Četba na pokračování –„Bůh není člověk“ (10.)


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Lenka a táta profesor, duben 90

Lenka šla od trolejbusu domů mezi rodinnými domky z první republiky, za kterými bylo na břehu řeky několik družstevních bytovek, kde bydleli a kde znala každou lavičku, pískoviště a houpačku, šla známou cestou, ale pořád musela myslet na smutného Tondu. Vlastně ho hrozně chtěla, nejen proto, že jeho prostě chtěly všechny holky a ona ráda vyhrávala, ale on byl opravdu princ z pohádky. Věřila si, že není hloupá a že do lidí vidí a při tom na něm pořád neviděla žádný průser, pokud skrýval něco ošklivého, tak tedy ale strašně hluboko pod povrchem. Jen ta jeho práce, jí to nevadilo, ale uvědomovala si, že netuší, co řeknou rodiče.

Byla to celá Lenka, v podstatě si ho odmítla vzít, ale zároveň si řekla, že ho představí doma, jenže teď váhala, mezi lidmi se o té jeho firmě, jak říkal, říkali strašné věci a dost možná to byla pravda, vůbec jí k tomu Tonda nešel, to si nedovedla představit, ale byl tam dlouho. Řekne to nejdříve tátovi, ten sice nemá nikdy čas, ale na ní si ho udělá, věděla to, nikdy, tedy skoro nikdy, to nezneužívala, ale věděla, že je tak trošku táty mazlíček, tohle mazlíčkování si vydatně kompenzovala velice neholčičím vystupováním, karate v tom bylo na jednom z prvních míst.

Když se přiblížila k jejich bytovce, uviděla tátu u jejich žiguli, asi chce odjet.

Ahoj tati.“

Zahulákala, aby jí neujel. Měla pocit, že se lekl, otočil se k ní a jen roztržitě jí zamával, pak si sedl do auta a nastartoval. Vyrazila jako střela a mávala a křičela.

Počkej na mě, počkej.“

Počkal a vystoupil, chytil jí kolem krku a dal pusu.

Leni, co šílíš, děje se něco?“

Chci s tebou mluvit, udělej si čas na dítě, taky někdy, prosím.“

Určitě, jenže teď jedu na chalupu, za dvě hodiny budu zpátky, něco jsem tam zapomněl, tedy asi, nemůžu prostě něco najít.“

Profesor lhal, neuměl to a nedělal to rád, jel tam spálit desky s dokumenty, zjistil, že je neumí zničit a při tom ho ta taška vyloženě pálila v ruce, představa, že jí náhodou někdo otevře, jasně, nikdo se mu nikdy nehrabal ve věcech, ale náhoda je blbec, polila ho hrůza, to musí zmizet, jednou provždy, vyčítal si to milionkrát, jenže v bytovce bylo ústřední topení, popelnice – no někdo se tam mohl podívat, tak chalupa a její krb, ideální řešení, tedy skoro.

Vezmi mě sebou, pomůžu ti hledat a cestou si budeme povídat, to je báječné řešení, ty neztratíš ani minutu a já s tebou budu nejmíň tři hodiny, ty dvě to je málo, to nestíháš, to bude fajn, konečně si pokecáme.“

Tak z toho se nejde dostat ven, profesor uměl říkat nepříjemné pravdy, uměl se vykroutit obtížným příbuzným pacientů, utéct naléhajícím funkcionářům, ztratit se i své sekretářce, která naléhala s administrativou kliniky, ale neuměl utéct Lence. Ta byla jeho radost, jasně, měli ještě dvě starší děti a měl je moc rád, další dítě už vlastně neplánovali, jenže nějak nedali dost pozor a tehdy, zcela neracionálně řekl své ženě Vlastě, taky lékařce a už 34 let staré, tehdy se to bralo, že hodně staré, že by to dítě rád měl, tedy jestli ona není proti. A jejich chladnoucí vztah, který by tím potratem nejspíš šel zvolna do háje, najednou rozkvetl a malá Lenka byla obrovskou radostí, no vzhledem ke své vitalitě také velkou zátěží, ale krásnou zátěží.

