylva byla hráč, potřásla zrzavými kudrlinami, usmála se na něj, jako by byli už dávno nejlepší přátelé nebo spíš milenci.:

Tak dobře, když to dříve nejde a nezapomeň na nás.“

Pozoroval Sylvu, jak kráčí ke dveřím, když za sebou zavřela, ozvala se Musílková:

Dejte si bacha, ať nespadnete do nějakého maléru.“

A to prosím myslíte jak? Třeba AIDS?“

To jsem zrovna nemyslela, i když teď si říkám, taky pozor, ale ono to děvče to bere dost zostra, tu státní správu, chce o tom mluvit s Vámi paní Luťáková, co nejdříve, jenže na Vás čekají venku další návštěvy, tedy jestli je přijmete, jsou zajímavé.“

Zajímavé a to jako kdo?“

Jednak rodina Šindelářů, řekla bych, nejlepší řezníci ve městě, tedy pokud jste přítel, no a pak pár číšníků, kteří jsou na vedlejšák trošku veksláci.“

Matouš lehce třeštil oči:

A co já nešťastník mám dělat s řezníky a číšníky?“

Paní Musílková se usmála:

No řekla bych – klasika, prostě oni chtějí podnikat a nikdo na radnici se s nimi nechce bavit, o Vás jde pověst, že jediný alespoň lidi vyslechnete a ba dokonce se i snažíte něco řešit, tak se nedivte, ohlášený nejsou, tuším, že je potřetí vyhodili od primátora a že prý počkají, vemte je, budete mít protekční maso.“

Nebo taky otrávený, ale přece Potraviny a Restaurace nepatří pode mě a co já s podnikáním, nejsou zákony, musí počkat, bude nějaká ta privatizace, malá pak snad velká, nikdo nic moc neví, trpělivost.“

Paní Musílková zakroutila hlavou:

Jestli můžu radit, vyslechněte je, neslibujte, ale neodmítejte a hodně o tom přemýšlejte, privatizace bude asi jako státem povolený rozkradení státního majetku, tak si to tedy představuju jako hloupá ženská, no a oni tyhle lidi, co tu teď čekají, ty jednou budou bohatý, na tuti, no a jestli se budou cítit zavázaný, možná někdy až budete potřebovat, jako v těch pohádkách, kdo ví, ale hlavně si nedělejte nepřátele, stačí bastard Hovorka.“

Matouš se smutně usmál, ta ženská je nejen hrozně pěkná a sympatická, ale zjevně i moc chytrá, no to tedy můj případ není:

Jdeme na řezníky.“

Kouřili před radnicí a byli nahoře v minutě, byli tři, jak zjistil byl to táta a dvě děti, kluk a holka, všichni udělaní, což tý holce, tedy mladý paní tak třicet, no možná plus pět, neubralo na přitažlivosti, táta ramenatý, prošedivělý, syn jeho mladší černovlasá kopie, ten mluvil:

Díky, že se s náma bavíte, jste jedinej, nechceme Vás zdržovat, dole hulí ještě kluci z restaurací, helejte mi chceme pronajmout naše krámy, to je to jediný, co po Vás chceme, nechceme už makat na potraviny, jako na podnik, to je černá díra, chceme dělat na sebe, tedy ofic, jako, rozumíte, ne? Tak pomozte nám a nebudeme Vám nic dlužný.“

Matouš si je posadil všechny tři vedle sebe na jednu stranu jednacího stolu a sednul si proti nim, ne jako obvykle, že seděl u svého psacího stolu, takhle na ně líp viděl a taky mu to přišlo slušnější, ale tím si nebyl jistý, trošku pomalu chápal jejich vyjadřování, ale snažil se, líbilo se mu, jak jedou zjevně na rovinu, tohle chceme a co ty na to, jenže jak to udělat:

Takže na privatizaci, tedy zákony, nechcete čekat?“

Ne, čert ví, kdy to bude.“

Dobře, máte představu jak to udělat právně, aby hned někdo nevyletěl, noviny a tak?“

