Rok osvobození i odplaty – 1945 III. Vyhnání sudetských Němců


napsal TP

1945 – 46 – Vyhnání sudetských Němců

Akt odsunu 2,5 milionu českých Němců, jejichž předkové žili v této zemi stovky let a podíleli se na jejím budování, je dodnes přetřásán a zdaleka nezapomenut. V podstatě jsou slyšet dva zásadní názory, z nichž jeden toto řešení vítá a druhý, ten menšinový, je považuje za zásadně špatné. V sudetoněmeckých kruzích pak panuje v podstatě shoda na špatnosti tohoto řešení, jistá část, snad menšina, je v tomto odsudku radikální a prezident Beneš je v jejich očích takový malý český Hitler. Zatímco na české straně lze vidět zpytování svědomí (jen málokdo například souhlasí s násilnými excesy, které se staly), na sudetské jsem něco takového nezaznamenal. Ačkoliv došlo k sudetoněmecké lítosti nad tím, co nám naši bývalí spoluobčané provedli za války, rok 1938 je v sudetoněmeckém prostředí téměř bezvýhradně interpretován jako úspěch jejich národního sebeurčení. V podstatě, pokud by mohli pootočit kolem dějin, vrátili by svět někam po Mnichovské dohodě, která podle této interpretace znamenala spravedlivé řešení česko-německého problému.

Prezident Beneš je svými odpůrci chápan jako nějaká stvůra, která dvakrát v kariéře zásadně selhala (1938 a 1948) a svou mstivostí zapříčinila celý odsun, který byl vítěznými spojenci jen tak mimochodem odsouhlasen. Ti radikálnější se do Beneše pouštějí ještě i v souvislosti s rokem 1918 a jeho zásluhami na zrodu ČSR v hranicích, které byly stanoveny, a které “Beneš nakreslil tužkou”. Celá tato dehonestace Beneše je přitom do jisté míry chápána jako útok na legitimitu samotného vzniku Československa, minimálně v jeho finálních hranicích, protože přeci tento stát od svého vzniku bránil sebeurčení českých Němců, takže vlastně (v těchto hranicích) ani vzniknout neměl.

V souvislosti s odsunem sudetských Němců si proto nejprve odpovíme na otázku historie této myšlenky a její následné realizace. Už jsme se zmiňovali, že první nápad o vysídlení jednoho z národů přišel z německé strany, na té české něco takového nikoho po celou dobu existence první republiky nenapadlo. Samozřejmě, rok 1938 znamenal pro česko-německé vztahy zásadní předěl, který byl ještě umocněn v roce 1939. Spolknutí zbytku republiky je odsuzováno i samotnými sudetskými Němci, což je pochopitelné, neboť tímto Hitler porušil Mnichovskou dohodu, což byl základ pro interpretaci jejího pozdějšího oduznání Anglií i Francií.

Jak je známo, Beneš nečekal s rukama v klíně, až ho po vcelku očekávatelném obsazení zbytku ČSR seberou nacisti, ale republiku opustil, ovšem jako soukromá osoba. Až poté, co Hitler tak flagrantně pošlapal Mnichovskou dohodu, svůj dosavadní největší diplomatický úspěch, až poté se Beneš začal angažovat ve snaze republiku zachránit a jednou obnovit. Tyto snahy dostaly po vzniku nového válečného konfliktu konkrétní rámec. Pokud si však někdo myslí, že ihned poté, co vypukla válka, Spojenci uznali Beneše jako vrchního reprezentanta odboje a oduznali Mnichovskou dohodu, velmi se mýlí. Cesta k tomuto cíli a k obnovení Československa v předmnichovských hranicích byla vrcholným dílem Edvarda Beneše a vzala mu mnoho času i sil.

Stejně tak je omyl tvrzení Benešových kritiků ba nepřátel, že to byl on, kdo přišel s myšlenkou odsunu (či vyhnání) Němců z Československa. Ve skutečnosti má tento nápad mnohem komplikovanější historii. Beneš ve skutečnosti nebyl na české straně prvním, kdo propagoval odsun, naopak s jeho nejradikálnější (nakonec realizovanou) variantou celkem dlouho nesouhlasil. První neoficiálně formulovaná myšlenka na odsun se objevila v domácím odboji v létě roku 1939, kdy ji formulovaly odbojové organizace Petiční výbor věrni zůstaneme (PVVZ) a Obrana národa. Mělo jít o radikální řešení – německé občanství sudetských Němců mělo být zachováno a měli být posuzováni jako občané nepřátelského státu, jejich majetek zkonfiskován jako náhrada za škody na československém majetku a oni sami měli být vyhnáni se země bez ohledu na mínění Západu, který měl být postaven před hotovou věc. Beneš byl o tomto memorandu informován ilegálními vysílačkami a tento radikální postoj jej dost omezoval, neboť on sám s tak zásadním aktem zprvu nesouhlasil.

