Když se stát řídí jako firma a ta firma pořizuje bojové vrtulníky -II.


napsala  Smutná krabice

Vlkův  úvod:

Když  jsem psal  článek

Když se stát řídí jako firma a ta firma pořizuje bojové vrtulníky

bylo mým  cílem  vyvolat  co největší rezonanci. Což  se  celkem povedlo, protože ho přebraly i některé, relativně  velké  /ve  srovnání s  Kosou/ servery.  Také  přišly  maily. K této  tématice. Nejzajímavější  byl od nicku Smutná  krabice.   Tak zajímavý, že jej přbírám v  plném  znění.  Ačkoli tenhle  nick  je normálně  na Kose  zabanovaný. Nikoli z bezvýznamných  důvodů. Nicméně  v tomhle prostoru platí zásada že  důležité je CO, kdo  píše  a nikoli KDO, co píše. Takže  Smutná  krabice  jde na  sklo. Protože  tendr  na  vrtulníky  je  všechno jiné, než  soutěž  o co nejlepší a  nejpotřebnější vybavení pro armádu za  co nejpříznivější  cenu! Čím dál a víc  o  tom , čtu  tím více jsem přesvědčen, že   nejde jen o standardní zlodějnu podle  vzoru 90-tých let  a první dekády nového milenia. Tohle je  novum. Můj nezvratný  názor  je, že  samozřejmě  jde o  atentát na  státní pokladnu. Ale  oproti dřívějšku zabalené  do obrovské kamufláže  ideologických  žvástů, demagogického politikaření a  vazalské poslušnosti.    To vše  ještě  přebalené  zřejmě  velmi zmateným  armádním zadáním  a  velmi neobvyklými  tahy  v pozadí. Protože  sice přetiskuji v plném zněním  mail od nicku  Smutná  krabice,  kde  se snaží  interpretovat  technické  parametry jednotlivých  nabízených  typů, nicméně,  když  už  znovu otevírám toto téma,  tak k tomu přidám, v  zítřejším pokračování, které bud e výrazně s náze  čitelnější pro laiky  než dnešní expertní  díl,   další  obsáhlou informaci o pozadí tohoto tendru a speciální úloze  jistého pana  Koštovala, dříve náměstka  na Obraně, který se ovšem nyní  do této  funkce vrací. Nejspíš  aby  dokončil své  dílo. Prostě  budeme  mít  vrtáky  za  všechny  prachy!  To je  bez debat. Takže  se  do toho  pustíme!  Předávám slovo Smutné  krabici.

Ve svém článku o nákupu  vrtulníků píšete:
to  ty  americké  helikoptéry  mají  3x  lepší parametry  než ty  od  Airbusu? (…)  Nebo  snad  je nutné,  než  konečně  zmizí  z  oblohy, ji v boji sestřelit  3x, zatímco ostatní  spadnou po prvním těžkém zásahu? Jestliže  ano,  je tenhle můj  článek zmetek. Jestliže nikoli , pak  je  zmetek někdo jiný  nebo něco jiného!
S překvapením zjišťuji, že nikdo ze čtenářů Kosy nereagoval, tak se toho musím chopit já.
Ano, nabídka od Airbusu která se vám líbí pro svou cenu je „3x horší“. H145 je absolutně nejhorší z celého tendru, vůbec do tendru nepatří a nesplňuje žádná provozní zadání ani požadovaná TTD kromě těch nesmyslných nejpůvodnějších od Vondry. Jediný, kdo nabízí pro AČR vhodné vrtulníky, je Agusta s HH-139 a Bell s UH-1Y – ovšem každý jinak, na trochu jiné zadání. Jenže on je jaksi zmetkový celý ten tendr a nejdříve je nutné si povědět něco o jeho historii.
Vše začalo v roce 2011, kdy si Saša Vondra vydal „Bílou knihu obrany“. Tam se v souladu s tehdejšími trendy psalo, že vševojsková armáda je passé, že teď už se navždycky budou dělat jen protiteroristické operace a tudíž vyházíme tanky, dělostřelectvo, bitevní letectvo a vůbec všechno co není „policejní“, a namísto toho nakoupíme lehoučké vrtulníky MH-6 pro speciální síly (SoF). To jsou slavné „Little birdy“ na jejichž lyžinách létá americká Delta Force apod. – do US. Army se dostaly „omylem“ když si je nekoncepčně nakoupil útvar 160th SOAR, který převážel „Speciály“, a pak se virálně rozšířily k polovině SoF celého světa.
