Jenom neuvážené výroky?


napsal Leo K.

Co to jsou výroky? Wikipedie odpovídá – jsou to všechna tvrzení, u nichž se má smysl ptát, zda jsou či nejsou pravdivá a pro něž může nastat pouze právě jedna z těchto možností.

Některé výroky se stávají kultovními. Profesorka Stanislava Kučerová kdysi vypracovala stručný Masarykův odkaz jakési desatero. Proti jejímu originálu, kde byl každý bod košatě rozvinut a srovnán s dnešním stavem, jsem text ořezal „na kost,“ aby bylo na první pohled zjevné pokrytectví, s kterým ho dnešní politici a obecně známé veličiny skloňují. Ještě předtím několik poznámek.

Masaryk po doktorátu na vídeňské univerzitě pobýval v Lipsku. K jeho přechodné bytné v roce 1876 přijela klavíristka Charlotte Garrigue, která tu předtím nějaký čas studovala. S Masarykem se poměrně rychle spřátelila, spojoval je například společný zájem o filozofii. V červenci 1877, při společné vyjížďce na lodi, bytná spadla do vody a začala se topit. Všichni zpanikařili kromě Masaryka, který skočil do vln a z posledních sil ji zachránil. Pod dojmem tohoto zážitku požádal Charlotte korespondenčně o ruku. Zasnoubili se a 15. března 1878 uzavřeli v New Yorku civilní a unitářský sňatek.

Charlottino unitářství bylo pro moravského osmadvacetiletého katolíka zjevením. Její víra, unitářská, necírkevní se nepodobala žádnému vztahu mezi lidmi a Bohem, o němž dosud slyšel. Ještě víc ho však asi fascinovalo, když v  Americe poprvé uviděl, jak protestantská víra není v rozporu s demokracií a rozdíl proti střední Evropě bil do očí. Protestanti, kteří po staletí mířili za oceán, vytvářeli obce, vlastně náboženské komuny, které zároveň pečovaly o věci veřejné. I nejméně významný vykonavatel spravedlnosti, soudce nebo šerif v zapadlém městě, rozhodoval o vině či trestu nikoli jen z moci lidmi mu postoupeného úřadu, ale i jako nositel dílu „božské pravomoci.“ A právě tento druh verdiktu, opřený o mravní posouzení činu, od něho spoluobčané očekávali. Každý nositel moci byl v Americe tak trochu kazatelem.

Stát v oné odlidštěné podobě, známé z Evropy, v řídce obydlené Americe neexistoval, podobnost s antickým ideálem „vlády lidu“ se  nabízela sama. Poselství Boží tam nebylo systémem pravidel, ale ponechalo si vlastnosti bytosti, jeho božstvím prostupovalo to, čeho se nenáboženským etikám nedostávalo: láska.

Odtud se začalo rodit zvláštní a na pohled fundamentalistické Masarykovo pojetí demokracie jako „politického uskutečňování lásky k bližnímu.“ V jeho světle dostávaly i zdánlivě prosté výroky, jako„Demokracie je diskuse,“ nový obsah. A teď to ořezané desatero

1. Braňte pravdu

2. Buďte uvědomělý národ. Pěstujte vlastní národní historii a filozofii. Bez historické paměti není národa

3. Pečujte o velikost malého národa. Jděte klidně svou vlastní cestou. I malý národ může být kulturně vyspělý a šťastný a hrdý.

4. Vyznávejte ideál humanity (lidství, člověčenství), který se vyvíjí od dob reformace a renesance. Nepropadejte individualismu, utilitarismu, pesimismu, nehledejte nadčlověka. Chraňte přírodu a ctěte člověka. Zachovávejte staré přikázání lásky k bližnímu.

5. Uznávejte ideje svobody, rovnosti a solidarity. Usilujte o spravedlnost. Každý má právo na chléb a plnohodnotné vzdělání. Jsou nejen práva politická, ale i hospodářská.