Možná to překvapí, ale s nejpropracovanější variantou odsunu jako řešením česko-německého problému na oficiální bázi nepřišel nikdo z Čechů. V květnu 1940 totiž Royal Institute of International Affair, britský Královský institut mezinárodních vztahů, vypracoval memorandum o transferu národnostních menšin. Základní myšlenkou bylo konstatování, že ochrana menšin se navzdory veškeré snaze neosvědčila, proto je v zájmu zajištění míru nutné hledat jiné řešení. Navrhováno bylo nucené přesídlení menšin do jejich mateřského státu a rozváděno bylo toto řešení pro různé země, včetně ČSR, kde se týká menšiny německé, maďarské i polské.

S vlastním “odsunem”, ovšem tentokráte českého obyvatelstva, přišli první Němci. Ti totiž 6. března 1940 rozhodli, že v rámci germanizačního úsilí dojde k propojení německých oblastí pomocí tzv. zemských mostů – od severu k Praze, dále propojení Prahy, Brna, Olomouce až k Ostravě, poněmčení oblastí na jih od Brna atd. České území mělo být rozbito do menších celků a postupně asimilováno. Tento teoretický návrh byl vzhledem k válce realizován pouze velmi decentně, kdy bylo vysídleno cca 48 000 obyvatel v blízkosti stávajících vojenských cvičišť. Co se odsunu německých obyvatel týče, s těmi poněkud paradoxně započali sami Němci, neboť v roce 1939 bylo odsunuto z pobaltských států na přímý příkaz Hitlera cca 60 000 Němců do Říše.

Jak jsme se zmínili, ani vypuknutí války neznamenalo, že by se Spojenci přetrhli nejen s oduznáním Mnichova, ale i dokonce s uznáním exilu a Beneše jakožto reprezentace ČSR. Západní demokracie sice proti březnovému zřízení Protektorátu protestovaly, ale to bylo asi tak vše. Británie dokonce v Londýně přijala slovenského konzula, to stejné udělaly i další demokratické země, například Švýcarsko. Kdyby jen to. Na pořad jednání se ocitlo vyrovnání pohledávek britských subjektů vůči bývalému Československu, což Němci podmiňovali uvolněním v Londýně zablokovaných československých aktiv ve prospěch Německa a uznáním Protektorátu. Naštěstí, válka vypukla dříve, než stihli v Londýně tento krok učinit, ale dá se dost dobře předpokládat, že by učiněn byl.

Beneš sám načrtl svůj program v projevu 8. června 1939 v Chicagu. Základem se pro celou jeho další bitvu o obnovení ČSR stala teorie právní a politické kontinuity ČSR. “Nejsme…mnichovskou dohodou vázáni, jednak proto, že ústavně nikdy přijata nebyla, jednak proto, že byla nacistickým diktátorským Německem násilně a svévolně zrušena, provedením takzvaného protektorátu. Pro nás tudíž dnes vzhledem k Německu neexistuje.” Problém byl, že s touto teorií kontinuity Beneš u spojenců narazil

Až začátkem války se věci přeci jen pohnuly kupředu. Francie uzavřela 2. října 1939 smlouvu o obnovení československé armády ve Francii, v níž uznala Československý národní výbor jakožto orgán reprezentace ČSR a řízení těchto vojenských jednotek. Tato smlouva však neznamenala odvolání mnichovské politiky, Francouzi také neviděli rádi Beneše v čele československé emigrace, příliš jim Mnichov připomínal.

Podobný pohled měly i USA, no a Británie požadovala, aby Beneš uzavřel dohodu s emigrací Slováků a pokud možno i českých Němců. Beneš se pokoušel vytvořit Národní radu, v níž by všechny strany emigrace (s výjimkou komunistů) byly zastoupeny, pro Němce zde bylo rezervováno několik míst včetně jednoho místopředsednického. Jenže mezitím naštěstí nastoupil do čela britského kabinetu Winston Churchill a situace se změnila k lepšímu.

