Informace a dezinformace


napsal LeoK.

Bezpečnostní analytici se rozhodli, že nás konečně ochrání před „dezinformacemi“. Před volbami do Evropského parlamentu nasadí Facebook tým „ověřovatelů“ ve všech jazycích EU, aby „chránili“ uživatele Facebooku před závadným obsahem. Při té příležitosti, jenom abych měl jasno, bych se rád zeptal, jaký je rozdíl mezi informací a dezinformací? Když tedy přijde zpráva, že pod střechou Notre Dame de Paris vypukl požár, tak dezinformací je, že tam požár nevypukl? Nebo je dezinformací jiný komentář té zprávy, než ten oficiální?

To ale znamená, že dezinformací není zasažena hodnověrnost vlastní zprávy, ale jenom postoj toho, kdo tu zprávu komentuje.

Tomu se česky říká názor. A dezinformací je tedy jiný názor? Je tedy názorová jednota tím, co nám chtějí vnutit „bezpečnostní analytici?“ A vědí vůbec, že ten postup, který zvolili, se označuje krásnou česko-německou zprzněninou „glajchšaltovat?“

A to proto, že tenhle způsob ochrany před „dezinformacemi“ měl svoji hvězdnou dobu v době budování státu s názvem Grossdeutsches Reich. Myslím, že bychom měli stále opakovat motivy té doby jako poučení, na které bychom neměli zapomínat:

Vedoucí síla tehdejší německé společnosti slibovala silnou, autoritativní vládu namísto neefektivních parlamentních sporů, občanský mír, socialismus, radikální ekonomickou politiku s plnou zaměstnaností, navrácení „tradičních hodnot,“ hrdosti a rasovou čistotu.

To všechno ve jménu národní jednoty a solidarity namísto rozdrobené demokratické společnosti.

To, nebo něco podobného, opravdu chceme?

V souvislosti se „selfie“ moderátorky DVTV Emmy Smetana před hořícím chrámem Matky Boží v Paříži se vyrojila celá řada parodií. Emma má meme. Emma u ukřižování Krista, Emma u výbuchu vzducholodi Hindeburg, Emma u atentátu na J.F. Kenedyho…

Říká se tomu mem. Mem  je termín pro kulturní obdobu genu – replikující se jednotku kulturní informace. Slovo mem je odvozeno z řeckého mimema – napodobovat. Memy jsou vlastně moderní verze klasické lidové satiry a vtipů, která se s námi táhne po celé naše dějiny – rozhodně už od Egypta.

Hlášky a kresby byly zvláště ve starém Římě rozšířené, píše Michal Rybka. Už v té době měly podobný charakter jako dnešní memy, totiž utahovaly si z politiků a celebrit, často například gladiátorů: Kdo je větší borec, kdo ho má většího a podobně. Vzestup memes byl v Římě pravděpodobně spojen se vzestupem gramotnosti – tak to funguje vždycky – naučíte plebs číst a psát a on si čte a píše to, co ho baví. Za příklad mohou sloužit třeba Martialova apophoreta:

Včerejší flám z Accery nikdy nezavání
neboť Acerra má zvyk chlastat do svítání…

Není pravda co se říká o manželce vysokého úředníka Galla,
který úřaduje v Lybii:
Jeho žena není chamtivá, zlá, škrtivá a hrabivá – neboť není pamětníka,
že by ji někdo viděl, jak tam něco brala
Naopak jsou ale důkazy, že paní toho Galla
vždy a každému tam dala.

Zazobaný dědku Gaure, kdo ti dary strká
říká jimi, hlavo prázdná,natáhni už brka!

Elity nikdy neměly rády, když si prostý lid utahoval z vrchnosti. Nejenže ji to ponižuje, ale ono to je taky nebezpečné. Masové šíření vtipů mezi poddanými nezřídka tvořily takové preludium pro revoluce – ať už se bavíme o Velké francouzské revoluci anebo třeba o té, která v Rusku ukončila carství a vedla k nástupu bolševismu. Etologicky vzato, je vtip forma agrese. Mírné agrese, ale přece jenom agrese. Vládnoucí elity z nich ten mírný nádech agrese cítí – a proto je nemají rády.

