Tip na dobrou knížku: Nebudu nenávidět – Cesta lékaře z Gazy za mírem a lidskou důstojností


napsal Řezníček z Brna

 Nebudu nenávidět – Cesta lékaře z Gazy za mírem a lidskou důstojností
Napsal: Řezníček z Brna
Autor knížky: Izzeldin Abuelaish
Vydalo nakladatelství: Host s.r.o. v roce 2014
Počet stran:  240
 
Autor knížky Abuelaish se narodil v roce 1955 a vyrost v pásmu Gazy. Je to palestinský lékař, který pracoval jako gynekolog a vědecký pracovník v Nemocnici Chaima Šeby v Tel Avivu, se svoji rodinou ale stále bydlel v pásmu Gazy. Po té co ztratil milovanou ženu, která velmi rychle umřela na leukemii zůstal sám s osmi dětmi.
 Přesně 30 dnů po její smrti jej postihla další krutá událost….

Ukázka z knížky:
Přesně o třicet dní  později, šestnáctého ledna ve tři čtvrtě na pět, vlétla k dívkám do pokoje izraelská raketa a brzy po ní další. Pár vteřin a moje milovaná Bejsán, moje líbezná a nesmělá Aja, moje chytrá a hloubavá Majjár a jejich sestřenice Núr byly mrtvé a Šáza a její sestřenice Ghajda byly vážně zraněné. Mého bratra Násira srazily k zemi střepiny, které ho udeřily do zad, ale přežil.
 
I přes tuto strašnou událost Abuelaish, který v současné době žije a pracuje jako gynekolog v Torontu a učí na Torontské universitě, neustále prosazuje mírové řešení vztahu mezi Palestinou a Izraelem. Sám toho byl příkladem, když léčil jak neplodné palestinské tak izraelské ženy.
Z jeho poutavého vyprávění, kdy popisuje dětství v pásmu Gazy i další život v této lokalitě si lze udělat představu o dějinách izraelsko-palestinské oblasti po roce 1948.
Jeho kniha se stala světovým bestsellerem a autorská práva byla prodána do 17 zemí. Autor objíždí se svým mírovým poselstvím celý svět a za prosazování smíru byl tři roky po sobě nominován na Nobelovu cenu míru.
Pro mně, který se o celý problém velmi zajímám byly poutavé především pasáže, které vykreslují život v pásmu Gazy a každodenní útrapy normálních lidí, cestujících za prací z Gazy do Izraele, které přináší toto neobvyklé uspořádání.
Ukázka z knížky:
Narodil jsem se 3. února 1955 v Pásmu Gazy. Byl jsem dítě uprchlíků a od samého začátku jsem měl nevýhodu ve třech věcech: Byli jsme chudí, naše rodina přišla o veškerý majetek, který zůstal na území Izraele,  a já byl synem druhé manželky. Otec si vzal moji matku Dalál, přestože nebyla jeho příbuzná,  a tak moji matku ostatní příbuzenstvo přehlíželo a chovali se k ní velmi ošklivě.
 
Když mojí rodiče opouštěli v roce 1948 svůj domov, moc si toho sebou nevzali, protože si byli jistí, že nebudou dlouho pryč. Gaza tenkrát ještě nebyla uprchlickým táborem, platila pouze za místo přidělené Palestincům v souvislosti se vznikem státu Izrael.
Toto nevelké území se den za dnem plnilo lidmi, kteří neměli, kam jinam by šli.
Po arabsko-izraelské válce bylo v uprchlickém táboře Džabálijá na 1.4 kilometru čtverečního 35 000 uprchlíků, dnes tam žije přes 200 000 lidí.
Moji rodiče se stěhovali z jednoho malého příbytku do druhého a pořád doufali, že je jen otázkou času, kdy se budou moci vrátit domů.
Stejně jako většina palestinských dětí, jsem ani já nezažil opravdové dětství. Do mých deseti let jsme bydleli v jedné místnosti. Bylo nás jedenáct a neměli jsme elektřinu, tekoucí vodu ani záchod. Nikdo z nás neměl soukromí, jedli jsme všichni z jedné velké mísy.
Záchody v táboře byly společné a čekali jsme v obrovských frontách, než na nás přijde řada.
OSN nám vozila vodu a čekali jsme vždy na jejich příjezd s hrnci a nádobami.
Vozili nám také petrolej a dřevo, to jsme si mohli koupit, abychom si mohli uvařit.
Většinou jsme byli bosí, poštípaní od blech a věčně hladoví.
Všichni jsme spali společně na velké matraci, která se na noc dávala na zem a přes den byla opřena o zeď – všichni kromě miminka.
Nějaké miminko jsme měli skoro pořád. To potom spávalo v lavóru, ve kterém nás maminka drhla houbou a který používala i na mytí nádobí a vytírání. Když byl čas jít na kutě, matka lavor vytřela a udělala z něj postýlku pro nemluvně.
Jednou večer můj bratr Násir vyváděl a matka se rozčílila. Natáhla se po něm, aby mu jednu vlepila, ale jemu se podařilo uniknout. Matka vyskočila a pokoušela se jej dohonit. Bratr před ní prchal a spadl do  lavoru přímo na sestřičku. Bylo jí jen pár dnů. Umřela.
Maminka holčičku popadla, křičela a zoufale plakala.
Příštího dne jsme jí pochovali na hřbitově a už nikdy jsme o této události nemluvili.
Přestože jsem prožil v dětství hodně špatného,   toto je má nejhorší vzpomínka…..
 