A tak seděla vedle něj v autě a on najednou nevěděl co s tím, v tašce má papíry, kterých se pomalu bál dotknout, nikomu o tom nechtěl říct a teď co? Co udělá na chalupě? Co bude hledat, když tam nic není a najednou měl v hlavě prázdno, nevěděl co si vymyslet, jel po paměti, až si uvědomil, že Lenka asi chce něco jemu, proč jen on sám myslí furt jen na sebe.

Leni, tak co tě trápí, rozumím ti dobře, že mi chceš něco říct? O něčem konkrétním si popovídat, je to tak?“

Jo, je to složité, jsem trošku zmatená a proto jsem ti sem vlezla, chci si pokecat, potřebuji znát tvůj názor, tak promiň, víš, mám kluka, tak to je to hlavní, ale to není to složité, on je skvělý, asi mě má hodně rád a já jeho taky, ale je o hodně starší, chce se ženit, ale já se nechci vdávat, chci studovat a jet studovat do světa a on má divnou práci, teď je na nějakém úřadu pro ochranu ústavy či tak nějak, ale prostě dřív to bylo to hrozné, asi hrozné, StB. Tak, chtěla jsem ti to říct a představit ti ho a vůbec si o tom povídat, řekl mi, že se na žádných ošklivých věcech nepodílel, ale já tomu vůbec nerozumím, nikdy mě to nějak nezajímalo a on je fajn, roky nás trénuje karate, chodíme spolu dva, tři, nebo čtyři měsíce, to to letí, je to nejlepší chlap co jsem měla, jednou jsme ve městě potkali jeho šéfa, nějaký pan Mareš, nevím funkci, hodnost, nic jen že mi byl moc sympatický, není to blbé, že ne? Oni to možná nejsou hodní kluci, viď? Jsem z toho zmatená, tak si chci o tom s tebou povídat.“

Profesor pomalu přestával slyšet, co mu jeho milovaná holčička říká, svět se zamotal do malého uzlíčku, jak z toho, cítil, jak se mu motá hlava, třesou ruce a slzy tlačí do očí, sjel na krajnici a zastavil. Lenka byla tím posledním, komu by chtěl ukázat obsah své aktovky, když se k ní otočil, ta se vyděsila.

Tati, proboha, ty máš slzy v očích, co se stalo, co jsme provedla? On je hodný, tedy Tonda, Toník, fakt je to hodný kluk, to nemůže existovat výjimka? Vždy jsi mě učil, že nemůžu lidi soudit paušálně, ale každého zvlášť, jak se chová a co ten jeden každý dělá, tati, prosím tě řekni něco, co jsem provedla?“

Teď se musel profesor vzpamatovat, ne svoji holčičku nemůže trápit a ta zlatá holka si samozřejmě myslí, že něco zvrtala, ne, nejde to jinak, musí jí to říct, snad si to nechá pro sebe, jeho Lenka je spolehlivá, určitě to nevykecá, Bože ale to by byl průser, kdyby něco řekla.

Lenko, ne ty jsi neprovedla nic, to vlastně já, Bože to je zamotané, víš Lenko musím ti já sám něco vyprávět, abys pochopila, proč jsem se tak vyděsil, ne nejsem proti tvému příteli, neznám ho a pokud to je ten, kterému jsem už dvakrát bral telefon, tak má milý hlas a jestli pracuje pod Marešem, tak nebude špatný, tak, teď pojedeme a já si to svoje vyprávění trošku srovnám v hlavě, na chalupě ti to povím, jen tak na úvod, nejedu tam nic hledat, ale něco spálit, kus své historie, který jsem chtěl přede všemi zatajit, tak prosím počkej.“

Profesor rozjel auto a najednou bylo na Lence, aby koukala, vykuleně, táta zná Mareše, ten tam u Tondy byl něco velkého, táta něco tají, asi divného, její táta, vždyť je tak skvělý:

Ty znáš Mareše.“

Řekla, spíš vydechla Lenka. Profesor chvilku nic neříkal, jak přemýšlel, a pak jakoby mimoděk:

To samo o sobě není nic divného, ty přece znáš Aničku Marešovou, doktorku, byla u nás na klinice několik let a pak si řekla, že nejdůležitější je nemoci najít včas a šla na obvod dělat praktika, tedy obvodního lékaře, pamatuješ si jí? To je jeho žena, tak jsme se poznali.“

Ne, to není možné, Aničku znám, moc dobře, líp než si myslíš, tu mám ráda od té doby, co jsem za tebou a za mámou chodila na kliniku, vy jste nikdy neměli čas a tak jsem si povídala s Aničkou, zlatou Aničkou, když šla na středisko, tak jsme začala chodit za ní, na drb a na takový holčičí popovídání, to ani nevíš, jak bys mohl. Tak to je její muž, to musí být hodný chlap, Anička by s lumpem nežila.“

To je hodný chlap, alespoň já si to myslím, nepletu se v lidech často, v této věci tentokrát určitě ne, prosím, Leni, nechme to na chalupu.“

Na chalupě měli zimu jako v Rusku, jak se říká, neuvěřitelně lezavo a neútulno, profesor roztopil rychle krb, naložil tam spoustu dřeva a nanosil si zásobu, uvařil dva půllitrové hrnce čaje a přitáhl ke krbu dvě židle, na kolena si dal složku dokumentů a začal Lence vyprávět. O mladém asistentovi, který se připravoval na habilitaci, jak si ho zavolal jeho tehdejší šéf, profesor Hosnedl, přednosta interny a jak mu řekl, že by si z něj rád vychoval nástupce, že ví, že píše habilitaci, což je výborné, že je dobře, že je v partaji a je skvělé, že jej nevylili rok před tím při prověrkách, ale že to nestačí a že napsaná práce vůbec neznamená, že jí bude smět obhajovat, případně, že jí obhájí, že dostane jednu nabídku a tu když splní, že bude velká pravděpodobnost, že by se jednou tím nástupcem stal a že za ním s tou nabídkou přijdou.

A přišli, pán od StB, že potřebují spolupracovníka a že naopak oni pomohou, tak po krátkém rozmýšlení podepsal a není na to pyšný.

To za tebou přišel Aničky manžel, a co to konkrétně znamená to „spolupracovat“, pořád se o tom mluví, ale ty seš doktor, co jako jsi měl dělat a dělal, nebo nedělal, to chtěli nějaké práskání, udávat lidi?“

Promiň, moc otázek, popořadě – Mareš to nebyl, toho jsem tehdy ještě neznal, Anička sice už u nás pracovala, nastoupila na konci roku 69, ale jeho jsem jen několikrát viděl, když se za ní stavil, nebo na ní počkal a šli spolu domů, neznám druhé tak hezké manželství, jako je jejich, snad je to tím, že zjevně oba prošli v životě peklem, o kterém se nám nezdá, vůbec si to neumíme představit a oni o tom nemluví, proto, snad, se dnes těší z každé chvíle, kdy jsou spolu, ale to je jiná kapitola, než ti chci povídat.“

Řekni jen něco málo, mám Aničku tak ráda, souvisí to s tím, že nemají děti?“

Ano, někdy po válce asi v roce 45 nebo 46 Aničku brutálně znásilnili, málem to nepřežila, proto nemůže mít děti, pak se nějak poznali s Karlem, jak už jsem řekl, oni o tom nemluví, to téma vždy obejdou, já to vím náhodou z gynekologie, to víš, nemocnice je drbárna a oni jí opravdu chtěli pomoci, nešlo to, ještě když k nám nastoupila a to už jí bylo tak 35, tak se znovu ptala, zda by to přece jen nešlo, profesor Drábek byl tehdy republiková extra třída, jenže nešlo.“

Lenka seděla schoulená na židli a tekly jí slzy, neznala druhého tak hodného člověka, jako Aničku. Kdo jí jen mohl ublížit.