Funguje to i mezinárodně. V Rusku seženete pivo nebo kávu, která se jmenuje novičok, vodku nebo třeba trička. Pochopitelně to vzbudilo nevoli ve Velké Británii. Dezinformací bylo hodně a neověřených „zpráv“ (non testatur – N.T. a odtud český název kachna) bylo ještě víc. Určitě jich řadu znáte, tak například: V továrně na limonádu se utopil v kádi dělník a jeho ostatky byly nalezeny až po letech, kdy se káď čistila. V prodejně rozbalovali palety s cizokrajným ovocem a najednou z nich vylezl jedovatý had. Tak tady je informační položka rovná nule. Jde o jasné kachny.

Přepadení vysílačky v  Gleiwitz v Horním Slezsku, byla operace pod falešnou vlajkou, která měla doložit polskou agresi vůči Německu a před světem ospravedlnit útok na Polsko. Operaci provedla 31. srpna 1939 speciální skupina příslušníků SS převlečených do polských uniforem. Poté útočníci vysílali rádiem výzvu v polštině k boji proti Němcům. Na místě přepadení zanechali těla zastřelených vězňů z koncentračního tábora Dachau, převlečená do polských uniforem.

Přepadení bylo zorganizováno Reinhardem Heydrichem a Heinrichem Müllerem, velitelem gestapa. Aby celá akce vypadala důvěryhodněji, byl na vysílací stanici přivezen Franciszek Honiok, Němec, který pomáhal polským lidem a byl den před tím zatčen gestapem. Byl přinucen převléci se tak, aby vypadal jako Polák. Poté byl usmrcen injekcí a postřelen tak, aby to vypadalo, že padl v boji.

Tak zkouška – šlo o dezinformaci nebo o kachnu? Ale trochu zatrolenější případ:

Firma Danone pro svoji značku Activia uvádí: Henry Tissier objevil bifidobakterie ve střevní mikroflóře dětí kojených mateřským mlékem. Slibné údaje z provedených výzkumů přivedly společnost Danone na myšlenku přidávat bifidobakterie do jogurtu. Na základě testování „in vitro“ provedeného s několika různými druhy bifidobakterií odborníci ze společnosti Danone vybrali Bifidus ActiRegularis®, který je schopný přežít a růst v mléce. Bifidus ActiRegularis® byl registrován v Pasteurově Institutu v Paříži pod vědeckým názvem Bifidobacterium lactis CNCM I-2494.
Bifidus ActiRegularis® je používán výlučně pro výrobek Activia® a je nedílnou součástí naší receptury a procesu fermentace. Každý kelímek výrobku Activia® o hmotnosti 125 g obsahuje 4 miliardy bakterií Bifidus ActiRegularis® Je prokázáno, že Bifidus ActiRegularis® přežívá průchod celým zažívacím traktem.
Potravinářská komora k tomu dodává: Bifidobaktérie tvoří významnou součást flóry tenkého i tlustého střeva. Probiotika se liší od běžné střevní flóry tím, že se v organismu nemnoží a neusazují natrvalo. Pokud se s jejich přísunem přestane, rychle mizí. Aby mohla být baktérie zařazena mezi probiotické, musí splňovat několik požadavků – musí mít prokazatelný příznivý vliv na zdraví hostitele, musí být zdravotně nezávadná, nesmí být toxická ani patogenní a podobně.

Probiotika lze přijímat několika způsoby, nejčastějším jsou zakysané mléčné výrobky, potravinové doplňky, kojenecká strava či léková forma. Každý výrobce by měl na svém produktu uvádět, zda obsahuje živou kulturu a také jakou. Až na výjimky se však nedozvíme, kolik živých baktérií v jednom balení je. Odborníci doporučují konzumovat denně alespoň 100 gramů mléčného výrobku s minimálním obsahem 10 miliónů probiotických baktérií v jednom gramu nebo jednom mililitru. Předávkování probiotickými baktériemi nehrozí.