6. Važte si svobody a samostatnosti, kterou jsme vybojovali v 1.válce světové. Važte si hrdinství legionářů, sokolů, važte si těch, kteří pracují obětavě a nezištně pro blaho národa

7. Mějte na paměti Washingtonskou deklaraci z r. 1918, naše „Prohlášení nezávislosti“ a jeho principy. Stát budiž republikou, bude mít demokratický parlament, institut referenda, zaručí svobodu svědomí, projevu a shromažďování, zrušeny budou šlechtické výsady a tituly, šlechtické velkostatky budou vyvlastněny pro potřeby pozemkové reformy, bude provedena odluka církve od státu, ženy budou mít stejná práva, pracovní doba bude 8hodinová, ústava zabrání třídnímu zákonodárství atd.

8. Zajímejte se o vývoj v Evropě a ve světě. Státy se spojují, integrují. Dbejte o to, aby se tak dálo na principech rovnosti, „Já pán, ty pán“.

9. Dbejte o kulturu slova. Věnujte pozornost literatuře a umění.

10. Starejte se o školu a učitele. Ať vedou žáky v duchu přirozeného vlastenectví, prostého šovinismu, k uvědomělé lásce k vlasti, která se projevuje činy, ne slovy. Ať uplatňují demokratičnost, výchova má směřovat k rozumné a odpovědné správě věcí veřejných. Ať posilují rozvoj myšlení, aby bylo kritické a metodické a činilo člověka způsobilým řešit praktické problémy života.

Když přijel 21. prosince 1918 do Prahy, tak šokoval tuzemské politiky. Tvůrce nového státu, jenž aspoň v jeho hlavě měl mít velice zvláštní účel. V oficiálních listinách, jako bylo Prohlášení nezávislosti československého národa z 18. října 1918, to tak nezbytně nemuselo vypadat: Československo bude republikou, občané budou požívat všech standardních práv a svobod, ženy budou rovny mužům, národnostní menšiny získají rovná práva, církev bude odloučena od státu, armádu nahradí milice, proběhne pozemková reforma, zruší se šlechtické výsady atd. To vše bylo převratné, leč myslitelné. Vždycky se dalo ukázat na nějakou zemi, kde tyto plány už byly prováděny.

To však zdaleka nebylo všechno. Stát ani jeho demokratické uspořádání Masarykovi nezůstaly cílem samy o sobě, ale spíš začátkem – na cestě ke stvoření nového člověka, věřícího i demokrata v jedné osobě, schopného sebezdokonalování. Všechno podstatné, čemu Masaryk dosud přikládal v životě význam, mělo teprve začít. „Demokracii bychom měli, teď ještě ty demokraty!“

Problém byl v tom, že jeho Češi z velké části o podobný program nestáli. Ti starší viděli věc přesně opačně než Masaryk: získali přece stát, jsou tedy na konci, nikoli na začátku cesty. Mladá generace „budovatelů státu“, žádní socialisté nebo komunisté, ale lidé typu Karla Čapka nebo Ferdinanda Peroutky, zase dala najevo, že s ním může sympatizovat bez toho, aby si ten náboženský rozměr jeho osobnosti pustila k tělu.

Odkaz Masarykův není neurčitý, mlhavý, jak jej interpretují politici. Nabádá nás k radikální proměně společnosti, která se ocitla v krizi jako celá euro-americká civilizace.

Jak? To je na současných generacích, které by měly vědět, že život je nejen dar, ale i riziko a úkol. Masaryk se snažil přispět k formování republiky, aby byly odstraněny „nedokonalosti řádu nynějšího.“ Nepodařilo se? Přál si pro zdar svého projektu 50 nerušených let. Po 10 slibných letech přišla velká světová hospodářská krize, pak válka, pak socialistické budování, pak – současná fáze kapitalismu, kterou nikdo nemohl očekávat. Ekonomika si podrobila politiku i právo, odsoudila k bezvýznamnosti etiku, která nepřispívá k „maximalizaci zisku a konkurenceschopnosti.“

Co jiného v takové době může poskytnout myslitel, než výzvu? Pracuj pro to lepší, co je v člověku, co je v dějinách, co je v kultuře – každý na svém kousku planety a vytvářej spolu s blízkými „ostrůvky pozitivní deviace.“ Snad těch ostrůvků bude v budoucnosti tolik, aby zaplnily celou Zemi.