Beneš velmi chytře navrhl, že by financování československé exilové vlády a vojenských jednotek mohlo být uskutečněno pomocí půjčky, za níž by bylo ručeno československým zlatem a aktivy, blokovanými v Británii. V této chvíli po porážce Francie teklo Britům opravdu hodně do bot, takže na tuto nabídku kývli a k uznání došlo 21. července 1940. Beneš se stal prezidentem, vytvořena byla československá prozatímní exilová vláda a Státní rada, tedy jakýsi poradní orgán prezidenta. Od 15. října 1940 byly přijímány prozatímní právní normy, proslulé “dekrety”, což byla jediná tehdy reálná forma vlády, neboť při okupaci ČSR nebylo možné svolat Národní shromáždění a jakékoliv zákony schvalovat. Dekrety si Beneš nevydával jen o své vůli, museli být spolupodepsané ministerským předsedou exilové vlády a od roku 1942 si prezident a vláda musely vyžádat poradní zprávu Státní rady. Nešlo také o nějaký specifický československý vynález, stejným způsobem vládly i další exilové vlády, jako polská, nizozemská, norská, belgická a jiné.

Československá prozatímní vláda ale byla v horší situaci, než jiné exilové vlády v Londýně. Britská vláda totiž na rozdíl od ostatních exilových vlád nejmenovala k té československé vyslance, ale pouze “diplomatického zástupce”. Také nikde nebylo řečeno nic o obnově Československa v předmnichovských hranicích, výhrady byly k teorii kontinuity a i pravomoc vlády se vztahovala pouze k těm osobám, které se dobrovolně podřídily její autoritě. Ovšem jakkoliv byl Beneš z této situace zprvu zklamaný, šlo o solidní začátek. Vláda byla postupně uznána dalšími exilovými vládami, takže v prosinci 1940 konstatoval: “Uznání naše bylo ovšem pro nás velikým politickým úspěchem…”

Mnichovská dohoda ale stále nebyla oduznána. Příležitost k tomu byla v září 1940 při dvouletém výročí jejího podepsání. Beneš navrhl, jak by mělo prohlášení britské strany k tomuto výročí vypadat, ovšem s jeho radikálními představami Britové nesouhlasili. Takže ačkoliv nakonec skutečně v rozhlase promluvil W. Churchill a ačkoliv konstatoval, že je Mnichovská dohoda “mrtvá”, zmiňoval pouze “obnovu československé svobody”, přičemž ovšem nepadlo, v jakých hranicích se tato obnova má konat. Podle britského postoje byla Mnichovská dohoda platně uzavřena, ovšem zanikla v důsledku zničení Hitlerem 15. března 1939. Jenže, ačkoliv se snad někteří domnívají, že tímto byl konečně Mnichov oduznán a bylo přislíbeno obnovení Československa v předmnichovských hranicích, velmi se mýlí.

Beneš za zlepšení postavení svého i exilové vlády, stejně jako za konečnou garanci předmnichovských hranic ČSR, bojoval i nadále. Jeho snaha nezůstala omezena jen na Británii, ale pokoušel se k tomuto přesvědčit i USA. Jenže i tu narazil. Navzdory několikerým memorandům, navzdory mnoha jednáním, navzdory obrovskému úsilí a osobním dopisům nezaznamenal v první polovině 1941 žádný zásadní posun. Británie de iure stále československý exil neuznávala a USA se vůbec k žádnému uznání neodhodlalo. Dokonce někteří diplomaté USA považovali Háchu a protektorátní vládu za mnohem reprezentativnější orgán, než byl londýnský exil. Britové zase pro změnu považovali protektorátní vládu za užitečný zdroj informací a nechtěli přijmout Benešovu teorii kontinuity. Argumentovali, že by to mohlo zhoršit poměry v protektorátu a omezit proud informací.

Věci se konečně pohnuly až po napadení SSSR nacistickým Německem. SSSR totiž neměl žádný problém uznat Beneše a jeho vládu de iure, nebyl signatářem Mnichova, navrhl i sestavení československých vojenských jednotek na svém území a garantoval předmnichovské hranice ČSR. Tento příslib byl opětovně potvrzen v červnu 1942. Beneš považoval tento vývoj za svou obrovskou satisfakci, jak sám 23.června 1941 konstatoval: “Včerejškem je dokončena reparace Mnichova, včera se vytvořila situace, jakou jsem chtěl míti ve chvíli, kdy my měli jít do války, a jak jsem věděl, že jedině správně má být. Je to skvělé zadostiučinění naší politice, šli jsme správně. Nebylo naší chybou, že ti druzí nepochopili v září 1938, kde je jejich místo. Všichni si mysleli, že mohou uhnout své povinnosti, svému poslání, nevěděli, co je hitlerism a co chce Německo. Já se nepřepočítal, oni se přepočítali. Dávno mohl být s Hitlerem konec…”