A MUDr. Tomislav Švestka, CSc v článku Mikroflóra trávicího traktu a probiotika: Probiotika představují živé organizmy, které jsou lidského původu a ve svých důsledcích příznivě ovlivňují zdravotní stav příjemce. Jejich účinek spočívá ve stabilizaci přítomné mikroflóry trávicího traktu. Tím se vytvářejí předpoklady pro příznivé ovlivnění zdravotního stavu člověka s cílem dosáhnout prevence určitých chorob nebo napomoci k léčbě stávajících nemocí.

V současné době se nejčastěji užívají probiotika skupiny laktobacilů, bifidobakterie, některé nepatogenní kmeny E. coli a kvasinka Saccharomyces boulardi. Probiotika musí splňovat určité nezbytné předpoklady. Musí být účinná a bezpečná, jsou aplikována v živém stavu, nesmějí mít žádné patogenní vlastnosti, nezbytná je odolnost k žaludeční šťávě a žluči, musí mít schopnost adherovat ke střevnímu epitelu a být lidského původu. Probiotika jsou bezpečným lékem, neboť se jedná o komenzální nepatogenní mikroorganizmy

Firma Danone dává pozor, aby o svém výrobku nemluvila jako o léku, ale zneužívá textu tak, jakoby měla přinejmenším na probiotika patent. Nikde se nezmiňuje, že je jenom jednou z mnoha firem, které do kysaného výrobku přidávají živou bifidokulturu.

Tak a teď bábo raď – jde o informaci nebo o dezinformaci?

2. srpna 1964 se americký torpédoborec USS Maddox (DD-731) zapletl do přestřelky se třemi hlídkujícími severovietnamskými torpédovými čluny, přičemž jeden byl potopen a jeden těžce poškozen. Do střetnutí zasáhly i čtyři letouny F-8 Crusader amerického námořnictva, přičemž jeden z nich byl lehce poškozen. Při incidentu zemřeli 4 severovietnamští námořníci a 6 jich bylo zraněno. Na americké straně nebyly žádné ztráty.

Druhý střet se měl odehrát o dva dny později 4. srpna, kdy měly údajně severovietnamské lodi bez příčiny zaútočit na americká plavidla v mezinárodních vodách Tonkinského zálivu. Až v roce 2005, kdy došlo k odtajnění materiálů Národního bezpečnostního úřadu, vyšlo najevo, že druhý střet se velmi pravděpodobně vůbec neodehrál a severovietnamské námořnictvo 4. srpna na americké lodě nezaútočilo. Ve zprávě je doslova uvedeno:

Není to tak, že by se tu noc odehrál jiný příběh; v tu noc neproběhl žádný útok. … Po pravdě, hanojské námořnictvo tu noc nepodniklo nic, ale zabývalo se záchranou dvou člunů poškozených 2. srpna.

Prezident Lyndon Johnson  v roce 1965 v soukromí přiznal pochybení, že „pokud ví, tak námořnictvo střílelo na velryby.“  Přesto týž prezident Johnson po incidentu schválil letecké údery na cíle v Severním Vietnamu a vystoupil v televizi s projevem k národu.  5. srpna podnikly první nálet letecké síly jihovietnamského letectva společně s americkými letadly, které startovaly ze tří letadlových lodí v Jihočínském moři. 7. srpna schválil Kongres USA rezoluci o Tonkinském zálivu, která prezidenta opravňovala k „použití síly na pomoc obraně svobody kteréhokoli státu SEATO.“

Zatímco první incident americký prezident Lyndon B. Johnson pouze verbálně odsoudil a varoval Severní Vietnam před nevyvolanými útoky, druhý a zcela falešný střet měl za následek schválení Rezoluce o Tonkinském zálivu, která se stala právním podkladem pro zapojení USA do nevyhlášené války proti Severnímu Vietnamu a zároveň dala americkému prezidentovi plnou moc asistovat kdekoliv v Jihovýchodní Asii v boji proti „komunistické agresi.“

Tedy jasná dezinformace.