Jo, jsou asi dvě cesty, pronajmout jako provozovnu od podniku, ředitel za drobnej podílek by byl svolnej, kdyby někdo na radnici řekl, že jako jo, no je to bastard, prachy chce a riskovat ne, no a pak je druhá cesta, podnik provozovnu zavře, my odkoupíme vybavení, nebo ne, koupíme si jiný, many máme, no a my bysme si ty prostory pronajali od byťáku, jejich ředitel je taky svolný, taky chce krytí, až budou ty restituce, tak od majitele, to už máme pozjišťovaný, jenže se to vleče, co Vy na to?“

Matouš viděl, že nebýt úvodu paní Musílkové, tak by jim teď řekl něco o trpělivosti, ale ona má možná pravdu:

Podívejte, vy všichni tři už děláte řezníky dost dlouho, Vy jako táta rodiny fakt dlouho, tak se v tom vyznáte, já jsem tajemník tři měsíce, motám se tady jak nudle v bandě, potřebuju si to rozmyslet, pozjišťovat co a jak, nevím, snad týden, zavolejte občas paní Musílkové, a ta Vám řekne, jestli mám odpověď, omlouvám se, řešení teď nevím a jestli ti z restaurací dole chtějí totéž, tak jim řekněte to stejný, ano?“

Všichni tři naráz vstali, s úsměvem, teď si vzal slovo otec:

Helejte tajemníku, pane tajemníku, děkujeme, to je férový, pamatujeme, zavoláme.“

Matouš měl pocit, že stisky rukou a úsměvy jsou upřímný, mladý řezník ještě jednou poděkoval, když odešli, tak chvilku čekal v kanceláři paní Musílkové, jestli nepřijde další parta, ale nepřišla, jen někdo zavolal z vrátnice, že taky děkují a zavolají. Obrátil se na svoji poradkyni:

Takže paní Luťáková, je tady ještě? To bude o té tajemnici, že jo? Co ta holka má s paní Luťákovou? Tedy sluší jí to, ale bude to zjevně pěkná potvora, tedy já se ve Vás ženách nevyznám, co můžu zvorat to spolehlivě zvořu, ale řekl bych, že tady to tak je.“

Matouš si sedl sklesle na jednu ze židlí pro hosty, které měla paní Musílková ve své veliké kanceláři, trochu jako v čekárně u zubaře, vlastně úplně, i tak nepohodlné, teď se na něj opět usmála:

No to jsem si oddychla, už jsme se bála, že jste jenom idealista a moc hodný kluk, pardon, muž, a že ani trochu nevidíte do lidí, proto jsem říkala, abyste si dal pozor.“

Ve dveřích se objevila paní Luťáková, tu měl Matouš vyloženě rád, taková maminka, měla o všechny starost, tedy jemu to tak připadalo, na něj se dívala od začátku shovívavě, jako na trošku praštěné, ale hodné dítě. Jejich spolupráce začala nástupním dotazníkem, který měl jako každý pracovník vyplnit a odevzdat, trošku formalita, ale všichni museli, tak ten s ním nakonec musela vyplnit sama, protože jej dvakrát ztratil, a když se ho při tom vyplňování ptala, jak se jeho manželky jmenovaly za svobodna tak pravil:

První Magda a druhá Eva.“

Tím se proslavil jednou provždy, nejdřív se paní Luťáková hodinu smála a od té doby se usmívala vždy, když spolu měli cokoli probírat, jenže teď byla ustaraná:

To je dobře, že jste si udělal tak rychle čas, musím Vám něco říct, vypadá to na malér, zatím ne náš.“

Dobře, pojďte obě ke mně, tam si můžeme sednout kolem stolu, potřebuji Vás obě, dnes strašně potřebuji zdravý lidský rozum.“

Takže vezmu to rychle, byl za mnou pan inženýr Hladík z „jihu“, vedoucí stavebního odboru a myslím, že odborník na slovo vzatý, ta nová tajemnice ho chce vyhodit, tlačí na něj, ať podepíše dohodu, on to nechce, říká, že práci sice sežene, ale z principu nechce odejít, jejich problém je to, že ona údajně po něm chce, aby povolil nějaký dům či domy v lokalitě Na valchách, kde je stavební uzávěra, už roky, kvůli kanalizačnímu sběrači, stavební povolení tam nedostali ani největší papaláši minulé doby, tajemnice mu prý i naznačila, že by mohl něco dostat, kdyby nebyl tak tvrdohlavý.