Západní spojenci se dostali do poněkud ošemetné situace, což jim Beneš neopomněl zdůraznit, kdy reálně hrozilo, že diktátorský Sovětský svaz plně uzná československý exil dřív, než velké západní demokracie, zaklínající se mezinárodním právem. No jak by to proboha vypadalo, že? A tak to najednou šlo a pěkně svižně. 18. července, tedy ve stejný den, kdy byla podepsána československo-sovětská smlouva, byl adresován oficiální dopis J. Masarykovi od ministra zahraničí Edena o plném uznání exilových orgánů. USA se o pár dní opozdily, k plnému uznání došlo 29. července. Ovšem je třeba zdůraznit, že obě dvě tato uznání byla učiněna s výhradami. Například nebyly garantovány hranice ČSR, tato otázka měla být řešena později. To samé se týká i oduznání Mnichovské dohody. I o tom nebylo řečeno nic výslovného.

Další Benešova snaha proto pokračovala opět mnoha jednáními a návrhy, aby byl Mnichov oduznán a garantovány předmnichovské hranice. Beneš ale nyní poněkud změnil taktiku a jako součást poválečné obnovy ČSR začal zmiňovat odsun části německé menšiny. Například v rozhovoru s Edenem 13. listopadu 1941 naznačil, že by rád snížil počet Němců na 1,5 milionu a “všichni aktivní henleinovci a nacisté musí ze země pryč”. Benešův plán byl kombinací transferu Němců a odstoupení některých pohraničních výběžků. Konkrétnější byl při rozhovoru 22.prosince, kdy navrhl odstoupení Chebska a některých výběžků na severu, což by počet Němců zmenšilo o cca 600 tisíc. Zároveň by mělo být vysídleno asi 300-400 tisíc aktivních viníků války, no a k nim dalších 1,2 milionu osob, takže by v ČSR zůstal přibližně milion Němců, což Beneš považoval za zvládnutelný počet. Aby si zachoval tvář před českou stranou, navrhoval Beneš ono odstoupení území prezentovat jako výměnu za nějaké méně obydlené příhraniční oblasti.

Tyto své myšlenky následně hájil v dalších jednáních například s ministrem Edenem 21. ledna 1942. Zde byl ještě konkrétnější – tvrdil, že po uznání předmnichovských hranic je ochoten uvažoval o “odstoupení německých krajů na Chebsku, Rumbursku a Šluknově a na Krnovsku, jednak transferem, a to tak, že za jednoho Němce z odstoupeného území musili by se vystěhovat dva Němci z ostatní země”. Odstoupené území mělo být kompenzováno územními zisky v Kladsku a Ratibořicku. Eden sám s myšlenkou odsunu Němců principiálně souhlasil, protože mělo jít o součást poválečného transferu menšin v rámci prevence dalších konfliktů.

Následné detaily ladění britské nóty přeskočíme. Šlo o neskutečné handrkování o každou větu či slovo a vše trvalo přes půl roku. Výrazně vše urychlil jednak úspěšný atentát na Heydricha a především výslovné potvrzení předmnichovských hranic daný SSSR začátkem června 1942. Britové si uvědomili, že pokud si mají zachovat vliv ve střední Evropě, musí se k tomuto tématu nějak postavit. Po dalším ladění stanovisek konečně 5. srpna došlo k výměně nót, kde se Britská strana jednoznačně distancovala od Mnichova a konstatovala, že: “při konečném stanovení československých hranic na konci války nebude ovlivněna žádnými jejich změnami, ke kterým došlo v roce 1938 a po něm.” Zároveň předběžně souhlasila s transferem Němců, který má být uskutečněn “spořádaně a pokojně”.

Britské oduznání Mnichova bylo “inspirací” i pro de Gaullovu Francii. Nejprve se z toho Francouzi v duchu svých nejlepších tradic chtěli “vyzout” a připravili návrh, který byl v podstatě kopií britské nóty, jenže to jim Beneš odmítl, protože “Francie musí jít dál, než Rusko”. Poměrně rychle se ale vše vyřešilo a domluvilo, takže 29. září 1942 byl francouzskou stranou Mnichov prohlášen za neplatný a neexistující a to formulacemi daleko přesahující střízlivou britskou nótu.

Veškeré výše uvedené citáty jsou převzaté z knihy Dlouhé stíny Mnichova od Jana Kuklíka/Jana Němečka a Jaroslava Šebka.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.