A to spolupracovat to podle těch pánů, kteří za mnou chodili, to bylo obyčejné donášení, kdo co řekl, tenhle nadával na partaj a ten na Sověty, a ten zase na poměry u nás v republice, prosím tě věř mi, nedělal jsem to, nikdy jsem na nikoho nic takového neřekl a zjevně leckdo další donášel na mě, celé ty roky jsem věděl, že si musím dávat pozor. Ti chlapi mě pořád opakovali, že dobře vědí, že se u nás nadává na režim, a že se vedou kritické řeči a že mají jiné a lepší zdroje, že je co hlásit a ne že ne, jak tvrdím já a že není problém mě vyměnit a že moje děti nemusí studovat a že já můžu být někde na vsi na obvodě a maminka taky, bylo to moc a moc nepříjemné, trest za to, že jsem se upsal.“

A jak jsi to přežil? Vždyť jsi přednostou zůstal, na školy nás vzali a nikoho z nás ze školy nevyhodili.“

Nakonec mi pomohl Mareš, náhodou jsem se dozvěděl, kde Aničky muž pracuje, tedy byl to takový drb, vlastně zlá pomluva, když odešla z kliniky, tak se začalo říkat, že je to dobře, že manželka toho estébáka už tam není, tak jsem, docela zoufalý, šel za ní, protože jsem si byl jistý, že ona je moc hodný člověk a zeptal se, jestli to je pravda a pokud ano, jestli by mi nemohl poradit, co dál. Bylo to šílené, byl jsem na dně, donášet jsem nechtěl, odejít z kliniky ale taky ne, měl jsem děsné výčitky svědomí, vyčítal jsem si, logicky, že jsem se stal profesorem jen kvůli tomu podpisu a ti ostatní byli taky dobří a profesory se nestali, nevěděl jsem co dělat a tak jsem se šel poradit s vysokým důstojníkem, který by podle všech předpokladů měl být mnohem horší, než ti mladíci, kteří mi dávali takové kapky. Jenže ona ta Anička je tak hodná, že jsem si naivně myslel, že její muž je taky takový, myslel jsem si to stejně, jako ty, jak jsi to před chvilkou řekla.“

A je stejně hodný? Jaký je? Toník o něm mluví s obrovským respektem.“

Je to obrovská osobnost, nenápadná, takový silný chlap, myslím vnitřně, ale postavou vlastně taky, na první pohled by člověk řekl, (profesor se zarazil), víš holka najednou se nedovedu vymáčknout, prostě vypadá tvrdě, nepřístupně, ne zle, jen uzavřeně, ale je citlivý a pomůže, když může, je jinak hodný, než je Anička, ta se rozdá, ta je zlatá, jak říkáš, on mi trošku připomíná jednoho starého chirurga, který už šel do penze, byl vynikající, na pacienty se moc neusmíval, docela jim nadával, že si ty nemoci často způsobili sami, třeba životosprávou, naprosto otevřeně každému řekl, jak na tom je, lidi se z toho někdy složili, on je pak rozřezal a zase dal dohromady, mistrovsky, nebyl nijak zvlášť laskavý, neposlušným pacientům vyloženě nadával, nevím, zda to je dobrý příklad, první náš rozhovor pro mě byl velmi bolestivý, nemazlil se se mnou, tehdy jsem se styděl.“

Co udělal mému hodnému tátovi?“

Lenka už se usmívala, ale slzy měla ještě v očích a uvnitř se na toho Mareše trochu zlobila.

Prostě mi řekl – co čekáte? Podepsal jste obchodní dohodu, naše firma splnila svoji část a Vy nechcete plnit tu Vaší? Nedivte se, že naši lidi na Vás tlačí. Tehdy jsem si uvědomil, že to tak vlastně je, podepsal jsem smlouvu s ďáblem, dostal zámek a princeznu a nechtěl jsem dát ďáblovi svoji duši, chtěl jsem být jako pohádkový hloupý Honza, který toho čerta vždycky přečůral, protože český pohádkový čert je vždycky trošku hloupý, směšný a vlastně i trochu hodný.“

A co bylo dál, tati, povídej, jak ti pomohl, nebo nepomohl?“

Pomohl, když mě nejdřív přinutil, abych si uvědomil pohled obou stran, řekl, že si nemyslí, že takové tupé donášení, ten výraz tehdy použil, je k něčemu dobré, že chce, abych mu slíbil, kdyby se objevili nějaké novinky, nějaké jako patenty, či tak něco, kdyby někdo u nás něco hezkého objevil, novou metodu léčení třeba, a kdyby hrozilo, že to ten člověk nebo někdo jiný prodá za hranice jaksi mimo stát, že to shrábne sám, že s tím ven uteče, tak že mu tohle řeknu, taky ho zajímaly léky a kšefty s léky, to se dělalo, v nemocnici byli lidi, kteří když mohli vyjet, tak sebou táhli kufr léků a venku je střelili, tady jsou léky zadarmo, tam stojí spoustu peněz.