Jsou články, které vší mocí jdou proti Masarykovským ideálům. Tady jeden od Jana Vávry, který hází všechny jmenované hodnoty do koše, velmi zkráceně:

Růst nacionalismu bývá označován jako reakce na ztrátu suverenity. Je to klasická ukázka toho, jak se v nových, neznámých a nepřehledných situacích uchylujeme ke „kořenům,“ tedy tradičním a takzvaně osvědčeným receptům. Jenže podobné návraty v drtivé většině případů v nové situaci nefungují, což vede jen k dalším zklamáním. Vzývání národní identity spojené se snahou vzkřísit model státu vzniklý v 18. a 19. století jako ochrany před negativními účinky globalizace je proto odsouzené k nezdaru. […]

Jde i o urputnou – a zatím vždy neúspěšnou – snahu vyléčit traumata vlastní státnosti, jak prozrazuje třeba naše tvrdošíjné hájení odsunu Němců nebo sentiment pro fašistický Slovenský štát u našich sousedů. Nesamozřejmé státy střední Evropy […] jsou i geopolitickou kategorií, kterou charakterizují hlavně notoricky špatné vztahy se sousedy. Noví nacionalisté zapomínají, že národní stát nemusí představovat jediný model fungování státu. […]

V budoucnu nemusí být národ nadále základním prvkem státu. Na druhé straně je ale nepochybné, že člověk se bez nějakého společenství neobejde. Naše morální instituce jsou přizpůsobeny životní formě malé skupiny, osvojujeme si je při socializaci jako děti, a proto i dnes ovládají naší emocionalitu. Náležet do nějaké tlupy, skupiny nebo menšího či většího stáda patří k základním lidským potřebám. V průběhu času pouze pokrevní a jiná společenství nahradila idea národa.

Všichni novodobí národovci se tváří, jako by národ byl něco předem daného – ať už biologicky, zeměpisně nebo geneticky. […] Národní buditelé – jak správně uvádí historik Ernest Gellner – žádný národ ze spánku nebudili. Museli si ho nejdřív vymyslet, aby pak mohl vzniknout a ustavit se jako politický a kulturní celek. […]Národ, ke kterému se mnozí tak upínají, je tedy jen naše fikce. […] Proto se už několikrát vynořila otázka, zda lidská společnost dokáže existovat bez fikcí. Jak uvádí Václav Bělohradský, modernost byla i pokusem o emancipaci lidstva od fikcí. „Nihilismus,“, píše, „je epocha, kdy se rozhoduje o tom, zda se emancipace od pohádek zdaří, zda člověk vydrží náhlou ztrátu smyslu bez vymýšlení pohádek nových.“ Jak tento pokus skončil, samozřejmě víme.

Obecně se traduje vzletné přesvědčení, že národ spojuje nějaká idea nebo společné hodnoty. V našem národě se cituje věta prezidenta Masaryka, že „národy se udržují idejemi, na kterých vznikly.“ […] Úspěšné fikce zkrátka příběh potřebují, a když žádný nevyprávějí, dost rychle umírají. […] Ze všech možných příběhů si František Palacký vybral příběh o Janu Husovi a husitech. […] A tento příběh se mezi těmi, kteří se cítili být Čechy, ujal.