Což o to, MH6 nejsou špatné stroje: jsou vysoce manévrovatelné, rychlé a relativně tiché, umí být vyzbrojeny neřízenými raketami a rotačními kulomety takže pak poskytují palebnou podporu, dají se složit a převézt transportním letadlem apod. Jenže protože jsou tak lehké, nehodí se k ničemu jinému než výsadku a podpoře SoF, a to ještě ideálně v noci proti nic netušícími protivníku (přepad). Tomu se říká „SoF insertion“. Jakmile se MH-6 dostanou pod palbu, buď se jí díky své manévrovatelnosti vyhnou, nebo jsou sestřeleny.
To krásně ukazuje Afghanistán: Američané používají skutečné bitevní vrtulníky AH-64D/E a za celou dobu neměli, pokud mne paměť nešálí, jedinou bojovou ztrátu. Oproti tomu Afghánské armádě dodali právě MH-6 kvůli tomu, že jsou tak primitivní a levné na údržbu že jedině ty Afghánci zvládnou jakž takž sami, a Afghanistán už o několik ks přišel palbou pákistánského Talibanu: stačí jeden šťastný zásah z velkorážního kulometu.
MOČR se tedy tehdy rozhodlo pořídi MH-6 a nahradit jimi Mi-8, Mi-17 a Mi-171Š. Jenže to neprošlo, protože bylo všem jasné, že to je holé šílenství. Tak se tendr trochu změnil: od „výsadků SoF“ se předělal na zadání „heliborne assault“, což je o fous méně úzkoprofilové. Američané totiž své výsadkové jednotky z WW2, narozdíl od Rusů, postupně předělali z letadlových na vrtulníkové výsadky. Prostě pěchotu blízko nebo do kontaktu s nepřítelem převezou specializované vrtulníky, z nichž každý převeze standardní pěchotní družstvo, přičemž vrtulník má kulomety nebo i podvěsy s neřízenými raketami, kterými palubní střelci potlačují nepřítele zatímco pěchota vysedá nebo se slaňuje. Pro dokonalou ilustraci viz film „Černý jestřáb sestřelen“, to je přesně „heliborne assault“.
Nejdříve na to používaly UH-1, jenže ty ve Vietnamu pod palbou protivníka padaly. Tak z UH-1 odvodili bitevní AH-1, které poskytly palebnou podporu a o něco se to zlepšilo, ale stejně musel být zaveden UH-60, který byl konstruovaný aby nahradil nedostatky UH-1 a byl výrazně hůře sestřelitelný a při pádu podstatně méně nebezpečný své posádce.
To zahrnuje mj. věci jako „skeletovou kabinu“: vrtulníky mají nad kabinou výsadku obrovský a těžký reduktor, převodovku, motory, hlavu rotorů apod., a pokud vrtulník narazí do země, dříve tohle všecho zamáčklo strop do posádky. U Blackhawku ne, tam je strop speciálně zpevněný aby se to nedělo. Dále opatření proti nárazu do země: Blackhawky mají speciální podvozek, který sám o sobě tlumí náraz při přistání/dopadu a pokud je náraz příliš silný, podvozek se kontrolovaně zarazí do konstrukce a tím funguje jako „crash zóna“ a pohltí další kus kinetické energie. Přitom je však vně kabiny aby neprorazil dovnitř. A potom sedačky jsou speciální „crashworthy“, které jsou uložené na hydraulických tlumičích a neukotvené k podlaze a opět pohltí část kinetické energie – to vše proto, aby se zdvojnásobila šance na přežití bez vážných zranění, a to i v dopadu vertikální rychlostí až 10m/s ! To už je pořádně tvrdý náraz.
Dále to obsahuje úmyslně předimenzované konstrukční prvky: hřídel hlavního rotoru UH-60 má 2x větší průměr, než je potřeba, aby odolávala střelbě PVO; rotory vydrží průstřely 20mm kanonem; motory jsou co nejdál od sebe aby jeden zásah nevyřadil oba motory; klíčové části draku jsou pod pancířem a ovládání i vedení oleje a paliva je redundantní a vedené opět co nejdál od sebe; nádrže jsou samosvorné a s protipožární úpravou; atd.
Totální předělávkou UH-1H vznikla pro námořní pěchotu USA – která je příliš hrdá na to aby si pořídila armádní Blackhawky – verze UH-1Y, která nemá s původní UH-1 společného celkem nic kromě tvaru. Používá stejné motory i konstrukční prvky jako UH-60, akorát má lyžiny na hydraulických tlumičích namísto podvozku.