No a on říká, že pokud odejde, nenechá si to pro sebe a že určitě nějaký pilný novinář napíše, jak se činí noví funkcionáři za OF, tak jí to zarazte, vím, že tady teď byla.“

Matouš si opět uvědomil, že ti hodní lidé na radnici pečlivě sledují každý pohyb jich nových a vědí, co se kde šustne, jasně, léta praxe a taky asi strach co bude, chtějí přežít, než se všechno uklidní.

Jo byla a chtěla, abych jí ho pomohl vyhodit, já pana inženýra neznám, netuším, která bije, ale ona tlačí dost, Bože můj, ještě dneska ráno jsem si říkal, že je to tady vyloženě pohoda.“

Ty dvě se na sebe podívaly a paní Luťáková nejspíš za obě řekla:

To je opravdu jenom zdání, ale Vy se to, prosím, snažte přežít, buďte opatrný, kvůli sobě i kvůli nám, pro nás je to teď nečekaně klidné, nečekali jsme to. Tu tajemnici zkuste zabrzdit, ale pokud se nenechá, tak si kryjte záda, aby to na Vás nakonec nehodila a na ten hotel se vykašlete, máte sice naprosto pravdu, ale nemá cenu bojovat, máte Achillovu patu v té partaji a nestojí to za to.

Jsou jiné cesty, jak městu pomoci, což Vy asi opravdu chcete, třeba investice.“

Matouš se zarazil, zase si připadal jako blb, jednak jak všichni vědí o jeho slabině, jak všichni řeší hotel a pak investice, k tomu se taky ještě nedostal a to si ráno myslel, jak už to má v paži:

Investice? Jak to myslíte?“

No na každý rok jsou na ně rozplánované peníze, ty leží na účtu, zatím to tak běží a myslím, že se leckde o ně nikdo nestará, prostě je tam nechá, stejně tak plán na příští rok, vím to od kolegů z jiných měst a okresů i z našeho okresu, i z toho ministerstva, všichni dělají revoluci, případně jak dneska vidíte dělají podivné čachry, ale o normální práci se stará málokdo, pokud chcete peníze pro město, vyražte na ministerstvo a tam si o ně řekněte, dám hlavu na to, že Vám je rádi dají, pokud budete mít nějaký účel, trochu rozumný, možná dostanete letos z toho co jinde zbývá, oni už to vidí a určitě Vám ještě udělají velký plán na příští rok, protože nejspíš budou města a okresy, kteří si neřeknou o nic.“

Matouš zamyšleně seděl a jeho kolegyně si začaly myslet, že mu myšlenky utekly a vůbec už neví, o čem si povídají, pak se ozval:

Paní Musílková, neříkala jste jednou, že Váš manžel je na Stavoprojektu, nebo tak něco od stavění?“

Ano, vidím, že si pamatujete nejen zákony, předpisy a jiné zbytečnosti.“

Prosím, mohla byste mu zavolat, kdyby to šlo hned, potřeboval bych jednu informaci, možná to je úplná blbost, ale chtěl bych to hodně diskrétně, nějak jsem přestal naráz věřit lidem, tedy věřit všem lidem, vám dvěma věřím úplně a tak se chci zeptat takhle soukromě.“

Dobře, jdu na to.“

Obě se zvedly a odházely.