Údajný dezinformační web Eurozprávy po demonstraci na Národní třídě dne 17. listopadu 2014, kdy účastníci demonstrace vystavili prezidentu Miloši Zemanovi červenou kartu píše, že podle nejpravděpodobnější verze má demonstraci na svědomí americká ambasáda, která se postarala o organizaci, pořádek i ony červené karty. A důvod? Hrad se podle nich příliš přiklonil k Rusku, úhlavnímu nepříteli Spojených států. Tuto teorii košatě rozvíjí například portál Aeronet, který tvrdí, že „rozborem“ fotek z internetu zjistil, že červené kartičky ležely v bedně adresované americkému konzulátu.

Tvrzení bylo vystavěno na základě fotografie účastnice demonstrace rozdávající červené karty kamarádkám. Z profilu účastnice na facebooku pak bylo odvozeno, že žena pracovala jako lektorka angličtiny pro velvyslanectví USA v Praze. Nejostřejší jsou pochopitelně diskuze na sociálních sítích, kde se to hemží pravdoláskaři a havlisty. A také bodyguardy v americkém žoldu. „Chtěl jsem si dotyčné ženy (rozdávající červené karty) vyfotit telefonem. To už se ke mě přihnali dva muži, kteří do mě začali strkat a sunout mě na chodník s tím, že jsem ‚provokatér‘ a ‚zas*anej komunista.‘ Takhle mě zatlačili několik metrů od místa výdeje karet a pak ještě ‚hlídali‘ abych náhodou nezlobil,“ píše se například ve facebookové skupině Antimajdan, odkazující na revoluci na Ukrajině.

Na této informaci vznikla dezinformace o organizaci demonstrace americkou ambasádou. Vzhledem k počtu – tisíce karet stejného rozměru, podívejte se na snímky – znáte nějaké jiné vysvětlení? Velvyslanec Andrew Schapiro se k české politice vyjadřoval často a rád a s prezidentem Zemanem byl na kordy. Už jako právník se zabýval lidskoprávní agendou a v Česku například podporoval nepopulární projekt HateFree Culture pod záštitou odvolaného ministra Jiřího Dienstbiera.

Byl to právě Shapiro, kdo byl otevřeně obviňován z toho, že demonstraci financoval a nechal vyrobit tisíce červených karet a protizemanovských transparentů. Velvyslanec to ale považoval za absurdní a pravdou je, že jeho kritici nepředložili jediný důkaz.

Není ale to, že se mlčí o původu červených karet, svého druhu stejná dezinformace, jako domněnka o spolupráci amerického velvyslanectví, které se tak otevřeně vměšovalo do české politiky?

Spojené státy mají důkaz o tom, že síly syrského prezidenta Bašára Asada použily chemické zbraně při útoku na syrské město Dúmá. Prohlásila to na pravidelné tiskové konferenci ve Washingtonu mluvčí amerického ministerstva zahraničí Heather Nauertová. Podle ní vedou USA mnoho upřesňujících údajů kolem útoku stále jako přísně tajné a proto Washington ani doposud nemohl zveřejnit důkazy, které o incidentu již má k dispozici.

Při útoku na syrské město Dúmá loni v dubnu byla jako zbraň použita toxická látka obsahující chlor, uvádí ve své konečné zprávě o incidentu Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW). Mandát vyšetřování této mezinárodní organizace však na rozdíl od jiných případů nezahrnoval připsání viny kterékoli straně konfliktu, napsala agentura AP.

Proč?