Oproti tomu Airbus H145 je naprosto civilní vrtulník – úplně stejný, jaký létá pro leteckou záchranku v rámci IZS. Nemá absolutně žádné zodolnění/ochranu posádky pro případ havárie, nemá absolutně žádnou redundanci/zodolnění proti palbě PVO protivníka, nemá žádný relevantní pancíř protože na to nebyly dimenzované jeho výkony a prostě unese buď pancíř, nebo užitečný náklad. Je to úplně stejné, jako původní plány na MH-6: nepancéřovaná smrtící past vhodná pouze pro noční přepady SoF. A přesně v této roli, pro výsadky SoF, jej používá jediný vojenský uživatel, Bundeswehr. Je to „Medicopter 117 přestříkaný na zeleno“. Doslova – EC-145, nebo po vojensku „MH-145“, je vývojová verze Bk-117C2, což je přesně televizní „Medicopter“.
(Ještě OS USA používají EC-145 jako UH-72 lakota, jenže nikoli pro vojenské/výsadkové účely, nýbrž pro výcvik nováčků a jako kurýrní, takže to se nepočítá.)
OVšem pro AČR je tu ještě další aspekt. Určitá část politků požaduje, aby armáda nebyla od obrany ČR, nýbrž aby byla dojnou krávou která bude techniku kupovat pro hasiče. Tito lidé za Saši Vondry v Bílé Knize Obrany otevřeně psali, že armáda má své vrtulníky kupovat nikoli do boje, ale „pro účely IZS“.
Mimo vrtulníků pro „SoF insertion“, pardon, tak vlastně alespoň „heliborne assault“, se tedy hledala ještě náhrada polských W-3 Sokol. Ty jsme kdysi vyměnili za naši část MiG-29, protože jediná servisní souprava pro generálky putovala při dělení letectva na Slovensko, a následně byla česká „bezprizorní“ část výkonných stíhaček „výhodně“ směněna za tyto lehké vrtulníky v poměru 1:1. Sokoly jsou stavěné pro roli „MEDEVAC“, tedy leteckou záchranu i z bojiště.
Za tím účelem jsou Sokoly jedny z mála záchranných vrtulníků, které jsou schopné létat v noci, a disponují i unikátním systémem: odmrazováním rotorů. To znamená, že Sokoly jsou jediné vrtulníky schopné plnit mise MEDEVAC v pořádné zimě a vzdušné vlhkosti, kdy musí všechny ostatní záchranné vrtulníky být preventivně uzeměny, protože kdyby se jim za letu vytvořila námraza na listech rotorů, přijdou o vztlak a spadnou i s pacientem. A to se týká mj. Airbusů, protože EC-145 žádný systém odmrazování nemá a ani není zkonstruovaný!
Systém odmrazování listů rotoru má jediný z účastníků tendru: italská HH/MH-139. To je „militarizovaný“ civilní vrtulník A-139, takže také nemá redundanci, ochrany proti sestřelu a ochranu posádky při pádu jako americké duo UH-60/UH-1Y, zato má větší kabinu, naviják s vyšší nosností a celkově optimalizaci pro leteckou záchranu. Italové totiž zavedli verzi HH-139 vysloveně jako vojenský záchranný vrtulník pro vyzvedávání sestřelených pilotů, záchranu na moři, evakuaci zraněných příslušníků SoF apod.
A teď. Na misi „heliborne assault“ je de facto cvičena naše 4. brigáda rychlého nasazení. Takže nákup UH-1Y by byl ideální pro to, aby půlka naší podvyživené armády získala techniku pro taktiku, pro kterou je cvičena. Jenže to má jeden háček. Američané dávno zjistili, že ani v Afghanistánu není možné dělat „heliborne assault“ tak, jak byl původně zamýšlen – osamocenými transportně-taktickými vrtulníky jako UH-60/UH-1Y, které by potlačily nepřítele svými palubními kulomety. Vždycky se najde jeden maník s RPG či těžkým kulometem, který tu hlavu pod palbou neschová, jeden vrtulník sundá, další začnou uhýbat a posráží se mezi sebou.
Takže i v Afghanistánu, což je fakticky bojiště nízké intenzity, vydalo vrchní velení přísný zákaz provádět jakýkoli heliborne assault bez přímé podpory dedikovanými bitevními vrtulníky jako AH-64 nebo AH-1! To platí všude, nejen v Afghanistánu.