Když se stal autor knížky lékařem pracujícím v Tel Avivu, musel dvakrát týdně překročit hraniční přechod v Gaze. Do práce jezdil v neděli a domů se vracel ve čtvrtek…
Ukázka z knížky:
Ve čtvrtek se vracím domů na víkend a cestou z nemocnice se zastavuji v nákupním centru asi pět kilometrů od hranice. Palestinci, kteří mají to štěstí, že je jim dovoleno cestovat z Izraele do Gazy se tady zásobují vším možným, od brzdové kapaliny, přes potraviny, které jsou v Gaze nedostatkovým zbožím až po boty a ploché televizory.
Na přechodu zamíříte se zavazadlem, kufříkem a pytli s nákupem k prvnímu kontrolnímu stanovišti, kde předložíte pas a další doklady a podrobíte se prohlídce.
Izraelští pohraničníci vám někdy prohledají všechny tašky a prošacují kapsy, jindy vašemu zboží věnují jen zběžný pohled.
Nikdy nevíte, jak to bude probíhat tentokrát..
Za první kontrolou nesmějí žádné dopravní prostředky, což znamená, že když vás pustí, musíte donést všechno co máte sebou na další stanoviště, do naleštěné budovy z nerez oceli, která vypadá jako letištní terminál.
Cesta vede do mírného kopce, což dá zabrat každému, kdo nese něco těžkého.
Uvnitř budovy vás navedou k příslušné přepážce – ženy na jednu stranu a muži na druhou, cizinci sem, domácí tam. 
Následují další otázky a pokud vás nevrátí zpět, orazítkují vám doklady a vyrazíte se svými taškami do dalších spletitých chodeb. Po 200 metrech chodeb další výslech a znovu kontrola dokladů. Otevřou vám znovu kufry a tašky a přehrabují se ve věcech. 
Po té pohodí bradou a vy můžete jít.
Moje poselství zní: Nebydlete v Gaze, nejezděte do Gazy – na téhle hranici, která vyvolává nejvíce emocí a sporů na světě vám nikdo nepomůže ani na jedné, ani na druhé straně.
Ale úděl obyvatel žijících v obklíčení na ohrazeném území doopravdy pochopíte teprve při zpáteční cestě z Izraele, při níž musíte projít přesně 26 kontrolami u různých bran a v uzavřených místnostech s vrčícími rentgeny a kamerami.
Většina lidí, kteří přecházejí hranici jsou pacienti se zvláštním povolení vycestovat do Izraele na speciální lékařské ošetření. Tito lidé často nesou malé děti, které nemohli nechat samotné doma, přemáhají chorobu, belhají se o holi, nebo je někdo tlačí na vozíku.
Jsou nemocní a čekají celé hodiny před kontrolními stanovišti bez jakéhokoli vysvětlení.
Když jsem v polovině devadesátých let začal přecházet hranici pravidelně každý týden, všichni vojáci se ke mně chovali zpupně a neurvale, ale já jsem se naučil chovat trpělivě a uctivě.
Nyní si na mne už zvykli a občas mne požádají o vypsání receptu na antikoncepci pro svou přítelkyni nebo radu ohledně pohlavních nemocí pro sebe…..
 
Autor velmi poutavě a podrobně popisuje život v pásmu Gazy. Řeknu to na rovinu, nechtěl bych tam žít ani jeden měsíc, natož přes 70 roků jako někteří z Palestinců. Podle této knížky je to v podstatě jeden obrovský uprchlický tábor. Lidé jsou tam doslova zoufalí a ze vzteku střílí rakety na izraelské území.
Kde je pravda? Kde se stala chyba? Můj dědeček vždycky říkával: V Evropě okradli židy a když jim po válce měli vrátit nakradeny majetek, tak jim umožnili vystěhovat se do původní vlasti, aby jim nemuseli nic vracet. Ale uhnout jim museli Palestinci. Ti teď hauzírují v provizorních táborech a nikdo to neřeší celé desetiletí.
 
Minulý rok se mi naskytla příležitost pracovat 6 měsíců v Izraeli na montáži průmyslových pecí. 1. záři 2018 jsem měl odlétat do Izraele  a těšil jsem se nejenom na práci, ale že to všechno o čem jsem  tolik přečetl uvidím na vlastní oči a udělám si o tom svůj obrázek.
Osud ale chtěl jinak, vážně onemocněla manželka a musel jsem všechno zrušit a zůstat doma. A tak mne nezbývá než  zase jenom číst knížky. Tuto Vám ale opravdu doporučuji.
 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.