On řekl, že neví, jak moc je to u nás pravděpodobné, že to se děje spíš ve výzkumácích, ale možné to bylo, to ho zajímalo, či jinak, tomu chtěl zabránit a to jsem mu slíbil, to mě přišlo, že není špatné a on řekl, že se pokusí zmírnit ten tlak na mě. A zjevně to udělal, protože už mě opravdu nechali na pokoji.“

A ty papíry? To je co?“

To je důkaz, nebo lépe to jsou důkazy, že tvůj táta prodal svou duši, že je lump.“

A jak jsi k nim přišel? Přece jsi to neměl doma, to přece bylo tam u nich někde zavřené a hlídané?“

Proč mám tak chytrou holku, té musí člověk říkat pravdu a celou pravdu, jinak vypadá jako vůl či lhář, ano bylo to zavřené, tam někde u nich, nikdy jsem to neviděl, kromě jedné smlouvy nebo něčeho takového na začátek, dnes přišel na kliniku Karel Mareš, přivezli k nám totiž jejich ředitele s lehkým infarktem, toho nového ředitele, už za OF a Karel mě prosil, abych se o něj postaral a přinesl mi tohle, aby to nikdo nikdy nenašel, naprosto jsem to nečekal, úplně mi vyrazil dech.“

Lenka zaraženě poslouchala, ten člověk tam sám osobně přivezl toho nového ředitele a prosil jejího tátu, aby se o něj staral, je to možný? A dal mu ty tajný papíry, Bože.

Je to asi hodný, moc hodný mužský, jako Toník.“

Tak mi ho přiveď ukázat, konečně, toho Toníka, a víš, že je mi ho vlastně líto?“

Prosím tě, proč?“

Představuji si, že jsem zamilovaný do holky, jako seš ty, nebo jako byla tvoje máma, před třiceti lety a že mi ta holka řekne – fajn, je mi s tebou bezva, ale já jedu na rok do Conecticatu nebo do Bostonu nebo do Sydney studovat medicínu, no to bych se střelil.“

Tati, prosím tě, neztěžuj mi to, já jsem pěkně rozervaná, mám ho ráda, ale já chci studovat a být tak dobrý doktor jako ty a ostatní určitě budou ven jezdit, to nejde, abych já taky nejezdila, a ty sám říkáš, že se něco člověk naučí, až když je tam měsíce, nevím co s tím, mám ho ráda, ale tu medicínu taky, poraď, prosím, nebo řekni, co bys dělal ty?“

Jel bych hned ven, do Německa, do Ameriky, myl bych nádobí, no to je takové klišé, to říká každý, prostě dělal bych cokoli, co bych sehnal, jen abych měl co jíst a peníze na školu a abych viděl, jak se léčí někde jinde, ne, že bychom nebyli dobří, nebo byli moc špatní, to vůbec, ale nevíme o nich skoro nic, jel bych hned, ale bolelo by mě srdce, to je jasný, já se tak choval vlastně vždycky, a Vaše maminka to chápala, nebo prostě přijímala, jenže to jsem nejezdil po světě, maximálně na dva tři dny a to mi celá klinika záviděla, spíš jsem byl furt ve špitále. Takže budeš-li moci, jeď, něco ti o tom zjistím.“

Matouš, Arnoštova rada, duben 90

Když se Matouš rozloučil s paní Luťákovou zůstal chvíli sedět v klenuté kanceláři, pak zavolal zkusmo na ministerstvo vnitra, jestli tam ještě někdo bude, udělal si tam dobré kontakty, netušil jak a proč, ale byla v tom jeho skromnost, zájem o věc a slušné vystupování, jak prosté, ještě tam byli, ukázalo se, že ženské měly pravdu, na peníze je šance a velká, vlastně byli opravdu rádi, že je někdo vyčerpá, vždycky je dobře, když se plány plní, alespoň trochu.