Alois Jirásek napsal několik historických románů, jež se staly povinnou četbou, Tomáš G. Masaryk dále rozpracoval tento příběh v České otázce, kterou považoval za otázku náboženskou. […] O síle tohoto příběhu svědčí i to, že přečkal všechny porážky i ztrátu vlastního státu. A že si ho – díky Zdeňku Nejedlému – obratně přivlastnili i komunisté. […] Hlavním úskalím, na které upozorňoval už Ernest Gellner, bylo nahrazení loajality k našim sousedům – tedy k těm, co se nám etnicky a jazykově podobají – loajalitou k abstraktnímu kulturnímu modelu.

Zvolený model národa „bojovníků za pravdu“ znemožňoval, aby politický národ splynul s historickými hranicemi státu. Národní příběh o synech husitů navíc vyžadoval existenci nepřítele a ignoroval realitu mnohonárodnostní střední Evropy. Víra v naši národní pohádku nám bránila realisticky zhodnotit situaci, ve které jsme se ocitli, stejně jako nám bránila přiznat si reálné možnosti a vlastní schopnosti. Ve všech klíčových momentech historie 20. století jsme spoléhali na to, že pravda prostě musí zvítězit. Bohužel se vždy stal opak a my jsme pro vítězství té „naší“ pravdy nebyli schopni – a často ani ochotni – nic udělat. […]

To samozřejmě nemohlo dobře skončit. Potřeba vysvětlit, proč jsme pro svoji pravdu netrpěli, jako trpěl Hus, a proč jsme nebojovali, jako bojovali husité, tak vedla k vybásnění nového příběhu o zradě. To ale není vše. Nejhorší variantou bylo, když jsme se chtěli pomstít za zradu a všechna příkoří a obrátili svůj hněv proti svým dřívějším spoluobčanům, které jsme činili odpovědné za náš nešťastný osud. Nejdříve to odnesli sudetští Němci, později jsme se zbavili Slováků. […] Pokud nějaké cizince na svém území sneseme, jsou to pracovití a submisivní Vietnamci. Ovšem chováme se k nim jako ke sluhům, včetně toho, že jim většina populace automaticky tyká. Podle průzkumu Eurobarometru jsme jedním z nejméně tolerantních národů vůči národnostním i jiným menšinám. O ztrátě soudnosti svědčí i fakt, že se přes to všechno pokládáme za tolerantní národ.

Český národ nepřežil díky své věrnosti pravdě. Přežil, někdy i v klidu a s úsměvem, všechny možné režimy a vládce, protože českým mentálním dispozicím odpovídá spíš sedlák než kazatel a bojovník. […] Zkušenosti 20. století potvrzují, že národy založené na pohádkách jsou kořenem současného, minulého a velmi pravděpodobně i budoucího zla. Nejnovější nárůst nacionalismu po takzvané uprchlické krizi dokazuje, že to nejvíc platí o nesamozřejmých a traumatizovaných státech střední Evropy. Nechceme-li zabřednout do národnostních sporů se svými sousedy a chceme-li přežít jako samostatný, racionální a netraumatizovaný národ, je nejvyšší čas přestat věřit národně-obrozeneckým a romantickým pohádkám a zkusit nově formulovat vlastní identitu. Neznamená to samozřejmě vymyslet si jiný – pravdivější – „český“ příběh, který by byl ve větším souladu s naší historickou zkušeností. Skloubit „ideály a vědomí mravního povolání“ s našimi tradičními postoji a chováním prostě nejde.

Jedinou možností je opustit kulturní pojetí národa založené na příběhu, jak to třeba udělali sousední Němci, a nahradit víru v romantické národní pohádky občanským pojetím. Znamenalo by to ovšem ustavit český národ skutečně na věrnosti sdíleným hodnotám – tak jak je ustaven například americký národ. A z politického hlediska pak na příslušnosti k nějakému „vyššímu celku“, uznávajícímu stejné hodnoty, ať už by to byla Evropa či jiná obecnější konstrukce.