MOČR to „řeší“ požadavkem, aby kupované vrtulníky uměly jak dělat výsadek, tak poskytovat palebnou podporu. To technicky existuje: už ve Vietnamu se na některé transportní UH-1 namontovaly bloky neřízených raket, tyto „transportně-bitevní“ vrtulníky pak letěly ve formaci se svými čistě transportními bratříčky a po příletu k místu výsadku pokropily plochu raketami, aby nepřítel držel hlavy dole. Totéž umí UH-1Y a UH-60: dají se na ně namontovat křídélka se závěsníky pro řízené i neřízené rakety a rychlopalné kulomety a kanony. Jenže je tu háček. Transportní vrtulníky nemají manévrovatelnost, senzory ani situační přehled dedikovaných bitevních vrtulníků, takže by nedokázaly včas najít nepřítele a umlčet jej. Proto námořní pěchota USA kromě nových UH-1Y nakoupila i dedikované bitevní AH-1Z, a US. Army ozbrojené UH-60 jako jakoukoli náhradu bitevních AH-64 z principu rovnou odmítla – ozbrojené Blackhawky používá opět výhradně speciální 160th SOAR pro účely penetrace SoF hluboko do týla protivníka v noci a nebráněným prostorem.
A teď nazpět do ČR. Máme Mi-171Š, resp. Mi-24V=Mi-35 dodané v rámci deblokace ruského dluhu po roce 2003 – jednalo se o 16ks Mi-171Š, resp. 10ks bitevních Mi-24V/-35 s životností 20 let do totální generálky.
Kromě toho máme Mi-8, Mi-17 a Mi-24V z původních dodávek ČSLA v 80. letech, které už jsou prakticky za životností, ale pár z nich bylo zgenerálkovaných.
MOČR opakovaně hovočilo o „náhradě Mi-17 novými vrtulníky“, jenže to je technická i taktická lež. Mi-17 totiž unese 27 vystrojených vojáků, kdežto UH-1Y a UH-60 maximálně 10, typicky však 8 členů výsadku = standardní americké pěchotní družstvo!
Na Západě totiž roli Mi-17 plní vrtulníky UH-47 Chinook, potažmo AW-101 Merlin nebo Aerospateile Puma = Airbus H-215, potažmo v Itálii právě Agusta A-139. Viz tabulku v příloze – akorát je v jí chyba, UH-1Y pojme 10 vyzbrojených vojáků. Když např. Kanada naivně vyřadila své Chinooky, pronajala si v Afghanistánu právě Mi-171Š které provozovala pod označením CH-178, než se jí povedlo nakoupit a dodat nové Chinooky.
Mi-8/17/171 byla totiž konstruována pro převoz nákladu anebo pěšáků, takže dokáže unést až 3 tuny nákladu a má velmi objemný nákladový prostor. To z ní dělá vrtulník střední hmotnostní třídy, kdežto stroje jako Airbus H-145 jsou zástupci lehké kategorie – proto jsou o tolik levnější (a protože jsou naprosto neschopné a nevybavené pro bojové použití AČR, smrtící pasti).
Pak jsou zástupci těžké a supertěžké třídy, což jsou právě CH-47, Sikorski CH-53 a na východě Mil Mi-26.
Kam ale patří UH-60 a UH-1Y? Jsou to takové divné hybridy: mají výkony a tedy nosnost střední třídy – Mi-171 -, ale malou kabinu jen pro 10 vojáků. To je kvůli manévrovatelnosti pod palbou a schopnosti uletět i s jedním motorem rozstříleným. UH-60 je konstruovaná tak, že lze pod kabinu zavěsit na lana náklad do 8000 liber neboli 3,6 tuny hmotnosti, tzn. více než Mi-171Š – Rakousko tak své Blackhawky používá k tomu, aby jimi v podvěsu tahalo houfnice, nebo aby do hor přenášelo záchranářská vozidla či stavební techniku v době záplav nebo sněhu. UH-1Y má stejný hák pod trupem, ale únosnost jen 1,6 tuny.
A teď praxe.
Chce-li AČR novými vrtulníky nahradit W-3 Sokol, jediná adektávní náhrada je HH-139 s příplatkovým odmrazováním listů rotoru.
Chce-li AČR novými vrtulníky vybavit 4.brn, jediná adekvátní volba je UH-60 nebo UH-1Y. Jenže potom k nim MUSÍ nakoupit bitevní AH-1Y či AH-64 pro palebné krytí (Mi-24V nemají termovizi a neumí „vyhmátnout“ protivníka s RPG nebo TK včas, než by stihl sestřelit transportní vrtulník). AH-64E jsou všemi parametry nejlepší bitevní vrtulníky na světě (zejména avionikou dalece předčí ruské Ka-52, o ruskými OS opakovaně odmítaných Mi-28N nemluvě) – ale také bezkonkurenčně nejdražší. Nejlevnější dobrý bitevní vrtulník je italská Agusta A-129, kterou prý nabízeli Italové v balíku s A-139. Ale provozně vychází nejlépe AH-1Z, protože to je vynikající bitevní vrtulník s dobrou avionikou, který přitom sdílí desítky % náhradních dílů s transportními UH-1Y. Mj. celé motory, rotorovou soustavu, převodovku ad. Tzn. stačí jedna sada ND, není potřeba mít skladové zásoba na dva samostatné typy.