Postupně se stmívalo a on si uvědomoval, že ani tady to není pohoda, možná naopak a že byl zase naivní jako vždycky, stoupnul si k oknu a prohlížel si siluetu katedrály a vzpomínal na maminku, se kterou tam chodili každou neděli, maminka byla učitelka a bolševik to dost nerad viděl, ale ona se postavila, do kostela chodit budu, můžete mě vyhodit ze školy a tehdy nějací rodiče jejích dětí někomu napsali nebo zavolali, Matouš neznal detaily, ale maminka si kostel vyhrála, nebo spíš děti vyhrály maminku.

Jeho mše nebavily, byla to nesmírná otrava, roky mu trvalo, než začal poslouchat, co se to tam vlastně říká a i pak byl mnohokrát zklamaný, až na střední škole si začal vybírat, koho poslouchat a chodil cíleně na mše některých kněží. Nejlepší to bylo v Praze v době, kdy byl na matfyzu, to se náhodou dozvěděl, že se v kostele na náměstí Jiřího z Poděbrad schází skupina mladých s jedním knězem, který nekázal, ale diskutoval, on vždy dal někomu citát z bible, aby se do příště rozmyslel a připravil si výklad nebo kázání, nebo jak tomu říct a pak se vždycky strhla diskuze. Diskutovat s knězem by možná tak snadno nešlo, přece jen autorita, ale jeden z nich, to se do něj každý pustil, to Matouš miloval, hádat se o to, jak to Kristus myslel, co vlastně ta bible říká, nádhera.

Ale po roce to skončilo, systém si to nepřál, napřed přišel zákaz, aby mluvil v kostele někdo jiný než kněz, to byla rána veliká, přesně a dobře mířená, to bylo totiž to nejzajímavější, pak několikrát přeložili místo schůzek a Matouš se ztrácel a ostatní asi taky, na poslední schůzku, kterou zažil, nikdy nezapomene, to si několik z nich připravilo koncert, on ani netušil, že to jsou muzikanti, připravili takové amatérské nastudování Jesus Christ Superstar, jen koncert, ne divadlo, ale úžasné, dodnes mu běhal mráz po zádech, když si vzpomněl, to prostředí kostela, někde na Hradčanech poblíž Nového světa, trošku utajené, a k tomu umocněné nenápadnými pány v baloňácích, kteří se procházeli kolem kostela a jedna dvojice měla i vlčáka, asi na podtržení dojmu.

Tak a teď je třeba bojovat, jenže co s tím, potřebuje poradit, rady těch dvou báječných ženských, tedy té Musílkové to ale sluší, tak to je fajn, jsou hodné, ale nechce se mu úplně poslechnout, ne, ten pozemek nevzdá, Arnošt, jasně, ten poradí. Matouš zkusil zavolat do advokátní komory, Arnošt tam ještě byl, a že počká, evidentně byl zvědavý, protože Matouš byl samostatný a zatím nic nechtěl, což do jisté míry vzbuzovalo zvědavost.

Nejdříve převyprávěl příběh o starém hotelu a pozemku zadarmo a skončil vydíráním Hovorky.

Hele Matouši to je zajímavý, fakt, kdo by to do toho primátora řekl, neměl nic dělat, měl klást věnce, tlachat na schůzích, všechny důležitý věci měly počkat až po podzimních volbách, tys měl řídit úřad, aby fungovala státní správa, dědek jeden zatracenej. Kdo takovou věc smí rozhodnout, rada nebo plénum národního výboru? Slyšel jsem, že se z tebe stal znalec zákona o obcích a vůbec věcí, které se toho úřadu týkají, to ti gratuluju, jsi prý jediný, kdo trochu něco tuší.“