Vytknul bych článku Jana Vávry spoustu nepravd, ale jakákoliv diskuse nad jeho článkem by mnohokrát přesáhla kapacitu tohoto blogu. Jedno konstatování si však neodpustím. Vávra vytáhl na světlo spor o smyslu dějin, který probíhal mezi Masarykem a Pekařem, před 100 lety, ale před tím ty dějiny podrobil vlastní úpravě.

Jakoby češství nebylo plodem neustálých půtek, písemně dokumentovaných vítězstvím západoslovanského kmenového svazu (Boemané) v roce 849, který drtivě porazil východofranská vojska; o necelých sto let později v roce 936 Boleslav I., kníže se zakladatelským významem pro centralizovaný a skutečně český stát, nejprve odmítl platit tribut do říše a poté 14 let vítězně odolával Otovi I. Velikému a o dalších 100 let později, v roce 1040 Břetislav I., zvítězil nad Němci a začal realizovat Českou aktivní zahraniční mocenskou politiku. Srovnáme-li tyto bitvy v průběhu dvou set let, je evidentní jak a proč vznikl Český stát. Ostatně máme svědka nade všechno povolaného. Je to Saská Widukindova kronika psaná v letech 967 – 968, která k roku 936 píše:

Mezitím barbaři usilují o nové věci a řádí; Bolízslav zavraždil svého bratra, muže křesťanského a jak se vypráví, nejoddanějšího službě boží; a obávaje se sousedního knížátka poněvadž prý poslouchal rozkazů Sasů, vypověděl mu válku. Ten poslal do Saska žádost o pomoc. A je mu pak poslán Asik s legií Meseburskou a silným oddílem Hasgovským a přidáno mu je i vojsko Durynků…

Když se Boleslav dozvěděl o německém tažení a rozdělení vojsk do dvou samostatných proudů, rovněž rozdělil vojsko, v čele jednoho proudu táhl sám, v čele druhého jeho družiník Tyr (nebo Tir) Po dramatickém začátku Němce na hlavu porazili a cestou zpět Tyr se svým vojskem porazili onoho subregula, totiž Luckého knížete Vlastislava, jeho hrad zbořili a vypálili. Tím přestali Lučané, jako kmenová opozice existovat a opět se ukázala Boleslavova sjednotitelská a pro Český stát nezbytná úloha.

Je pravdou, že ve středověku se národnost přisuzovala jenom svobodným, v praxi tedy šlechtě a králi, lid byl jejich vlastnictvím a proto nedává smysl uvažovat o národnosti lidu. Přesto ale platí, že Boleslav I. vybudoval hradskou soustavu českého státu. Jan Vávra k těmto faktům přistupuje jakoby Český stát vymysleli teprve Josef Dobrovský, Josef Jungmann,  Tyl,  Mácha, Božena Němcová, Václav Thám, Karel Jaromír Erben,  Purkyně, Jan Svatopluk Presl, František Palacký a Karel Ignác Thám. Otázkou zůstává proč to Jan Vávra (v posledních letech normalizace disident) dělá. Jeho činnost je protinárodní, například o poválečném vyhnání německého obyvatelstva říká:

Osobně jsem přesvědčen, že odsun Němců byl svéráznou formou našeho vyrovnání se s vlastním selháním, kdy jsme v roce 1938 bez boje kapitulovali. Sudetští Němci se stali obětním beránkem naší frustrace z vlastního ponížení.

Údajně se sudetským Němcům ublížilo, když v roce 1918 a 1919 nebylo přihlíženo k jejich etnickému nároku na vlastní území Deutsch Böhmen. Jenže odhlédněme od francouzské snahy ponížit Němce, dovede si někdo promítnout tento nacionalistický požadavek do Masarykových občanských principů? Kmenový požadavek – společná krev – do představ o demokracii? Vrátím-li se k Masarykovu desateru, je evidentní, že Jan Vávra se prohřešuje proti bodům 1; 2; 3; 6 a 8.