Pokud by však AČR těmi Blackhawky nebo Super Huey nahradila, nikoli jen doplnila, Mi-171Š, bylo by to zase na úkor 7. mechanizované brigády, která potřebuje transportní schopnosti Mi-171Š k přepravě nákladu a osob v kabině a která žádné „heliborne assaults“ nedělá. Plnohodnotně nahradit Mi-171Š může jen a pouze CH-47, AW-101 Merlin nebo V-22 Osprey. Všechno ostatní má moc malou kabinu. A 7.mbr je ta polovina naší armády, která se stará o teritoriální obranu a tudíž má v mých očích vyšší preferenci. Oproti tomu 4.mbr „jen“ jezdí do misí a v teritoriální obraně by fungovala jako „agilní záplata“ na průlomy protivníka frontou, nebo nepřátelské desantní či diverzní výsadky.
Nové vrtulníky mohou být buď doplněk existujících Mi-171Š s tím že nahrazeny novým a lepším bitevníkem budou jen Mi-24V.
Nebo by se musel místo Mi-171Š pořídit těžší typ, který nyní vůbec není v hledáčku AČR. Ale, to je světe legrace, tyto těžší typy jsou v hledáčku Ministerstva Vnitra. Letecká služba PČR totiž doposud létala na Bell-412HP, což je civilní varianta UH-1, jenže po Uherském Brodě a cvičení Démon zjistila, že vzhledem ke kapacitě těchto strojů nepřepraví jednotku URNA na místo v celku (protože URNA má více bojovníků, než americké osmičlenné družstvo). Takže PČR kupuje ony „západní ekvivalenty Mi-171“: v hledáčku je Sikorski S-92 (civilní typ pro dopravu na ropné plošiny), a právě stroje jako AW-101 Merlin apod.
Takže suma sumárum:
1) kdo tvrdí, že Blackhawky nebo UH-1Y „nahradí“ Mi-171Š, lže. Mi-171 lze nahradit pouze Chinooky, Merliny, Ospreyi, nebo NH-90.
2) kdo tvrdí, že Eurocopter H-145 „nahradí“ Sokoly, lže. Eurocoptery neumí létat v podmínkách námrazy. To umí jen Sokoly a Agusta 139.
3) nákup nových vrtulníků řeší chybějící techniku pro taktiku 4.brn, ale ta musí existovat navíc k technice pro 7.mbr, nikoli místo ní!
4) technicky nelze jedním typem zároveň nahradit Sokoly a Mi-171Š, potažmo jedním typem pokrýt požadavky IZS a taktiky „heliborne assault“.
5) takticky nelze splnit požadavky na „palebnou podporu“ víceúčelovým vrtulníkem (UH-1Y/MH60) s podvěšenou výzbrojí, to je jen PR vějička.
Tohle všechno zjistila Šlechtová a proto vojákům celý tendr zarazila s tím, že jejich deklarované zadání „náhrady ruských vrtulníků“ je zprincipu lživé a špatné, že požadavky vojáků technicky absolutně nelze splnit jediným typem „zázračného jednorožce“, a ať si tedy vojáci nejprve udělají pořádek v tom, co vlastně chtějí, a až pak vypisují tendry které budou dávat smysl.
Zdá se, že nyní to již vojáci vědí: že Mi-171Š dostanou generálku takže zůstanou pro 7.mbr a Sokoly zůstanou pro IZS, že nové vrtulníky se pořídí podle požadavků „heliborne assault“ pro 4.brn, a že k nim snad, snad, kéž by, měly být dokoupeny i bitevní vrtulníky. Z čehož vychází finančně nejlépe duo UH-1Y + AH-1Z. A že „náhrada ruských vrtulníků“ je jen ustálená lež MOČR, které nechce veřejně přiznat, že pořizuje techniku „navíc“, nikoli „náhradou za něco“.
Teď jen aby nějakého vysoce postaveného pitomce nenapadlo tomu uvěřit a říct: „když už teď máte UH-1Y, vyřadíte ty Mi-171Š“
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka, Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.