Jsem maximálně jednookej mezi slepejma, fakt, v zásadě vim prd, tohle může rozhodnout rada a tam nevím, zatím, poměr sil, ale bojím se, náměstci odezírají primátorovi ze rtů, tedy ti dva noví – důchodci, jak jim říkám, máš na ně vliv? No a bývalý primátor, to nevím, je to trochu trapas chtít po něm aby bojoval, s ostatními členy rady jsem zatím pořádně nemluvil, ale pokud bude Hovorka tlačit na všechny jako na mě, tedy já na ně nic nevím, ale kdo ví, co mají za hříchy.“

Dobře, každý zjistíme maximum, cílem je udělat nějakou soutěž, nebo tak něco, prostě kdo dá víc, nebo to zdržet na nové plénum nebo na novou radu po listopadu. Říkal jsi, že máš víc malérů, to jsem zvědavý na ty další.“

Matouš převyprávěl story o krásné Sylvě a skončil ten příběh svým nápadem na řešení.

Takže holka hrozně tlačí na pilu, při tom jak vypadá jí to asi jde docela dobře, ale je to jasně na průser, jen mě napadlo řešení, jenže to ještě není jisté, ono se tam nesmí stavět, protože není kanalizační sběrač.“

Jasně, to vím, taky jsem tam chtěl stavět, každý to chtěl.“

Matouš si uvědomil, že je prostě za zelena utržený, všichni to vědí, znají, chtěli to a jen on čuměl na drát, zatraceně, že nezůstal v početce.

Já třeba ne, ani jsem netušil, že to místo existuje. Teď je, myslím, šance sehnat na ten sběrač peníze, když se to podaří, může se dělat první etapa v podstatě hned, projekty nějak připravili už dřív, ale nebyly peníze, ty teď možná vyštrachám nějaký zapomenutý, snad.“

Nekecáš? To by fakt šlo? Tak rychle? Jak vlastně rychle?“

Ta první etapa by mohla být hotová za rok a půl až dva roky.“

Kdo to ví?“

Proč?“

Matouši, ty jsi naprostý prosťáček Boží a při tom nejsi blbej, zvláštní kombinace, dokonce jsi hodně chytrej, to je divný, v životě jsem se s někým takovým nepotkal. Tak si, prosím tě, uvědom, o kolik stoupne cena pozemků v tý lokalitě, na desetinásobek, nejmíň, dnes tam lidi mají pozemky, že snad jednou, jejich vnuci tam něco postaví, ale nejsou si jistý a hlavně je toho tam spousta volnýho, tedy jsou tam pole. Jaká je šance, že ty peníze dostaneš?“

Tak 90%, na ministerstvu mi to vlastně slíbili, věřím tomu, musím zpracovat žádost, ale řekl bych, že je dostanu, prostě jsou volný, jen vědět kam jít a to vím, no a mít důvod, to máme taky, ono to jinde trošku drhne, tím, že fungujeme, máme výhodu.“

Zabrzdi, nebo dělej jen kroky, ze kterých nikdo nepozná, o co ti jde, rozumíš?“

Ne, vůbec.“

Koupím tam pozemky, potřebuji pár týdnů, alespoň tři, kup si taky, ty vole, i když nebudeš stavět, tak se ziskem prodáš, a nekoukej tak, vypadnou ti oči z důlků.“

Matouš prožíval další šok, žádná „pravda a láska“, peníze, to je zjevně smysl hry, ale má cenu, se jim postavit do cesty? Má vůbec šanci? Arnošt ho „udělal“, ostatně všechny nové funkcionáře ve městě, ten kdo ho neposlouchá, ten tu židli nemá na dlouho a na druhou stranu, pokud na té spekulaci nevydělá Arnošt, tak někdo jiný, takže jdeme do toho.