Na konci dubna letošního roku přinesly naše zpravodajské servery, například Aktuálně nebo iDnes senzační zprávu o bílém kýtovci beluga, který je cvičen ruskou armádou ke kladení min a podobně. Chladnou hlavu si zachoval jenom Soukupův Týden, který si zprávu ověřil a zjistil, že něco nehraje. Jasno do toho vnesl Švýcarský, poněkud bulvární server SMOPO, který popsal, že jde o fake news. Pro neznalé němčiny volný překlad:

Krotká bílá velryba, která byla zachráněna v Norsku rybáři, není ani špión, ani tajným bombovým útokem. Hvaldimir (hval = norsky velryba) se pravděpodobně jmenuje „Semjon “ a je velrybou pro terapii dětí.

Server 20min.ch komentoval: Kýtovec není první zvíře, které ruská špionáž a armáda zneužívá pro své účely. Nyní máme důvod se domnívat, že beluga „Semjon“ byla používána v Rusku pro léčbu dětí. Norská webová stránka Fiskeribladet již o tom informovala již 29. září 2008.

Velryby ve Finnmarku pravděpodobně unikly z ruského léčebného zařízení v blízkosti norské hranice, říká Morten Vikeby, bývalý novinář Fiskeribladet a bývalý konzul v Murmansku. Již v roce 2008 psal o takových velrybách pro rybářský časopis.

Jargen Ree Wiig, inspektor Ředitelství pro rybolov, si myslí, že je to fantastická zpráva. Původně jsme předpokládali, že je zneužita pro špionážní nebo válečné účely, ale pak jsme zjistili, že je to velryba pro dobro lidí Je dokonce zvyklá se s námi mazlit. Je to naprosto úžasné, řekl Wiig Fiskeribladet.

Opět se ukázalo, že největším šiřitelem dezinformací je mediální mainstream. Kdyby ověřoval zprávy, tak jak sám po tom volá, musel na správné vysvětlení, které je tady již 11 let, přijít. Ale nechtěl vynechat příležitost a jako řada dalších současných komentářů vzal na sebe podobu zběsilé a nenávistné protiruské propagandy.

Kolem dezinformací se zájmovým skupinám podařilo vytvořit háv nemorálnosti. Něco, co se nedělá, ale co je něco úplně jiného než třeba reklama. Což je dost velký oříšek, protože marketingové nástroje se snaží daný výrobek, přes všechny regulace, představit jako krajně výhodný proti jiným podobným – viz příklad s Activiou.

Jestliže opravdu chceme zabránit morální panice kolem dezinformací, musíme odsoudit marketing. Používá totiž stejné postupy a je právě tak anonymní jako klasická fake news.

Anebo musíme přiznat, že šíření dezinformací má ekonomické pozadí, „kdy původcem dezinformací je vždy Kreml nebo Čína,“ ačkoliv skutečným viníkem je neudržitelný podnikatelský model digitálního kapitalismu s jeho online reklamami. Ruská federace je vystavena neskutečně velkému balíku ekonomických sankcí a nehroutí se. Proto establishment vynakládá velké prostředky na její dehonestaci. Samozřejmě ne přímo. Ten systém je sám o sobě podstatně složitější a je založen na zkorumpovatelnosti expertů.

Když dostávají výzkumné organizace peníze od cizích vlád, když média systematicky publikují podle příkazů PR agentur a politických manipulátorů, není divu, že lidé nedůvěřují expertům. Kdo by jim věřil, když víme, že pod kravatou a košilí mají už firemní nátělník.

Dezinformací se tedy vzdor úsilí bezpečnostních analytiků Facebooku nezbavíme, dokud nerestrukturalizujeme systém digitálního kapitalismu. Musíme najít takové nástroje, aby online reklama přestala být klíčovým faktorem zisků a toho, jak žijeme, jak pracujeme a jak komunikujeme.

Jenže to je taková rána do vazu kapitalismu, že se k ní demokratickými prostředky nelze dopracovat.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.