Jsou to skutečně jen neuvážené výroky?

Ještě jednu poznámku: Vývoj v Německu ve mě vzbuzuje spíše obavy. Víte, že nacisté byli velcí ochránci přírody? Nacisté také jako první v Evropě ustanovili národní systém chráněných území. Zákon vytvořil do začátku války na 800 Naturschutzgebiete a definoval 50 tisíc Naturdenkmäler. Vytvořil též Říšský úřad pro ochranu přírody a ze zákona také vyplývala nutnost konzultovat s úřady ochrany přírody veškeré zásahy do krajiny. Proto mě vítězné tažení zelených v Německu nenechává v klidu.

Co dál? Strhl se pokřik převeliký okolo vyjádření režisérky dokumentárních filmů Olgy Sommerové. Že nám hapruje demokracie a hlavními viníky jsou M. Zeman, A. Babiš a všeobecné volební právo. Také bych si rád přiložil polínko – mohu? Mě totiž přijde, že její vyjádření má dvě roviny. Jednak tu, že nám nebezpečně churaví demokracie a protože demokracie není stav, ale proces, je jí tedy nutno stále aktivně udržovat. A druhou rovinou jsou soudy. Výroky, které rozhodují, která strana sporu má pravdu. Mají se vynášet jenom tehdy, jestliže je vina obviněných prokázána nade vší pochybnost. Na té první rovině se pravděpodobně shodneme.

O tom soudu, že viníky jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš si tak jistý nejsem a jenom doufám, že paní Sommerová má v ruce jasné a neprůstřelné důkazy jejich viny jako trumfy.

Sommerová v interview řekla například: „Ti lidé, kteří se nemají příliš dobře, ti chudí, ať už vlastní, nebo nevlastní vinou, tak skáčou na špek populistům, jako je Babiš, kteří slibujou, ale nikdy nic nesplní. Čím víc lidí přijde k volbám, tím je to horší. Ta většinová společnost skutečně není vzdělaná.“

Není první. Svého času Roman Joch plédoval za to, aby volili jen plátci daní. Sommerová by Česko popsala jako zemi, kde lidé ztratili nutnost pravdy a demokracie, která tady byla již od roku 1918, a Čechy jako lidi, kteří preferují konzum a nevšímají si plíživého nebezpečí ztráty svobody.

Ty volby jsou nebezpečný nástroj, protože volit může každý a volí i lidé, kteří nejsou vzdělaní, kteří se nezajímají o politiku, všechny ty souvislosti,“

dodala režisérka. Moderátor pak připomenul rozhovor s Fero Feničem, který se podle svých slov spletl v Češích a prohlásil, že vzdělaný národ by si nezvolil Miloše Zemana. Olga Sommerová si je zase jistá, že Babiš zločinec je a že spáchal podvody. A že nebyl odsouzen? „No tak ten soud bude, ne? Já doufám, já myslím, že bude.

Mně strašně vadí lež – a pan Babiš lže v každém slově, které vysloví, i ve spojkách.“ Kdo lže, má být potrestán. „Lže Zeman, lže Babiš, lže Okamura,“

nezůstávala dokumentaristka jen u premiéra. S názorem paní režisérky můžu i nemusím souhlasit, ale její soudy mě už nutí mít se před jejími slovy na pozoru. Protože ale není z tak zvaných „intelektuálních kruhů“ sama, kdo se podobných soudů dopouští stojí jistě za pozornost podívat se, o co vlastně jde. Jsou podobné výroky, které pronáší například Pavel Fišer nebo Marek Hilšer, například:

Přestože naše ústava vkládá definování zahraniční politiky do rukou vlády, prezident se již delší dobu snaží měnit kurz zahraniční politiky naší země směrem k východním diktaturám, a vzdaluje ji od demokratických zemí transatlantického prostoru,“

jenom neuváženou insinuací, nebo koordinovanou snahou sloužit nějakému zatím neznámému účelu?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.