Kam jdete, prosím vás, neskončili jsme.“

No budete telefonovat, říkal jste diskrétně.“

Prosím neblázněte, vy mě tady pomáháte zachránit si krk, před vámi žádné tajnosti, chci Vašeho muže požádat o radu a to samozřejmě můžete slyšet, sednout, na zadek, promiňte, hned, až budu volat paní tajemnici, tak to o samotě.“

Tak té poslední větě se ani jedna nezasmála, asi mají fakt obavy, paní Musílková vytočila manžela a podala mu sluchátko.

Dobrý den pane Musílku, omlouvám se, potřebuji poradit, prosím úplně laicky, stavebnictví nerozumím ani trošku, chci se zeptat na tu lokalitu Na valchách, tam prý chybí kanalizační sběrač, prosím, několik laických otázek – proč tam není? Bylo by to rozumné ho tam udělat? Kolik by to stálo, kdyby se měl postavit? Jak dlouho by to trvalo? Nevím, jestli to je Vaše specializace, ale myslím, že toho o té věci víte stokrát víc než já, jen k těm penězům, já zatím nevím zdejší roční investiční rozpočet, omlouvám se, tak jestli můžete mi to říct v relaci k němu, tak šlo by to?“

Obě ženy se na sebe podívaly s vykulenýma očima, tak tohle má za lubem, Musílek zaražený nebyl:

To je téma na dlouhý rozhovor a spoustu podkladů, ale chápu, trochu, co se asi u Vás děje, žena mi toho moc neříká, ale po městě se povídá dost a dost, tak popořadě, udělat sběrač je nejen chytré, ale nutné, není dosud, protože se stavělo na množství a na něj budou navázány lokality, kde se nedají stavět paneláky, ani větší bytové domy, tak se odsunul, ale akce je celkem připravená, dokumentace by mohla být v řádu spíš týdnů než měsíců, peníze, váš roční objem investic asi znám, přibližně, ostatně většinu jsme projektovali my, celá stavba tak jeden roční investiční plán, ale lze stavět postupně po etapách, tak třech, ta atraktivní lokalita, o kterou myslím jde, tak ta je jasně v první etapě. Stačí takto? A asi o tom nemám mluvit, že?“

Moc děkuji, opravdu, a nemluvte o tom, kdo ví, jak to dopadne.“

Matouš zavěsil a obrátil se na své kolegyně, kterým už v duchu přezdíval moje dobré duše.

Když jste mi radily vyrazit na to ministerstvo, tak i s nějakým plánem, ne? A ještě k tomu něco přidáme.“

Rozešli se, všichni zamyšlení, paní Musílková odešla domů a paní Luťáková snad také, jen Matouš seděl v kanceláři a snažil se promyslet postup, připadal si, že hraje šachy a vidí jen polovinu soupeřových figur. Za chvíli se ozvalo zaklepání na dveře vedoucí z chodby k paní Musílkové, Matouš nechal otevřené spojovací dveře obou kanceláří, právě aby takové klepání slyšel, případně aby viděl, kdyby někdo do Musílkové kanceláře přišel. Dveře otevřela paní Luťáková.

Můžu ještě na minutu?“

Určitě, Vy vždycky, moc děkuji za všechny Vaše rady.“

Ale jděte, to jsou maličkosti, chci Vám říct jen jednu věc, vím, že spoustu věcí prostě ještě nemůžete vědět a tohle je takové hodně osobní, paní Musílková se svým manželem vlastně nežije, řekla mi, že se možná jednou k sobě vrátí, ale že to neklape a že jsou teď každý zvlášť, jen abyste to věděl.“

Takže to jsem podělal, to pro ní mohlo být docela nepříjemné, když jsem po ní chtěl ten telefon a hned, to mě moc mrzí, paní Musílková je báječná ženská, bez ní bych byl úplně bezradný. Tedy bez Vás taky a bez ostatních, ale paní Musílková je pro mě takový průvodce krajinou za zrcadlem.“

Jasně, já vím, a tamto jste nemohl vědět, možná jí někdy řekněte to, co jste teď řekl mě, ona to na sobě nedává znát, ale občas je jí taky těžko a to by jí pomohlo. A především – opatrujte se.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.