Nebudu potom, jak se říká, vydíratelný? Jestli mi někdo nehodí na hlavu, že jsem si nejdřív koupil parcelu a pak sehnal prachy na kanalizaci, to se nedělá, že jo, to je určitě něco – no ty víš paragraf.“

Hele, synku, pleteš dvě věci dohromady, tak za prvé, pokud tě bude chtít někdo shodit, tak je jedno, co děláš, buď na tebe vytáhne něco skutečného, jako Hovorka tu partaj, nebo si něco prostě vymyslí, to je jedno, že to není pravda, lidi tomu uvěřej, ty budeš špinavej a ty se pak sice můžeš soudit, ale bude po volbách, obrazně i věcně řečeno, takže to bych v úvahu vůbec nebral, no a to druhé, nemyslím, že bychom u soudu, pokud by k němu náhodou, hypoteticky, došlo, prohráli, na to vem jed, takže nedělej si starosti, určitě ne s morálkou.“

No tak dobře, díky, ale ještě jedna věc, trapná, ale důležitá, nemám peníze, tedy nemám asi dost a neumím to, pořádně nevím, jak začít honem shánět pozemek, takže pokud mi nepomůžeš, tak na ten obchod nemám šanci, pomůžeš mi?“

Jo, pomůžu, ty jsi mi dal dobrý tip, tak ti pomůžu. Kolik máš volných peněz teď hned?“

Asi třicet tisíc, když vysypu všechny prasátka, jaké jsou vlastně ceny pozemků?“

Ty ceny, no to je různé, normálně ani ne kačka za metr, tak padesátník, v zajímavých lokalitách trošku víc, ale reálný trh není, jako s ničím, jde jen o to, aby někdo byl ochoten prodat, rozumní lidé čekají, leda, že někdo bude chtít rychle peníze, třeba proto, že teď vidí, že si může koupit bavoráka, ale to ta cena bude muset být zajímavá, uvidíme, to mě baví, ideální by bylo, kdyby něco prodal stát, pokusím se najít skulinku a půjčím ti a budeš mi ručit tím pozemkem, případně ti seženu někoho, kdo ti půjčí, možná i bez toho ručení, protože nebude chtít ukazovat, že má peníze, ale i bez toho ručení bude potřeba mu ty prachy vrátit a to ne z morálních důvodů, jak bys to asi bral ty, ale proto, že by ti mohl něco udělat, takže dohoda, připravuj to maximálně tiše, já jdu shánět nemovitosti.

Tu Sylvu nějak uklidni, nejspíš jí někdo slíbil kačky za to, že mu dá stavební povolení na Valchy a ona se může rozkrájet a netuší, že to tak snadno nejde, hlavně ať nic nedělá, nemělo by se o tom teď mluvit, leda že je to blbý, že se tam nemůže stavět, opatrně, já tu holku osobně neznám, na obsazování lidí na obvodech jsem neměl moc času, s většinou jsem ani nemluvil, prostě jsem na někoho spoleh, tuhle přitáhnul Jarda Hrášek, znáš ho, ne? Ten notář, přece, asi mu dala a tak z ní udělal tajemnici na obvodě, tedy jak tohle dopadne, no to mě poser.“

Matouš si nebyl jist, jak to Arnošt s tím filosofickým závěrem myslel, jestli jako ta jejich spekulace s pozemky, nebo celá sametová revoluce, neptal se, Arnošt se na vteřinu zasnil, ale rychle se probral.

My jsme dohodnutí a jdeme do práce, dáme si vědět, co se pohne a hele, jedna rada – ber to jako hru, všechno, to je pak docela sranda, ale jinak je to střelbu do hlavy.“

Matouš šel na trolejbus a měl hlavu jako pátrací balon, jak by řekl Jirka Kulhánek, zatracenej chlap, to on ho do toho uvrtal, vždyť je to úplně jinak, než si Matouš myslel, potřeboval by si s někým o tom promluvit, jenže s kým, vzpomněl si na Tondu Soukupa, jenže toho už neviděl několik týdnů, co se mu nepodařilo ani jednou dorazit na karate. To že nemá čas je při tom vlastně zbytečné, ta jeho snaha, aby úřad fungoval, to vlastně není pro nikoho z mocných důležité, to opravdu důležité, peníze a výhody, to náhodou objevil až teď, jenže jiní už dávno před ním. Zkusí zajet podívat se do tělocvičny, jestli tam ještě nebude Tonda, musí si s někým povídat.

Stihnul akorát začátek tréninku, Tonda ho řídil a vypadal smutný, možná to bylo tím, že Lenka nepřišla, nebo jí nezavolal? No po tréninku musí dát řeč, dali, dlouhou.

pokračování za  týden.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.